ECLI:CZ:US:2008:1.US.2569.07.1
sp. zn. I. ÚS 2569/07
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně - ze dne 23. října 2008 sp. zn. I. ÚS 2569/07 ve znění opravného usnesení ze dne 16. prosince 2008 ve věci ústavní stížnosti Mgr. J. L. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2007 sp. zn. 35 Co 110/2007, kterým byl sice na základě stěžovatelčina odvolání změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, avšak při aplikaci moderačního práva byla uložena povinnost vedlejší účastnici hradit náklady řízení stěžovatelce jen ve výši jedné desetiny jejich skutečné výše, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení.
Výrok
I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2007 sp. zn. 35 Co 110/2007 došlo k porušení základních práv stěžovatelky zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2007 sp. zn. 35 Co 110/2007 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelka napadla usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2007 sp. zn. 35 Co 110/2007 a navrhla jeho zrušení. Tvrdila, že jím bylo porušeno v několika rovinách její ústavně garantované právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, právo na rovnost účastníků v řízení dle čl. 37 odst. 3, právo vyjádřit se k prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (právo na ochranu vlastnictví).
II.
Rekapitulace skutkového stavu
2. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 14 C 138/99 Ústavní soudu zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. ledna 2007 č. j. 14 C 138/99-169 bylo rozhodnuto tak, že návrh H. C. (žalobkyně, nyní vedlejší účastnice) na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 17. 10. 1991 mezi žalovanou (stěžovatelkou) a V. K. a návrh na určení, že vedlejší účastnice je vlastnicí nemovitostí, kterých se předmětná smlouva týkala, se zamítá (výroky I. a II.). Výrokem III. bylo vedlejší účastnici uloženo, aby na nákladech řízení zaplatila stěžovatelce částku 19 549 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem IV. byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 9 816 Kč, a to do tří od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tak, že žalobkyně (vedlejší účastnice) neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzené neplatnosti napadené kupní smlouvy. Návrh byl proto zamítnut v celém rozsahu. Výrok o nákladech řízení ve prospěch procesně zcela úspěšné stěžovatelky byl odůvodněn ustanovením §142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož má úspěšný účastník nárok na jejich náhradu. Výši nákladů soud prvního stupně vyčíslil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, jako součet odměny advokáta stěžovatelky za osm a půl úkonu právní služby po 1 000 Kč za úkon [§9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu], devíti režijních paušálů po 75 Kč (§13 advokátního tarifu), cestovného za cestu z Brna do Prahy a zpět konanou dne 4. 5. 2000 ve výši 2 362 Kč, cestovného za cestu z Brna do Prahy a zpět konanou dne 9. 6. 2005 ve výši 2 749 Kč a náhrady za ztrátu času připadajícího na tuto cestu ve výši 1 200 Kč. Celkově tak přiznal stěžovatelce k náhradě částku 19 549 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka včasné odvolání, kterým napadla výrok III., tedy výrok týkající se náhrady nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky. Především v něm namítala, že při určení výše odměny zástupce bylo vycházeno z tarifní hodnoty vyčíslené nesprávně dle §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, když správně mělo být postupováno podle §8 odst. 1 advokátního tarifu. Dále stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 598/2000 ze dne 4. 7. 2001 (N 100/23 SbNU 23), požadovala aplikaci advokátního tarifu v novelizovaném znění dle vyhlášky č. 276/2006 Sb. a namítla další nesprávné procesní posouzení s dopadem na výpočet výše nákladů řízení.
4. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2007 sp. zn 35 Co 110/2007 bylo rozhodnuto tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o nákladech řízení mění jen tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení částku 50 159,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, ve zbylém byl rozsudek potvrzen. Výrokem II. byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit na nákladech odvolacího řízení částku 8 080 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
5. V odůvodnění Městský soud v Praze uvedl, že soud prvního stupně pochybil při výpočtu výše částky, kterou vedlejší účastnici uložil k úhradě. Dospěl k závěru, že ve věci nejsou splněny podmínky pro aplikaci §9 odst. 3 advokátního tarifu, nýbrž že je namístě aplikovat §8 odst. 1 téhož předpisu a odměnu advokáta vyčíslit na základě ceny věcí, jichž se jednotlivé úkony právní služby týkaly [s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 712/01 ze dne 15. 1. 2003 (N 6/29 SbNU 41) a sp. zn. II. ÚS 598/2000 (viz výše)]. Po rekapitulaci úkonů zástupce stěžovatelky ve věci s přihlédnutím k listinnému důkazu, kterým byl znalecký posudek z oboru ekonomika - ceny a odhady nemovitostí ze dne 21. 4. 2007, jehož obsah nebyl vedlejší účastnicí zpochybněn, provedl Městský soud v Praze nový výpočet nákladů řízení, který zohlednil cenu sporných nemovitostí v době započetí příslušných úkonů. Podrobně zdůvodněnou úvahou dospěl k závěru, že výše nákladů řízení vzniklých na straně stěžovatelky v průběhu řízení před soudem prvního stupně odpovídá částce 501 597,05 Kč, a nikoliv částce 19 549 Kč, k níž dospěl soud nalézací.
6. Po tomto zjištění se Městský soud v Praze "s ohledem na [...] stanovisko žalobkyně k odvolání žalované" zabýval otázkou, zda jsou dány podmínky pro aplikaci §150 o. s. ř., podle kterého "jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.".
7. Přitom uvedl, že je třeba vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale i uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo majetkových poměrů oprávněného účastníka. "Nikoliv nevýznamné jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku či postoj účastníků v průběhu řízení," uvedl dále Městský soud v Praze. Po rekapitulaci řízení shrnul i obsah listin, které vedlejší účastnice předložila na podporu návrhu na postup podle §150 o. s. ř., které mají podrobněji doložit sociální, příjmové a majetkové poměry vedlejší účastnice. Z těchto listin učinil takové (relativně podrobné) skutkové závěry, ze kterých dále dovodil, že jsou dány důvody pro aplikaci §150 o. s. ř., konkrétně pro uložení povinnosti vedlejší účastnici hradit náklady řízení stěžovatelce ve výši toliko jedné desetiny jejich skutečné výše.
III.
Obsah ústavní stížnosti
8. V předložené ústavní stížnosti stěžovatelka napadá jednak procesní podmínky, za kterých Městský soud v Praze vedl své úvahy a učinil napadené rozhodnutí, a jednak samotnou aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Zejména uvádí, že před případnou aplikací §150 o. s. ř. jí soud neumožnil se k této eventualitě vyjádřit. Tím podle stěžovatelky porušil jednu ze zásad občanského soudního řízení, a sice zásadu dvojinstančnosti řízení, čímž jí odňal i právo na přezkoumání soudního rozhodnutí v řádném odvolacím řízení. V této souvislosti dále uvádí, že z napadeného usnesení stěžovatelce vyplývá, že odvolací soud prováděl určité dokazování na základě nových důkazů, ke kterým však stěžovatelka neměla možnost se vyjádřit [s odkazem na nález sp. zn. III. ÚS 639/06 ze dne 25. 1. 2007 (N 15/44 SbNU 193)]. K vlastní aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. namítá, že odvolací soud opřel své závěry "pouze o to, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než druhému", což ovšem má být v rozporu se závěry Ústavního soudu vyslovenými v nálezu ze dne 26. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 401/06 (N 196/43 SbNU 207). Konečně, vědomě nad rámec přezkumu ústavnosti napadeného usnesení, stěžovatelka připojila i věcnou polemiku s údajně nevěrohodnými tvrzeními vedlejší účastnice a se závěry, které odvolací soud učinil o sociální, příjmové a majetkové situaci vedlejší účastnice. Za tím účelem Ústavnímu soudu přiložila listiny, které mají skutkový stav zjištěný odvolacím soudem zpochybňovat (obsah této věcné polemiky a obsah přiložených listin nepovažuje Ústavní soud vzhledem k níže uvedenému odůvodnění nálezu za rozhodné). Konečně stěžovatelka zpochybnila odůvodnění napadeného usnesení co do rozhodnutí o příslušenství nákladů řízení. Na základě uvedeného stěžovatelka navrhla napadené usnesení zrušit pro rozpor s ústavně zaručenými právy.
IV.
Vyjádření účastníka řízení
9. Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření po stručné rekapitulaci řízení uvedl především, že námitky stěžovatelky považuje za nedůvodné. Podáním, ke kterému se stěžovatelka údajně nemohla vyjádřit, což nebylo možno v době vyjádření z příslušného nalézacího soudu ověřit, je vyjádření žalobkyně k podanému odvolání žalované, které však o. s. ř. neukládá protistraně doručit. Jednání soudu nebylo nařízeno v souladu s ustanovením §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. Při stanovení výše nákladů řízení vycházel soud z listiny označené jako znalecký posudek, předložené samotnou žalovanou (stěžovatelkou), a výsledků šetření o osobních a sociálních poměrech žalobkyně (vedlejší účastnice). Námitku týkající se příslušenství nákladů řízení považuje Městský soud v Praze za zcela bezpředmětnou, přičemž odkázal na odůvodnění svého usnesení. Navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání (č. l. 10).
10. Vedlejší účastnice řízení ve svém vyjádření uvedla, že s obsahem napadeného usnesení souhlasí. Zrekapitulovala vývoj svého vztahu ke stěžovatelce a průběh řízení před obecnými soudy. K rozhodným skutečnostem uváděným stěžovatelkou předložila polemiku s tvrzeními ohledně svého zdravotního stavu, výše příjmů, rodinných, sociálních a majetkových poměrů. Vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání (č. l. 23). Stěžovatelka s upuštěním od ústního jednání rovněž souhlasí (č. l. 16).
11. Protože jsou naplněny podmínky ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, rozhodl Ústavní soud bez nařízení ústního jednání.
V.
Závěry přezkumu
12. Ústavní soud, v intencích námitek stěžovatelky, přezkoumal napadené usnesení včetně řízení předcházejícího a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
13. Ústavní soud, jak z jeho konstantní judikatury plyne, postupuje při posuzování problematiky nákladů řízení velice zdrženlivě, neboť otázka nákladů řízení není podstatou rozhodování obecných soudů. Zároveň však judikuje, že otázka nákladů řízení netvoří výjimku z imperativu spravedlivého procesu v řízení před obecnými soudy. Proto považuje rozhodování o nákladech řízení za integrální součást soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), jejichž součástí je princip rovnosti účastníků řízení, resp. princip kontradiktornosti řízení. Princip rovnosti stran či princip "rovnosti zbraní" podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je zakotven rovněž v ustanovení §18 o. s. ř. a v podmínkách tohoto zákona se promítá v řadě jeho ustanovení [srov. dále nálezy sp. zn. IV. ÚS 88/05 ze dne 21. 4. 2005 (N 87/37 SbNU 189), sp. zn. IV. ÚS 310/05 ze dne 26. 9. 2005 (N 180/38 SbNU 443), sp. zn. IV. ÚS 748/05 ze dne 12. 7. 2006 (N 135/42 SbNU 83); tyto a další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná např. v elektronické databázi http://nalus.usoud.cz].
14. V nálezu ze dne 25. ledna 2007 sp. zn. III. ÚS 639/06 (N 15/44 SbNU 193) Ústavní soud vyslovil, že ze "zákona tedy sice nevyplývá povinnost soudu doručovat opisy odvolání směřující proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení, to však neznamená, že tak soud prvního stupně nemůže učinit na základě úvahy (ústavně souladné) o vhodnosti a účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci. Takovou specifickou okolností, která zakládá povinnost soudu doručit opis odvolání protistraně, je např. dosavadní vývoj sporu v první instanci, který zřetelně naznačuje, že protistrana zaujímá k argumentům uváděným v odvolání zřetelně nesouhlasný postoj a odlišně je právně a skutkově hodnotí. Také situace, kdy prvoinstanční rozhodnutí nevyhovělo nebo vyhovělo pouze zčásti nárokům žalobce uplatněným v petitu žaloby a v podaném odvolání se žalobce domáhá změny výroku o nákladech řízení ve svůj prospěch, vyžaduje, aby žalovaný byl s argumenty odvolatele seznámen a mohl se k nim vyjádřit, pokud lze očekávat, že jeho vyjádření může přispět k náležitému posouzení věci. Doručením stejnopisu odvolání protistraně se jí má v takových případech umožnit, aby byla seznámena se skutkovými a právními argumenty uvedenými v odvolání a aby mohla, bude-li to pokládat za potřebné k obraně svých zájmů, předložit soudu své skutkové a právní protiargumenty. ... Rovněž řízení o nákladech řízení je svou povahou za určitých okolností kontradiktorní. Z principu rovnosti účastníků v kontradiktorním soudním řízení, resp. z principu rovnosti zbraní vyplývá, že za situace, kdy dosavadní vývoj sporu, povaha napadeného rozhodnutí a argumenty uváděné v odvolání naznačují, že eventuální vyjádření účastníků k podanému odvolání mohou ovlivnit druhoinstanční rozhodnutí, je soud povinen doručit odvolání podané do výroku o nákladech řízení ostatním účastníkům, aby měli stejnou možnost k uplatnění svých práv.".
15. V nálezu ze dne 6. února 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309) Ústavní soud dále precizoval svůj náhled na procesní podmínky aplikace §150 o. s. ř. Podle tohoto nálezu je součástí práva na spravedlivý proces "vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na fair proces) je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku. Jinak řečeno, z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 občanského soudního řádu, pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci §150 občanského soudního řádu, a z jiných hledisek, než jsou hlediska jednoduchého práva.".
16. Shora uvedené obecné závěry, především ty vyslovené v nálezu sp. zn. II. ÚS 828/06, dopadají mutatis mutandis i na nyní projednávanou věc.
17. Stěžovatelka coby ve sporu zcela úspěšná žalovaná podala odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení, přičemž požadovala změnu spočívající ve výpočtu výše nákladů řízení nalézacím soudem nesprávně vyčíslené na 19 549 Kč.
18. Ze soudního spisu plyne, že odvolání stěžovatelky bylo zasláno k vyjádření protistraně (č. l. 178), taktéž znalecký posudek týkající se ceny nemovitosti (č. l. 217). Vedlejší účastnice reagovala vyjádřením a žádostí, aby za použití §150 o. s. ř. nebyla výjimečně stěžovatelce přiznána náhrada nákladů řízení nad částku rovnající se částce náhrady přiznané soudem prvního stupně. Návrh byl odůvodněn zvláštnostmi procesního průběhu řízení a sociálními a majetkovými poměry. Na výzvu soudu vedlejší účastnice doložila "potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce" a další listiny dokládající příjmové poměry.
19. Z toho plyne, že odvolací soud dostál své povinnosti (před radikální změnou právního názoru soudu prvního stupně) dát prostor k vyjádření vedlejší účastnici, čímž ji upozornil na možnou změnu rozhodnutí o náhradě nákladů ve vztahu k ní samé a umožnil jí navrhnout aplikaci §150 o. s. ř.
20. Zároveň je však zřejmé, že odvolací soud aplikaci §150 o. s. ř. ani rozsah této aplikace nijak neavizoval stěžovatelce, ačkoliv ani rozhodnutí soudu prvního stupně tuto možnost samo neotevřelo. Takto nebyla stěžovatelce (odvolatelce) dána možnost se vyjádřit k návrhu na aplikaci §150 o. s. ř., jakož ani k důkazům, kterými měla být důvodnost aplikace podložena. Tato skutečnost je relevantní zvláště s přihlédnutím ke zcela rozdílným právním závěrům soudů prvního a druhého stupně, neboť ačkoliv se absolutní částka přiznaná stěžovatelce ve výroku napadeného usnesení zvýšila ve prospěch stěžovatelky, zároveň nelze pominout, že naopak 90 % nákladů řízení, tj. relativně vysoká částka 451 437,35 Kč, oproti jejímu očekávání stěžovatelce přiznána nebyla. Ačkoliv se jedná "pouze" o náklady řízení, samotná částka představuje významnou majetkovou hodnotu, která je výsledkem zásadního obratu v právním posouzení výše nákladů řízení. To na základě důkazů a úvah, ke kterým se stěžovatelka neměla možnost vyjádřit, a věcně se je pokouší zpochybnit až v řízení před Ústavním soudem.
21. Ve své judikatuře Ústavní soud uvedl, že soudy musí vytvořit prostor pro kontradiktorní uplatnění návrhů a důkazů, které se vztahují k rozhodování soudů, přičemž tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení. Pokud tedy odvolací soud shledá, že správné vyčíslení nákladů řízení bude podle jeho právního názoru podstatně odlišné od závěrů soudu prvního stupně (vyšší), a to ve prospěch účastníka úspěšného ve věci, a tato nová procesní situace jej vede k úvahám, že na straně neúspěšného účastníka řízení mohou být zároveň dány podmínky pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., jedná se o takovou změnu procesní situace, na kterou se nutně vztahují principy rovnosti účastníků řízení (rovnosti zbraní), konkrétně práva vyjádřit se k eventuálnímu uplatnění moderačního práva.
22. Postupem odvolacího soudu v nyní projednávané věci nebyly naplněny požadavky na zachování rovnosti účastníků řízení (rovnosti zbraní) a práva na spravedlivý proces. Rozhodnutím tak byla porušena základní práva stěžovatelky zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Proto Ústavní soud shledal podmínky pro vyhovění návrhu podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a pro zrušení napadeného usnesení Městského soudu v Praze podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
23. Věcný přezkum námitek stěžovatelky ani závěrů odvolacího soudu, kterými je napadené usnesení odůvodněno, není účelem řízení o této ústavní stížnosti. Proto se Ústavní soud k věcné opodstatněnosti aplikace §150 o. s. ř. v nyní posuzovaném případě nevyjadřuje a ponechává vše na úvaze odvolacího soudu, který účastníkům vytvoří prostor k vyjádření jejich argumentů k aplikaci §150 o. s. ř. a jejímu rozsahu.