ECLI:CZ:US:2008:1.US.2826.08.1
sp. zn. I. ÚS 2826/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. D., 2) L. F. a 3) Ing. R. K., všech zastoupených Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Pardubická 298, proti usnesení Policie ČR, Správy Východočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování Hradec Králové, ze dne 22. 7. 2008, ČTS: PVC-280/OHK-2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 18. 11. 2008, se J. D., L. F. a Ing. R. K. (dále jen "stěžovatelé") domáhali zrušení uvedeného usnesení Policie ČR, Správy Východočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování Hradec Králové (dále též "policejní orgán") pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvedeným usnesením bylo, podle ustanovení §160 odst. 1, 5 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), zahájeno trestní stíhání stěžovatelů pro další skutek trestného činu nekalé soutěže podle ustanovení §149 trestního zákona (dále jen "TrZ").
Stěžovatelé současně navrhli, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření, podle ustanovení §80 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým by uložil Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové a Policii ČR nepokračovat v řízení do dobu, než bude jejich ústavní stížnost vyřízena.
Stěžovatelé tvrdili, že postupem orgánů činných v trestním řízení byla porušena zásada presumpce neviny, neboť usnesením o zahájení trestního stíhání pro další skutek jsou trestně stíháni z většího rozsahu trestné činnosti, než předpokládalo usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 2008, čj. 3 T 3/2006 - 1198, o vrácení věci k došetření. Uvedli, že pro zmíněné jednání byli stíháni usnesením policejního orgánu ze dne 14. 7. 2005, ČTS: PVC-280/OHK-2005, a rozsudkem krajského soudu ze dne 23. 3. 2007, čj. 3 T 3/2006 - 1069, byli odsouzeni. Z podnětu jejich odvolání a odvolání státního zástupce byl předmětný rozsudek zrušen, věc vrácena krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí, neboť jednání stěžovatelů po datu sdělení obvinění je třeba hodnotit jako nový skutek. Poté krajský soud věc vrátil státnímu zástupci k došetření. Napadeným usnesením o zahájení trestního stíhání pak došlo k rozšíření stávajícího sdělení obvinění o další skutky, přičemž popis skutků neodpovídá požadavkům ustanovení §160 odst. 1 TrŘ, není dostatečně vymezen časový úsek jednotlivých popsaných jednání, není vymezena konkrétní účast jednotlivých obviněných a v důsledku vydaného usnesení o zahájení trestního stíhání došlo k zásahu do základních práv zaměstnavatelů a oblasti pracovně právních vztahů.
Ústavní soud je při posuzování ústavních stížností vázán petitem stěžovatele, v souladu se zásadou "ultra petitum partium iudex condemnare non potest", a sám jej nemůže měnit (viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 305/99, I. ÚS 603/2000 nebo sp. zn. IV. ÚS 98/03).
V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. To znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, když náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem všech orgánů veřejné moci, tedy i orgánů činných v trestním řízení. Ústavní stížnost představuje prostředek ultima ratio a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom, ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Jestliže je přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatele, řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností (kasačním návrhem) i rozhodnutí na jeho základě vydané, pokud orgán k tomu ex lege povolaný se, v rámci jemu svěřených kompetencí, námitkami stěžovatele věcně zabýval. Přitom je lhostejno, jakou formou procesního úkonu (kupř. zamítnutím či odmítnutím), resp. formou rozhodnutí co do procesního označení výsledku své přezkumné činnosti (kupř. rozsudkem či usnesením), tak učinil.
Ústavní soud již opakovaně konstatoval (např. již citovaný nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, dále např. usnesení sp. zn. III. ÚS 823/06, II. ÚS 387/07, III. ÚS 1980/07, IV. ÚS 2832/07 dostupná na http://nalus.usoud.cz), že uvedený závěr je důsledným respektováním rozdělení pravomocí orgánů veřejné moci, jakož i odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jemuž náleží zabývat se námitkami stěžovatele toliko při splnění podmínek plynoucích ze zásady subsidiarity. Smyslem a účelem stanovení tohoto postupu při přezkumu je mimo jiné i to, aby měl Ústavní soud možnost svým rozhodnutím zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a tím efektivně korigovat, rovněž z hlediska systémové hierarchie, případné excesy orgánů veřejné moci v oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod.
Rozhodnutí o ústavní stížnosti, směřující jen proti rozhodnutím předcházejícím rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, kterým byly námitky stěžovatele meritorně přezkoumány (jako je tomu v projednávané věci), by vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by takové rozhodnutí zůstalo nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty. V jedné věci by totiž mohly existovat dvě různá rozhodnutí meritorního přezkumu dané věci, což lze z pohledu právní jistoty považovat za výrazně nežádoucí stav.
Z uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (srov. obdobně usnesení sp. zn. IV. ÚS 146/96, sp. zn. IV. ÚS 58/95, dále např. usnesení sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 649/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05, III. ÚS 2950/07, II. ÚS 2131/07 dostupná na http://nalus.usoud.cz).
V nyní projednávané věci bylo již v okamžiku podání ústavní stížnosti rozhodnuto o stížnosti stěžovatelů, usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2008, čj. 2 KZV 25/2006 - 216, kterým byla jejich stížnost proti napadenému usnesení o zahájení trestního stíhání zamítnuta.
I přes tuto skutečnost stěžovatelé v petitu ústavní stížnosti, tj. v kasačním návrhu v souladu se svým dispozičním oprávněním (vigilantibus iura), ač zastoupeni kvalifikovaným právním zástupcem, shora označené usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2008, jakožto rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který jim zákon k ochraně práva poskytuje, nenapadli. Přesto od doručení tohoto usnesení odvozují lhůtu stanovenou v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud zdůrazňuje, že státní zástupce se v dané věci ve svém rozhodnutí velmi podrobně zabýval námitkami stěžovatelů, které opakují v ústavní stížnosti a které tak tvoří podstatu jejího odůvodnění. Jinými slovy, státní zástupce se s takto pojatými námitkami v rámci jemu svěřených kompetencí zákonným způsobem vypořádal.
Za tohoto stavu věci, kdy nebylo napadeno poslední rozhodnutí ve věci, Ústavnímu soudu nezbylo než návrh stěžovatelů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh nepřípustný.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že podmínky pro vydání navrhovaného předběžného opatření podle ustanovení §80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nebyly splněny.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. prosince 2008
František Duchoň
soudce Ústavního soudu