ECLI:CZ:US:2008:2.US.1712.08.1
sp. zn. II. ÚS 1712/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatelů a) S. S. a b) M. S., zastoupených Mgr. Pavlem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Mohelnici, Okružní 10, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2008 č. j. 25 Cdo 2828/2007-160, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 21. 2. 2007 č. j. 40 Co 1451/2006-145 a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 29. 6. 2006 č. j. 16 C 185/2005-127, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 7. 2008 a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to s odkazem na údajné porušení jejich ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě.
Jak Ústavní soud zjistil, stěžovatelé se žalobou u Okresního soudu v Šumperku domáhali nároku na náhradu škody ve výši 1.808.290,- Kč, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem žalované České republiky - Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního, Katastrální pracoviště Šumperk (dále jen "žalovaná"), v řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 29. 6. 2006 č. j. 16 C 185/2005-127 žalobu zamítl. Soud prvého stupně věc posoudil podle §32 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992., o notářích a jejich činnosti, a dospěl k závěru, že námitka promlčení vznesená žalovanou je důvodná, neboť stěžovatelé již dne 17. 8. 1998 nepochybně věděli o tom, že jim vznikla škoda a kdo za ni odpovídá, avšak žalobu na náhradu škody podali až 28. 7. 2005, tedy po uplynutí tříleté promlčecí doby.
Proti uvedenému rozsudku podali stěžovatelé odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 2. 2007 č. j. 40 Co 1451/2006-145 tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Vzhledem k tomu, že škoda měla být stěžovatelům způsobena přede dnem účinnosti zákona č. 82/1998 Sb., tj. před 15. 5. 1998, dovodil v souladu s ustanovením §36 tohoto zákona, že v souzené věci je nutno aplikovat zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. S odkazem na jeho ustanovení §22 a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006 sp. zn. 25 Cdo 1793/2004 dospěl k závěru, že v posuzované věci se uplatní pouze subjektivní promlčecí doba v délce tří let, neboť se jedná o promlčení práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Promlčecí doba ve smyslu §22 odst. 2 zákona 58/1969 Sb. se neuplatní proto, že ustanovení dopadá pouze na případy náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím. S ohledem na promlčení práva stěžovatelů na náhradu škody považoval odvolací soud za nadbytečné zabývat se splněním předpokladů odpovědnosti za škodu.
Následné dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 4. 2008 č. j. 25 Cdo 2828/2007-160 jako nepřípustné poté, co dospěl k závěru, že napadenému rozhodnutí odvolacího soudu nelze připisovat zásadní právní význam.
Stěžovatelé napadli shora uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností. Nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že jejich nárok uplatněný žalobou je promlčen. Objektivní promlčecí době deseti let ve smyslu §22 odst. 2 zákona 58/1969 Sb., jež běží od okamžiku, kdy bylo doručeno nezákonné rozhodnutí, totiž dle stěžovatelů plně odpovídá i promlčení stanovené občanským zákoníkem pro nárok na náhradu škody způsobené úmyslně. Tvrdí, že právě ze strany zaměstnanců žalované šlo o úmyslné jednání, což dovozují z korespondence mezi Finančním úřadem Zábřeh a žalovanou. Obecným soudům vytýkají, že se nevypořádaly s jejich tvrzením, že žalovaná postupovala v rozporu se zákonem, když návrh na vklad kupní smlouvy nezamítla. Stejně tak postupovaly v případě vznesené námitky promlčení žalovanou, jež je dle stěžovatelů v rozporu s dobrými mravy (§3 občanského zákoníku).
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 321/03).
Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatelé se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí obecných soudů a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené pouze opakují argumenty, kterými se zabývaly obecné soudy a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly. Samotný výčet ustanovení Listiny a Úmluvy případ do roviny ústavněprávní neposunuje. Na tomto místě Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V reakci na námitky stěžovatelů zvažoval Ústavní soud tedy pouze to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal, a to ani v rozhodnutí dovolacího soudu, které stěžovatelé napadají v podstatě ze stejných důvodů jako rozhodnutí soudu odvolacího a soudu prvního stupně.
V projednávané věci se obecné soudy soustředily především na posouzení vznesené námitky promlčení nároku stěžovatelů vůči žalované. Ústavnímu soudu nezbývá než se plně ztotožnit se závěrem obecných soudu o oprávněnosti takto vznesené námitky. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, jakými úvahami se soudy při svém rozhodování řídily a podle kterých ustanovení zákona postupovaly, přičemž rovněž přiléhavě odkázaly na ustálenou judikaturu soudů v této otázce. Argumentaci obecných soudů Ústavní soud považuje za ústavně konformní. Zejména odvolací soud ve svém rozhodnutí dostatečně srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem vyložil, proč v takto právně kvalifikovaném případě přichází v úvahu pouze jediná, a to subjektivní promlčecí doba podle ustanovení §22 odst. 1 zákona 58/1969 Sb. (viz. strana 5 a 6 rozhodnutí). Dovolací soud přesvědčivě (a v souladu se svou rozhodovací praxí) vyložil, proč nelze rozhodnutí odvolacího soudu pokládat za zásadně právně významné. Ústavní soud akceptuje i postup obecných soudů, jež se za této procesní situace věcnými námitkami stěžovatelů ohledně dalších předpokladů odpovědnosti za škodu již dále nezabývaly.
Pokud jde o tvrzení, že námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, Ústavní soud zde taktéž neshledává porušení žádných ústavně zaručených práv stěžovatelů. Výklad rozhodných podmínek k závěru, že výkon práva žalované (vznesení námitky promlčení) je "v rozporu s dobrými mravy" (§3 odst. 1 občanského zákoníku), je z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 528/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 23, nález č. 126, str. 217 a násl.). Důvodem k zásahu Ústavního soudu by byla až situace, kdy by soudy podaný výklad byl výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, jež by vybočoval ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy by bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že by podaný právní výklad představoval nepřípustnou libovůli (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 31/06).
V takto vymezeném ústavněprávním kontextu však neobstojí námitky stěžovatelů proti závěru, jejž vyslovil odvolací soud, že stěžovatelům nic nebránilo uplatnit včas svůj nárok u soudu a to, že neodůvodněně a zaviněně vyčkávali nepřiměřeně dlouhou dobu přesahující dobu čtyř let, nemůže znamenat prolomení principu právní jistoty, jakým by bylo odepření práva žalované uplatnit námitku promlčení.
Ačkoli není vyloučeno, že soud odepře účinky vznesené námitky promlčení právě s argumentem rozporu s dobrými mravy, jeho uplatnění nutno mít - se zřetelem k povaze institutu promlčení - za vskutku mimořádné, a nic nenasvědčuje tomu, že by tomu odpovídající podmínky byly v dané věci splněny. Tento závěr nijak neodporuje argumentaci obsažené ve stěžovateli citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 309/95, jenž se týkal zcela konkrétní, specifické věci restituční.
Jak plyne z výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k jakémukoli zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnul jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu