ECLI:CZ:US:2008:1.US.3148.07.1
sp. zn. I. ÚS 3148/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Dolanského, soudního exekutora ev. č. 015, IČ: 40658759, se sídlem Exekutorský úřad Beroun, Palackého 31/2, Beroun, zastoupeného Mgr. Davidem Řehákem, advokátem se sídlem Praha 2, Slavíkova 15, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2007 č. j. 27 Co 30/2007-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2007 (27 Co 30/2007-52), kterým bylo pro zpětvzetí návrhu oprávněného zrušeno nařízení exekuce usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 29. dubna 2005 (11 Nc 3964/2005-8) a řízení zastaveno. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a soudnímu exekutorovi (stěžovateli) se nepřiznává odměna a náhrada výdajů.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že došlo k porušení jeho ústavního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k porušení ustanovení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "EŘ"). Odvolací soud dle názoru stěžovatele svévolně a nesprávně vyložil ustanovení EŘ týkající se jeho odměny a úhrady nákladů exekuce, tím došlo k zásahu do exekutorovy nezávislosti na státu.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že k porušení jeho práva došlo tím, že obecný soud k návrhu oprávněného exekuci zastavil a neuložil oprávněnému nahradit náklady exekuce stěžovateli. Obecný soud opřel své rozhodnutí pouze o tvrzení, že pověřený soudní exekutor, tj. stěžovatel, vydal exekuční příkaz, v němž označil za povinného jinou povinnou osobu s uvedením rodného čísla, než je uvedena v exekučním titulu
Stěžovatel nesouhlasil s odůvodněním odvolacího soudu, že zavinil zastavení exekučního řízení, neboť odvolací soud nevzal v úvahu, že obecný soud v usnesení o nařízení exekuce označil povinného v rozporu s návrhem oprávněného jen jménem a adresou. Stěžovatel v exekučním příkaze označil jiného povinného shodného jména a adresy, avšak odlišného od povinného a vyhotovil exekuční příkaz na jeho starobní důchod. Proti tomuto rozhodnutí podal tento nesprávně označený povinný odvolání, v němž prokázal, že není osobou povinnou.
Obecný soud svévolně rozhodl o nepřiznání jeho odměny podle §52 odst. 1 EŘ, §254 odst. 1 a §150 o. s. ř. Ustanovení §150 o. s. ř. se týká možnosti nepřiznání nákladů řízení zcela nebo zčásti z důvodů hodných zvláštního zřetele. Odvolací soud se v odůvodnění rozhodnutí pouze omezil na názor, že stěžovatel zavinil zastavení exekuce tím, že vydal exekuční příkaz, v němž označil jinou osobu jako povinnou, což shledává naprosto nedostatečným. Odvolací soud měl dle názoru stěžovatele aplikovat ustanovení §11 odst. 3, resp. odst. 4 vyhlášky č. 330/2001 Sb. a přiznat stěžovateli odměnu ve výši 3.000,- Kč. Dále stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva a navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti i podstatné části spisu Okresního soudu v Berouně (11 Nc 3964/2005) zaslané stěžovatelem vyplynulo, že oprávněný Technické služby Beroun v likvidaci, IČ: 64752577 podal návrh na nařízení exekuce podle platebního rozkazu Okresního soudu v Berouně ze dne 15. června 2004 (7 C 206/2003-37) proti povinnému podnikateli P. C., podnikateli podnikajícímu jako fyzická osoba dle živnostenského zákona pod obchodním jménem P. C. - OK STAV, o zaplacení 1.746.- Kč s přísl.
Usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 29. dubna 2005 (11 Nc 3964/2005-8) byla nařízena exekuce na P. C. a jejím provedením byl pověřen soudní exekutor Mgr. Pavel Dolanský.
Soudní exekutor Mgr. Pavel Dolanský dne 5. dubna 2006 č.j. 15 EX 221/2005-44 vydal exekuční příkaz na vymožení pohledávky za povinným P. C. ve výši 1.746,- Kč s přísl. Soudní exekutor Mgr. Pavel Dolanský dne 24. května 2006 č. j. 15 EX 221/2005-45 vyzval povinného ke splnění závazku.
Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání P. C. a namítal, že nikdy nepodnikal a žádné závazky k oprávněnému nikdy neměl. Dále uvedl, že jeho syn P. C. již na shodné adrese delší dobu nebydlí a v evidenci obyvatelstva mu byl zrušen trvalý pobyt.
Oprávněný (Technické služby Beroun v likvidaci, IČ: 64752577), v průběhu odvolacího řízení vzal návrh na nařízení exekuce zpět a odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a řízení zastavil pro zpětvzetí podle §222a odst. 1 o. s. ř.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
III.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního (jednoduchého) práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody." (např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17., č. 33, vydání 1, Praha 1999, III. Díl, str. 235; nález sp. zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č.34, vydání 1, Praha 1995, I. Díl, str. 257, IV.ÚS 570/03, III. ÚS 177/04). Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup obecných soudů při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení v souzené věci nepředstavoval porušení kogentní normy jednoduchého práva a v konečném důsledku i porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika s rozhodnutím obecného soudu o určení výše odměny exekutora za provedení výkonu rozhodnutí. Stěžovatel v předmětném exekučním řízení v exekučním příkaze označil třetí osobu za povinného (shodného jména a adresy), avšak odlišného od povinného a vyhotovil exekuční příkaz na jeho starobní důchod. Proti tomuto rozhodnutí podal tento nesprávně označený povinný odvolání, v němž prokázal, že není osobou povinnou. Oprávněný v průběhu odvolacího řízení vzal návrh na nařízení exekuce zpět a odvolací soud v důsledku dispozitivního úkonu oprávněného postupoval podle §222a odst. 1 o. s. ř., tedy rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a řízení zastavil pro zpětvzetí. Odvolací soud o nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl podle §52 EŘ, §254 odst. 1 a §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tak, že žádný nemá právo na jejich náhradu, když nesprávně označený povinný náklady řízení nepožadoval. Pokud se jednalo o odměnu stěžovatele za výkon exekuční činnosti a náhradu výdajů soudního exekutora odvolací soud vycházel z toho, že exekutor vydal exekuční příkaz, v němž nesprávně označil povinného, proto mu odměna nenáleží. Odvolací soud za použití §11 odst. 5 vyhl. č. 330/2001 Sb. rozhodl, že soudnímu exekutorovi nenáleží odměna a dle ust. §52 odst. 1 EŘ, §254 odst. 1, §224 odst. 1 a §150 o. s. ř.
Exekuční řízení je ovládáno dispoziční zásadou, kdy oprávněný má právo rozhodnout o tom, zda bude exekuční řízení pokračovat. Vyjádřením této zásady je ustanovení §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže to navrhl ten, kdo navrhl jeho nařízení. Soud je tedy povinen exekuci zastavit a není oprávněn zkoumat, z jakého důvodu byl návrh na zastavení exekuce podán. Soudy tedy nebyly oprávněny přezkoumávat tvrzení oprávněného, že nemá zájem na dalším pokračování exekučního řízení, a vyhověly bez dalšího jeho návrhu na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecný soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedenému je třeba považovat rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, výhradně za doménu obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn zkoumat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Mohl by tak učinit pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecného soudu mělo charakter extrémního vybočení, což se však v dané věci nestalo. V postupu obecného soudu a jeho rozhodnutí Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele. Rozhodnutí obecného soudu jsou ústavně konformní, jedná se o aplikaci jednoduchého práva, které je ve výlučné pravomoci těchto soudů a Ústavní soud nezjistil nic, co by tuto věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. listopadu 2008
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu