ECLI:CZ:US:2008:2.US.1235.08.1
sp. zn. II. ÚS 1235/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Ing. V. D., zastoupeného Mgr. Martinem Pisarovičem, advokátem se sídlem Náměstí T.G. Masaryka 17, Břeclav, proti výroku III. a IV. rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. 11. 2005 č.j. 6 C 1273/2004-45 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2008 č.j. 17 Co 63/2006-65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozhodnutí Krajského soudu v Brně, tvrdíce, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud uvedené rozhodnutí zrušil, "případně také jemu předcházející výroky III a IV rozsudku Okresního soudu ve Znojmě...".
Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil, že stěžovatel se žalobou u Okresního soudu ve Znojmě domáhal po žalovaných - manželech, zaplacení částky 13.285,60,- Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku kupní ceny za zboží zakoupené na splátky. Soud prvního stupně ve výroku III. napadeného rozsudku ze dne 29. 11. 2005, č.j. 6 C 1273/2004-45, jeho žalobu ve vztahu k druhému žalovanému zamítl s odůvodněním, že tento smlouvu o prodeji na splátky nepodepsal, a i když byli žalovaní v době uzavření smlouvy manželé, nemůže být druhý žalovaný touto smlouvou vázán, když se navíc dovolal neplatnosti tohoto právního úkonu ve smyslu ust. §40a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Ve výroku IV. pak soud přiznal druhému žalovanému jako účastníkovi úspěšnému ve sporu náhradu nákladů řízení.
K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 3. 2008, č.j. 17 Co 63/2006-65. V odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že druhý žalovaný nebyl podle obsahu smlouvy o prodeji na splátky kupujícím, ale byl zde označen pouze jako manžel. K námitce stěžovatele, že druhý žalovaný odpovídá s první žalovanou za sjednaný závazek ve smyslu ust. §145 odst. 3 občanského zákoníku, odkázal na závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, podle něhož úpravou obsaženou v citovaném ustanovení občanského zákoníku zákonodárce nezamýšlel prolomit princip autonomie vůle smluvních stran v procesu vzniku závazků ze smluv a vnutit jim jako zákonný důsledek vzniku smlouvy, prostřednictvím institutu společného jmění manželů, jako další smluvní stranu i manžela smluvní strany. Představa, podle které splnění závazku náležejícího do společného jmění manželů, sjednaného jen jedním z manželů, může věřitel v nalézacím řízení vymoci i (jen) po druhém z manželů, vnáší značnou nejistotu do právních vztahů vzniklých na základě smluv, a to nejen na straně dlužníka, nýbrž i na straně věřitele, a zásadu, podle které z takto vzniklého závazku jsou co do smluveného ujednání oprávněny a povinny jeho smluvní strany, ve svém důsledku prolamuje a popírá. S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích III. a IV. potvrdil.
Stěžovatel se tedy se svou stížností obrátil na Ústavní soud. V ní projevuje nesouhlas s výkladem ust. §145 odst. 3 občanského zákoníku, provedeným Nejvyšším soudem ČR, považuje jej za "příliš extenzivní a vybočující z rámce úmyslu zákonodárce a samotné podstaty institutu společného jmění manželů". Podle jeho názoru, jak podrobně v důvodech ústavní stížnosti rozvádí, ze samotného textu zákona z ustanovení §143 a §145 odst. 3 občanského zákoníku je založení pasivní solidarity manželů zcela jasně zřetelné. V této souvislosti také opakovaně zdůrazňuje, že v daném případě byl prokázán souhlas obou manželů s převzetím závazku k úhradě kupní ceny, neboť smlouva o prodeji na splátky byla podepsána oběma žalovanými coby manžely, přičemž důkaz, který by prokazoval opak, nebyl proveden.
Závěrem stěžovatel namítá, že došlo také k popření legitimního očekávání věřitele domoci se svých práv soudní cestou, a to s ohledem na skutečnost, že v době před vydáním předmětného rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 9. 2007 se danou problematikou dovolací soud několikrát zabýval a ve svých rozhodnutích dospěl k naprosto opačným závěrům, než je tomu nyní.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas s výkladem ustanovení §145 odst. 3 občanského zákoníku podaným obecnými soudy. Vlastní interpretací dotčeného ustanovení se stěžovatel domáhá, aby soud uložil manželovi kupující jako solidárnímu dlužníkovi povinnost zaplatit žalovanou dlužnou částku. V této souvislosti je třeba připomenout, že skutečnost, že stěžovatel zastává výklad lišící se od výkladu přijatého v napadeném rozhodnutí, sama o sobě není důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Sjednocování judikatury obecných soudů je především úkolem soudů vyšších stupňů, nikoli soudu Ústavního. Výjimku představuje situace, kdy obecné soudy zasáhnou do ústavně zaručeného práva např. tím, že se při interpretaci předmětného ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Nic takového však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Ústavní konformitou interpretace ustanovení §145 odst. 3 občanského zákoníku vyloženou v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 9. 2007 ve věci sp. zn. 31 Odo 677/2005 se ostatně Ústavní soud zabýval již dříve ve svém usnesení pléna ze dne 2. 7. 2008 ve věci sp. zn. IV. ÚS 3002/07, v němž dospěl ke stejnému závěru.
Nelze přisvědčit ani argumentaci stěžovatele, že druhý žalovaný obsah smlouvy odsouhlasil svým podpisem na ní, a převzal tak i uvedený závazek. Odvolací soud na str. 3 napadeného rozsudku konstatoval, že jako kupující je ve smlouvě zcela jednoznačně označena pouze první žalovaná. Z uvedeného důvodu nelze druhého žalovaného považovat za kupujícího, obzvláště za situace, kdy tento po celou dobu řízení zastával názor, že o uzavření smlouvy nevěděl a že podpis na smlouvě není jeho podpisem. Ze stejného důvodu označil odvolací soud za nadbytečné zpracování znaleckého posudku na posouzení pravosti podpisu druhého žalovaného na předmětné smlouvě.
Jako nedůvodnou shledal Ústavní soud také námitku stěžovatele týkající se porušení legitimního očekávání věřitele v důsledku změny právního názoru Nejvyššího soudu ČR, z něhož posléze vycházel odvolací soud. Přehodnocení interpretace na jednu stranu představuje zásah do právní jistoty a rovnosti všech subjektů, které legitimně očekávají, že také v jejich případě bude zákon vykládán stejně, na druhou stranu to však neznamená, že jednou dosažený výklad právní normy je nezměnitelný. Princip právní jistoty a též i princip rovnosti před zákonem totiž vyžadují, aby se judikatura soudů za určitých podmínek měnila (změna hodnotového nazírání na právo, změna kulturních představ společnosti o právu, změny ve struktuře právního řádu či změny v těch složkách právního řádu, které leží v hierarchii nad interpretovanou normou atd.), a to určitým předem stanoveným postupem. V souzeném případě se tak také stalo. Příslušný senát při svém rozhodování dospěl k právnímu názoru odlišnému od právního názoru již vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004 sp. zn. 32 Odo 529/2003 a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2004 sp. zn. 32 Odo 1082/2003, proto postoupil věc v souladu s ust. §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích") velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia, který svým rozhodnutím dřívější právní názor překonal. V postupu Nejvyššího soudu, jenž se odbýval v těchto zákonných mezích, proto porušení stěžovatelova práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny spatřovat rovněž nelze.
Ústavnímu soudu s ohledem na výše naznačené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu tedy než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu