ECLI:CZ:US:2008:1.US.2387.07.1
sp. zn. I. ÚS 2387/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. P., zastoupeného JUDr. Zitou Krásnou, advokátkou, se sídlem Gorkého 11, 602 00 Brno, proti příkazu k domovní prohlídce Městského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 70 Nt 1588/2003, a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v provedení domovní prohlídky na základě tohoto příkazu dne 25. 8. 2003 a dále proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2006, sp. zn. 53 T 2/2006, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 8. 2006, sp. zn. 3 To 87/2006, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 11 Tdo 1469/2006, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 9. 2007, stěžovatel napadl příkaz k domovní prohlídce Městského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 70 Nt 1588/2003 a provedení domovní prohlídky na základě tohoto příkazu dne 25. 8. 2003. Dále napadl rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 5. 2006, sp. zn. 53 T 2/2006 (dále jen "rozsudek"), kterým byl shledán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 7. 8. 2006, sp. zn. 3 To 87/2006 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 11 Tdo 1469/2006 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení vrchního soudu.
Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že spolu se spolupachatelem S. G. nakupovali zboží, přičemž měli od počátku v úmyslu dohodnutou kupní cenu neuhradit a takto způsobili škodu v celkové výši 5.088.042,60 Kč. Odebírané zboží následně prodávali pod cenou.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v prvé řadě zpochybňuje skutkové závěry obecných soudů. Uvádí, že soud nekriticky převzal tvrzení obžaloby o špatné finanční situaci obžalovaného G., respektive společnosti P.T.O. s.r.o., jejímž byl G. jediným jednatelem a společníkem a na kterou bylo zboží odebíráno. Přitom v průběhu dokazování byl zjištěn opak. Rovněž poukazuje na dokumenty na čl. 1877-1878, 1885 a 1880, které prokazují zajištění odběratele na odebíraný hutní materiál v automobilovém průmyslu. Upozorňuje, že jak vypověděli i svědkové, ceny zboží se mohou lišit a je možné sjednat výrazné množstevní slevy, v případě pozdějšího dosažení bonusů a slev tedy mohlo být dosaženo ziskovosti obchodů. Stěžovatel také uvádí, že se jednalo o aktivity a obchodní záměr spoluobviněného G., se kterými nebyl blíže seznámen. Finanční prostředky převzal svědek M. M., ponechal si je a závazek vůči společnosti P.T.O. s.r.o. neuhradil, díky čemuž tato společnost nebyla schopna uhradit odebrané zboží (soudy v dané věci dospěly k závěru, že M. M. nemá s případem nic společného. - pozn. ÚS).
Za druhé stěžovatel uvádí, že v trestním řízení byl použit důkazní materiál získaný při u něj provedených domovních prohlídkách, ač tyto prohlídky byly provedeny nezákonně, jak uznalo i Krajské státní zastupitelství v Brně (přípis ze dne 26. 11. 2003) a Vrchní státní zastupitelství v Olomouci (přípis ze dne 15. 12. 2003). Prohlídka u stěžovatele byla uskutečněna v době před zahájením trestního stíhání a jako taková je nezákonná a důkazy a poznatky z ní získané nejsou jako důkazy použitelné (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 204/2003, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 8 To 172/95 publikovaný v soudních rozhledech č. 6, 1996). Před zahájením trestního stíhání je domovní prohlídky možno provádět pouze jako neopakovatelný a neodkladný úkon, domovní prohlídka nicméně byla provedena jako úkon prostý. Navíc nebyl proveden tzv. předchozí výslech. Stěžovatelovo vyslechnutí bylo naplánováno na stejný den jako prohlídka (do té doby nebyl vyslechnut vůbec) a není známo, proč by výslech nemohl předcházet provedení domovní prohlídky. Nebyl proveden ani předchozí výslech osob užívajících předmětný byt a ze strany policejního orgánu tak nebylo zkoumáno, zda věci nebudou vydány dobrovolně, t. j. bez provedení zásahu do ústavně zaručených práv. Nezůčastněná osoba nebyla přítomna v bytě, ale na chodbě domu před vchodovými dveřmi do bytu. Nebyla též umožněna účast obhájce při prohlídkách, ač při prohlídce u S. G. jeho obhájce přítomen byl. V případě prohlídky u H. P. v příkazu soudu chybí označení vlastníka objektu, tedy osoby, u níž se má prohlídka vykonat. Obdobné lze namítat v případě prohlídky u M. K., kdy byla navíc provedena prohlídka jiných prostor, ačkoliv z provedeného dokazování nevyplynulo sebemenší podezření, že se na těchto místech budou nacházet věci důležité pro trestní řízení. Pochybnosti o zákonnosti provedených prohlídek konstatoval i vrchní soud na str. 8 a 9 svého usnesení, nicméně příslušné závěry o použitelnosti věcí a poznatků při těchto prohlídkách zajištěných a zjištěných nedovodil. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 362/06, III. ÚS 183/03, III. ÚS 464/2000, II. ÚS 298/05 a Rt 30/2005.
Pochybení spatřuje též v tom, že vzory ručního písma M. M. byly pořízeny před zahájením trestního stíhání a tedy v rozporu s §101 odst. 4 ve spojení s §101 odst. 1 a §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), t. j. nikoliv v rámci výslechu svědka. Rovněž tento úkon není možno považovat za neodkladný a neopakovatelný a ani jako takový nebyl deklarován. Nelze jako důkaz použít odborné vyjádření z odvětví ručního písma, pokud bylo vyhotoveno na základě těchto vzorů. Obdobně je nezákonností pořízení důkazního materiálu zatíženo odborné vyjádření z odvětví balistiky. Z poznatků zjištěných před zahájením trestního stíhání vychází též odborné vyjádření z odvětví kriminalistické počítačové expertizy ze dne 24. 11. 2003 a soud použil i výpovědi provedené v období mezi 27. 4. 2003 a 14. 1. 2004 (str. 12 rozsudku). Trestní stíhání stěžovatele bylo přitom řádně zahájeno až dne 22. 4. 2004 a z tohoto důvodu jsou vůči němu použitelné až důkazy opatřené po 22. 4. 2004.
Stěžovatel rovněž uvádí, že výrok rozsudku je neúplný, neboť v něm není uvedeno, že čin byl spáchán ve spolupachatelství, a že naplnění příslušné skutkové podstaty ve vztahu ke stěžovateli není explicitně vyjádřeno v jeho skutkové větě v rozporu s požadavky §120 odst. 3 trestního řádu.
Nesouhlasí také s kvalifikací podle §250 odst. 4 trestního zákona, kdy má za to, že daň z přidané hodnoty nemůže být škodou. Má-li být škodou majetková újma, jedná se v posuzovaném případě o výtěžek z prodeje, kdy část kupní ceny, kterou je právě DPH, by poškozenému nepříslušela. Navíc v případě poškozené společnosti Moravia Steel a. s. byla cena zboží chybně deklarována (str. 25 rozsudku) jako 12 Kč, ač dle provedených listinných důkazů (kupní smlouvy ze dne 3. 1. 2003 a 17. 1. 2003 - čteny jako důkaz jak uvedeno na protokolu z hlavního líčení ze dne 13. 3. 2006 str. 18) má jít o 11,76 Kč, což snižuje celkově vzniklou škodu na 4.997.218,90 Kč, tedy pod 5.000.000 Kč, vzhledem k čemuž měla být aplikována pouze kvalifikace dle §250 odst. 3 trestního zákona. Stěžovatel také poznamenává, že v případě uplatňované náhrady škody je v rozsudku na str. 30 uvedeno, že bylo vráceno 25.250 Kg hutního materiálu v ceně 369.660 Kč - v rozsudku a provedených důkazech se tedy vyskytují 3 různé ceny zboží.
Vzhledem k uvedenému je stěžovatel přesvědčen, že došlo k porušení čl. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 12 odst. 1, 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a aby konstatoval, že provedením domovní prohlídky dne 25. 8. 2003 v bytě č. 231 v domě č. p. 1244 na Třídě Spojenců v Otrokovicích došlo k porušení čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Krajský soud, Krajské státní zastupitelství v Brně, Vrchní státní zastupitelství v Olomouci a Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Vrchní soud uvedl, že ústavní stížnost obsahuje převážně námitky, na které již reagoval ve svém rozsudku, na který proto odkazuje. Ústavní stížnost navrhuje zamítnout, popřípadě odmítnout.
Nejvyšší soud sdělil, že uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) posuzoval hledisky nejnovější judikatury Ústavního soudu (srovnej nálezy sp. zn. II. ÚS 669/05, IV. ÚS 216/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 4/04, IV. ÚS 565/02, IV. ÚS 219/03), přičemž dospěl k závěru, že stěžovatel ve svém dovolání uplatnil toliko skutkové námitky, jež v rámci dovolacího řízení není oprávněn přezkoumávat. Argumenty, jež vylučovaly naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle písm. k) uvedl ve svém rozhodnutí, na které dále odkazuje. Má za to, že jím do ústavně chráněné sféry stěžovatele nezasáhl a navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice, ten však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužil.
Dne 9. 6. 2008 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti, ve kterém stěžovatel navrhl, aby věc byla projednána přednostně ve smyslu §39 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť je naléhavá vzhledem k tomu, že byl nařízen výkon trestu odnětí svobody. Zároveň též navrhl, aby Ústavní soud postupoval podle §79 odst. 2 citovaného zákona, kdy má za to, že, zejména pokud jde o rozsudek a usnesení vrchního soudu, jsou dány podmínky pro odložení výkonu rozhodnutí. Stěžovatel také zopakoval některé ze svých námitek proti skutkovým závěrům obecných soudů. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat toto doplnění ústavní stížnosti účastníkům a vedlejším účastníkům řízení k vyjádření, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od krajského soudu předmětný spis sp. zn. 53 T 2/2006 (dále jen "spis"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnosti nelze vyhovět.
Ustanovení §72 odst. 3 až 5 zákona o Ústavním soudu stanoví následující: "Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo." Tyto lhůty jsou propadné a nelze je tedy ani prodloužit, ani prominout. Zjistí-li Ústavní soud nedodržení lhůty, stížnost bez jednání odmítne.
Pokud jde o příkaz k domovní prohlídce Městského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 70 Nt 1588/2003 a provedení domovní prohlídky na základě tohoto příkazu dne 25. 8. 2003, je již z dat tohoto rozhodnutí a úkonu zřejmé, že ústavní stížnost musí být v této části Ústavním soudem odmítnuta jako opožděná.
Ke stěžovatelovým skutkovým námitkám Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Co se týče stěžovatelových námitek proti použitelnosti důkazních pramenů zajištěných na počátku trestního řízení, je nutno především zdůraznit, že na těchto důkazech odsouzení stěžovatele postaveno nebylo. Naopak, již soud prvého stupně a dále pak i soud odvolací zdůraznily, že i při nepoužitelnosti některých důkazů, důkazy zbývající k závěru o vině a trestu postačí (Pokud jde např. o domovní prohlídky, je tato skutečně výslovně konstatována na str. 10 usnesení vrchního soudu.). Výjimkou je pouze odborné vyjádření z odvětví ručního písma, kterým bylo zkoumáno, zda podpis ve znění "M." na různých zajištěných dokladech je pravým podpisem M. M. K negativnímu závěru tohoto vyjádření soudy při svém rozhodování skutečně přihlédly. Jak však vyložil již soud druhého stupně (str. 7 jeho usnesení), orgány činné v trestním řízení mohou před zahájením trestního stíhání provádět úkony dle §158 odst. 3 trestního řádu. Přitom je nutno rozlišovat úkony podle hlavy čtvrté (zjištění osob, věcí a jiných majetkových hodnot) trestního řádu, které lze před zahájením trestního stíhání vskutku provádět pouze jako neodkladné nebo neopakovatelné (§158 odst. 3 písm. i)), od ostatních úkonů dle §158 odst. 3 trestního řádu (srovnej např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 161/04, II. ÚS 298/05 in http://www.usoud.cz). V daném případě byl úkon proveden jako posledně uvedená varianta. Pro úplnost lze dodat, že toto odborné vyjádření bylo jen jedním z důvodů, pro které soudy dospěly k závěru, že M. M. nemá s věcí nic společného a jedná se pouze o zneužití jména.
Stěžovatel je přesvědčen, že do výše škody nemůže být zahrnována daň z přidané hodnoty. Touto jeho námitkou se zabýval odvolací soud a náležitě se s ní vypořádal (viz strana 11 a 12 usnesení vrchního soudu). Ústavní soud má za to, že výklad pojmu škoda a posouzení obdobných otázek je plně na obecných soudech. Ústavní soud ustáleně judikuje, že mu zásadně nepřísluší se v řízení o ústavní stížnosti vyjadřovat k výkladu jednoduchého práva, pokud tak před ním mohl a měl v řízení o dovolání učinit Nejvyšší soud. Teprve pokud by výklad přijatý Nejvyšším soudem porušoval základní práva stěžovatele, bylo by na Ústavním soudu, aby se věcí zabýval z ústavněprávních hledisek. Přitom žádné indicie, které by svědčily o pochybení takového druhu, Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Pokud jde o námitky proti cenám hutního materiálu za kilogram konstatovaným v rozsudku, Ústavní soud se jimi nezabýval, neboť nejsou přípustné. Povinností stěžovatele je před podáním ústavní stížnosti vyčerpat veškeré dostupné opravné prostředky formálně i materiálně. Měl je tedy uplatnit v řízení odvolacím, což se dle dostupného spisového materiálu nestalo (stěžovatel ostatně opak ani netvrdí).
Rovněž ve zbytku stěžovatelovy argumentace Ústavní soud neshledal nic, co by mělo vést k vyhovění ústavní stížnosti. Považuje přitom za vhodné, zejména pak ke stěžovatelovým námitkám proti formulaci rozsudku, zdůraznit, že není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo detailně přezkoumávat veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích orgánů veřejné moci v oblasti jednoduchého práva. Jeho povinností je reagovat pouze na zásahy svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. b), e) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části zjevně neopodstatněný, z části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání a z části jako návrh nepřípustný.
Pokud jde o stěžovatelovu dodatečnou žádosti o předností projednání, Ústavní soud důvody k upřednostnění jeho ústavní stížnosti před stížnostmi jiných stěžovatelů neshledal.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu