ECLI:CZ:US:2008:1.US.2401.08.1
sp. zn. I. ÚS 2401/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. R., zastoupené JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem, se sídlem Šaldova 34/466, 186 00 Praha 8 - Karlín, proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 24. 7. 2008, č. j. 3 KZn 2296/2008-4, a proti vyrozumění Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 3. 7. 2008, č. j. Zn 336/2008-7, a (alternativně) proti jinému zásahu veřejné moci spočívajícím v odepření jiné právní ochrany výše uvedenými orgány, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelka napadá výše uvedené akty veřejné moci a navrhuje jejich zrušení a zároveň brojí proti jinému zásahu veřejné moci spočívajícím v postupu výše specifikovaných orgánů v souvislosti s napadenými vyrozuměními.
Napadeným vyrozuměním Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 3. 7. 2008, č. j. Zn 336/2008-7, byla stěžovatelka vyrozuměna o tom, že, stručně řečeno, její trestní oznámení bylo odloženo, neboť se jím stěžovatelka (oznamovatelka) pouze domáhala občanskoprávních nároků neúspěšně vymáhaných v předchozím soudním řízení. Z uvedených skutečností nevyplynuly poznatky o odůvodněnosti podezření ze spáchání trestné činnosti.
Stěžovatelka ve vztahu k uvedenému vyrozumění podala opravný prostředek, který stěžovatelka v ústavní stížnosti označuje jako žádost o přezkoumání postupu podle §157a trestního řádu (Městské státní zastupitelství jej kvalifikovalo jako podnět k výkonu dohledu podle §12d odst. 1, odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů). Jeho výsledkem bylo vyrozumění stěžovatelky, v němž Městské státní zastupitelství, mimo jiné, konstatovalo, že postupu podřízeného státního zastupitelství nelze nic vytknout, neboť z podání a jeho příloh nelze dovodit žádné konkrétní skutečnosti, která by zakládaly podezření ze spáchání trestného činu. Ztotožnilo se rovněž s názorem, že se stěžovatelka snaží vyjádřit nespokojenost s výsledkem předchozího občanskoprávního řízení.
V ústavní stížnosti, při podrobné rekapitulaci obsahu napadených vyrozumění, stěžovatelka namítá, že Městské státní zastupitelství v Praze a Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 porušily její právo na "jinou právní ochranu" dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Především však věcně polemizuje se závěry obou státních zastupitelství.
Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh, konstatuje, že ústavní stížnost je v celém rozsahu zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že mu nepřísluší právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností orgánů činných v trestním řízení. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka hodnotí postup a akty účastníků řízení alternativně jako "rozhodnutí orgánů veřejné moci" či "jiný zásah orgánů veřejné moci". K tomu Ústavní soud podotýká, že vyrozumění o odložení není rozhodnutím o právech oznamovatele, nýbrž toliko sdělením výsledku určitého administrativního postupu, a tedy "zrušení" vyrozumění není z podstaty věci na místě. Bez ohledu na kvalifikaci zásahu veřejné moci konstatuje Ústavní soud, že základní právo stěžovatelky zpochybňovaným postupem orgánů činných v trestním řízení dotčeno nebylo.
Jak již Ústavní soudu opakovaně judikoval, ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, neexistuje (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99, dostupné skrze http://www.judikatura.cz). V nyní posuzovaném případě stěžovatelka spatřuje zásah do svého základního práva právě v tom, že státní zastupitelství nepodnikla kroky směrem k zahájení trestního stíhání určité osoby, která ji údajně měla v občanskoprávním řízení poškodit. V nevyhovění takovému postupu nelze spatřovat porušení ústavně zaručených subjektivních veřejných práv stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu.
Ústavní soud k tomu dále pro úplnost poznamenává, že již v minulosti judikoval, že trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, které má soukromoprávní základ, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V zásadě nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Je nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot, nikoliv přímo konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře. Ústavní soud k tomu dodává, že je v právním státě nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny (viz nález sp. zn. I. ÚS 4/04).
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud nemohl kladně rozhodnout o žádné části návrhu a ústavní stížnost jako celek odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu