ECLI:CZ:US:2008:1.US.296.05.1
sp. zn. I. ÚS 296/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti E. P., zastoupené advokátem Mgr. Janem Dajbychem se sídlem Tychonova 3, 160 00 Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 20 Cdo 217/2004, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 58 Co 320/2002, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 6. 2002, sp. zn. 12 Nc 5528/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen OS) usnesením ze dne 17. 6. 2002, sp. zn. 12 Nc 5528/2002, nařídil podle §44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád (dále jen "zákon č. 120/2001 Sb."), exekuci rozsudku OS ze dne 17. 7. 1997, č. j. 18 C 39/96-46, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 1999, č. j. 16 Co 334/99, k vymožení povinnosti vyklidit byt o kuchyni a pokoji s příslušenstvím, I. kategorie, v přízemí domu č. p. 920 v Praze 6, Hládkov 12, (dále jen "byt"), do 15 dnů po zajištění přístřeší, a dále k vymožení povinnosti zaplatit soudnímu exekutorovi pověřenému provedením této exekuce náklady exekuce a k vymožení povinnosti zaplatit náklady oprávněného účelně vynaložené k vymáhání nároku k rukám právního zástupce oprávněného (výroková část I.). OS pověřil provedením této exekuce JUDr. Milana Suchánka, soudního exekutora (dále jen "exekutor") (výroková část II.) a rozhodl, že povinná (dále jen "stěžovatelka") nesmí po doručení tohoto usnesení nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, s výjimkou běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb a "udržování správy majetku". Právní úkon, kterým povinná poruší tuto povinnost, je neplatný (výroková část III.).
Městský soud v Praze (dále jen "MěS") usnesením ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 58 Co 320/2002, usnesení soudu I. stupně potvrdil. Poukázal především na to, že k exekučnímu titulu bylo v souladu s §38 odst. 2 a §43 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb. připojeno prohlášení firmy RAK CZ, a. s., učiněné formou notářského zápisu, dle něhož je tato firma připravena uzavřít se stěžovatelkou nájemní smlouvu na užívání bytu č. 20 v domě č. p. 528 v Praze 2, Oldřichova 43, jehož správu provádí; jedná se o byt o velikosti 3+1, I. kat. o výměře 82,9m2. Z toho proto vyplývá, že oprávněný splnil podmínky nařízení exekuce a OS tak postupoval zcela správně, pokud návrhu na nařízení exekuce podle §44 odst. 2 citovaného zákona vyhověl. Jestliže stěžovatelka namítala, že v mezidobí zaniklo vykonávané právo, jelikož byla mezi ní a oprávněným uzavřena ke spornému bytu nová nájemní smlouva (dne 4. 10. 2000), pak oprávněný toto odvolací tvrzení stěžovatelky popřel a stěžovatelka jej ničím nedoložila. Za situace, kdy existuje pravomocný a vykonatelný exekuční titul, bylo usnesení OS jako správné potvrzeno (§219 o. s. ř.). K námitce stěžovatelky týkající se jejího zhoršeného zdravotního stavu a zhoršeného zdravotního stavu jejího syna, odvolací soud nepřihlížel a ani přihlížet nemohl, neboť se nejedná o skutečnost rozhodnou pro nařízení exekuce (§44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb.). MěS konečně uvedl, že v dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby rozhodl o návrhu stěžovatelky na odklad exekuce (§54 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. ve spojení s §266 odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud (dále jen "NS") usnesením ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 20 Cdo 217/2004, dovolání stěžovatelky pro jeho nepřípustnost odmítl. NS uvedl, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je podle §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné; odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že §237 odst. 1 a 3 o. s. ř. zde platí obdobně. Z uvedeného plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich) vyslovené v §237 odst. 1 pod písm. a) až c) o. s. ř. Jelikož napadené usnesení není měnícím dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází k založení přípustnosti dovolání v úvahu pouze ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V tomto případě by však musel NS dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací přezkum předjímaný tímto ustanovením je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]; vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), lze to, zda je rozhodnutí zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné. V důsledku toho jsou bezcenné výtky, že řízení je postiženo stěžovatelkou (dovolatelkou) tvrzenými procesními vadami (odepřením předložit důkazy, nedostatkem jednání apod.); prostřednictvím tomu odpovídajícího dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (i kdyby takové vady existovaly) k závěru o splnění podmínky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dospět nelze.
NS dále konstatoval, že okolnost, zda byla či nikoli uzavřena "nová nájemní smlouva", je - jak správně usuzoval odvolací soud - při nařízení exekuce bezvýznamná, "což se uzavírá zvláště kategoricky pro takový případ, kdy by (ještě nadto) měla být tato okolnost mezi účastníky sporná. Je zásadou řízení o výkon rozhodnutí (stejně jako řízení exekučního), že při nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) není pro zjišťování sporných skutečností (dokazování) místa; ty se mohou relevantně projevit až v jiných stádiích řízení o výkon rozhodnutí (exekučního), jmenovitě ve stádiu zastavení výkonu, resp. exekuce." NS proto uzavřel s tím, že odvolací soud uplatnil právní názory standardní, souladné s těmi, jež ovládají ustálenou soudní praxi. O rozhodnutí zásadního právního významu - ve smyslu výše vyloženém - proto jít nemůže; to že námitky stěžovatelky jsou v dané fázi exekučního řízení nepřípadné, tento závěr jen posiluje.
II.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 20 Cdo 217/2004, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 58 Co 320/2002, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 6. 2002, sp. zn. 12 Nc 5528/2002, napadla stěžovatelka ústavní stížností. V ní nejprve zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a dále poukázala na to, že ji odvolací soud neposkytl možnost prokázat uzavření nové nájemní smlouvy a ani reagovat na vyjádření právního zástupce vedlejšího účastníka. Proto měl odvolací soud nařídit jednání. Stěžovatelka se domnívá, že pak by se "uplatnil argument, že nařízení exekuce, kterou by bylo třeba ihned zastavit (neboť o zastavení rozhoduje soud i bez návrhu) neodpovídá zákonu [Kůrka-Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha 2004, str. 394, pozn. 432, kde ji autoři uvádějí pro případ, že povinný ještě před nařízením výkonu namítne promlčení a je tak dán důvod zastavení výkonu podle §268/1h) o. s. ř.; situace, kdy byl dán důvod podle §268/1g) o. s. ř., je zcela obdobná, totéž Bureš-Drápal, OSŘ, komentář, C.H. Beck 1994, str. 261)". Pokud tedy MěS nezrušil usnesení OS a neuložil soudu prvního stupně ani rozhodnout o zastavení řízení, měl zjištění doplnit a rozhodnout (§254 odst. 4 o. s. ř.). Stěžovatelka proto tvrdí, že uvedeným postupem došlo k porušení zásady dvouinstančnosti řízení a ve svých důsledcích k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka dále poukázala na to, že soudy obou stupňů nedostály požadavku na řádné zjištění, zda přístřeší odpovídá zákonným požadavkům a jednaly ve zřejmém rozporu s požadavkem mimořádné opatrnosti při nařízení exekucí (Fiala, Korecká, Kůrka: Vlastnictví a nájem bytů, Linde Praha 2005, II. vyd., str. 165).
Stěžovatelka konečně vyjádřila svůj nesouhlas s odůvodněním napadeného usnesení NS, který uvedl, že okolnost, zda byla či nebyla uzavřena nová nájemní smlouva, je pro nařízení exekuce - jak správně usuzoval odvolací soud - bezvýznamná. Stěžovatelka považuje tento závěr za nesprávný; v prvé řadě uvádí, že odvolací soud netvrdil, že tato okolnost je bezvýznamná, ale své rozhodnutí odůvodnil podstatně jinak, a to tím, že stěžovatelka "uzavření" neprokázala. Uvedené tvrzení však představuje závěr o neunesení důkazního břemene ve vztahu k uzavření nové smlouvy, což je závěr právní. Výhrady vůči nenařízení jednání a neprovedení důkazů jsou tedy nejen výhradami vůči průběhu řízení [§241a odst. odst. 2 písm. a) o. s. ř.], ale i vůči úsudku o neunesení důkazního břemene, tj. i vůči právnímu posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]; nesprávné právní posouzení, jak NS i sám uvedl, však způsobilým dovolacím důvodem podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. je. Stěžovatelka proto namítla, že NS odmítl dovolání bez zákonného podkladu, čímž jí znemožnil jednat před soudem a zasáhl do jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 20 Cdo 217/2004, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 58 Co 320/2002, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 6. 2002, sp. zn. 12 Nc 5528/2002, zrušil.
III.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Nejvyšší soud, Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 6.
NS ve svém vyjádření v prvé řadě uvedl, že v napadeném usnesení uplatněné právní názory odpovídají standardnímu výkladu ustanovení, upravujících otázku přípustnosti dovolání podle o. s. ř. Stěžovatelka ostatně proti nim nebrojí, neoponuje rozhodným názorům NS, totiž, že v dovolání vznesené námitky procesní povahy, stejně jako námitka údajným uzavřením "nové nájemní smlouvy", neotevírají prostor pro posouzení otázek zásadního právního významu. Tím fakticky nenapadá ani závěr, že není splněna podmínka zásadního významu rozhodnutí po právní stránce ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. NS se domnívá, že za situace, kdy přípustnost dovolání je závislá na úvaze dovolacího soudu [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] - zde odkazuje i na judikaturu Ústavního soudu -neobstojí ústavní stížnost ani v rovině ústavněprávní; právo na přezkum třetí instancí, který podle procesních předpisů není bezpodmínečný, ústavněprávní ochrany nepožívá.
NS dále poukázal na to, že stěžovatelka přehlíží formální (formálně procesní) charakter toho stádia řízení o výkon rozhodnutí, jež je finalizováno nařízením výkonu (exekuce); její stěžejní argument, že uzavřela "novou nájemní smlouvu", je "zde vskutku bezcenný, a je v kolizi se základními zásadami, jež toto řízení ovládají". Nelze vyloučit, že může mít význam ve stádiu řízení o zastavení výkonu (exekuce), leč ani tato okolnost průmět do hodnocení podmínek nařízení exekuce mít nemůže. Připustit opak by znamenalo dokazovat, což je zásadně při nařízení výkonu (exekuce) nepřípustné; dokazování se tu otevírá jen výjimečně, kupříkladu ustanovením §343 odst. 1, 3 o. s. ř., avšak jen pro potřeby doložení, že byla zajištěna náležitá bytová náhrada, o což zde samozřejmě nejde". NS považuje stěžovatelčin odkaz na publikaci Kůrka - Drápal: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha 2004, za nepřípadný; judikatorní základnu mají pouze důsledky "zániku účinnosti předběžných opatření a omezení způsobilosti být titulem u některých titulů správních". Navíc je lze připustit jen za podmínky, že mají přímý právní reflex, resp. že nepředpokládají odpovídající skutková zjištění. "Jestliže tvrzení, že byla uzavřena "nová nájemná smlouva" je bezvýznamné, nemá smysl se zabývat tím, zda je pravdivé, resp. je dokazovat, pročež je nesmyslná výtka, že ´nepřipuštěním´ takového důkazu byla stěžovatelka omezena ve svých procesních (potažmo ústavních) právech. Bezvýznamné tvrzení je ve výsledku totéž jako tvrzení neprokázané, a proto ani úvahy stěžovatelky o případných odlišnostech právního hodnocení odvolacího soudu a soudu Nejvyššího jakoukoli relevanci nemají". NS také poznamenal, že z toho, co stěžovatelka sama uvádí, totiž pouhé "Stanovení nájemného ..." žádnou "novou nájemní smlouvu" (bez dalšího) nepochybně nezakládá.
NS konečně - ve vztahu k dalšímu argumentu uvedenému v ústavní stížnosti, totiž, že byla pominuta otázka kvality zajištěného přístřeší - stěžovatelce připomněl, že tento argument v dovolání neuplatnila. Proto NS - pomocí tohoto argumentu - otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat nemohl a odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
Proto NS vyslovil názor, že ústavní stížnost není důvodná a navrhl (pokud ji Ústavní soud neodmítne) její zamítnutí. S upuštěním od ústního jednání vyslovil nesouhlas.
MěS odkázal na své předchozí vyjádření ze dne 28. 3. 2003 (ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 772/02) a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti jako nedůvodné. Současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem..
OS ve svém vyjádření poukázal na to, že stěžovatelka požaduje, aby Ústavní soud jako další soudní instance přezkoumal pravomocné rozhodnutí obecného soudu. Dle názoru OS byly splněny veškeré podmínky nařízení exekuce a stěžovatelka využila všech svých procesních práv. OS proto uzavřel s tím, aby Ústavní soud, pro případ, že ústavní stížnost neodmítne jako nepřípustnou, návrh stěžovatelky na zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů zamítl.
IV.
Stěžovatelka se dne 7. 11. 2005 dostavila k Ústavnímu soudu, kde osobně nahlédla do spisu.
Ve svém stanovisku k vyjádření NS (poznámka: jež nebylo podáno prostřednictvím jejího právního zástupce) polemizovala s názorem NS, podle kterého námitka údajného uzavření "nové nájemní smlouvy" není postačující k posouzení otázek zásadního právního významu a odkázala na dovolání, ke kterému NS v této souvislosti nezaujal žádné stanovisko. Stěžovatelka dále z hlediska důkazní situace (týkající se nájemního poměru) uvedla, že listina týkající se stanovení nájemného nebyla jediným navrženým důkazem. Pokud jde o to, že otázku kvality přístřeší neuvedla v dovolání, prohlásila, že o "tom" nevěděla a že OS měl na základě odvolacích důvodů provést šetření ve věci. Stěžovatelka dále [v důsledku výslovné zákonné ochrany nájmu bytu (§685 o.z.) a práva na bydlení jako ústavního práva] uvedla, že pohled na formálnost nařízení exekuce je zjevně pochybný. Jako možné řešení by se proto jevilo odložení výkonu (exekuce) odvolacím soudem, resp. (s ohledem na dvouinstančnost řízení) okolnosti zakládající důvod zastavení výkonu rozhodnutí musí být řešeny již v řízení o nařízení výkonu (exekuce).
Stěžovatelka k vyjádření ostatních soudů repliku nepředložila.
V.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky : Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha C. H. Beck 1997, str. 173; srov. také III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží zejména právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jinými slovy práva na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem, čehož se stěžovatelka dovolává.
Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti - jak již bylo uvedeno - namítá zejména porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy (MěS a pregnantně NS) právem poukázaly na charakter a zásady řízení o výkonu rozhodnutí (řízení exekučního); NS provedl jednoznačné hodnocení (mezi účastníky navíc sporné) okolnosti uzavření/neuzavření nová nájemní smlouvy. Oba soudy také poukázaly na to, že argumentace stěžovatelky by se mohla relevantně projevit v dalších stádiích řízení o výkon rozhodnutí, konkrétně ve stádiu zastavení výkonu. Ústavní soud v této souvislosti (stejně jako NS) poukazuje na ustálenou soudní praxi a v ní se projevující standardní právní názory. Za spektakulární proto považuje i stěžovatelčinu argumentaci odbornou literaturou.
NS dále dostatečně jasně a přesvědčivě předestřel a vysvětlil argumentaci, která jej vedla k odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost z důvodu uvedeného v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; to při výchozím zohlednění skutečnosti, že uplatněným důvodem (námitkami obsaženými v dovolání) je dovolací soud vázán (ustanovení §242 odst. 3 věta první o. s. ř.). V této souvislosti Ústavní soud (ve shodě s NS) nemá důvod pochybovat o (irelevantním) charakteru stěžovatelčiných výtek týkajících se údajných procesních vad [a v důsledku toho absence odpovídajícího dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], neboť s ohledem na výše dostatečně a zřetelně vysvětlený důvod (tj.charakter a zásady řízení o výkonu rozhodnutí) jiný postup nelze považovat za souladný se zákonem. Stěžovatelčina argumentace - která dovozuje možný důvod dovolání podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. z toho, že odvolací soud sensu stricto neuvedl, že okolnost, zda byla či nebyla uzavřena nová nájemní smlouva, je bezvýznamná, tak jak to učinil NS - nemůže vést k závěru, že rozhodnutí (MěS) spočívá na nesprávném právním posouzení věci; to proto, že se jedná (jak bylo již vícekrát uvedeno) o nařízení exekuce, pro kterou pravomocný a vykonatelný exekuční titul jednoznačně svědčil. Ústavní soud neshledal zásadní odlišnost ani v právním hodnocení souzené věci MěS a NS; stěžovatelčin názor, týkající se neunesení důkazního břemene (ve vztahu k uzavření nové smlouvy) a z toho údajně plynoucí rezultát, že tedy šlo o právní posouzení věci, považuje za zavádějící. Předmětem řízení v souzené věci bylo nařízení exekuce. Ústavní soud ještě jednou připomíná v odůvodnění obou soudu dostatečně zřetelně uvedený odkaz na jiná stádia řízení o výkon rozhodnutí. Za těchto okolností je proto rozhodnutí NS výsledkem jeho právního posouzení věci a jeho argumenty (uvedené v odůvodnění rozsudku) nelze ani z ústavněprávního hlediska úspěšně zpochybňovat.
Ústavní soud považuje za liché i úvahy stěžovatelky, které v podstatě zpochybňují právem zakotvenou formálnost řízení o nařízení exekuce. Ústavní soud - v souvislostech souzené věci (nařízení exekuce za existence pravomocného a vykonatelného exekučního titulu) - přirozeně nemůže danou tradiční právní úpravu testu stěžovatelkou zmiňovaného (ústavního) práva na bydlení podrobovat. Návrh na zrušení některého zákonného ustanovení, o něž se obecné soudy opřely, pak stěžovatelka ani nepodala.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právnímu závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu