ECLI:CZ:US:2008:2.US.3040.07.1
sp. zn. II. ÚS 3040/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti společnosti KOVOTERM Brno, a.s., IČ 46 34 75 51, se sídlem Brno, Cejl 20, zastoupené JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem se sídlem Drnovice, Kuzina 169, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2007, č. j. 9 Cmo 418/2007-509, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 11. 2007, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, s odkazem na porušení svého základního práva zakotveného v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15, 12, 2006, č. j. 36 Cm 284/97-497, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na osvobození od soudního poplatku. Má za to, že účastníkovi řízení, který není z důvodu nedostatku majetku způsobilý dostát své poplatkové povinnosti, nemůže být odňata možnost, aby byl jeho řádný opravný prostředek přezkoumán nadřízeným soudem. Argumentace soudů obou stupňů, použitá v napadených rozhodnutích, je dle ní založena na nerovném přístupu soudů k účastníkům řízení.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí bylo zjištěno, že stěžovatelka poté, co jí byl vyměřen poplatek za odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2006, č. j. 36 Cm 284/97-428, požádala o osvobození od soudního poplatku v rozsahu nad 150.000,- Kč. Svou žádost odůvodnila tím, že se nachází ve velmi složité finanční situaci způsobené hrazením finančních závazků z minulých let. Krajský soud v Hradci Králové její návrh zamítl usnesením ze dne 22. 6. 2007, a to s poukazem na příslušnou judikaturu, podle níž by poměry podnikatele odůvodňovaly osvobození od soudního poplatku tehdy, pokud by se takový účastník dostal do tíživé finanční situace z důvodu vyšší moci či nepředvídaných okolností, které nemají svůj původ v podnikání. Takový důvod však stěžovatelka netvrdila.
O odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným usnesením tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Ztotožnil se s jeho názorem, že aktuální majetková situace stěžovatelky má svůj původ v důsledku podnikání a s tím spojeného rizika, a takové důsledky nelze přenášet formou úlev z poplatkové povinnosti na stát.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se v minulosti již mnohokrát zabýval otázkou osvobození od placení soudních poplatků. V souvislosti s touto problematikou opakovaně vyslovil názor, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do pravomoci obecných soudů, přičemž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým soudy dospěly při zvažování důvodnosti uplatněného nároku (srov. např. IV. ÚS 271/2000, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, usnesení č. 28). Důvodem pro zásah Ústavního soudu by mohl být jen extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. O takový případ ovšem v projednávané věci nejde.
Právní závěry soudů obou stupňů vycházejí ze smyslu a účelu ustanovení §138 občanského soudního řádu, upravujícího osvobození od soudních poplatků. Odvolací soud výstižně a jednoznačně vyložil, k čemu institut osvobození od soudních poplatků slouží. V návaznosti na to uvedl i důvody, pro které nebylo stěžovatelce osvobození přiznáno. Situace, za níž má stěžovatelka ztíženou možnost bránit se u soudu v rámci odvolacího řízení, má svůj původ výhradně v její podnikatelské činnosti (stěžovatelka jiné důvody v ústavní stížnosti netvrdí). Důsledky neúspěchu v podnikatelské činnosti nelze ovšem přenášet na stát prostřednictvím institutu osvobození od soudních poplatků. K takovému závěru ostatně dospěla soudní judikatura a ani Ústavní soud, který se v minulosti stejnou problematikou již zabýval, na něm neshledal nic protiústavního (srov. I. ÚS 1095/07, IV. ÚS 82/06, III. ÚS 686/05). Ve svých nálezech, sp. zn. I. ÚS 13/98, IV. ÚS 13/98, a II. ÚS 13/98, sice ze zásady rovnosti stran zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny dovodil, že i právnické osoby mají právo žádat o osvobození od soudních poplatků, ale současně učinil závěr, že je věcí judikatury obecných soudů, aby vymezila kriteria poměrů, z nichž bude při aplikaci tohoto ustanovení u právnických osob vycházet.
Jestliže v daném případě oba soudy při posouzení poměrů stěžovatelky z hlediska její schopnosti platit soudní poplatek zkoumaly, zda se do tíživé finanční situace dostala z důvodů vyšší moci či nepředvídatelných okolností, toto zvolené kritérium odpovídá ustálené soudní praxi, kterou Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat.
Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem obecných soudů byla stěžovatelka zkrácena na svém právu na rovné postavení v řízení, zakotveném v čl. 37 odst. 3 Listiny. Nezbylo mu proto, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu