ECLI:CZ:US:2008:2.US.1889.08.1
sp. zn. II. ÚS 1889/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti A. H. E., zastoupeného JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou, se sídlem v Praze, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1254/2008-473 ze dne 28. května 2008, a rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 15 Co 523/2007 ze dne 26. listopadu 2007, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a 1) Pozemkového fondu České republiky, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, a 2) Lesů České republiky, s. p., se sídlem Přemyslova 1106, Hradec Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 28. července 2008 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, z nichž rozsudkem odvolacího soudu byl k odvolání vedlejších účastníků řízení změněn rozsudek Okresního soudu v Domažlicích č. j. 4 C 191/2002-396 ze dne 4. června 2007 tak, že vlastníkem části tam konkretizovaných nemovitostí v katastrálních územích Domažlice a Lužánečky je Česká republika, a že jsou ve správě vedlejšího účastníka řízení 1), a že druhá část tam konkretizovaných nemovitostí v katastrálním území Lužánečky je ve vlastnictví České republiky s právem hospodaření vedlejšího účastníka řízení 2), byla zamítnuta žaloba o určení, že stěžovatel je vlastníkem předmětných nemovitostí, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy prvého a druhého stupně, a rozsudkem dovolacího soudu bylo zamítnuto jeho dovolání. Stěžovatel tvrdí, že byla zasažena jeho základní práva obsažená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. V ústavní stížnosti je rekapitulováno, že stěžovatel je vnukem J. W. - osoby židovského náboženství, který byl původním vlastníkem nemovitostí označených souhrnně jako Velkostatek Baldov, a který zemřel v Praze dne 25. dubna 1938. Dědické řízení po J. W., vedené na základě dědických přihlášek Okresním soudem civilním pro Prahu-jih pod sp. zn. DV 1272/39 bylo projednáno až z podnětu stěžovatele Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 D 853/2002. V únoru 1946 byl J. Weiss, ačkoliv dávno mrtev, označen za Němce, a na jeho majetek byl aplikován Dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Proti vyhlášce o označení za Němce podala dědička M. W. (od 28. května 1938 provdaná E.) stížnost. Tu Zemský národní výbor dne 10. května 1948 zamítl s tím, že J. W. dne 4. listopadu 1908 ve Vídni vstoupil do evangelické církve Augspursko-helvétského vyznání a jako příslušník této církve byl v Praze dne 27. dubna 1938 zpopelněn. Stěžovatel spolu se svým otcem uplatnil u Pozemkového fondu v Domažlicích restituční nárok na vydání předmětného zemědělského majetku, ale tomu nebylo vyhověno, a to ani v následném řízení vedeném Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 30 Ca 146/2001. Po neúspěchu v restitučním řízení uplatnili právo na vydání nemovitosti určovací žalobou, jíž bylo v prvním stupni vyhověno.
3. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pak v podstatě založena na převzetí úvah soudu prvého stupně, se kterými se podle stěžovatele soudy dalších stupňů nevypořádaly. V prvé řadě jde o soudem prvého stupně a dovolacím soudem konstatovanou skutečnost, že konfiskace byla nesprávná a představovala zneužití Dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., s tím, že navíc byl konfiskační výměr nulitním správním aktem, protože jeho adresát v době jeho vydání již nežil, a nemohl být naplněn jeho obsah, protože jeho adresát nemohl provést dekretem předpokládané úkony. Stěžovatel uvádí, že podle názoru Ústavního soudu obsaženého v nálezu sp. zn. I. ÚS 53/93 (správně zřejmě sp. zn. I. ÚS 59/93, N 22/3 SbNU 147) byla ležící pozůstalost podle Obecného zákoníku občanského právnickou osobou, přičemž podle právního názoru obsaženého v nálezech sp. zn. II. ÚS 129/98 (N 154/12 SbNU 415), a sp. zn. I. ÚS 485/98 (N 81/14 SbNU 167) se v případě takto vydaných konfiskačních výměrů jedná o paakty. Těžiště argumentace stěžovatele pak spočívá ve výkladu stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (č. 477/2005 Sb.). S odkazem na právní názor obsažený v nálezu Pl. ÚS 83/06 (č. 116/2008 Sb.) nesouhlasí s aplikaci maximy lex specialis derogat generali (zvláštní zákon ruší zákon obecný), protože mlčení zákonodárce nelze chápat jako právní úpravu, restituční zákony tedy neupravují situace, o kterých mlčí a jejich účelem není omezit práva, která by adresáti právních norem i bez nich měli. V opačném případě by šlo o způsobení nové majetkové křivdy v rozporu s posláním restitučních zákonů. Stěžovatel přitom legitimně očekával návrat vlastnického práva s ohledem na své ústavně zaručené právo dědit a dále předpoklad, že podmínka české státní příslušnosti nebyla zakotvena v celém restitučním zákonodárství (např. v zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů). Konečně vytýká oběma obecným soudům nesprávné posouzení Dohody mezi Československou republikou a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska z 28. září 1949, jíž nemohlo dojít k vyrovnání mezi státem a právní nástupkyní původního vlastníka, protože matka stěžovatele sice byla britskou státní příslušnicí, ale pro nedokončené dědické řízení nebyla v době uzavření dohody vlastnicí předmětných nemovitostí.
4. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti. Přestože je součástí soudní moci, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních zásad. Základní práva a svobody přitom v oblasti podústavního práva působí také jako regulativní ideje. Porušení některé z těchto norem, a to např. v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) nebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" (srov. sp. zn. III. ÚS 269/99, N 33/17 SbNU 235; sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 257 aj.). Ústavní soud také připomíná, že jedním ze základních pilířů právního státu je právní jistota. Pod tímto zorným úhlem musí být posuzovány spory o vlastnictví zejména tam, kde se důvody k jeho zpochybnění nenachází v současnosti, ale v událostech, které se staly před desítkami let (srov. sp. zn. II. ÚS 114/04, N 32/36 SbNU 359, aj.). Především se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup obecných soudů v posuzované věci nepředstavoval porušení kogentní normy podústavního práva a v konečném důsledku i porušení některého z ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
5. Ohledně základního práva na majetek (do nějž spadá i právo dědit majetek) je nutno zdůraznit, že se musí vždy jednat o právo již existující, konstituované, a nikoliv o pouhý tvrzený nárok na ně. Evropský soud pro lidská práva v této souvislosti dospěl např. v rozsudku ve věci Kopecký proti Slovensku (č. 44912/98 z 28. září 2004, marginální č. 35. c) in http://www.echr.coe.int/echr/) k závěru, že čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě nechrání naději na uznání přežití bývalého majetkového práva, které již dlouhou dobu nebylo možné realizovat. Ve vztahu k aplikaci tzv. Benešových dekretů pak tentýž soud v nedávné době konstatoval, že od jejich aplikace neprojevil stát nikdy ochotu vypořádat nároky na náhradu, i když při jejich aplikaci došlo k porušení čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, což neumožnilo konstituovat legitimní očekávání postižených osob na restitutio in integrum (návrat do původního stavu) [rozhodnutí ve věci Tomáš Jan Baťa proti České republice č. 43775/05 z 24. července 2008]. V tomto je i přijaté stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, které doposud konečným způsobem zdůvodnilo, že se nelze účinně domáhat podle obecných předpisů ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. únorem 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Skutečnosti nastalé před tímto datem a jejich právní následky, pokud nebyly dotčeny v rámci aplikace speciálních předpisů, jsou dokonanými skutečnostmi. Případná tvrzená křivda nastalá před rozhodným obdobím tak nemůže být reparována současnými právními prostředky. Tak byl vysloven právní názor neúplně naznačený v rozsudku Velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 ze dne 11. září 2003.
6. V posuzovaném případě postupoval odvolací a dovolací soud, na rozdíl od soudu prvého stupně, v intencích shora uvedeného stanoviska Ústavního soudu, dopadajícího na rozdíl od jiných rozhodnutí uváděných stěžovatelem zcela a aktuálně na danou problematiku. Odvolací soud dospěl k závěru, že k převzetí předmětných nemovitostí státem došlo před obdobím rozhodným pro aplikaci restitučních předpisů, a že konfiskace nebyla nicotným aktem. Dovolací soud tyto úvahy doplnil tím, že rozhodnutí o konfiskaci bylo řádným nabývacím titulem pro stát. (Dlužno dodat, že odvolací soud za právní titul k přechodu vlastnictví považoval sám dekret a nikoliv správní akt, tedy v souladu s nálezem sp. zn. I. ÚS 129/99, N 87/18 SbNU 243.) Současně pak dovolací soud dospěl k závěru, že tato konfiskace, coby zřejmá politická perzekuce a postup porušující obecně uznaná lidská práva a svobody, by měla význam pro řešení restitučních vztahů, o které však v určovací žalobě nejde. Tyto právní závěry lze ze shora vyložených důvodů považovat za ústavně souladné, předvídatelné, srozumitelně vyložené a svojí podstatou vyvracející argumentaci použitou stěžovatelem i soudem prvého stupně.
7. Posledně uvedená skutečnost má zásadní význam ve vztahu k argumentaci stěžovatele, včetně rozhodnutí Ústavního soudu, jež uvádí na svoji podporu. Tato argumentace a s ní uváděná rozhodnutí se totiž vztahují k zákonně zakotvenému restitučnímu procesu. Od něho bylo však určovací řízení podle obecných předpisů vždy zcela jasně odlišeno a toto odlišení pak našlo svůj konečný důsledek ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. Proto je argumentace stěžovatele nepřípadná. Přiměřeně totéž platí pro stěžovatelem uplatněnou diskriminaci na základě státní příslušnosti (i když ji takto exaktně stěžovatel vlastně ani neoznačuje). Pokud k takové diskriminaci mohlo dojít, pak jedině v rámci restitučního řízení ukončeného rozsudkem Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 146/2001, neboť v něm a nikoliv v nynějším určovacím sporu hrála roli státní příslušnost stěžovatele. Tehdejší řízení a rozhodnutí v něm však není předmětem této ústavní stížnosti.
8. Přiměřeně totéž platí o argumentaci stěžovatele ve vztahu k tzv. náhradové dohodě mezi Československou republikou a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska ze dne 28. září 1949. I když názory obsažené v rozhodnutích odvolacího a dovolacího soudu (co do vymezení poškozených subjektů a majetku) jsou zcela v souladu názorem obsaženým v nálezu sp. zn. I. ÚS 306/01 (N 90/27 SbNU 65), jedná se stále jen o úvahy spadající do rámce případného zmírnění majetkových křivd v intencích restitučních předpisů (srov. sp. zn. I. ÚS 553/2000, N 43/26 SbNU 3). Významné je v dané otázce jen to, že tato náhradová dohoda je závazná podle mezinárodního práva a orgány státu jsou povinny se jí řídit. Vyplývá to z principů právního státu (čl. 1 Ústavy České republiky). Jedná se sice toliko o dohodu mezivládní, jež tudíž přímo zavazují pouze vlády obou států, některá jejich ustanovení se však týkají i orgánů soudních. Pokud soudní orgány postupují podle těchto náhradových dohod, nemůže být jejich postup považován druhou smluvní stranou za porušení mezinárodního práva a podle českého práva nemůže jít o postup protiústavní (sp. zn. II. ÚS 305/01, U 23/27 SbNU 65). Z takto vyloženého pohledu nelze tedy považovat za bezvýznamné, že uplatněním nároku za předmětný majetek a uznáním a uspokojením tohoto nároku co do podstaty uznala na jedné straně právní předchůdkyně stěžovatele i na straně druhé stát, že došlo ke konfiskaci majetku právní předchůdkyně stěžovatele a nikoliv jejího právního předchůdce či ležící pozůstalosti, jak nyní tvrdí stěžovatel.
9. Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu