ECLI:CZ:US:2008:2.US.331.08.1
sp. zn. II. ÚS 331/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora se sídlem Bryksova 763/46, Praha 9, zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 11. 10. 2007 č. j. 36 Co 279/2007-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu (zjevný omyl v podobě uvedení Městského soudu v Praze v petitu ústavní stížnosti, nicméně ve spojení s číslem jednacím právě k ústavní stížnosti přiloženého usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 10. 2007, č. j. 36 Co 279/2007-31, plynul nesporně z obsahu ústavní stížnosti). Stěžovatel tvrdí, že výkladem a aplikací kogentních ustanovení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen "exekuční řád"), došlo k porušení jeho ústavních práv zakotvených v čl. 4 odst. 1, čl. 9 odst. 1, čl. 11, čl. 26 odst. 1 a v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Poukazuje na zásadu úplatnosti výkonu exekuční činnosti, zaručenou ustanovením §3 exekučního řádu, a s odkazem na ustanovení §52 a §89 exekučního řádu vyslovuje názor, že subsidiární použití ustanovení §271 o.s.ř. pro nedostatek "procesního zavinění" je vyloučeno. Dle jeho názoru tak bylo zasaženo do nezávislosti a nestrannosti soudního exekutora. V důsledku napadeného rozhodnutí mu byla uložena povinnost nést náklady exekuce, kterou nevyvolal ani nezavinil, ale naopak exekuční činnost vykonává ve veřejném zájmu a stát mu na tuto činnost nepřispívá. Porušení vlastnického práva spatřuje v tom, že coby soudní exekutor je nucen vynakládat vlastní prostředky na úhradu hotových výdajů, aniž by mu tyto prostředky byly nahrazeny. Poukazuje rovněž na porušení svého práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost vzhledem k faktickému nedůvodnému přenášení nákladů exekuce k jeho tíži.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí bylo zjištěno, že usnesením okresního soudu bylo rozhodnuto o zastavení exekuce nařízené pro nedostatek majetku povinného. Oprávněnému bylo uloženo zaplatit soudnímu exekutorovi (stěžovateli) náklady exekuce ve výši 4.609,20,- Kč, povinnému nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci změnil usnesení okresního soudu tak, že povinný je povinen nahradit stěžovateli na nákladech exekuce 4.609,20,- Kč a nahradit oprávněnému na nákladech řízení částku 3.870,- Kč. Vyšel přitom z již ustáleného názoru podpořeného sjednocujícím stanoviskem Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, podle něhož je zásadně na povinném, aby hradil náklady exekuce (§87 exekučního řádu) a na oprávněném nelze spravedlivě požadovat, aby mu v případě, kdy zastavení řízení pro nedostatek majetku povinného sám nezavinil, byla uložena povinnost k náhradě nákladů exekučního řízení.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Za neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud považuje rovněž takovou, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již dříve Ústavní soud v obdobné ústavní stížnosti posoudil a shledal neodůvodněným. Tak tomu je i v projednávané věci, kdy stěžovatel stejně jako ve svých dalších ústavních stížnostech (např. I. ÚS 815/06, II. ÚS 489/07, III. ÚS 2909/07), které byly jako zjevně neopodstatněné odmítnuty, brojí proti rozhodnutí obecného soudu, jímž bylo uloženo povinnému nahradit stěžovateli náklady exekuce i přesto, že došlo k zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. e) o.s.ř. pro nedostatek majetku povinného.
Ústavní soud se otázkou postavení exekutora a jeho nároky na uhrazení nákladů exekuce zabýval v řadě svých rozhodnutí. V nich mj. vyslovil, že "exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele podle obchodního zákoníku", čemuž odpovídá základní charakteristika postavení podnikatele coby "soustavná činnost prováděná za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko". Exekutor jako podnikatel má z úspěšného provedení exekuce zisk, ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat nejen k uspokojení oprávněného, ale ani nákladů exekuce, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na oprávněného (srov. např. II. ÚS 150/04, IV. ÚS 54/06).
V některých rozhodnutích, řešících stejnou problematiku (I. ÚS 815/06, II. ÚS 70/07) Ústavní soud také konstatoval, že v případě, kdy nákladový výrok stanoví povinnost k náhradě nákladů exekuce povinnému (i když by existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou aktuálně příznivé podmínky, protože je povinný nemajetný) se nejedná o odpírání náhrady nákladů exekuce exekutorovi, neboť náhrada je exekutorovi přiznávána. Hlediskem, komu uložit náhradu nákladů, není nemajetnost povinného. Aktuálně solventní nemusí být vždy ani oprávněný a i nepříznivé majetkové poměry povinného se mohou později změnit.
Uvedené závěry se opírají o stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, v němž je konstatováno, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti) přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému.
Závěry vyslovené ve shora citovaném stanovisku lze použít i v projednávané věci, v níž krajský soud vyšel při rozhodování o nákladech exekučního řízení ze zjištění, že oprávněný se před nařízením exekuce ani při jejím provádění žádného procesního zavinění nedopustil. Výklad pojmu "procesní zavinění" je přitom věcí obecných soudů, do něhož je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v případě zjevného porušení některého ze základních práv, což v projednávané věci nenastalo.
Ve světle závěrů citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu, na něž Ústavní soud plně odkazuje i nyní, aniž by považoval za nutné je opakovat, tak nemohlo dojít k tvrzenému porušení stěžovatelových základních práv, proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu