ECLI:CZ:US:2008:1.US.665.08.1
sp. zn. I. ÚS 665/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného JUDr. Rostislavem Legerským, advokátem, se sídlem Dlouhá č. 52, 741 01 Nový Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 6 Tdo 1257/2007, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 7. 2007, č. j. 5 To 56/2007-2357, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 4. 2007. č. j. 35 T 9/2005-2229, za účasti Nejvyšššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou stížností stěžovatel napadá v záhlaví tohoto usnesení specifikované rozhodnutí obecných soudů a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. 35 T 9/2005, byl stěžovatel a další spoluobvinění uznáni vinnými, že, stručně řečeno, dne 28. 1. 2005 ve Frýdku - Místku, po předchozí vzájemné dohodě s cílem zmocnit se převážených peněz, a to i za cenu použití násilí, s další dosud nezjištěnou osobou, maskováni celočernými oděvy, kuklami a punčochou na hlavách, nejprve osobním motorovým vozidlem vědomě a nečekaně zablokovali cestu motorovému vozidlu převážejícímu finanční hotovost, tak, že tento automobil byl donucen zastavit, přičemž poté s hrozbou použití střelných zbraní, donutili osádku k vystoupení z vozidla a odcizili bezpečnostní kufr a bankovní kazety s finanční hotovostí v celkové výši 16.200.000,- Kč a zbraně osádky vozu. Jednání stěžovatele a spoluobviněných soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., ve znění před novelou provedenou zák. č. 320/2006 Sb., účinnou od 1. 9. 2006. Za uvedenou trestnou činnost byl stěžovatel odsouzen podle §234 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti roků; podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena povinnost zaplatit na náhradě způsobené škody společně a nerozdílně poškozené společnosti částku 16 438 219.- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená společnost se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele a spoluobviněných byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 5 To 56/2007, podle §256 tr. ř. zamítnuta. Stěžovatel a jeden ze spoluobviněných dále podali dovolání k Nejvyššímu soudu, v nichž uvedli dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání stěžovatele bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.
Stěžovatel v podrobném odůvodnění ústavní stížnosti především namítá, že soudy vycházely z neúplného souboru důkazů, které nesprávně interpretovaly. Nejvyššímu soudu vytýká formalistický přístup spočívající v nekritickém přijetí skutkových zjištění, aniž by respektoval nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 258/99, sp. zn. II. ÚS 404/98. Podle stěžovatele došlo k hrubé manipulaci s důkazy a řízení od samého počátku trpělo vadami a nebylo korektní. Stěžovatel poukazuje na pochybení orgánů činných v trestním řízení a jejich neochotu provádět a poskytovat důkazy nepotvrzující vyšetřovací verzi, přičemž stav důkazní situace byl rovněž důvodem pro předchozí dvě kasační rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci.
Rovněž zdůrazňuje, že některé důkazy si vzájemně odporují a zpochybňuje procesní použitelnost rekognice ze dne 27. 4. 2005. Dále stěžovatel "konstatuje podezření", že došlo k manipulaci s úředním záznamem ze dne 4. 2. 2005 a vytýká Policii ČR, že nezajistila a nedodala další důkazy, kterých se stěžovatel dovolává. Především vytýká Policii ČR, že soudu zatajila záznamy o odposlechu stěžovatele, který měl být v rozhodném období realizován. Rovněž zpochybňuje relevanci zajištěných biologických stop DNA, které podle stěžovatele v ani v souvislosti s dalšími důkazy netvoří ucelený řetězec (nepřímých) důkazů. Protože tak došlo k zatajení důkazů, která svědčily ve prospěch obhajoby, a jiné důkazy hodnotil soud tendenčně a jednostranně, považuje stěžovatel řízení za nespravedlivé, porušující rovnost stran a princip in dubio pro reo.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů konstatuje Ústavní soud, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že právo přezkumného dohledu nad činností obecných soudů mu s ohledem na jeho postavení a pravomoc nenáleží a do jurisdikční činnosti obecných soudů může zasáhnout jen pokud tyto soudy nepostupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny.
Proto úkolem Ústavního soudu není řešení otázky, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy. Jeho úkolem je pouze zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk z roku 1988, A - 140, §46). Soudcům nelze přikazovat, jak mají ve věci rozhodnout, jaké důkazy mají před svým rozhodnutím provést, aniž by byly v zásadě povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu obžalovaného, a jak tyto důkazy hodnotit. Na obecných soudech leží úkol důkazy provést, ve veřejném líčení za přítomnosti obžalovaného, za účelem jejich kontradiktorního projednání, jednotlivé důkazy zhodnotit, a to jak samostatně, tak ve vzájemných souvislostech, v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Poté jednotlivým důkazům přiřadit určitou relevanci, v procesu rozhodování a následně v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložit, jakými úvahami se soud řídil a proč považuje jednotlivé důkazy za přesvědčivější než jiné opačného významu.
Protože námitky stěžovatele spočívají především ve zpochybnění soudy provedeného hodnocení důkazů, poukazuje Ústavní soud na svůj ustálený judikovaný názor, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04, Sb.n.u., sv. 32, nález č. 42, str. 405 nebo nález sp. zn. I. ÚS 553/05, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Proto tedy není úkolem Ústavního soudu skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nebyl-li zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu provedené důkazy hodnotit, a to ani kdyby se s jejich hodnocením, tak jak jej učinily obecné soudy, sám neztotožňoval.
Z napadených rozhodnutí obecných soudů plyne, že stěžovatel v podstatě totožné námitky předložil již v rámci své obhajoby a odvolání. Z podrobných odůvodnění napadených rozhodnutí soudů I. a II. stupně plynou logické a srozumitelné úvahy o skutkovém stavu a o vině stěžovatele. Soud I. stupně na str. 40 - 44 přehledně shrnul hodnocení klíčových usvědčujících důkazů, na str. 37 - 39 soud odůvodnil neprovedení dalších navrhovaných důkazů a na str. 45 - 46 se soud vypořádává s obhajobou stěžovatele. Rovněž soud II. stupně se vypořádává jak se zpochybněním použitelnosti některých provedených důkazů, tak s námitkou neprovedení dalších navrhovaných důkazů. Je tedy možno na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Ani rozhodnutí Nejvyššího soudu netrpí vytýkaným ústavněprávním deficitem, neboť extrémní vzájemný rozpor provedených důkazů a skutkového stavu Ústavním soudem nebyl zjištěn, a co do právního hodnocení skutku v intencích uplatněného dovolacího důvodu stěžovatel nepředkládá relevantní argumenty, kterými by argumentaci Nejvyššího soudu ve vztahu dovození zákonných znaků trestného činu zpochybnil.
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v projednávané věci obecné soudy nepostupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu) a nezjistily dostatečně skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). Toto zjištění tak postačuje k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu").
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu