ECLI:CZ:US:2008:2.US.1856.07.1
sp. zn. II. ÚS 1856/07
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 19. března 2008 sp. zn. II. ÚS 1856/07 ve věci ústavní stížnosti P. H. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 25 Cdo 2089/2006 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2005 sp. zn. 44 Co 318/2002, jimiž bylo rozhodnuto ve věci stěžovatelova návrhu na náhradu škody v souvislosti se zastavením jeho trestního stíhání, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2005 sp. zn. 44 Co 318/2002 se ve výroku a) ruší.
II. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 25 Cdo 2089/2006 se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včas podané a co do formálních náležitostí bezvadné ústavní stížnosti tvrdí, že výše uvedenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina").
Rozsudkem Městského soudu v Brně byl zamítnut návrh stěžovatele, kterým se domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 98 186,40 Kč s 10% úrokem z prodlení, a bylo mu uloženo uhradit náklady řízení ve výši 2 270,40 Kč. Řízení ohledně částky 2 100 Kč s příslušenstvím soud zastavil. Žalované částky se stěžovatel domáhal z titulu náhrady škody v souvislosti se zastavením jeho trestního stíhání, a to za náklady obhajoby ve výši 46 186,40 Kč a za dobu výkonu vazby ve výši 48 000 Kč. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že rozhodnutí o zahájení trestního stíhání nebylo nezákonným aktem a že stěžovatel svým chováním zavdal příčinu k uvalení vazby, proto není jeho požadavek na náhradu škody dle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, důvodný.
Krajský soud v Brně na základě odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně potvrdil co do částky 43 786,40 Kč s 10% úrokem z prodlení a co do částky 50 400 Kč s 10% úrokem z prodlení rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění soud uvedl, že nárok stěžovatele na náhradu škody za trestní stíhání je v obecné rovině dán a soudu zbývá vyřešit otázku, za jakých podmínek nárok nepřísluší. Soud prvního stupně pochybil v tom, že od sebe neodlišil dva uplatněné nároky, a to nárok na náhradu nákladů obhajoby a nárok na náhradu nevyplacené mzdy po dobu výkonu vazby. Ohledně zavinění si vazby je dle odvolacího soudu rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné. Je na žalovaném, aby v daném případě prokazoval zavinění stěžovatele a na základě toho pak soud věc posoudil a rozhodl. Pokud se týká zavinění si trestního stíhání, soud dospěl po opakovaném dokazování trestním spisem k závěru, že svým předprocesním chováním ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení si trestní stíhání stěžovatel přivodil sám. V souvislosti se vzetím do vazby sám doznal, že nemluvil pravdu. Omluva této neadekvátní komunikace vůči orgánům činným v trestním řízení nedostatkem povědomí o rozsahu trestné činnosti a šokem s reakcí všechno zapřít, ať už důvody nemluvit pravdu byly jakékoliv, postup orgánů činných v trestním řízení nemůže zpochybnit. Soud tedy dovodil, že uplatněný nárok na náhradu škody za výdaje spojené s právním zastoupením není důvodný.
Dovolání podané stěžovatelem proti rozsudku krajského soudu z důvodu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se nemohl vyjádřit k otázce zavinění si trestního stíhání svým předprocesním chováním, jak konstatoval odvolací soud, protože soud prvního stupně tuto otázku vůbec neřešil. K odvolacímu jednání se stěžovatel nemohl dostavit, jednání se zúčastnila právní zástupkyně sama. Po předestření této otázky odvolacím soudem právní zástupkyně navrhla, aby byl stěžovatel k této otázce vyslechnut, což se nestalo. Odvolací soud neměl dle stěžovatele potvrdit tu část rozsudku soudu prvního stupně, kterou byl zamítnut jeho nárok na náhradu nákladů za právní zastoupení. Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo opřeno o jiný důvod, a proto se jedná o překvapivé rozhodnutí.
Nejvyšší soud ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí, stejně tak učinil i Městský soud v Brně. Krajský soud v Brně se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Ministerstvo spravedlnosti uvedlo, že se zcela ztotožňuje s odůvodněním napadených rozhodnutí a je toho názoru, že žádné ústavně zaručené právo stěžovatele nebylo porušeno.
Ústavní stížnost je zčásti důvodná.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není proto součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. Z toho vyplývá, že referenčním hlediskem pro Ústavní soud není jednoduché právo, nýbrž ústavně zaručená základní práva plynoucí jak z Listiny základních práv a svobod, tak z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách.
Jak již Ústavní soud mnohokráte uvedl, základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Výklad a aplikaci norem jednoduchého práva nelze provádět zcela autonomně, tedy bez ohledu na ochranu základních práv jednotlivce plynoucích z norem ústavního pořádku České republiky.
V daném případě se Ústavní soud mohl zabývat pouze částí napadeného rozsudku krajského soudu, a to zamítnutím žaloby co do částky 43 786,40 Kč s 10% úrokem z prodlení od 28. 6. 2000 do zaplacení, kterou stěžovatel požadoval jako náhradu škody za výdaje spojené s právním zastoupením. Druhou částí rozsudku se Ústavní soud nezabýval, neboť se jednalo o zrušující rozhodnutí a věc byla v této části vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně ve svém rozsudku správně dovodil, že se soudní praxe již shodla na závěru, že ten, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, nebo ten, jenž byl zproštěn obžaloby, má v zásadě právo na náhradu škody způsobené vznesením obvinění, aniž by byla splněna výslovně podmínka zrušení sdělení obvinění pro nezákonnost. Ne každé vznesení obvinění, které nevyústilo v odsuzující rozsudek, je však možno považovat za nezákonné a takový nárok nepřísluší v případě, kdy si obviněný trestní stíhání zavinil sám.
Rovněž Nejvyšší soud v usnesení o odmítnutí dovolání stěžovatele konstatoval, že zákon č. 58/1969 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu za zavinění), jíž se nelze zprostit, za současného splnění tří podmínek - nezákonné rozhodnutí, vznik škody a příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem škody. Výkladem zákona soudní judikatura dovodila, že smyslu právní úpravy odpovědnosti státu za škodu odpovídá, aby každá majetková újma způsobená nezákonným či nesprávným zásahem státu proti občanovi byla odčiněna, a systematickým a logickým výkladem proto dospěla k závěru, že došlo-li z určitých důvodů k zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby, je třeba vycházet z toho, že občan čin nespáchal, a nemělo tedy být proti němu trestní stíhání vedeno. Každé zahájení trestního stíhání, které nevedlo k pravomocnému odsouzení, není možno pokládat za nezákonné, což platí zejména tehdy, pokud si obviněný přivodil zahájení trestního stíhání sám. Příčinnou souvislost mezi zahájením či vedením trestního stíhání a zaviněním obviněného je však třeba hledat nikoliv v jeho jednání, kterým měl podle orgánů činných v trestním řízení naplnit skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, ale v jiném jeho chování před samotným zahájením trestního stíhání, a to především v jeho postoji vůči orgánům činným v trestním řízení, tedy v tom, zda svým chováním či úkony procesního charakteru zapříčinil, že trestní stíhání muselo být zahájeno. Ve smyslu shora uvedeného dovolací soud uzavřel, že otázky předložené dovolacímu soudu nejsou otázkami zásadního právního významu.
Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud sice korigoval právní závěry soudu prvního stupně, které je možné označit za nesprávné a odporující jak příslušné právní úpravě, tak relevantní soudní judikatuře, právní závěr o zavinění si trestního stíhání stěžovatelem však v rozhodnutí odvolacího soudu není dostatečným způsobem odůvodněn.
Zavinění obviněného (ať už ve formě úmyslné či nedbalostní) na zahájení trestního stíhání proti němu (tj. na vydání usnesení o zahájení trestního stíhání či na sdělení obvinění, jak tomu bylo v daném případě) znamená, že obviněný svým zaviněným úkonem přispěl k tomu, že trestní řízení proti němu bylo či muselo být zahájeno, tedy že jeho jednání bylo důvodem k zahájení trestního stíhání proti němu. Příčinnou souvislost mezi zahájením či vedením trestního stíhání a zaviněním obviněného je třeba hledat nikoliv v jeho jednání, kterým měl podle orgánů činných v trestním řízení naplnit skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, nýbrž v jiném jeho chování před zahájením trestního stíhání, popř. v jeho průběhu, především v jeho postoji vůči orgánům činným v trestním řízení, tedy v tom, zda svým jednáním či úkony procesního charakteru zapříčinil, že trestní stíhání muselo být zahájeno (nebo v něm nadále pokračováno). Nejde tedy o to, zda obviněný se dopustil, byť zaviněně, skutku, pro který byl stíhán a jímž vyvolal podezření, že byl spáchán trestný čin, ale o to, zda svým jiným či dalším jednáním ovlivnil postup orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu tak, že bez tohoto jednání by k zahájení (pokračování) trestního stíhání nedošlo, např. uváděním nepravdivých skutečností, odůvodňujících postup podle §160 odst. 1 trestního řádu, či předstíráním, že vůči němu jsou důvody k trestnímu stíhání, ačkoliv objektivně neexistovaly. Podmínka, že poškozený si sám zavinil obvinění, není naplněna již tím, že se dopustil skutku, pro který bylo trestní stíhání proti němu zahájeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003 sp. zn. 25 Cdo 539/2002).
Odvolací soud spatřuje zavinění stěžovatele v tom, že před orgány činnými v trestním řízení nemluvil pravdu, což sám doznal před soudem, který rozhodoval o jeho vzetí do vazby.
V této otázce však odvolací soud nevzal v úvahu příslušná ustanovení trestního řádu týkající se postavení podezřelého a v širším slova smyslu zcela pominul základní právo každého obviněného (čl. 40 odst. 4 Listiny) odepřít výpověď a zásadu "nemo tenetur se ipsum accusare", podle níž není nikdo povinen sám sebe obviňovat (viz nálezy Ústavního soudu k této problematice).
Ústavní soud po prostudování příslušného trestního spisu 10 T 123/96 konstatuje, že z výpovědi stěžovatele, na niž odkazuje odvolací soud ve svém rozsudku jako na výpověď, kterou si měl stěžovatel zavinit trestní stíhání sám, nelze žádným možným výkladem takový závěr dovodit. Jedná se o podání vysvětlení ve smyslu §158 odst. 3 trestního řádu ze dne 12. 7. 1995, k němuž byl stěžovatel předveden jako osoba podezřelá a v němž jakoukoli účast na trestné činnosti odmítl slovy, že "s věcí nemá nic společného", a dále odmítl vypovídat. Dne 13. 7. 1995 bylo stěžovateli sděleno obvinění pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona a ještě téhož dne byl vyslechnut jako obviněný. Při tomto výslechu již stěžovatel podrobným způsobem vypovídal a odpovídal na otázky vyšetřovatele.
Ústavní soud musí konstatovat, že zavinění stěžovatele na zahájení vlastního trestního stíhání nelze spatřovat v tom, že v pozici podezřelého a posléze obviněného využil všechny možné prostředky ke své obhajobě, mezi které zejména patří právo nevypovídat, jakož i právo nevypovídat pravdivě. Žádné jiné okolnosti, z nichž by vyplývalo zavinění stěžovatele na zahájení trestního stíhání, nebyly soudem zjištěny ani tvrzeny.
Námitka stěžovatele, že se v jeho případě jedná o překvapivé rozhodnutí proto, že odvolací soud své potvrzující rozhodnutí opřel o jiné důvody, než pro které soud prvního stupně žalobu zamítl, a že otázkou zavinění trestního stíhání se soud prvního stupně nijak nezabýval, není důvodná. Jak vyplývá ze spisu sp. zn. 45 C 83/2000, již při prvním jednání soudu dne 14. 5. 2002 byla tato otázka nastolena a byla předmětem dalšího dokazování.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, proti němuž stěžovatel nevznáší žádné konkrétní námitky, v něm soud posuzoval toliko přípustnost podaného dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. To znamená, že se v dovolacím řízení zabýval pouze tím, zda předmětná právní otázka je či není zásadního právního významu, a dospěl k závěru, že se o otázku zásadního právního významu nejedná. Ústavní soud důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů, a proto v souzené věci - z ústavněprávního hlediska - neshledal důvod tento právní závěr Nejvyššího soudu, vyplývající z podstaty dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a z povahy dovolacího řízení, zpochybňovat. Postup Ústavního soudu je v souladu s jeho ustálenou judikaturou.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že odvolací soud tím, že zamítl nárok stěžovatele s odkazem na zavinění si trestního stíhání vlastním jednáním, aniž by však toto jednání vykazovalo jakoukoliv způsobilost ovlivnit postup orgánů činných v trestním řízení, které vyústilo v zahájení trestního stíhání stěžovatele, porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 36 odst. 3 Listiny, podle kterého má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zčásti vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ve výroku a) zrušil. Ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.