ECLI:CZ:US:2008:2.US.2918.08.1
sp. zn. II. ÚS 2918/08
Usnesení
Ustavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti P. V., zastoupeného JUDr. Boleslavem Pospíšilem, advokátem, se sídlem v Brně, směřující proti postupu policejního orgánu ve věci vedené pod č. j. OKFK-383/čj.-26-2008, za účasti Policie České republiky, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 26. listopadu 2008 se stěžovatel domáhá vyslovení, že policejní orgán porušil čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i či. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že nerozhodl o jeho podání ze dne 3. března 2008, resp. ze dne 7. března 2008, vyslovení zákazu pokračovat v porušování uvedených základních práv stěžovatele a vyslovení příkazu policejnímu orgánu, aby o trestním oznámení stěžovatele neprodleně rozhodl.
2. V ústavní stížnosti je rekapitulováno přesvědčení stěžovatele o tom, že ve věci výstavby tzv. přivaděče z Děčína na dálnici D8 je dáno důvodné podezření z trestně právního jednání dosud neustanovených osob v postavení veřejných činitelů. Proto podal dne 3. března 2008 trestní oznámení, v němž výslovně uvedl, že se považuje za poškozeného a uvedl, na základě jakých skutkových okolností mu měla vzniknout škoda. Dopisem policejního orgánu ze dne 30. října 2008 byl stěžovatel vyrozuměn o odložení tohoto trestního oznámení.
3. Stěžovatel vychází z toho, že mu jako poškozenému mělo být podle §159a odst. 1 trestního řádu doručeno usnesení policejního orgánu, které mělo obsahovat i odůvodnění. To se však nestalo, a proto podle něj bylo zasaženo do principu právní jistoty a principu předvídatelnosti zákonem stanoveného postupu státních orgánů při vyřizování podání občanů. Ačkoliv je mu známo, že není jeho právem domáhat se trestního stíhání jiných osob (jak bylo uvedeno v usnesení IV. ÚS 140/08 ze dne 12. února 2008 v jeho věci) je přesvědčen o tom, že jeho právem je domáhat se po policejním orgánu zákonného postupu. Policejní orgán měl postupovat tak, jak je zřejmé např. z celostátního vzoru při aplikaci §159a tr. ř. (in systém ASPI), který stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil.
4. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a že tedy není jeho úkolem zabývat se případnými porušeními práv chráněných podústavními předpisy, pokud tato porušení nepředstavují současně porušení základních práv a svobod. Přestože bude tato skutečnost patrně známa i stěžovateli stejně jako skutečnost, že mezi základní práva nepatří právo domáhat se trestního stíhání jiných osob, jak sám stěžovatel uvádí, nezbývá než ji opětovně stěžovateli připomenout. Ústavní stížnost je totiž postavena právě na tvrzení porušení podústavního práva a nic na tom nemohou změnit odkazy na ústavněprávní principy.
5. Jakkoliv je účelem trestního práva mimo jiné pomoc poškozeným k reparaci jejich škod, což se uskutečňuje v rámci adhezního řízení o náhradě škody, nelze z toho vyvozovat, že by jakékoliv trestní stíhání bylo "věcí" poškozeného ve smyslu čl. 36 Listiny. V trestním řízení jde totiž primárně o rozhodování o vině a trestu za trestné činy ve smyslu čl. 90 alinea secunda Ústavy, a poškození mají proto primárně k ochraně svých (osobních či majetkových) práv jiné procesní prostředky a před jejich vyčerpáním je proto jakákoliv jejich ústavní stížnost zásadně nepřípustná. I pokud by se tedy mínil Ústavní soud postavit za názor, že došlo k porušení práv stěžovatele coby poškozeného (což Ústavní soud nemá v úmyslu), nedosahovalo by takové porušení ústavněprávní relevance. Stěžovateli by totiž nadále zůstávaly plně k dispozici různé jiné procesní prostředky, které mají primárně sloužit osobám, které hledají ochranu svých práv podle čl. 90 alinea prima Ústavy.
6. Ústavní soud v postupu policejního orgánu nespatřuje pochybení, která mu stěžovatel vytýká. To, že se stěžovatel označil za poškozeného totiž ještě neznamená, že poškozeným ve skutečnosti je. Konkrétně se tato diskrepance mezi tvrzením (domněle poškozeného) a skutečností (zjištěnou orgány činnými v trestním řízení) má projevit v soudním rozhodnutí podle §206 odst. 3 trestního řádu o tom, že taková osoba není připuštěna k hlavnímu líčení jako poškozený. Ústavní soud přitom považuje za praktické, aby i jakýkoliv jiný orgán činný v trestním řízení předběžně rozhodl o tom, zda ten, kdo se jako poškozený označil (podal trestní oznámení či se připojil ke trestnímu stíhání) poškozeným je či není, pochopitelně při zdrženlivosti s ohledem na malý objem skutečností známých orgánům veřejné žaloby v důsledku trestního oznámení.
7. V daném případě policejní orgán evidentně dospěl k závěru, že stěžovatel poškozeným není, což lze považovat za ústavně souladné s ohledem na tvrzený trestný čin, resp. skutek, v němž je spatřován, který se subjektivních práv stěžovatele může dotknout jen stěží (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. str. 297-299). Proto byl tedy stěžovatel "jen" vyrozuměn o odložení věci podle §159a odst. 5 alinea secunda trestního řádu. Z této skutečnosti však nelze vyvodit, že usnesení, jež stěžovatel postrádá, nebylo policejním orgánem vydáno a doručeno státnímu zástupci. Za pochybení tak lze považovat jen to, že závěr o tom, že stěžovatel není poškozeným, nebyl policejním orgánem výslovně konstatován. Toto pochybení však nedosahuje ústavněprávní relevance, protože není způsobilé jakkoliv ohrozit základní práva a svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
9. Jako obiter dictum má Ústavní soud za potřebné stěžovateli rovněž zdůraznit, že trestní právo je právem ultima ratio, tedy že je jeho místo zejména tam, kde jiné prostředky nejsou z povahy věci účinné. Ústavní soud proto nebude podporovat zneužívání prostředků trestního práva k účelům, jichž může a má být oprávněně dosaženo prostředky jiného práva, ať už správního či civilního, jak je tomu evidentně i v nyní posuzovaném případě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu