ECLI:CZ:US:2008:2.US.3144.07.1
sp. zn. II. ÚS 3144/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti MVDr. F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem Advokátní kanceláře v Moravské Třebové, Cihlářova 4, proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 7. 2007 čj. 5 C 136/2007-7, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2007 čj. 14 Co 340/2007-13, usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 7. 2007 čj. 5 C 135/2007-8, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2007, čj. 14 Co 341/2007-14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 4, čl. 11, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR a čl. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Napadenými rozhodnutími bylo okresním soudem rozhodnuto o zastavení řízení o žalobách o úhradu dlužného nájemného a o určení výše nájemného pro nezaplacení soudních poplatků. Rozhodnutím odvolacího soudu byla usnesení soudu prvého stupně potvrzena.
Stěžovatel namítá, že soudy nesprávně vyložily ustanovení §80 odst. c) o.s.ř. a dospěly k nesprávnému právnímu závěru, že nelze určit právo majitele nemovitosti na jím požadované plnění za užívání bytu i souboru místností. Rozhodnutím o žalobě jako o žalobě určovací a stanovením výše poplatku za užívání předmětného bytu (souboru místností) bude dle stěžovatele mezi účastníky řízení postaveno najisto, kolik je uživatel povinen vlastníkovi hradit a bude stanoveno, zda uživatel je nájemcem či jen uživatelem. Obě strany tak budou vědět, kolik činí nájemné či poplatek za užívání. Pokud by soud rozhodoval o žalobě na plnění a uživatel se dozvěděl, že nájemné či poplatek za užívání je vyšší než se předpokládal, pak se ve většině případů odstěhuje a nebude co vymáhat, přičemž přeplacený soudní poplatek nebude vrácen. Stěžovatel poukázal i na rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 151/06 a sp. zn. I. ÚS 489/05.
Stěžovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud vyžádal u Okresního soudu v Břeclavi a Krajského soudu v Brně seznam všech právních věcí stěžovatele, jež byly a jsou projednávány, s požadavkem na podání krátké rešerše, a to včetně řízení o stížnostech na bezdůvodné průtahy.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými usneseními z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že rozhodnutím soudu prvého stupně byla zastavena řízení pro nezaplacení soudních poplatků ve výši 7 200 Kč a 9 600 Kč. Stěžovatel uhradil poplatek vždy pouze ve výši 1 000 Kč, neboť se dle jeho názoru jednalo o žaloby určovací a nikoliv o žaloby na plnění. Soudy však dospěly k závěru, že ačkoliv se stěžovatel domáhá vydání rozsudku: "určuje se, že žalovaný je povinen plnit od 1. 6. 2007 měsíčně 3 000 Kč (4 000 Kč) z důvodů, že má pronajat byt žalobce v...", jedná se vzhledem k vymezení uplatněného nároku v žalobě jednoznačně o stanovení povinnosti platit měsíčně příslušnou částku. Předmětem řízení je tak opakující se peněžité plnění měsíčně na dobu neurčitou, a základem soudního poplatku je proto podle §6 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb. částka 180 000 Kč (240 000 Kč), z nichž činní sazba poplatku 4%, tedy 7 200 Kč (9 600 Kč).
Ústavní soud nejdříve konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, se kterými se již odvolací soud vypořádal a své závěry patřičně odůvodnil, čímž právě staví Ústavní soud do role odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Dle názoru Ústavního soudu obecné soudy, které vyhodnotily předmětné žaloby jako žaloby na plnění a nikoliv žaloby určovací, postupovaly zcela v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu ve vazbě na zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích a jejich rozhodnutí nelze hodnotit jako rozhodnutí neústavní.
Dle §80 písm c) o.s.ř. se žalobou o určení lze domáhat rozhodnutí, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Dle §80 písm b) o.s.ř. se žalobou lze domáhat rozhodnutí o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva.
Povinnost platit úhradu za užívání - nájem bytu či nebytových prostor ve vlastnictví pronajímatele - vyplývá přímo ze zákona a není nutné ji nad rámec zákonné povinnosti obecně určovat rozhodnutím soudu. V dané věci se tedy nejednalo o určení existence či neexistence právního vztahu (např. nájemního vztahu, platnosti výpovědi apod.), ale o rozhodnutí o povinnosti z právního vztahu nesporně vyplývající.
Za dané situace proto nezaplacení soudního poplatku v zákonem stanovené výši, odpovídající plnění požadovanému v petitu žalobních návrhů, adekvátně vedlo k zastavení řízení o žalobách, které byly soudem opodstatněně posouzeny dle obsahu podání a nikoliv jen dle jejich označení.
Ústavní soud v této souvislosti dodává, že je právem účastníka řízení zvolit si procesní prostředek pro uplatnění svého tvrzeného nároku a jeho formu, která, podle jeho přesvědčení, nejlépe odpovídá dosažení zamýšleného cíle v konkrétním soudním řízení. To však nutně neznamená, že právní názor účastníka řízení o charakteru jím uplatněných nároků musí být správný. Zastavením řízení pro nezaplacení soudního poplatku nebyl stěžovateli odepřen přístup k soudu, neboť v případě, že ze strany nájemců jeho nemovitostí dojde k stěžovatelem předvídanému neplacení nájmu, má stěžovatel možnost obrátit se s žalobou na obecný soud.
Poukaz na nálezy Ústavního soudu je pro posuzování ústavní stížností napadených rozhodnutí o zastavení řízení z důvodů nezaplacení soudního poplatku ve správné výši nepřípadný. V citované části nálezu sp. zn. III. ÚS 151/06 Ústavní soud obecně stanovil podmínky ingerence Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů. V nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 Ústavní soud posuzoval rozhodnutí obecného soudu o žalobě na plnění, týkající se dlužného nájemného ve výši rozdílu mezi nájemným obvyklým a regulovaným, za situace, kdy došlo k jednostrannému zvýšení nájemného ze strany vlastníka, přičemž žaloba byla zamítnuta s poukazem na neexistenci prováděcího zákona předvídaného v §696 odst. 1 obč. zák.
Pokud jde o požadavek stěžovatele, aby si Ústavní soud vyžádal u obecných soudů seznam všech jeho právních věcí, jež byly a jsou projednávány s požadavkem na podání krátké rešerše, je návrhem k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, neboť jak je zřejmé z Ústavy ČR (čl. 81, čl. 90 a násl. Ústavy ČR a zákona o Ústavním soudu), mezi jeho kompetence nespadá, jak již bylo uvedeno, výkon přezkumného dohledu či všeobecného dozoru nad obecnými soudy.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný a dle §43 odst. 1 písm. d) citovaného zákona jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu