ECLI:CZ:US:2008:1.US.384.07.1
sp. zn. I. ÚS 384/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti D. B., zastoupeného Mgr. Vladislavem Ježkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Kamenice 155, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.10.2006, sp.zn. 6 Tdo 991/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody.
Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26.11.2003, sp.zn. 2 T 31/2003, uznán vinným trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zákona a odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin a k peněžitému trestu ve výměře 10.000,- Kč. Odvolání stěžovatele bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13.12.2004, sp.zn. 9 To 469/2004, zamítnuto. Stěžovatel napadl toto usnesení dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 26.10.2006, sp.zn. 6 Tdo 991/2006, odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. zákona. Stěžovatel nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu, podle kterých prý v dovolání nenamítá, že popsaný skutek byl nesprávně právně posouzen nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a podle nichž jeho výhrady směřují proti skutkovým zjištěním, takže jeho námitky nelze podřadit pod žádný taxativně zakotvený důvod dovolání. Námitka nesprávného právního posouzení skutku je však vyjádřena v bodě III. dovolání, v němž stěžovatel podle svého tvrzení namítal, že nebyly provedeny důkazy, ze kterých by vyplývalo, že by se dopustil uvedeného jednání, tedy že na sebe převedl věc získanou trestným činem. S ohledem na zjištěný skutkový stav tedy soudy nesprávně posoudily jeho jednání jako trestný čin. Dokazování k prokázání tohoto jednání bylo neúplné a pro posouzení viny stěžovatele předčasné.
Stěžovatel dále poukazuje na nálezy Ústavního soudu (např. II. ÚS 669/05 a IV. ÚS 216/04), ze kterých vyplývá, že Nejvyšší soud vykládá ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu restriktivním způsobem a tedy mimo rámec spravedlivého procesu. Tak se stalo i v jeho případě. Postupem Nejvyššího soudu bylo tedy porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, neboť skutek, kterého se měl dopustit, nebyl provedeným dokazováním jednoznačně prokázán, skutkový děj z provedených důkazů nevyplynul a na základě toho došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení věci.
K dotazu Ústavního soudu stěžovatel (právní zástupce) přípisem ze dne 28.5.2007 sdělil, že ústavní stížnost směřuje výhradně proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2006, sp.zn. 6 Tdo 991/2006.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 2 T 31/2003, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4. Zjistil, že dne 19.3.2003 podal státní zástupce pro Prahu 4 obžalobu na O. S., P. K. pro trestný čin loupeže a pro trestný čin krádeže a D. B. pro trestný čin podílnictví. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 26.11.2003, čj. 2 T 31/2003-1321, uznal obžalované vinnými ze žalovaných trestných činů a odsoudil stěžovatele podle §251 odst. 1 tr. zákona za použití §45 odst. 1,2 tr. zákona k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin a zároveň mu uložil podle §51 odst. 1 tr. zákona peněžitý trest ve výměře 10.000,- Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil náhradní trest v trvání 1 měsíce (č.l. 1325).
K odvolání všech obžalovaných Městský soud v Praze usnesením ze dne 13.12.2004, čj. 9 To 469/2004-1418, odvolání D. B. a O. S. zamítl, a věc P. K. vyloučil k samostatnému projednání.
Stěžovatel napadl uvedené usnesení Městského soudu v Praze dovoláním, ve kterém namítal, že důkazy provedenými před nalézacím soudem nebyla jeho vina prokázána, polemizoval s jednotlivými důkazy a nabízel vlastní výklad skutkového stavu. Z toho vyvozoval, že jestliže skutkový děj, ze kterého soud vycházel, nebyl provedeným dokazováním prokázán, musel být i nesprávně právně posouzen. Jestliže podle stěžovatele nebyl jednoznačně prokázán skutkový stav věci, měly soudy postupovat podle zásady in dubio pro reo. Napadený rozsudek tedy spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu ust. §265b odst. 1 písmeno g) tr. řádu.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 26.10.2006, sp.zn. 6 Tdo 991/2006, toto dovolání odmítl. Uvedl, že v dané věci bylo třeba posoudit otázku, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní. Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.
Podle názoru Nejvyššího soudu nebyl stěžovatelem formálně deklarovaný dovolací důvod uplatněnými námitkami materiálně naplněn. Stěžovatel namítá, že neexistuje jediný důkaz o tom, že na sebe převedl věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou, ani to, že by to byl věděl. Soudům obou stupňů vytýká, že dokazování zůstalo neúplné a pro posouzení jeho viny nedostatečné a tudíž předčasné. Nutno zdůraznit, že všechny výhrady, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně směřují do oblasti správnosti skutkových zjištění, včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž z tvrzených nedostatků stěžovatel až následně dovozuje vady ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu.
Nejvyšší soud dodal, že stěžovatel v dovolání nenamítá, že v rozsudku popsaný skutek byl nesprávně právně posouzen nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho výhrady směřují proti skutkovým zjištěním, z nichž Obvodní soud pro Prahu 4 (a následně v odvolacím řízení i Městský soud v Praze) učinil právní závěr, že spáchal trestný čin podílnictví. Ze strany obviněného (stěžovatele) jde proto výlučně o námitky, které stojí nejen mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, ale nelze je podřadit ani pod jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání.
III.
K výzvě Ústavního soudu se k návrhu vyjádřil Nejvyšší soud, který však jen odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ústavní soud zaslal vyjádření Nejvyššího soudu stěžovateli (právnímu zástupci), který k němu ve stanovené lhůtě stanovisko nezaujal.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelovy námitky výlučně směřují proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání; podle něho stěžovatel v dovolání nenamítal, že byl popsaný skutek nesprávně právně posouzen nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť jeho výhrady směřují proti skutkovým zjištěním a nelze je podřadit pod žádný taxativně zakotvený důvod dovolání. Námitka nesprávného právního posouzení skutku je však podle stěžovatele v dovolání výslovně vyjádřena.
Ústavní soud konstatuje, že se Nejvyšší soud dovoláním stěžovatele meritorně nezabýval, neboť odmítl dovolání z formální příčiny, tj. že bylo podáno z jiného důvodu než stanoví §265b tr. řádu. Dovolací soud argumentoval tím, že se námitky stěžovatele primárně týkaly správnosti a úplnosti skutkových zjištění včetně hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků stěžovatel až následně dovozoval vady v právním posouzení předmětného skutku. Lze tak dovodit, že stěžovatel nesouhlasí se způsobem posouzení existence jím tvrzeného dovolacího důvodu Nejvyšším soudem.
Stěžovatel se tedy fakticky domáhá toho, aby Ústavní soud přezkoumal závěry Nejvyššího soudu o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a přijal jiný, pro stěžovatele příznivější, závěr. Ze samotné skutečnosti, že Nejvyšší soud existenci dovolacích důvodů posoudil jinak než stěžovatel, však učinit závěr o zásahu do stěžovatelových ústavních práv bez konkrétní a bližší argumentace možné není. Lze sice do jisté míry souhlasit s názorem, že výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu Nejvyšším soudem bývá někdy v jeho dosavadní rozhodovací praxi nepřiměřeně restriktivní; v této konkrétní souzené věci však byla situace jiná. Argumentace Nejvyššího soudu je zde totiž velmi případná, logická, přesvědčivá a Ústavní soud na ni plně odkazuje, neboť je i z hlediska ústavnosti zcela přijatelná.
Ústavní soud pro úplnost uvádí, že institut dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce, a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné "základní právo" na přezkum pravomocných rozhodnutí v trestních věcech neexistuje. Ani Listina, ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravují právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl - z hlediska požadavků ústavnosti - věcné projednání dovolání omezit v rovině podústavního práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, pak ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat neexistuje (srov. kupř. i usnesení sp. zn. III. ÚS 228/06, sp. zn. II. ÚS 598/06, viz www.judikatura.cz).
Ústavní soud jen na okraj poznamenává, že z předmětného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 vyplývá, že se stěžovatel v dovolání zabývá hodnocením průběhu dokazování a z něho plynoucími skutkovými závěry, shodně s dovoláním opakuje, že s předmětným skutkem nemá nic společného, nevzpomíná si, že by spoluobviněné vůbec znal a tvrdí, že soud měl v jeho případě respektovat zásadu in dubio pro reo. Větší část těchto výhrad stěžovatel navíc uplatnil již při své obhajobě před nalézacím soudem a v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně. S těmito námitkami se však již odvolací soud přesvědčivě vypořádal (viz str. 7 usnesení odvolacího soudu - č.l.1424). Jak již bylo uvedeno, tato rozhodnutí obecných soudů však ústavní stížností napadena nebyla.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud postupoval v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikoval běžné právo ústavně konformním způsobem a nedopustil se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Napadené rozhodnutí je logické, srozumitelné a přesvědčivé a je tedy i z hlediska ústavního plně přijatelné.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný návrh, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu