ECLI:CZ:US:2008:2.US.3259.07.1
sp. zn. II. ÚS 3259/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem Advokátní kanceláře Čermák, Kolínová, Rožnovský, v. o. s., se sídlem Pardubická 298, Hradec Králové, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 7. listopadu 2007, č. j. 14 To 291/2007-70, usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 10. října 2007, č. j. 1 Nt 61/2003-53, a usnesení policejního orgánu ze dne 29. dubna 2002, ČTS: OVÚO-644/97, za účasti 1) Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, 2) Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, a 3) Policie České republiky, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, a 2) Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Orlicí, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 19. prosince 2007 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení policejního orgánu ze dne 29. dubna 2002, ČTS: OVÚO-644/97, kterým proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 a 2 trestního zákona a podvodu podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona, kterých se měl dopustit tím, že ve třech případech vytěžil lesní pozemky bez vědomí jejich vlastníků a vytěženou dřevní hmotu prodal jako vlastní, a v jednom případě odkoupil lesní pozemek s tím, že za koupi zaplatí po zavkladování smlouvy, k čemuž však nedošlo, a následně bez vědomí převodce pozemek vytěžil, dřevní hmotu v hodnotě cca 140.000 Kč prodal jako vlastní, z čehož vlastníku zaplatil pouze částku 30.000 Kč, usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 10. října 2007, č. j. 1 Nt 61/2003-53, kterým byl v uvedeném trestním řízení vzat do vazby z důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu, a současně nebyl přijat písemný slib a nabídka peněžité záruky a byl zamítnut návrh na náhradu vazby dohledem probačního úředníka, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 7. listopadu 2007, č. j. 14 To 291/2007-70, kterým byla zamítnuta jeho stížnost. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1, a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně poukazuje na změnu úpravy výše způsobené škody v §89 odst. 11 trestního zákona s účinností od 1. ledna 2007 (správně 2002), přičemž novou právní úpravu bylo nezbytné posuzovat ve prospěch stěžovatele při posuzování doby spáchaní vytýkaného jednání ve vztahu k promlčení trestního stíhání. Vytýkaného jednání se měl dopustit v období do 20. ledna 1996, a proto došlo podle §67 odst. 1 písm. c) trestního zákona k zániku trestnosti v důsledku uplynutí promlčecí doby dne 20. ledna 2001. V usnesení o zahájení trestního stíhání však není žádná zmínka o promlčení, přestože bylo vydáno až dne 29. dubna 2002. Má zato, že na základě sdělení obvinění z 22. srpna 1997 a 21. října 1997 nedošlo k zahájení trestního stíhání, neboť tato sdělení obvinění nikdy nepřevzal, a proto také nedošlo k přerušení promlčecí doby ve smyslu §67 odst. 3 trestního zákona. Poukazuje na to, že proti němu bylo dne 28. února 1997 vyhlášeno celostátní pátrání, přičemž se nepodařilo zjistit jeho pobyt, a bylo tedy na místě zahájit proti němu stíhání jako proti uprchlému, což se však nestalo a trestní řízení nijak nepostupovalo. Přitom v řízení vedeném Okresním soudem v Nymburce v téže době pod sp. zn. 2 T 40/96 byl jako uprchlý odsouzen. Obecné soudy při svých závěrech o povědomosti orgánů veřejné žaloby o jeho pobytu nehodnotily období od 22. srpna 1997 do 31. prosince 2001, stejně jako nehodnotily nečinnost v období od předložení plné moci obhájce (31. srpna 2004) do zadržení (18. září 2007). Nesouhlasí tedy se závěrem obecných soudů, že se do promlčecí doby podle §67 odst. 2 trestního zákona nezapočítává doba, po kterou se zdržoval v zahraničí. Obecným soudům v této souvislosti rovněž vytýká, že se nezabývaly otázkou, po jakou dobu se skutečně stěžovatel vyhýbal trestnímu řízení pobytem v cizině. Soudu prvého stupně také vytýká, že jeho rozhodnutí neobsahuje čas, od kterého se započítává vazba, přestože to bylo jeho povinností podle §387 odst. 3 trestního řádu.
S ohledem na to, že se jedná o vazební věc, byla věc projednána podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), přednostně mimo pořadí.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat věcně ústavní stížností, je vždy povinen přezkoumat všechny formální náležitosti. Jedním z principů ovládajících řízení o ústavní stížnosti je princip subsidiarity, podle kterého je možné ústavní stížnost podat teprve po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva, které zákon poskytuje, jinak je ústavní stížnost nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona. V nyní posuzované věci se stěžovatel domáhá mimo jiné zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání, proti němuž je podle §160 odst. 7 trestního řádu přípustná stížnost. Stěžovatel však netvrdí, že by stížnost podal, a Ústavní soud dotazem na Okresní státní zastupitelství v Ústí nad Orlicí zjistil, že stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání nebyla podána. Proto je třeba ústavní stížnost v části týkající se usnesení o zahájení trestního stíhání odmítnout jako nepřípustnou, podle §43 odst. 1 písm. e) zákona.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti přičemž ochrana práv upravených předpisy podústavního práva Ústavou České republiky výhradně svěřena obecným soudům. Do této jejich pravomoci je tedy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze v případě, že postupem či rozhodnutím obecných soudů jsou porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Podle názoru Ústavního soudu k ničemu takovému v posuzovaném případě nedošlo, ačkoliv bylo zasaženo do práva stěžovatele na osobní svobodu.
Ústavní soud nijak nezpochybňuje závěry stěžovatele o počátku a délce promlčecí doby trestnosti trestných činů, pro které je stíhán. Tyto závěry ostatně nezpochybňují ani obecné soudy, jak vyplývá z odůvodnění usnesení, která jsou napadána. Mezi stěžovatelem a obecnými soudy je v tomto směru spor o to, zda došlo k zániku trestnosti v důsledku uplynutí promlčecí doby. Obecné soudy považovaly dobu od spáchání vytýkané činnosti do zadržení stěžovatele za nezapočitatelnou, a to jednak s ohledem na pobyt stěžovatele v cizině (stavění lhůty), a dále s ohledem na zahájení trestního stíhání (přerušení lhůty). Za těžiště tohoto závěru je třeba přitom považovat pobyt stěžovatele v cizině, protože ani obecné soudy nezpochybňují, že dříve vydaná sdělení obvinění nebyla stěžovateli doručena, a proto na jejich základě v tomto směru nic dalšího nevyvozují. Z výpovědi stěžovatele před soudem podpořené dalšími zjištěními orgánů veřejné žaloby vyplývá, že stěžovatel od roku 1997 do roku 1998 pobýval pracovně v Chorvatsku, a v roce 1998 se oženil se ženou, s níž nejpozději od té doby pobýval na Slovensku, resp. se k ní vracel z jiných zemí. K zadržení stěžovatele pak došlo rovněž na Slovensku v říjnu 2007. Ačkoliv je tedy možno souhlasit s argumentem stěžovatele o absenci konkrétní datace pobytu stěžovatele v cizině v promlčecí době, lze považovat za ústavně souladný závěr, že stěžovatel pobýval od roku 1997 až do zadržení v cizině. Podle názoru Ústavního soudu není účelné ani možné při posuzování "pobytu v cizině" zkoumat případné návštěvy stěžovatele u jeho matky a jeho bývalé manželky v tuzemsku, neboť z okolností daného případu je zřejmý úmysl stěžovatele po celou sledovanou dobu bydlet, pracovat a uspokojovat jiné své potřeby a zájmy v cizině. Tomu ostatně odpovídá i povaha ustálené jurisprudence obecných soudů, která za pobyt v cizině považuje skutečnost, že se pachatel trvale zdržuje v cizině (usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 3 Tdo 746/2002, in Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu 2003, 23: T-563), a jako takový byl závěr obecných soudů v posuzované věci předvídatelný. Lze tedy považovat za ústavně souladný závěr obecných soudů, že od roku 1997 až do předání stěžovatele z ciziny 10. října 2007 byla promlčecí doba podle §67 odst. 2 písm. b) trestního zákona zastavena. Stejně tak lze považovat za ústavně souladný závěr o tom, že promlčecí doba byla dne 6. ledna 2002 doručením usnesení o zahájení trestního stíhání současně přerušena podle §67 odst. 3 písm. a) trestního zákona, a to s přihlédnutím k provedeným úkonům orgánů veřejné žaloby, které jsou v souvislosti se zahájením trestního stíhání vyjmenovány v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů.
Okolnost, že se obecné soudy nevypořádaly s námitkou stěžovatele, že proti němu mělo být za dané situace konáno řízení proti uprchlému, nelze kvalifikovat jako porušení práva na řádný proces. Nejde totiž o situaci srovnatelnou s případem tzv. opomenutých důkazů. Uvedená námitka totiž postrádá zákonnou i ústavněprávní relevanci. Řízení proti uprchlému je speciální formou trestního stíhání, při níž dochází k omezení ústavně zaručených práv a svobod, což je odůvodněno zájmem státu na stíhání a potrestání pachatelů trestné činnosti (viz sp. zn. IV. ÚS 590/03 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 32. U. 12. str. 523 - na než se sám stěžovatel odvolává), přičemž tento zájem představuje závazek státu vůči vlastním občanům zajišťovat určitá základní práva a svobody občanům přímo či potenciálně poškozeným trestnou činností. Tato forma trestního stíhání je přitom legislativně upravena jako možná, ale nikoliv nutná již v uvozujícím ustanovení §302 trestního řádu: "Řízení...lze konat..." Nejedná se tedy o případ speciální formy trestního stíhání zákonem přímo nařízené, která by navíc sloužila k efektivnějšímu výkonu spravedlnosti a současně i k šetrnějšímu zásahu do základních práv a svobod, jako je tomu např. u zkráceného řízení podle §179a an. trestního řádu, kde je přednost i ústavněprávně opodstatněná (srov. sp. zn. II. ÚS 317/04 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 34. N. 124. str. 275). Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že jiný soud v jiném trestním stíhání proti stěžovateli tuto procesní formu využil, neboť jeho postup nebyl ze shora vyložených důvodů pro jiné orgány veřejné moci zavazující. Obecný soud je tedy povinen vyložit jen důvody, které ho vedou k využití této formy řízení, nikoliv důvody, proč ho nepoužil.
Je rovněž pravdou, že usnesení o vzetí do vazby neobsahuje výslovně údaj o tom, od kdy vazba počíná s ohledem na faktické zadržení stěžovatele. Tato námitka je ústavněprávně irelevantní. Údaj o počátku vazby s ohledem na dobu faktického zadržení totiž není obligatorní náležitostí rozhodnutí o vzetí do vazby (sp. zn. III. ÚS 460/06 in http://nalus.usoud.cz navštíveno 10. ledna 2008), ačkoliv má tento údaj podle ustálené rozhodovací praxe i názoru teorie (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck: 2005. str. 475 bod 10) své místo v odůvodnění. Obligatorně je naopak tento údaj nutný v rozhodnutí o započítání vazby a trestu podle §334 trestního řádu, kde má i svůj ústavněprávní rozměr, neboť ovlivňuje rozsah resp. konec ústavněprávně oprávněného omezení osobní svobody v důsledku trestu. Stejně tak se z tohoto údaje musí vycházet při rozhodování o ponechání ve vazbě ve lhůtách uvedených v §71 trestního řádu. V obou případech je přitom možné proti rozhodnutí brojit stížností. O nic takového však v nyní posuzované věci nejde a procesní práva stěžovatele zůstávají zachována.
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesením obecných soudů ve věci vazby mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnul pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu