ECLI:CZ:US:2008:2.US.2574.07.1
sp. zn. II. ÚS 2574/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele V. W., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2007, č. j. 3 Ads 54/2007-24, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 11. 2005, č. j. 42 Cad 224/2005-17, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 9. 2005, č. j. 3 Ads 6/2005-57, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 10. 2007 podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho základní práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), odškodnění za nezákonné věznění podle čl. 36 odst. 3 Listiny a na rovné zacházení podle čl. 1 Listiny.
Z předložené ústavní stížnosti a z vyžádaných spisů Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 42 Cad 73/2004 a sp. zn. 42 Cad 224/2005, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel požádal Českou správu sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") o úpravu důchodu podle ustanovení §25 odst. 7 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 119/1990 Sb."), a to v souvislosti s neoprávněným vězněním v době od 1. 11. 1953 do 9. 5. 1955. ČSSZ rozhodnutím ze dne 29. 7. 2003, č. j. 330 928 051, žádost zamítla. Důvodem zamítnutí byla podle názoru ČSSZ skutečnost, že stěžovatel nesplnil podmínky stanovené ve zmiňovaném ustanovení zákona č. 119/1990 Sb., když rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, kterým byl zrušen původní odsuzující rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 2/54, nebyl zrušen podle zákona č. 119/1990 Sb., ani podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu.
Stěžovatel napadl rozhodnutí ČSSZ žalobou. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 31. 5. 2004, č. j. 42 Cad 73/2004-25, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil ČSSZ k dalšímu řízení. Krajský soud při svém rozhodování vycházel ze skutečnosti, že žalobce byl v souvislosti s uplatněním rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb. soudem nesprávně poučen, a tím zbaven možnosti rehabilitaci uplatnit. Z toho dovodil, že pochybení státu nemůže jít k tíži stěžovatele, a proto je třeba rozsudek vynesený v řízení o stížnosti pro porušení zákona posuzovat jako rozsudek rehabilitační.
Proti tomuto rozsudku podala Česká správa sociálního zabezpečení kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Této kasační stížnosti bylo vyhověno a věc byla vrácena Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud totiž dovodil, že informace, která byla stěžovateli poskytnuta, se týkala pouze rehabilitace přímo ze zákona. Podaná informace tak byla správná, a proto jí stěžovatel nemohl být uveden v omyl, zejména byl-li právně zastoupen. Dále dospěl k závěru, že krajský soud chybně posoudil i právní otázku podmínek nároku stěžovatele na příplatek k důchodu podle ust. §25 odst. 1 a 7 zákona č. 119/1990 Sb.
Krajský soud v Ústí nad Labem v opakovaném řízení vedeném pod sp. zn. 42 Cad 224/2005 rozsudkem ze dne 21. 11. 2005, č. j. 42 Cad 224/2005-17, žalobu s odvoláním na právní názor vyslovený ve výše uvedeném rozsudku Nejvyššího správního soudu zamítl.
Stěžovatel poté tento rozsudek napadl kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 5. 9. 2007, č. j. 3 Ads 54/2007-24, odmítl jako nepřípustnou ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s .
Stěžovatel v ústavní stížnosti porovnával svůj případ s rozhodnutími vydanými v obdobných případech týkajících se jiných stěžovatelů, a to zejména L. K., V. F., J. M. a A. W., a odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 712/05, vydaný ve věci V. F. Stěžovatel poukázal na to, že s ohledem na uvedené případy bylo obecnými soudy porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť mu nebyla poskytnuta soudní ochrana a byla mu odepřena zákonná forma odškodnění, na kterou má nárok.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud nejprve přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2007, č. j. 3 Ads 54/2007-24, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Porušení práv v rovině práva podústavního, nalézající odraz v relevantním zásahu do ústavních práv stěžovatele, Ústavní soud po přezkoumání obsahu napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu neshledal. To je v dostatečném rozsahu, logickým a přezkoumatelným způsobem (v mezích rozhodované otázky) v jeho odůvodnění vyloženo, přičemž na toto odůvodnění postačí odkázat. Za situace, kdy aplikace i interpretace ustanovení §102 a násl. s. ř. s. Nejvyšším správním soudem v souvislosti s uplatněním kasační stížnosti byla provedena způsobem, který nepředstavuje vybočení z mezí ústavnosti ani z ustálené praxe Nejvyššího správního soudu v judikatuře vyjádřené, nelze než uzavřít, že postupem ani rozhodnutím Nejvyššího správního soudu nedošlo k porušení tvrzeného ústavně zaručeného základního práva stěžovatele podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a dle čl. 36 odst. 1 Listiny, či k porušení čl. 36 odst. 3 a čl. 1 Listiny a ústavní stížnost je nutno v této části posoudit jako zjevně neopodstatněnou [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 156/05, in ASPI (IC): 31565 (JUD)].
S ohledem na učiněné závěry se Ústavní soud v dalším zaměřil na posouzení otázky, zda ústavní stížnost v části napadající rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 11. 2005. č. j. 42 Cad 224/2005-17, a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2007, č. j. 3 Ads 54/2007-24, splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Vzhledem ke skutečnosti, že proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 11. 2005, č. j. 42 Cad 224/2005-17, nebyla - jak výše uvedeno - kasační stížnost ze zákona přípustná, není možné považovat kasační stížnost za poslední procesní prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Lhůta k podání ústavní stížnosti směřující proti tomuto rozsudku tak počala běžet již od jeho doručení stěžovateli, tj. ode dne 27. 2. 2006. Za této procesní situace, kdy ústavní stížnost stěžovatele byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. 10. 2007, je tedy zřejmé, že ústavní stížnost byla podána až po lhůtě stanovené ustanovením §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu pro její podání. To se tím spíše týká rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 9. 2005, č. j. Ads 6/2005-57, který byl doručen stěžovateli 31. 10. 2005.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl v části směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 9. 2005, č. j. Ads 6/2005-57, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 11. 2005. č. j. 42 Cad 224/2005-17, jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a v části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2007, č. j. 3 Ads 54/2007-24, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud uvádí, že v posuzované věci bránila vyhovění ústavní stížnosti pouze rigidní procesní pravidla nastavená zákonem o Ústavním soudu. Za jiných (procesních) okolností by se samozřejmě držel právního závěru vysloveného ve svém nálezu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 712/05, a zcela pak v nálezu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 1916/07 (publikovány na www.judikatura.cz), který plně dopadá i na tento případ. Stěžovatel se nicméně svých práv může domoci podáním nové žádosti o přiznání odškodnění podle zákona č. 119/1990 Sb. u České správy sociálního zabezpečení, neboť na řízení se vztahuje ustanovení §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu