ECLI:CZ:US:2008:1.US.734.08.1
sp. zn. I. ÚS 734/08
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 22. května 2008 sp. zn. I. ÚS 734/08 ve věci ústavní stížnosti J. V. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 12. 2007 sp. zn. 0 Nt 4350/2007 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. 44 To 47/2008, týkajícím se vzetí stěžovatele do vazby.
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. 44 To 47/2008 se zrušuje.
II. Ústavní stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 12. 2007 sp. zn. 0 Nt 4350/2007 se zamítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud zjistil z obsahu vyžádaného spisu a z obsahu k ústavní stížnosti přiložených dokumentů, že napadeným usnesením obvodního soudu byl stěžovatel vzat do vazby podle §68 odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených sub §67 písm. b) a c) trestního řádu. Stěžovatel je trestně stíhán pro trestné činy loupeže dle §234 odst. 1 trestního zákona a vydírání dle §235 odst. 1 a 2 písm. b) a c) trestního zákona.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Obvodní soud pro Prahu 4, který konstatoval, že v odůvodnění napadeného usnesení podrobně rozvedl veškeré úvahy, které jej vedly k rozhodnutí uvedenému ve výroku tohoto usnesení; v tomto směru na ně zcela odkázal. Současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
K ústavní stížnosti se vyjádřil též Městský soud v Praze. K tvrzení stěžovatele, že se dostatečně neseznámil s podklady, které mu byly předloženy, městský soud uvedl, že opak je skutečností; nevěděl ovšem a vědět nemohl, že stěžovatel podal již dne 27. 12. 2007, tedy záhy po vzetí do vazby (a dříve, než bylo rozhodnuto městský soudem o jeho stížnosti proti ústavní stížností napadenému usnesení obvodního soudu, jímž byl vzat do vazby), žádost o propuštění z vazby a že v řízení vedeném o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby rozhodl obvodní soud svým usnesením ze dne 21. 1. 2008 sp. zn. 0 Nt 5201/2008, tak, že tuto žádost o propuštění z vazby zamítl a že v tomto usnesení uvedl, že důvod vazby podle §67 písm. b) trestního řádu u stěžovatele pominul. Toto rozhodnutí obvodního soudu však městský soud v době svého rozhodování o stížnosti stěžovatele proti usnesení obvodního soudu, jímž byl stěžovatel vzat do vazby, k dispozici neměl, neboť mu bylo se spisem obvodního soudu sp. zn. 0 Nt 5201/2008 předloženo až dne 12. 2. 2008 spolu se stížností stěžovatele proti usnesení obvodního soudu, jímž byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby (sp. zn. 0 Nt 5201/2008 ze dne 21. 1. 2008). Městský soud pak v této další věci rozhodl svým usnesením ze dne 19. 2. 2008 sp. zn. 44 To 87/2008, jímž stížnost stěžovatele zamítl, a v odůvodnění tohoto svého rozhodnutí se přitom zabýval i výše uvedenou situací. Městský soud proto dále v podrobnostech odkázal na odůvodnění tohoto svého rozhodnutí. Dále uvedl, že pro vzetí do vazby byly splněny všechny zákonné podmínky a že nedošlo ani k vytýkanému porušení zásady kontradiktornosti, neboť stěžovatel měl možnost se k návrhu na vzetí do vazby a k věci osobně vyjádřit při svém výslechu před soudcem rozhodujícím o jeho vazbě; poté opakovaně podal písemné stížnosti, které podrobně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, a nebylo třeba jeho dalších výslechů. Městský soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Závěrem vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze k ústavní stížnosti byla zaslána stěžovateli k replice. Stěžovatel uvedl, že s nimi nesouhlasí. Obvodní soud se prý - v podstatě - k ústavní stížnosti nevyjadřuje, pouze uvádí, že ve věci rozhodoval usnesením, které zde cituje, a že v jeho odůvodnění podrobně rozvedl veškeré úvahy, které ho vedly k rozhodnutí uvedenému ve výroku tohoto usnesení. Pokud jde o vyjádření městského soudu, stěžovatel ve své replice k němu toliko reprodukuje jeho obsah a argumenty, jež městský soud použil. Stěžovatel s těmito vyjádřeními nesouhlasí a v podrobnostech odkazuje na důvody obsažené v ústavní stížnosti. Závěrem vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
II.
Pokud jde přezkum vazebních rozhodnutí Ústavním soudem, z hlediska ustálených referenčních kritérií je namístě připomenout, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (stojící mimo soustavu obecných soudů) není superrevizní instancí v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Posoudit konkrétní skutečnosti odůvodňující v jednotlivém případě obavu z následků uvedených v §67 písm. a), b), c) trestního řádu, stejně jako zvážit samotnou existenci předpokladů vzetí do vazby, to vše s ohledem na dosavadní skutková zjištění, náleží především obecným soudům; to je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování. Do úvah a rozhodnutí plynoucích ze skutkových zjištění, jež jsou známa v době rozhodování o vazbě, je Ústavní soud podle své ustálené judikatury oprávněn zasáhnout pouze tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.
III.
Ústavní soud se nejdříve zaměřil na ústavněprávní přezkum soudy dovozeného závěru o existenci vazebního důvodu dle §67 písm. c) trestního řádu. Dospěl k závěru, že o shora citovaný případ zakládající kasační zásah Ústavního soudu se zjevně nejedná. K tomu ho vedou následující důvody.
1) Obvodní soud v napadeném rozhodnutí výslovně zmiňuje skutečnost plynoucí ze spisu, že poškozený J. L. dosud uzavřel 6 úvěrových smluv a stěžovatel od něj požadoval, aby v tomto jednání nadále pokračoval; právě v této souvislosti došlo k omezení osobní svobody poškozeného a k jeho fyzickému napadení. Z toho dovodil, že je dána důvodná obava, že v případě propuštění na svobodu by stěžovatel mohl kontaktovat poškozeného a nadále po něm požadovat, aby pokračoval v uzavírání úvěrových smluv a takto získané věci následně předával stěžovateli, jak tomu bylo v předchozích 6 případech. Stížnostní soud potom argumentaci obvodního soudu o něco rozvedl, neboť uvedl, že "trestné jednání obviněného mělo být vyústěním toho, že obviněný předtím opakovaně poškozeného nutil pokračovat v úvěrových podvodech, tak, že mu měl vyhrožovat, že pokud tak nebude činit, "že si jej najdou". Obviněný měl vyhrožovat poškozenému i fyzickou likvidací, a i tím, že ublíží jeho matce, že ji zbije, pošle na ní "frajery", a měl vyhrožovat i dědovi poškozeného, kdy dokonce po výhrůžkách obviněného měly být poškozeny dveře u bytu dědy poškozeného po údery kladivem. S ohledem na tyto zjištěné skutkové okolnosti soud prvého stupně zcela logicky a důvodně argumentoval tím, že je dána obava, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, a to právě z důvodu, že vyhrožováním a násilím měl poškozeného nutit v pokračování v úvěrových podvodech.".
Ustanovení §67 písm. c) trestního řádu předpokládá pro vzetí do vazby existenci konkrétních skutečností odůvodňujících obavu, že obviněný bude (mj.) opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán. O takovou konkrétní skutečnost půjde vždy, jestliže obviněný sám svým jednáním zavdá příčinu k obavě, že bude jednat způsobem předvídaným v §67 písm. c) trestního řádu. Na druhé straně však může stačit, v závislosti na konkrétním případu, i určitá konstelace objektivní [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 62/96 ze dne 12. 9. 1996 (N 74/6 SbNU 27)]. Zmíněnou objektivní konstelaci obecné soudy zjevně spatřovaly především právě v charakteru stíhané trestné činnosti, v celém jejím kontextu a jí předcházejícím vývoji a její pohnutce. Cílem stíhaného trestního jednání stěžovatele tedy mělo být dosažení toho, aby poškozený J. L. uzavíral podvodně úvěrové smlouvy pro futuro (nikoli jednorázově), přičemž stíhaná trestná činnost měla být vyústěním předchozího stadia opakovaného a plánovitého uzavírání podvodných úvěrových smluv poškozeným; takto získané věci měl poškozený posléze předávat stěžovateli. Následná fáze představovala nucení poškozeného stěžovatelem a vyhrožování jemu, jeho matce a dědovi, aby pokračoval v předchozím podvodném úvěrovém jednání a takto získané věci pak předával stěžovateli, neboť poškozený po jisté době měl odmítnout tyto podvodné úvěry uzavírat. Pokud z této objektivní konstelace soudy dovodily, že je dána důvodná obava, že v případě propuštění na svobodu by mohl stěžovatel kontaktovat poškozeného a nadále jej násilím nutit, aby pokračoval v uzavírání úvěrových smluv a takto získané věci následně předával stěžovateli (jak tomu bylo v předchozích případech), jde o racionálně logickou myšlenkovou konstrukci soudů [opřenou o §67 písm. c) tr. řádu], která nevykračuje z argumentačního pole daného rámcem takto postulované objektivní konstelace; lze ji podřadit pod výraz nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky, nevykračujícího z ústavních kautel. Současně je třeba připomenout, že při rozhodování o vazbě není možné požadovat naprostou jistotu, že dotyčný bude jednat dle §67 tr. řádu, nebude-li vzat do vazby, nýbrž postačuje, že tato hrozba je reálná s ohledem na konkrétní skutečnosti, respektive právě na objektivní konstelaci faktů. Není věcí Ústavního soudu, aby on sám konkrétně hodnotil, zda v trestní věci stěžovatele existují obavy, že bude jednat dle §67 trestního řádu, neboť takové hodnocení zásadně přísluší obecným soudům. V posuzovaném případě tedy Ústavní soud neshledal, že by uvedený důvod vazby podle §67 písm. c) trestního řádu ve výroku napadených rozhodnutí obecných soudů a posouzení, jaké skutečnosti vedly obecné soudy k tomuto závěru, vybočovaly z mezí ústavnosti.
2) Ostatně stěžovatel proti závěru soudů o existenci vazebního důvodu dle §67 písm. c) trestního řádu namítal v podstatě to, že mu není známo, proč je úvěrovými smlouvami odůvodňován tento vazební důvod, neboť v usnesení o zahájení trestního stíhání jsou skutky, pro které je stíhán pod bodem 1 a 2, vymezeny zcela jiným způsobem; v takto vymezených skutcích dle stěžovatele není zmínka o uzavírání nějakých úvěrových smluv. Na tuto námitku však již reagoval stížnostní soud na str. 3 dole v napadeném usnesení (srov. taktéž následné rozhodnutí městského soudu ze dne 19. 2. 2008 sp. zn. 44 To 87/2008, str. 3). Stěžovatel na podporu svého tvrzení sice popisuje skutky uvedené sub 1) a 2) usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 17. 12. 2007 č. j. ORIV-29213/TČ-71-2007 (str. 33-34 vyšetřovacího spisu), nicméně výrok sub 2) popisuje jen v části "poté na stejném místě a ve stejné době násilím vtáhli výše jmenovaní (poznámka: mj. stěžovatel) společně poškozeného do vozidla ... a odvezli jej proti jeho vůli k domu J. V. ... , kde jej před domem ve vozidle donutili vysvléknout část jeho oblečení, které mu vyhodili z okénka vozidla, následně po příchodu do bytu J. V. ... poškozeného svázali provazem na rukou a nohou, v bytě V. poškozeného bil, kopal do oblasti žeber a ostříhal mu holícím strojkem hlavu téměř dohola s cílem donutit"; následně již opomíjí uvést conditio sine qua non, tj. pokračující část výroku - obsahující cíl stěžovatele adresovaný poškozenému - ve slovní podobě "s cílem donutit poškozeného v pokračování podvodů ve prospěch V.". Právě tuto část textu je namístě obsahově vztáhnout na pokračování úvěrové podvodné činnosti (srov. též odůvodnění citovaného usnesení o zahájení trestního stíhání a obsah spisu, zejména podání vysvětlení poškozeného a jeho matky, jakož i jejich výpověď po zahájení trestního stíhání), byť by jistě bylo žádoucí bližší slovní upřesnění vydírané činnosti ze strany policejního orgánu v tomto výroku. Pokud snad mělo být stěžovatelovou námitkou v ústavní stížnosti myšleno, že ve výroku sub 2) citovaného usnesení o zahájení trestního stíhání měly být vyjmenovány jednotlivé úvěrové smlouvy, jimiž argumentují soudy v napadených usneseních, je třeba poukázat na to, co vůbec je předmětem stíhaného trestného činu v této rozhodné věci. Jde nikoli o úvěrový podvod, nýbrž o vydírání, jehož skutková podstata je dána tím, že pachatel "jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco vykonal, opominul nebo trpěl". V daném případě šlo o nucení poškozeného násilím stěžovatelem k uzavření úvěrových smluv, tedy z povahy věci směřující ke konání pro futuro. Proto bylo - logicky - vyloučeno činit z dříve uzavřených konkrétních úvěrových smluv podstatnou náležitost výrokové části citovaného usnesení o zahájení trestního stíhání.
3) Stěžovatel v ústavní stížnosti konečně namítal, že ve spise ani nejsou žádné úvěrové smlouvy založeny. Tu lze odkázat na napadené usnesení městského soudu na str. 3, který uvedl, že o tom, že k těmto podvodným úvěrovým smlouvám mělo docházet, svědčí výpověď poškozeného i jeho matky, a že vyšetřování nebylo ukončeno a dosud probíhá opatřování důkazů. K této námitce stěžovatele, jakož i některým dalším, týkajícím se důkazní situace (kupř. tvrzená nevěrohodnost osoby poškozeného a jím předkládané verze reálného stavu věci, zpochybňování verze skutkového stavu věci snesené matkou poškozeného, namítaná dosavadní důkazní nedostatečnost aj.), o kterou opírá nedůvodnost vazby, Ústavní soud uvádí, že hodnocení důkazů doposud ve věci shromážděných je prováděno pouze pro účely rozhodování o vazbě, které není a ani nesmí být rozhodováním o vině či nevině obviněného. Vazba je pouze institut zajišťovací, sloužící k dosažení účelu trestního řízení. Rozhodování o ní nespočívá na principu jistoty bez důvodných pochybností, ale vždy je vedeno v rovině pravděpodobnosti ve vztahu k důsledkům, které mohou nastat, nebude-li obviněný do vazby vzat. Ústavnímu soudu, jenž není součástí soustavy obecných soudů (čl. 81 a 91 Ústavy České republiky) ani ostatních orgánů veřejné moci, nepřísluší přezkoumávat po věcné stránce, jsou-li dány či nikoliv důvody k podezření, zda stěžovatel stíhaný trestný čin spáchal nebo nespáchal (srov. obdobnou metodologii kupř. v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 391/06, dostupném na http://nalus.usoud.cz).
IV.
Ústavní soud se dále zaměřil na ústavněprávní přezkum soudy přijatého závěru o existenci vazebního důvodu dle §67 písm. b) trestního řádu (vazba koluzní).
1) Stěžovatel v souvislosti s tímto důvodem vazby rozporoval konkrétní argumentací jen napadené rozhodnutí stížnostního soudu. V usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 1. 2008 sp. zn. 0 Nt 5201/2008, kterým bylo rozhodováno o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby, mělo být uvedeno, že vazební důvod dle §67 písm. b) trestního řádu pominul. Avšak Městský soud v Praze rozhodující po dni vydání citovaného usnesení obvodního soudu ze dne 21. 1. 2008 v napadeném usnesení ze dne 30. 1. 2008 považoval vazební důvod dle §67 písm. b) trestního řádu za opodstatněný, takže je zřejmé, že se dostatečně neseznámil se soudním spisem.
Stěžovatel tak vychází v citované námitce z premisy, že o neexistenci vazebního důvodu dle §67 písm. b) trestního řádu bylo v jeho případě rozhodnuto již usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 1. 2008 sp. zn. 0 Nt 5201/2008; proto nemělo být napadeným usnesením městského soudu později, tj. dne 30. 1. 2008, rozhodnuto naopak, tedy o trvání tohoto důvodu vazby.
Jakkoli je pravda, že v odůvodnění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 1. 2008 sp. zn. 0 Nt 5201/2008, kterým bylo rozhodováno o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby, bylo výslovně uvedeno, že vazební důvod dle §67 písm. b) trestního řádu pominul, obvodní soud jím dovozenou změnu vazebních důvodů nevyjádřil ve výroku uvedeného usnesení. Takovým postupem pochybil, neboť až po vyjádření změny vazebních důvodů ve výrokové části rozhodnutí by byl závěr soudu o pominutí vazebního důvodu dle §67 písm. b) trestního řádu způsobilý zakládat právní následky ve smyslu změny v důvodech vazby, tedy neexistenci vazebního důvodu dle §67 písm. b) trestního řádu. Jak vyslovil Ústavní soud kupř. v nálezu sp. zn. II. ÚS 919/07 ze dne 19. 7. 2007 (N 115/46 SbNU 93): "Toliko konstatování soudu o naplnění vazebního důvodu dle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu výrokovou částí by mělo způsobilost zakládat právní následky a nabývat právní moci (a contrario uvedení v pouhém odůvodnění). Právní relevance stran naplnění vazebního důvodu dle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu by tedy přicházela v úvahu pouze v případě, že by krajský soud zrušil stížností napadené usnesení okresního soudu a sám ve výroku konstatoval, že stěžovatel se bere do vazby též z důvodu dle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu.". Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 1. 2008 sp. zn. 0 Nt 5201/2008 však nebylo touto ústavní stížností napadeno, a proto nemohlo být Ústavním soudem ani přezkoumáváno a in eventum zrušeno. Z toho plyne, že právně relevantně nedošlo před vydáním vlastního napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze k rozhodnutí o zániku vazebního důvodu podle §67 písm. b) trestního řádu, a premisa stěžovatele je tak chybná. Přitom paradoxně stejným vadným způsobem postupoval i městský soud ve stížnostním řízení proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 1. 2008 sp. zn. 0 Nt 5201/2008. V odůvodnění svého usnesení ze dne 19. 2. 2008 konstatoval, že je nutno akceptovat závěr obvodního soudu o pominutí vazebního důvodu podle §67 písm. b) trestního řádu, a výslovně poukázal dokonce na pochybení obvodního soudu, který nepromítl svůj závěr do výroku usnesení ("Obvodní soud však pochybil, když změnu vazebních důvodů nevyjádřil ve výroku usnesení ..."). Následně uvedl, že "... Městský soud v Praze proto pouze z tohoto důvodu napadené usnesení zrušil a znovu rozhodl tak, že změnu vazebních důvodů vyjádřil ve výroku usnesení a současně shodně s obvodním soudem zamítl žádost obviněného o propuštění z vazby s tím, že u obviněného trvá důvod vazby podle §67 písm. c) tr. ř., zatímco důvod vazby podle §67 písm. b) tr. ř. u obviněného pominul.". Nicméně citované závěry z odůvodnění svého citovaného usnesení již městský soud opomenul promítnout do výrokové části svého usnesení; proto i v relaci k usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2008 sp. zn. 44 To 87/2008 platí, že jím právně relevantně nebylo rozhodnuto o pominutí vazebního důvodu podle §67 písm. b) trestního řádu. Rovněž ve vztahu k tomuto usnesení však platí, že zmíněné usnesení nebylo touto ústavní stížností napadeno, a proto nemohlo být Ústavním soudem ani přezkoumáváno a in eventum zrušeno.
Premisa stěžovatele o pominutí vazebního důvodu dle §67 písm. b) trestního řádu na podkladě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 1. 2008 sp. zn. 0 Nt 5201/2008, tedy již v době rozhodování městského soudu napadeného touto ústavní stížností, je přitom chybná i z toho důvodu, že proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 1. 2008 sp. zn. 0 Nt 5201/2008 podal stěžovatel stížnost. Citované usnesení obvodního soudu proto nebylo pravomocné, tzn. nemohlo být způsobilé zakládat právní následky. O stížnosti proti citovanému usnesení obvodního soudu, jak plyne již ze shora uvedeného, bylo rozhodnuto Městským soudem v Praze až dne 19. 2. 2008, tedy po vydání rozhodnutí městského soudu ze dne 30. 1. 2008 napadeného touto ústavní stížností.
2) Další argumentaci, proč by neměla být opodstatněna existence vazebního důvodu dle §67 písm. b) trestního řádu v době rozhodování napadenými usneseními, pak již stěžovatel neuvedl. Ústavní soud však, vycházeje ze zásady vázanosti nikoli odůvodněním ústavní stížnosti, nýbrž toliko jejím petitem, se ústavností tohoto aspektu napadených rozhodnutí dále zabýval.
3) Jak Ústavní soud zjistil, soud prvního stupně při zvažování koluzního vazebního důvodu dle §67 písm. b) trestního řádu vycházel ze skutečnosti, že v dosavadním trestním řízení byli již sice vyslechnuti poškozený a jeho matka, nicméně jde o prvotní výslechy, které byly pořízeny formou záznamu o podaném vysvětlení, jež nejsou procesně použitelné u případného hlavního líčení. Pokud by obviněný (tzn. stěžovatel) zůstal na svobodě, je dle obecného soudu dána důvodná obava, že by "mohl působit na poškozeného či jeho matku, kteří dosud nebyli vyslechnuti procesně použitelným způsobem a mohli by tak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Poškozený L. při svém výslechu uvedl, že mu obviněný V. opakovaně vyhrožoval fyzickou likvidací a následně i likvidací jeho dědy, přičemž po těchto výhrůžkách byly poškozeny vstupní dveře bytu, kde v té době V. Š. (děda poškozeného) bydlel, a i tato skutečnost odůvodňuje reálnost zmíněné obavy.". Toto odůvodnění existence vazebního důvodu Ústavní soud považuje za dostatečné a výstižné. Obvodní soud ve svém rozhodnutí jednoznačně vyložil, jaké jsou ony konkrétní skutečnosti, z nichž vyplývá důvodná obava z jednání předvídaného §67 písm. b) trestního řádu. Jedná se o (racionálně logickou) myšlenkovou subsumpční konstrukci obvodního soudu opřenou o ustanovení §67 písm. b) trestního řádu, která tak nevykračuje z argumentačního pole daného rámcem takto postulované objektivní konstelace, pročež ji lze podřadit pod výraz nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky, která ústavní kautely respektuje.
4) Totéž však již nelze říci o napadeném usnesení stížnostního soudu (Městského soudu v Praze).
Ten totiž v napadeném rozhodnutí neargumentoval na podporu důvodu koluzní vazby tím, že nedošlo k výslechu poškozeného a jeho matky (coby svědků) procesně použitelným způsobem, jak tak naopak učinil obvodní soud; to zjevně proto, že jednoduše rozhodoval za jiné procesní situace, neboť poškozený byl již v mezidobí vyslechnut po zahájení trestního stíhání stěžovatele (vyslechnut dne 21. 12. 2007, srov. str. 145 a násl. vyšetřovacího spisu), tedy procesně použitelným způsobem, stejně jako matka poškozeného (dne 7. 1. 2008, srov. str. 179 a násl. vyšetřovacího spisu). Městský soud v napadeném rozhodnutí splnění zákonných znaků §67 písm. b) trestního řádu pak založil na jen obecné (údajné) důvodné obavě, že "obviněný bude poškozeného zastrašovat a působit tak na něj, aby vypovídal v jeho prospěch" a že "obvinění se budou navzájem domlouvat, neboť vyšetřování není ukončeno." ("obviněný se měl stíhané trestné činnosti dopustit ve spolupachatelství s dalšími dvěma spoluobviněnými").
Zde nelze opomenout text ustanovení §67 písm. b) trestního řádu v platném znění. Z něho plyne, že koluzní vazební důvod je dán, je-li důvodná obava, že obviněný "bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání.". Trestní řád proto nepodmiňuje existenci tohoto vazebního důvodu obavou z ovlivňování svědků nebo spoluobviněných nevyslechnutých dosud soudem, jak platilo v předchozí právní úpravě před 1. 1. 1999, nýbrž jen "dosud nevyslechnutých", což se bude dít zpravidla již v přípravném řízení; tím byla zásadním způsobem zúžena možnost uplatnění koluzního důvodu vazby (srov. obdobně Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád, Komentář, I. díl, 5., doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, Praha, 2005, str. 457-458). V daném případě Ústavní soud shledal, že v době rozhodování stížnostního soudu již byli vyslechnuti (procesně použitelným způsobem) jak zmínění svědci (poškozený a jeho matka), tak i oba spoluobvinění (srov. protokol o výslechu obviněného M. M. ze dne 18. 12. 2007 na str. 126 vyšetřovacího spisu, protokol o výslechu obviněného O. T. ze dne 18. 12. 2007 na str. 138 vyšetřovacího spisu). Městský soud tedy pochybil, pokud spatřoval existenci důvodu vazby v podstatě až do doby skončení vyšetřování (výslovně v relaci k působení na spoluobviněné), či dokonce až do skončení jejich výslechu při hlavním líčení (implicitně ve vztahu k působení na poškozeného, protože městský soud argumentoval obavou působení na poškozeného, aby vypovídal v jeho prospěch, což se mohlo fakticky dít až do jeho výslechu před soudem) [srov. obdobně nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 131/02 ze dne 30. 7. 2002 (N 98/27 SbNU 121)]. Pro stručnost odkazuje Ústavní soud na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 1. 2008 sp. zn. 0 Nt 5201/2008, v němž bylo přesvědčivým způsobem vysvětleno, že koluzní vazební důvod u stěžovatele již nebyl dán, neboť poškozený a jeho matka již byli v procesním postavení svědka vyslechnuti, takže pominula obava, že by obviněný na ně mohl po svém propuštění působit. Přitom nelze přehlédnout, že toto usnesení vydal obvodní soud dokonce o deset dnů dříve, než bylo vydáno napadené usnesení, v podstatě tedy za stejné skutkové a právní situace.
Tudíž, důsledně vzato, městský soud svým přístupem aplikoval dnes již neexistující normu, že je-li obviněný v koluzní vazbě a je-li obava, že bude působit na svědky nebo spoluobviněné, nelze jej (za této situace) propustit z vazby dříve, než bude skončeno přípravné řízení, či dokonce než tito svědci nebo spoluobvinění budou vyslechnuti před soudem. Takový postup je tak nejen v příkrém rozporu se současnou právní úpravou, jak jest uvedeno již výše, nýbrž jej nemělo na mysli dokonce ani předchozí znění §67 písm. b) trestního řádu hovořící o zákonném důvodu koluze působení na svědky nebo spoluobviněné nevyslechnutých dosud soudem. V tomto kontextu postačí odkázat na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k předchozí právní úpravě, kupř. na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 240/97 ze dne 9. 4. 1998 (N 44/10 SbNU 293), který vyslovil právní názor, že "Konečně ohledně důvodů opodstatňujících trvání koluzní vazby je potřeba na tomto místě uvést, že současné znění §67 písm. b) tr. ř. vede v některých případech část orgánů činných v trestním řízení k výkladu, že je-li obviněný v koluzní vazbě a je-li obava, že bude působit na svědky nebo spoluobviněné, nelze jej (za této situace) propustit z vazby dříve, než bude věc projednána před soudem, nikoliv tedy dříve (např. v průběhu vyšetřování nebo dokonce jeho skončení). Takový postup však podle přesvědčení Ústavního soudu na mysli novelizované znění §67 písm. b) tr. ř. nemělo. Vazba je v každém trestním řízení skutečně a pouze výjimečným opatřením, a je namístě jen tehdy, pokud stejného účelu nelze dosíci jinak. Nelze tedy §67 písm. b) tr. ř. chápat jako mechanický pokyn pro obligatorní trvání koluzní vazby, do níž byl obviněný vzat v přípravném řízení, až do doby, než budou soudem vyslechnuti všichni svědci, případně spoluobvinění. Koluzní vazba smí trvat i v řízení přípravném pouze nezbytnou dobu. Skončené vyšetřování (i když z hlediska vazby na to nelze mechanicky poukazovat) je přece jenom skončení určité fáze trestního řízení a je tak namístě v této době zvlášť pečlivě zkoumat trvání dalších důvodů vazby (a to i koluzní). Proto také důvody vazby ve vztahu k výpovědím svědků nebo spoluobviněných (již učiněným) mohou skončit již v přípravném řízení.".
V.
Ústavní soud připomíná, že k otázce koluzní vazby již dříve judikoval, že obecné soudy rozhodující o této vazbě "musí přezkoumatelným způsobem odůvodnit, z jakých důvodů převyšuje zájem na objasňování trestného činu zájem na svobodě jednotlivce" [nález sp. zn. IV. ÚS 264/98 ze dne 11. 8. 1998 (N 85/11 SbNU 261)]. Podle názoru Ústavního soudu však v daném případě městský soud dostatečně a přesvědčivě neodůvodnil existenci koluze, neboť jmenovaní svědci a spoluobvinění byli již v době rozhodování městského soudu procesně použitelným způsobem vyslechnuti.
Ústavní soud tedy uzavírá, že Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby (ve druhém stupni) [též] z vazebního důvodu podle §67 písm. b) trestního řádu, ačkoliv své rozhodnutí řádně neodůvodnil a přesvědčivě nevyložil, v čem spatřuje existenci citovaného vazebního důvodu. Proto je třeba takové rozhodnutí považovat za odporující principům řádného a spravedlivého procesu tak, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, a tudíž ve svých důsledcích i porušující čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod [srov. kupř. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 470/05 ze dne 23. 5. 2006 (N 104/41 SbNU 315), I. ÚS 305/06 ze dne 31. 8. 2006 (N 155/42 SbNU 267)]. Nešlo tak o (racionálně logickou) myšlenkovou subsumpční konstrukci soudu opřenou o §67 písm. b) trestního řádu, která by nevykračovala z argumentačního pole daného rámcem takto postulované objektivní konstelace, takže ji nebylo možné podřadit pod výraz nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky, které by ústavní kautely respektovalo.
Ze všech těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti zčásti vyhověl a napadené usnesení Městského soudu v Praze jako protiústavní zrušil. Na tom nic nemění to, že vazební důvod podle §67 písm. c) trestního řádu, o který obecné soudy též napadená rozhodnutí opřely, zůstal tímto rozhodnutím Ústavního soudu nedotčen.
Za tohoto stavu již Ústavní soud nezkoumal tvrzené porušení principu kontradiktornosti ve stížnostním řízení (zásady rovnosti v řízení a veřejnosti jednání, práva vyjádřit se ke všem provedeným důkazům), neboť by to bylo nadbytečné.
V části směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 byla ústavní stížnost zamítnuta, neboť s ohledem na shora uvedené nebylo v tomto rozhodnutí obvodního soudu a jemu předcházejícímu postupu shledáno porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele.