ECLI:CZ:US:2008:2.US.3176.07.1
sp. zn. II. ÚS 3176/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Štěpánem Romanem, advokátem, se sídlem Letohradská 40, 170 00 Praha 7, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2007, sp. zn. 6 To 83/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. září 2007, sp. zn. 7 Tdo 1002/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2007, sp. zn. 6 To 83/2007, bylo zamítnuto odvolání obviněného (stěžovatele) proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. ledna 2007, sp. zn. 1 T 151/2006, jímž byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona (dále jen "tr. zák.") ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanáct měsíců. Podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Obviněný spáchal trestný čin tím, že jako zaměstnanec společnosti Skanska Prefa, a. s., na svém pracovišti vystavil dodací list na dodávku 22365 kg betonářské oceli v hodnotě 231.477,75 Kč, kde jako odběratele uvedl společnost Skanska Prefa - Metro, ač tento materiál na stavbu metra objednán nebyl. Po jeho nakládce dal smluvnímu přepravci pokyn, aby po výjezdu z areálu dodací list zničil a materiál odvezl do Jablonného v Podještědí, firmě Mont Ocel Konstrukt, v. o. s., což se však nestalo, neboť vozidlo bylo s materiálem zadrženo ještě před opuštěním objektu společnosti Skanska Prefa, a. s.
Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. září 2007, sp. zn. 7 Tdo 1002/2007, odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále jen "tr. ř."). Nejvyšší soud konstatoval, že obviněný sice své dovolání opřel o formální deklaraci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., napadajícího právní posouzení skutku, ale svými konkrétními námitkami jej nijak nezpochybnil. Domáhal se změny skutkových zjištění učiněných soudy, přičemž teprve sekundárně, v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle něj dojít i ke změně právního posouzení skutku. Přitom k přezkumu skutkových zjištění není Nejvyšší soud ČR na základě zmocnění v trestním řádu oprávněn.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 14 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Porušení jednotlivých článků blíže nerozvádí a podstatou ústavní stížnosti je jeho polemika se skutkovými zjištěními provedenými obecnými soudy. Zdůrazňuje, že soud prvního stupně i soud odvolací se snaží rozvádět způsoby podvodného jednání a přizpůsobit je jeho osobě. Poukazuje na to, že k podvodnému jednání neměl žádný motiv a za jeho obviněním stojí snaha zaměstnavatele zbavit se ho jako nepohodlné osoby, neboť pracoval jako odborář. Dále tvrdí, že soudy zcela bagatelizovaly jeho obhajobu a ta skutková zjištění, která nepochybně svědčí o tom, že podvodné jednání je vyloučeno.
Úvodem Ústavní soud poukazuje na svoji konstantní judikaturu, podle níž, pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to zpravidla ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz sp. zn. II. ÚS 294/95, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63). Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod jen v případech konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a v případech svévolné aplikace jednoduchého práva (viz sp. zn. III. ÚS 671/02 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 29. N. 10).
Shora uvedené závěry zcela dopadají i na posuzovaný případ. Argumentace stěžovatele, kterou přednáší v ústavní stížnosti, byla součástí obhajoby a obecné soudy se s ní v rámci opravných prostředků vypořádaly. Pokud se obecné soudy námitkami stěžovatele náležitě zabývaly, nelze jejich postup považovat za protiústavní.
Předně je třeba zdůraznit, že stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu spočívajícího především v tom, že jako zaměstnanec stavební firmy na svém pracovišti vystavil dodací list na dodávku betonářské oceli, v němž jako odběratele uvedl společnost, která tento materiál na svoji stavbu neobjednala. Po jeho nakládce dal smluvnímu přepravci pokyn, aby po výjezdu z areálu dodací list zničil a materiál odvezl na jiné místo jiné firmě. Tento skutkový stav byl zjištěn na základě řádně provedených důkazů, které obecné soudy i náležitě vyhodnotily, a které vedou k jednoznačnému závěru o průběhu skutkového děje. Obecné soudy se i dostatečně podrobně zabývaly argumentací stěžovatele, která měla vyvracet závěry o průběhu skutku (např. otázka existence objednávky ze strany společnosti Mont Ocel Konstrukt, v. o. s.). Pokud obecné soudy odmítly provést některé stěžovatelem navržené důkazy (např. důkaz přepravním deníkem), byl tento postup logicky a přesvědčivě odůvodněn. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že procesní práva na úrovni ústavního pořádku nelze vykládat tak, že zaručují úspěch ve věci, ani tak, že musí být vždy vyhověno každému procesnímu návrhu. Tato základní práva zaručují pouze to, že se soud musí podanými návrhy v souladu s právním řádem zabývat (srov. Pl. ÚS 36/93 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 24. str. 175. - č. 132/1994 Sb.).
Pokud se týče vlastního rozhodnutí o vině stěžovatele, rozhodnutí obecných soudů splňují všechny předpoklady pro to, aby je Ústavní soud mohl považovat za ústavně souladné. Je naprosto zřejmé, z jakých důkazů vyšly, kterým uvěřily a kterým nikoliv, a co je k jejich úvaze vedlo. Skutečnost, že vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, rozhodně nezakládá důvod k ústavní stížnosti (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481).
Ústavní soud tedy neshledal, že by soud prvého stupně a odvolací soud svým postupem a svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva a svobody.
K námitkám stěžovatele, které se týkají usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí, že institut dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce, a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné "základní právo" na přezkum pravomocných rozhodnutí v trestních věcech neexistuje. Úmluva výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (právo na odvolání - viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), avšak ani Listina, ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině podústavního práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat.
Podstatou námitek proti shora uvedenému usnesení Nejvyššího soudu je nesouhlas stěžovatele se způsobem posouzení existence jím tvrzených dovolacích důvodů Nejvyšším soudem a tvrzení o porušení jeho ústavně zaručených práv z důvodu nesprávné aplikace ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Stěžovatel se fakticky domáhá toho, aby Ústavní soud přezkoumal závěry Nejvyššího soudu o opodstatněnosti dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a přijal jiný, pro stěžovatele příznivější, závěr. Ze samotné skutečnosti, že Nejvyšší soud danost dovolacích důvodů posoudil jinak než stěžovatel, nelze bez dalšího učinit závěr o zásahu do stěžovatelových ústavních práv.
Ústavní soud se v minulosti zabýval restriktivním výkladem ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu ve spojení s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jenž u některých typových skupin rozhodnutí o dovolání zakládá jejich protiústavnost (viz i nález, sp. zn. IV. ÚS 564/02, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 30, č. 108, nález ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 180/03, ve stejné sbírce, sv. 32, str. 293). Nad rámec řešené problematiky Ústavní soud konstatoval, že u těchto typových skupin dovolání lze považovat za ústavně konformní postup podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, tzn. postup, při kterém Nejvyšší soud provede věcný přezkum napadeného rozhodnutí. O takový případ se však v nyní projednávané věci nejedná, neboť rozpor mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a jejich právními závěry nebyl shledán. K revizi skutkových zjištění, které se stěžovatel především dovolával, tak Nejvyšší soud není za těchto okolností povolán.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu