Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 18.06.2008, sp. zn. II. ÚS 274/06 [ nález / LASTOVECKÁ / výz-3 ],paralelní citace: N 109/49 SbNU 583 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2008:2.US.274.06.2
K jednání fyzické osoby za osobu právnickou v občanském soudním řízení – k výkladu §21 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Právní větaZa situace, kdy ve smyslu §21 odst. l písm. b) o. s. ř. statutární orgán Tělocvičné jednoty Sokol Olomouc řádně projevil svoji vůli ve formě uděleného pověření pro jednání před soudy a posléze samostatně pro řízení dovolací pro člena České obce sokolské, přičemž dle stanov neexistuje členství v jednotě, ale pouze členství v České obci sokolské, je výklad, že se musí jednat o člena České obce sokolské registrovaného (a příslušného) u jednoty, jejíž statutární orgán pověření udělil, jednoznačně restriktivním výkladem §21 odst. l písm. b) o. s. ř., nenaplňujícím smysl a účel tohoto ustanovení. Ve svém důsledku postup Nejvyššího soudu vycházející z takovéto interpretace citovaného ustanovení představuje libovůli soudu, znamenající porušení práva účastníka řízení na spravedlivý proces.
ECLI:CZ:US:2008:2.US.274.06.2
sp. zn. II. ÚS 274/06NálezNález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka - ze dne 18. června 2008 sp. zn. II. ÚS 274/06 ve věci ústavní stížnosti Tělocvičné jednoty Sokol Olomouc, se sídlem tř. 17. listopadu 1, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2006 sp. zn. 33 Odo 933/2005, kterým bylo zastaveno dovolací řízení z důvodu, že stěžovatelovo dovolání nebylo sepsáno osobou splňující podmínky pro jednání za stěžovatele podle občanského soudního řádu, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení.Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 2006 sp. zn. 33 Odo 933/2005 se ruší.Odůvodnění:Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu. Domnívá se, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv garantovaných čl. 36 odst. 1Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojeného spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 21 C 257/94 zjistil následující:Stěžovatel se žalobou proti Tělovýchovné jednotě Lokomotiva Olomouc (dále jen "žalovaná") domáhal zaplacení částek 4 934 320 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody a 2 571 000 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 1. 2003 sp. zn. 21 C 275/94 žalobu zamítl. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 5. 2004 sp. zn. 12 Co 437/2003 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.Stěžovatel dne 10. 7. 1996 pověřil JUDr. O., coby člena České obce sokolské, který má vysokoškolské právnické vzdělání, a splňuje tak zvláštní podmínky dle §241o. s. ř., aby za něj ve smyslu ustanovení §21 odst. 1o. s. ř. v řízení jednal. V průběhu řízení před soudem prvního stupně přistoupila na stranu stěžovatele jako vedlejší účastník Česká obec sokolská, která doložila obdobné pověření JUDr. O., coby zaměstnance České obce sokolské. Ze strany obecných soudů nebylo zpochybněno, že v případě vedlejšího účastníka JUDr. O. splňuje podmínky ustanovení §21 odst. 1 písm. b)o. s. ř., a vedlejší účastník tedy jedná jeho prostřednictvím. V případě stěžovatele označovaly soudy v průběhu řízení JUDr. O. nejprve jako osobu pověřenou, posléze zřejmě dovodily, že vystupuje v pozici zmocněnce ve smyslu ustanovení §27o. s. ř. (JUDr. O. sám sebe v přípisech zasílaných soudu za stěžovatele označoval jako právního zástupce stěžovatele), a v obou rozsudcích jej jako zmocněnce stěžovatele označily. Poté, co JUDr. O. podal za stěžovatele dovolání, v němž uvedl, že stěžovatele zastupuje jako člen České obce sokolské, a přiložil pověření stěžovatele k podání dovolání a k zastupování v dovolacím řízení s výslovným uvedením, že JUDr. O. je členem České obce sokolské, který má právnické vzdělání, byl stěžovatel k námitce žalované vyzván k odstranění vad dovolání. Stěžovatel byl upozorněn, že podle ustanovení §241o. s. ř. musí být dovolatel, s výjimkou případů, kdy za něj v pozici jeho člena či zaměstnance jedná osoba, která má právnické vzdělání, zastoupen advokátem, a to včetně sepsání vlastního dovolání. Z tohoto důvodu jej soud vyzval, aby si ve lhůtě k tomu stanovené buďto zvolil advokáta pro zastupování v dovolacím řízení, nebo aby prokázal oprávnění osoby uvedené v ustanovení §21o. s. ř. za něj jednat. Stěžovatel si zvolil k zastupování advokátku JUDr. M., která přípisem soudu sdělila, že dovolání již bylo sepsáno osobou s právnickým vzděláním ve smyslu ustanovení §21 odst. 1 písm. b)o. s. ř. Stěžovatel je organizační složkou České obce sokolské, přičemž "JUDr. Z. O. byl členem pověřeným statutárním orgánem odvolatele a současně zaměstnancem". K přípisu připojila plnou moc. Dovolací řízení Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 2. 2006 sp. zn. 33 Odo 933/2005 zastavil.Stěžovatel napadl uvedené rozhodnutí dovolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Podle jeho názoru dovolací soud nesprávně posoudil oprávnění člena České obce sokolské zastupovat ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 písm. b) ve spojení s §21 odst. 1 písm. b)o. s. ř. organizační jednotku sdružení. Členství v České obci sokolské podle stanov tohoto sdružení vzniká "rozhodnutím výboru příslušné tělocvičné jednoty Sokol o přijetí zájemce do České obce sokolské, o jeho registraci v jednotě a příslušnosti k této jednotě". Člen České obce sokolské má tedy přijetím do tohoto občanského sdružení založenou současně příslušnost k tělocvičné jednotě Sokol, jejíž výbor rozhodl o přijetí zájemce do České obce sokolské. Podle názoru stěžovatele byl JUDr. O., coby člen České obce sokolské, osobou oprávněnou ve smyslu citovaných ustanovení občanského soudního řádu stěžovatele v dovolacím řízení zastupovat. Stěžovatel dále připomíná, že v minulosti již jedenkrát JUDr. O. jako člen České obce sokolské v řízení u Nejvyššího soudu zastupoval Tělocvičnou jednotu Sokol Rakovník, přičemž jeho pozice nebyla v pravomocném usnesení ze dne 30. 1. 2002 sp. zn. 20 Cdo 2296/2000 Nejvyšším soudem jakkoli zpochybňována.Podle ustanovení §42 odst. 4zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení - Nejvyšší soud, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil. Účastník uvedl, že při aplikaci ustanovení §241o. s. ř. vycházel z konstrukce vzniku členství v České obci sokolské, jak vyplývá ze stanov. Členství v České obci sokolské je podle nich dáno tím, že se určitá osoba stane členem některé z tělocvičných jednot. V řízení nebylo sporu o tom, že JUDr. Z. O. je členem České obce sokolské, nebylo však tvrzeno a z ničeho nevyplynulo, že je členem stěžovatele, Tělocvičné jednoty Sokol Olomouc. Z těchto skutečností Nejvyšší soud dovodil, že dovolání stěžovatele sepsané JUDr. O. nebylo sepsáno osobou uvedenou v §21 odst. 1 písm. b)o. s. ř., a podmínka uvedená v §241 odst. 4o. s. ř. tak není splněna.Ústavní soud shledal ústavní stížnost důvodnou. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83Ústavy České republiky) a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83Ústavy České republiky). Ústavní soud není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva, může tak činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že Ústavní soud z důvodu nesprávné aplikace jednoduchého práva ingeruje do rozhodovací činnosti obecných soudů v případech nesprávného posouzení konkurence norem jednoduchého práva nebo konkurence interpretačních alternativ a v případech svévolné aplikace jednoduchého práva. Za případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu lze považovat případy aplikace normy jednoduchého práva, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem, případy, kdy právní závěr obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá" i případy interpretace a aplikace normy, jež jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, příkladem čehož je přepjatý formalismus [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), sp. zn. III. ÚS 138/2000 ze dne 29. 3. 2001 (N 53/21 SbNU 451), sp. zn. III. ÚS 303/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555), sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375), sp. zn. III. ÚS 501/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 42/36 SbNU 445), sp. zn. III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421), sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57) a sp. zn. IV. ÚS 369/06 ze dne 7. 11. 2006 (N 206/43 SbNU 303) a další].Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatele proti právnímu posouzení, k němuž v projednávaném případě dospěl Nejvyšší soud v souvislosti s interpretací a aplikací ustanovení §21, respektive §241o. s. ř. Spornou otázkou je, zda lze na pozici JUDr. O. ve vztahu ke stěžovateli aplikovat ustanovení §21 odst. 1 písm. b)o. s. ř., resp. §241 odst. 2 písm. b)o. s. ř.Podle ustanovení §241 odst. 1o. s. ř. platí, že není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Dovolání musí být advokátem sepsáno (§241 odst. 4o. s. ř.). Odstavec prvý a čtvrtý neplatí (mimo jiné), je-li dovolatelem právnická osoba, jedná-li za ni osoba uvedená v §21o. s. ř., která má právnické vzdělání. Podle ustanovení §21 odst. 1 písm. b)o. s. ř. za právnickou osobu jedná její zaměstnanec (člen), který tím byl statutárním orgánem pověřen. Podle §241b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř., není-li splněna podmínka uvedená v §241, postupuje se obdobně podle ustanovení §104 odst. 2o. s. ř., z něhož plyne, že nejsou-li splněny podmínky řízení a jde-li o nedostatek, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, soud řízení zastaví. Nejvyšší soud vyšel ve svých úvahách ze zjištění, že stěžovatel a Česká obec sokolská jsou dvě právnické osoby, každá z nich má vlastní právní subjektivitu. Tento fakt je výslovně uveden ve stanovách v čl. 1 bodu 1. 3 s odkazem na §2 odst. 3 a §6 odst. 2 písm. e) zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. JUDr. O. je členem a zaměstnancem České obce sokolské, nikoli však členem Tělocvičné jednoty Sokol Olomouc. V řízení stěžovatel sám vystupoval jako žalobce a Česká obec sokolská v průběhu řízení přistoupila jako vedlejší účastník na jeho stranu. Proti označení zmocněnec stěžovatele se JUDr. O. v řízení před obecnými soudy prvního a druhého stupně nikterak neohradil.Ústavní soud při posuzování ústavní stížnosti vycházel ze smyslu a účelu §21o. s. ř., jímž je upraveno jednání právnických osob, tedy výkon procesních práv právnických osob prostřednictvím osob fyzických. Smyslem a účelem odstavce 1 písmene b) tohoto ustanovení je poskytnutí možnosti právnické osobě jako účastníkovi řízení, aby na základě své svobodně projevené vůle pověřila osobu - svého zaměstnance či člena - splňující kvalifikační předpoklady jednat za ni v řízení před obecnými soudy. V projednávané věci je nepochybné, že vůle stěžovatele byla řádně projevena jeho statutárním orgánem a že osoba takto pověřená splňovala kvalifikační předpoklady pro jednání, k němuž byla pověřena. Otázkou, která byla Nejvyšším soudem řešena, bylo tedy splnění podmínky, že se v případě pověřené fyzické osoby (JUDr. O.) jedná o člena Tělocvičné jednoty Sokol Olomouc, tj. o člena stěžovatele. Stanovy České obce sokolské upravují otázku členství v článku 4, a to jako členství individuální, které vzniká rozhodnutím výboru příslušné tělocvičné jednoty Sokol o přijetí zájemce do České obce sokolské, o jeho registraci a příslušnosti k ní, přičemž výbor jednoty může také dle článku 4. 9. přijmout usnesení o vyloučení člena. Byť je tedy orgánem, který rozhoduje o přijetí i vyloučení člena, výbor jednoty, vzniká, popř. zaniká tímto způsobem členství v České obci sokolské, nikoliv členství v tělocvičné jednotě Sokol. Článek 7 stanov, upravující postavení a činnost jednoty a jejích orgánů, v některých ustanoveních hovoří sice o "členech jednoty", avšak vzhledem k tomu, že členství v jednotě není ve stanovách upraveno, lze dovodit, že se jedná o člena České obce sokolské, který je registrován (a příslušný) u jednoty, a může se z tohoto titulu podílet na její činnosti. Stanovy jiné členství než členství v České obci sokolské neupravují, ve vztahu k jednotě je upravena pouze registrace a příslušnost člena České obce sokolské, což má význam pouze z hlediska možnosti účastnit se valné hromady jednoty, možnosti volit a být volen do orgánů jednoty atd. Tělocvičné jednoty jsou tedy organizačními složkami České obce sokolské s právní subjektivitou, což se promítá mj. i do samostatné rozhodovací pravomoci při přijímání (popř. vyloučení) členů, kteří jsou v této samostatné organizační jednotce registrováni, nestávají se však členy jednoty, ale členy České obce sokolské. Na této skutečnosti nemůže ničeho změnit ani nedůsledné a nepřesné používání pojmů ve stanovách České obce sokolské, registrovaných Ministerstvem vnitra. Za situace, kdy ve smyslu §21 odst. l písm. b) o. s. ř. statutární orgán tělocvičné jednoty Sokol řádně projevil svoji vůli ve formě uděleného pověření pro jednání před soudy a posléze samostatně pro řízení dovolací pro člena České obce sokolské, přičemž dle stanov neexistuje členství v jednotě, ale pouze členství v České obci sokolské, je výklad, že se musí jednat o člena České obce sokolské registrovaného (a příslušného) u jednoty, jejíž statutární orgán pověření udělil, jednoznačně restriktivním výkladem §21 odst. l písm. b) o. s. ř., nenaplňujícím smysl a účel tohoto ustanovení. Ve svém důsledku postup Nejvyššího soudu vycházející z takovéto interpretace citovaného ustanovení představuje libovůli soudu, znamenající porušení práva účastníka řízení na spravedlivý proces. Ústavní soud posuzuje rozhodnutí obecných soudů a řízení, které jim předcházelo, z hlediska respektování principu spravedlivého procesu jako celek, proto nemohl odhlédnout ani od některých dalších skutečností majících vliv na postup stěžovatele při podání dovolání a pověření k jednání za něj. Pro úplnost tedy Ústavní soud uvádí, že již soudy první a druhé instance se jednoznačným způsobem nevypořádaly s pověřením uděleným statutárním orgánem stěžovatele JUDr. O. Jeho pozice nebyla v průběhu řízení postavena na jisto, neboť byl v některých případech označován soudy jako osoba pověřená (např. protokol z jednání ze dne 15. 1. 2003), některé přípisy byly doručovány JUDr. O. jako advokátovi (např. přípis ze dne 11. 9. 2001), v rozhodnutích byl potom označen jako zmocněnec stěžovatele (proti čemuž ze strany JUDr. O. nebyly žádné námitky vzneseny).Nejvyšší soud po předložení spisu k projednání dovolání vrátil spisový materiál Okresnímu soudu v Olomouci s dosti podrobným výkladem, které skutečnosti mají být doplněny a upřesněny (a proč) pro objasnění otázky, zda je JUDr. O. osobou, která splňuje podmínky pro jednání za stěžovatele na základě předloženého pověření. Výzva k odstranění vad doručená stěžovali okresním soudem však již důvody vedoucí k pochybnostem o naplnění podmínek neobsahovala, což vedlo k postupu stěžovatele, jímž bylo pouze potvrzeno sepsání dovolání osobou k tomu oprávněnou a udělení plné moci advokátce pro další zastupování v dovolacím řízení. Naopak poučení, kterého se stěžovateli dostalo soudem prvního stupně, u něho muselo vzbudit legitimní očekávání, že vyhoví-li výzvě, bude jeho dovolání věcně projednáno.V neposlední řadě musí Ústavní soud připomenout i okolnost, že postavení JUDr. O. jako osoby pověřené jednat za tělocvičnou jednotu Sokol bylo již Nejvyšším soudem akceptováno v jiném řízení před ním vedeném, byť za jinou jednotu České obce sokolské. Ústavní soud proto uzavírá, že postupem Nejvyššího soudu, který zastavil řízení pro nenaplnění podmínek řízení, respektive neodstranění vady, bylo odepřeno stěžovateli právo na řádné projednání jeho věci v dovolacím řízení, čímž došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36Listiny. Vzhledem k těmto skutečnostem Ústavní soud dle §82zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil.
Odlišné stanovisko soudce Stanislava BalíkaHlasoval jsem proti vyhovujícímu nálezu, maje primárně za to, že ústavní stížnost měla být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Důvody, pro něž jsem takto hlasoval, lze rozdělit do tří okruhů, a to:1) obecné úvahy o ustanovení §241 odst. 2 o. s. ř.,2) aplikace ustanovení §241 odst. 2 o. s. ř. z hlediska ochrany práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod,3) důvody, proč v této věci nemá průchod ani "právo slítovné".x x x Problematiky povinného zastoupení advokátem, resp. advokátského procesu či advokátského přímusu jsem se dotkl již v r. 1995 diskusním příspěvkem na téma "Advokátské spory a právo chudých? (příspěvek k diskusi o ustanovení §5 o. s. ř." (Právní praxe č. 7/1995, str. 422-426). Využiji odkazu k tomu, abych mohl v tomto odlišném stanovisku zkrátit jinak nikoliv nevýznamnou právnickou partii, z níž podtrhnu snad jen to, že dle §28 civilního řádu soudního [zákon č. 113/1895 ř. z., o soudním řízení v občanských rozepřích právních (civilní řád soudní); dále jen "c. ř. s."] osvobozeni od nuceného zastoupení byli pouze sami advokáti, notáři a osoby k vykonávání soudcovského úřadu způsobilé a u soudu dosazené; na roveň zastoupení advokátem bylo postaveno právo finanční prokuratury. Dovolím si vyslovit nikoliv snad odvážnou hypotézu, že zákonodárce v §241 odst. 2 o. s. ř. kombinoval povědomí o §28 c. ř. s. s povědomím o trendu založeném §22 zákona č. 322/1948 Sb., o advokacii (advokátní řád), prolamujícím poprvé povinné zastoupení advokátem ve prospěch zaměstnanců národního podniku či v omezené míře zaměstnanců jednotné odborové organizace pro zastupování této organizace, jejích členů a jejich příslušníků ve sporech vzniklých v souvislosti s konáním práce za úplatu, a končícím před r. 1989 početnými podnikovými právníky. Slýchal jsem tolikrát myšlenku, že současná podoba o. s. ř. zavádí advokátský proces bez advokáta, až jsem si málem vsugeroval, že jsem jejím autorem. Důvod, proč pokládám i nadále povinné zastoupení advokátem při eliminaci nejrůznějších výjimek za nejvhodnější řešení, se nemění. Jde o "jednak významné omezení pokoutnictví, jednak v řízení sporném o zajištění stranám v zásadnějších věcech, že se jim poučení dostane od odpovědností vázaného profesionála". Obdobně ostatně uvažuje při komentování ustanovení §241 Zdeněk Krčmář in: J. Bureš, L. Drápal, Z. Krčmář, Občanský soudní řád (komentář) II. díl, 7. vydání, Praha, C. H. Beck 2006, str. 1261. Otázku ústavnosti napadeného ustanovení a s ním nepřímo spojeného - řečeno slovy článku v časopisu Právník někdy z druhé poloviny 19. století - "vymýcení bejlí pokoutnického" jsem ponechal stranou, neboť i hypotetické odstranění poněkud nešťastného ustanovení §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. by nedávalo ústavní stížnosti větší průchod, ba naopak...x x xSubjektům uvedeným v ustanovení §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. je dáno na výběr, zda riskovat bez advokáta či jít obvyklejší cestou v podobě zastoupení advokátem. Za takové situace - je-li zde ono nevhodné beneficium - by účastník dovolacího řízení neměl dle mého názoru mít navíc možnost dlouho "sedět na dvou židlích". Odůvodnění odmítacího usnesení by pak znělo: "Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy České republiky). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.Stěžovatel dovolacímu soudu vytýká nesprávnost právního posouzení, k němuž v projednávaném případě dospěl. Spornou otázkou je, zda lze na pozici JUDr. O. ve vztahu ke stěžovateli aplikovat ustanovení §21 odst. 1 písm. b) o. s. ř., resp. §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že takto pojaté ústavní stížnosti jej staví do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takovému závěru však nelze v projednávaném případě dospět. Právní závěry, které dovolací soud dovodil, jsou výsledkem aplikace a interpretace provedené v mezích ústavnosti. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soud při rozhodování řídil a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použil (§157 odst. 2 o. s. ř.). Podle ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř. platí, že není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Dovolání musí být advokátem sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.). Odstavec prvý a čtvrtý neplatí (mimo jiné), je-li dovolatelem právnická osoba, jedná-li za ni osoba uvedená v §21 o. s. ř., která má právnické vzdělání. Podle ustanovení §21 odst. 1 písm. b) o. s. ř. za právnickou osobu jedná její zaměstnanec (člen), který tím byl statutárním orgánem pověřen. Podle §241b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř., není-li splněna podmínka uvedená v §241, postupuje se obdobně podle ustanovení §104 odst. 2 o. s. ř., z něhož plyne, že nejsou-li splněny podmínky řízení a jde-li o nedostatek, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví. Nejvyšší soud vyšel ve svých úvahách ze zjištění, že stěžovatel a Česká obec sokolská jsou dvě právnické osoby, přičemž každá z nich má vlastní právní subjektivitu. Tento fakt je výslovně uveden ve stanovách v čl. 1 bodu 1. 3 s odkazem na §2 odst. 3 a §6 odst. 2 písm. e) zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. V řízení ostatně stěžovatel sám vystupoval jako žalobce a Česká obec sokolská v průběhu řízení přistoupila jako vedlejší účastník na jeho stranu. Proti označení zmocněnec stěžovatele se JUDr. O. v řízení před obecnými soudy prvního a druhého stupně nikterak neohradil. Tvrzení stěžovatele, že členství v České obci sokolské vzniká rozhodnutím výboru příslušné jednoty, nebylo v řízení zpochybněno (čl. 4 stanov), ani ze stanov a ostatně ani z argumentace stěžovatele však nelze dovodit, že při popsaném vzniku členství v České obci sokolské vzniklo i členství ve všech jejích jednotách, resp. u stěžovatele coby organizační složky s právní subjektivitou. Naopak ze stanov vyplývá, že člen České obce sokolské může hostovat v jiné sokolské jednotě, než ve které je registrován, pouze se souhlasem výborů obou sokolských jednot (bod. 4. 3 čl. 4 stanov). Stěžovatel byl soudem vyzván, aby doložil, že JUDr. O. je jeho zaměstnancem či členem (§21 o. s. ř.). K výzvě však soudu došlo toliko ničím nedoložené sdělení advokátky, že JUDr. O. je zaměstnancem České obce sokolské, tedy původního vedlejšího účastníka řízení. Pokud tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatel výzvě soudu nevyhověl, je toto stanovisko zcela v souladu se zákonnými ustanoveními. V této souvislosti lze odkázat na zásadu vigilantibus iura scripta sunt, neboli každý nechť si střeží svá práva. Skutečnost, že ve dřívějším řízení, které jiná tělocvičná jednota u dovolacího soudu vedla, Nejvyšší soud postavení JUDr. O. bez dalšího akceptoval, jistě lze dovolacímu soudu vytknout. Nicméně změnu svého postoje stran právního zastoupení stěžovatele, kterým se nyní k námitce žalované zabýval, Nejvyšší soud podrobně zdůvodnil a k odstranění konkrétních vad stěžovatele předem vyzval. Toliko na této výtce za uvedených okolností však nelze postavit argumentaci ohledně neústavnosti jeho postupu. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení či že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím ,pouze' zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatele příznivý, nelze spatřovat porušení práva chráněného článkem 36 Listiny. Z ústavního hlediska je napadené rozhodnutí akceptovatelné a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod, pro který by napadené rozhodnutí zrušil. Nezbylo mu proto než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.".x x xPrávo slítovné?Cui prodest?Nemohl jsem si nevšimnout, jakou část spisu obecného soudu zabírá oblast komunikace s účastníkem, resp. jeho zástupcem...Nemohl jsem si nevšimnout, jak - kromě toho, že spíše než akceptoval, mlčky strpěl zastoupení týmž zástupcem - v analogické věci rozhodl Nejvyšší soud...Nemá advokát - na rozdíl od zástupců ve smyslu §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. - navíc zákonem o advokacii uloženou povinnost postupovat svědomitě?Není advokát - na rozdíl od zástupců ve smyslu §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. - kárně odpovědný?Nemusí být advokát - na rozdíl od zástupců ve smyslu §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. - pojištěn pro případ odpovědnosti za škodu a neodpovídá za škodu v daleko širším rozsahu? "Povinným zastoupením zákon sleduje, aby se odvolateli dostalo skutečně kvalifikované právní pomoci," píše se ve shora citovaném komentáři. Budiž mu to přáno.