ECLI:CZ:US:2008:2.US.366.08.1
sp. zn. II. ÚS 366/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. března 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti 1. A. P. a 2. E. P., zastoupených JUDr. Milanem Skalníkem, advokátem se sídlem Preslova 9, Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 11. 2007, č. j. 26 Cdo 2806/2006-178, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2006, č. j. 42 Co 417/2005-143, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2005, č. j. 58 C 64/2004-16, spojené s návrhem na zrušení §2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení §2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 8. 2. 2008 se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě bylo vyhověno žalobě obchodní společnosti Realitní a obchodní, a. s., podané proti stěžovatelům, kterou se tato společnost domáhala zaplacení jistiny ve výši 173.757 Kč společně s poplatkem z prodlení, a to z titulu dlužného nájemného. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl rozsudek nalézacího soudu potvrzen a usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání stěžovatelů podané proti rozsudku odvolacího soudu.
Jak stěžovatelé blíže uvedli v ústavní stížnosti, předmětem řízení byla plnění, za období, kdy stěžovatelé již v předmětném bytě nebydleli, neboť byt vyklidili v prosinci 1998. Stěžovatelé totiž před obecnými soudy namítali, že nájemní poměr k bytu skončil mnohem dříve, a to okamžikem, kdy stavební úřad vydal dne 22. 10. 1990 příkaz k vyklizení tohoto a dalších bytů v domě č. p. 1270 v kat. úz. Moravská Ostrava, a to na základě zjištění, že dřevěné stropní konstrukce jsou ve špatném technickém stavu, v důsledku čehož hrozilo zřícení stropů. Podle stěžovatelů k opravě závadného stavu nikdy nedošlo, neboť dílčí opravy provedené až v roce 1994 se týkaly spíše balkonů a do stropních konstrukcí jednotlivých bytů zasahováno nebylo. Stěžovatelé se domáhali poskytnutí náhradního bytu, avšak jejich žádostem vyhověno nebylo, takže v bytě setrvávali až do doby, kdy si pořídili vlastní nemovitost a byt vyklidili. Stěžovatelé v řízení před obecnými soudy měli dále vznášet námitky i k uplatněné výši dlužného nájemného, která byla založena na jednostranném zvyšování nájemného ze strany žalobce, k němuž však podle stěžovatelů nebyl žalobce jako pronajímatel oprávněn. Konečně měli stěžovatelé namítat nepřiměřenost sankcí vyplývajících z ustanovení §2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb.
Obecné soudy však tyto námitky stěžovatelů neakceptovaly. Naopak dospěly k závěru, že samotným rozhodnutím stavebního úřadu o vyklizení stavby jsou založeny vztahy veřejnoprávní, které samy o sobě nemohou vyvolat změnu soukromoprávního vztahu nájmu k bytu, a to tak, že by byl tento vztah ukončen. Nejvyšší soud měl v napadeném usnesení tento argument podpořit též odkazem na svou předchozí judikaturu, a to rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1131/1999 (uveřejněné pod č. 14/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Stěžovatelé k tomu uvedli, že podstatou jejich námitek nebyl jen zánik nájemního vztahu, ale především zánik povinnosti platit nájemné. Stěžovatelé jsou názoru, že uložení povinnosti vyklidit byt může podstatným způsobem zasáhnout do obsahu nájemního vztahu, a domnívají se, že je protismyslné ukládat nájemci povinnost platit nájemné, pokud je v důsledku příkazu k vyklizení bytu omezeno či zcela vyloučeno právo byt užívat. Opačný právní názor, na kterém jsou založena rozhodnutí obecných soudů, považují stěžovatelé za extrémně nesprávný a vůči nájemcům bytu nespravedlivý.
Okresní ani krajský soud se podle stěžovatelů blíže nezabývaly jejich námitkou stran práva pronajímatele jednostranně zvyšovat nájemné; pouze Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení opět odkázal na ustálenou judikaturu a uvedl, že jednostranné zvýšení nájemného bylo přípustné až do 18. 12. 2002, tj. do účinnosti nálezu Ústavního soudu, jímž byl zrušen cenový výměr Ministerstva financí č. 06/2002. Stěžovatelé však považují tento názor za nesprávný a poukazují na to, že jednostranné zvyšování nájmu ve smyslu §696 odst. 1 o. z. upravovala jako zvláštní právní předpis vyhláška č. 176/1993 Sb., která byla zrušena Ústavním soudem ke dni 31. 12. 2001. Tato vyhláška však neumožňovala zvyšovat nájemné ve všech případech nájmu bytu a stěžovatelé se domnívají, že toto oprávnění pronajímatele na předmětný byt nedopadalo. Navíc v době od 1. 1. 2002 do 18. 12. 2002 upravovaly otázky týkající se nájemného a souvisejících služeb výměry Ministerstva financí č. 01/2002 a 06/2002, které však podle stěžovatelů neobsahovaly ustanovení o možnosti jednostranného zvýšení nájemného.
Stěžovatelé dále uvedli, že další část námitek se soustředila na výši poplatku z prodlení, jak vyplývá z ust. §2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Stěžovatelé mají za to, že obecné soudy měly postupovat dle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a posoudit soulad podzákonného právního předpisu se zákonem. S touto námitkou se měl vypořádat Nejvyšší soud tak, že odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2006 publikovaný pod č. 261/2006 Sb., v němž Ústavní soud dovodil, že ust. §697 o. z. nelze považovat za protiústavní. Stěžovatelé se však domnívají, že tento odkaz je nepřípadný, neboť Ústavní soud v tomto nálezu zkoumal protiústavnost rozlišování úroků a poplatků z prodlení v zákoně, nikoliv však přiměřenost výše poplatku z prodlení, která je vymezena až prováděcím právním předpisem. Sám Ústavní soud měl podle stěžovatelů v tomto nálezu poznamenat, že se mohl zabývat pouze napadeným zákonným ustanovením, nikoliv posuzováním ústavnosti nařízení vlády.
S ohledem na to stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., jakož i napadená rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud si k posouzení námitek stěžovatelů vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 58 C 64/2004.
Z obsahu spisu a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že nalézací soud měl na základě provedených důkazů za prokázané následující skutkové okolnosti. Stěžovatelům vzniklo užívací právo k předmětnému bytu, který se nachází v přízemí domu, v září 1989, a to na základě dohody o výměně bytů a dohody o užívání bytu. Dne 13. 1. 1994 uzavřeli stěžovatelé nájemní smlouvu k témuž bytu, a to zpětně od 1. 9. 1989 na dobu neurčitou. Dne 22. 10. 1990 byl vydán příkaz k vyklizení bytu, přičemž náhradní byt nebyl stěžovatelům přidělen. Opravy stropních konstrukcí byly realizovány od 20. 6. 1994 do 16. 11. 1994, přičemž po celou dobu stěžovatelé byt fakticky užívali, a to až do roku 1998. Sami stěžovatelé potvrdili, že nikdy nežádali slevu na nájemném, ani neprováděli opravy v bytě na náklad pronajímatele. Ze spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 56 C 159/2003 nalézací soud v tomto řízení zjistil, že dne 11. 4. 2005 bylo soudem rozhodnuto o přivolení k výpovědi z nájmu bytu stěžovateli s tím, že nájemní vztah skončí po uplynutí tříměsíční lhůty, přičemž stěžovatelé jsou povinni byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přístřeší (k okamžiku rozhodování nalézacího soudu nebylo toto rozhodnutí téhož soudu pravomocné).
Ze zjištěného skutkového stavu nalézací soud konstruoval právní závěr, že nájemní vztah k bytu nezanikl, jak se domnívali stěžovatelé, ke dni vydání příkazu k vyklizení bytu, neboť se jednalo o veřejnoprávní rozhodnutí, s nímž tehdejší občanský zákoník, ani nyní účinný občanský zákoník nespojovaly zánik nájemního vztahu. Nalézací soud dále konstatoval, že tato skutečnost se nemohla automaticky dotknout ani povinnosti platit nájemné. Podle nalézacího soudu v případě, že byt vykazoval vady, bylo na stěžovatelích, aby jejich odstranění požadovali, avšak v případě, kdy by na jejich výzvu pronajímatel vady neodstranil, nebyl by dán automaticky důvod k zániku povinnosti platit nájemné, neboť podle §691 o. z. má nájemce právo po předchozím upozornění závady v nezbytné míře sám odstranit a požadovat po pronajímateli úhradu nákladů, případně podle §698 o.z. má nájemce právo žádat o slevu na nájemném. Ani jedna alternativa však podle nalézacího soudu nebyla v daném případě splněna, jak ostatně připustili samotní stěžovatelé.
Odvolací soud se v napadeném rozsudku v podstatě se zjištěným skutkovým stavem a na něm vystavěnými právními závěry ztotožnil, pouze sám doplnil dokazování o výslech sousedky stěžovatelů, která měla pronajatý byt umístěný nad bytem stěžovatelů. Z tohoto důkazu vyplynulo, že vady zatěžovaly především byt situovaný nad bytem sousedky stěžovatelů; do bytu sousedky zatékalo i po provedení oprav, nicméně tak, že se jednalo převážně o mokré skvrny, avšak byt byl obyvatelný. Na základě toho odvolací soud uzavřel, že faktické vady bytu stěžovatelů nebránily byt dohodnutým způsobem užívat a bylo tedy na stěžovatelích, aby případně žádali snížení nájemného. Pokud jde o žalovanou výši nájemného odvíjející se od jeho jednostranného navýšení ze strany pronajímatele, konstatoval odvolací soud, že pronajímatel postupoval v souladu s tehdy platnými právními předpisy.
Nejvyšší soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že otázky nastolené stěžovateli v dovolání nejsou otázkami zásadního právního významu, neboť na ně již dovolací soud ve své judikatorní praxi odpověděl. Pokud jde o otázku skončení nájemního vztahu v důsledku příkazu stavebního úřadu k vystěhování, odkázal dovolací soud na rozsudek ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1131/99; problematiku jednostranného zvyšování nájemného pak měl dovolací soud řešit v rozsudku ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 26 Cdo 32/2006, a konečně pokud jde o zpochybněnou ústavnost výše poplatku z prodlení, odkázal Nejvyšší soud na nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 30/04.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé v podstatě zopakovali argumenty předestřené již v předchozích opravných prostředcích v řízení před obecnými soudy. Tyto argumenty se týkají tří problémových okruhů, a to účinků veřejnoprávního rozhodnutí o vyklizení stavby na soukromoprávní nájemní vztah, resp. na obsah tohoto vztahu, možností pronajímatele jednostranně zvyšovat nájemné a neproporcionality výše poplatku z prodlení. Skutečnost, že obecné soudy zaujaly v těchto otázkách opačné právní závěry, vedla stěžovatele k tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již před ním učinily obecné soudy v jednotlivých instancích a z hledisek běžné zákonnosti, resp. z hlediska zákonné interpretace a aplikace jednoduchého práva. Podle judikatury Ústavního soudu může aplikace jednoduchého práva vyvolat porušení ústavně zaručených základních práv pouze za určitých podmínek. Jinak řečeno, nikoliv každé porušení norem jednoduchého práva založí též porušení ústavně zaručených základních práv.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti rekapitulovali opakovaně vznášené argumenty, jejichž základ spočíval v rovině jednoduchého práva, v ústavní stížnosti však jednoznačně nezdůvodnili, proč měla nesprávná aplikace jednoduchého práva současně vyvolat porušení základního práva na spravedlivý proces. Je třeba konstatovat, že ani Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces, když napadená rozhodnutí nejsou ani projevem libovůle, ani nejsou založena na extrémním rozporu mezi provedenými důkazy, z nich vyvozenými skutkovými zjištěními a právními závěry, ani je nelze považovat za rozhodnutí v čemkoli překvapivá. V rozsudku nalézacího soudu jsou naopak velmi zevrubně popsány provedené důkazy, z nich vyvozená skutková zjištění a právní závěry na nich vystavěné jsou zcela logické, což potvrdil svým rozhodnutím též odvolací soud. Dovolací soud pak jednoznačně doložil, že právní závěry odpovídají ustálené judikatuře obecných soudů.
Ústavní soud se rovněž zabýval výkladem jednoduchého práva provedeným obecnými soudy, byť - jak shora uvedeno - stěžovatelé nevyložili, v čem považují tento výklad za rozporný s právem na spravedlivý proces, jehož porušení sami namítali. Ani ve výkladu jednoduchého práva Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů. S tímto výkladem se naopak Ústavní soud ztotožňuje a považuje za nadbytečné argumenty obecných soudů v tomto usnesení opakovat. Pouze nad rozsah odůvodnění obecných soudů Ústavní soud uvádí, že tzv. jednostranné zvyšování nájemného bylo součástí regulace nájemného. Zvyšování nájemného vždy k 1. červenci kalendářního roku bylo zahrnuto ve vzorci pro výpočet maximální ceny základního měsíčního nájemného (konkrétně bylo potenciální zvýšení obsaženo v koeficientu růstu nájemného, který se odvíjel od tempa růstu úhrnného indexu cen stavebních prací v předchozím roce) a bylo součástí úpravy i v tzv. cenových výměrech Ministerstva financí č. 01/2002 a 06/2002. Ačkoliv Ústavní soud opakovaně označil regulaci nájemného co do formy i obsahu za protiústavní, nelze odhlédnout od toho, že v kontextu této regulace představovala možnost zvýšení nájemného prvek, který naopak zmírňoval protiústavní porušení vlastnického práva pronajímatelů.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelé spojili ústavní stížnost též s návrhem na zrušení §2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., který podle stěžovatelů konstruuje nepřiměřenou výši poplatku z prodlení, považoval Ústavní soud za nutné na tuto část návrhu specificky reagovat. Na rozdíl od stěžovatelů považuje Ústavní soud, resp. jeho druhý senát, odkaz Nejvyššího soudu v napadeném usnesení na nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 30/04 za zcela přiléhavý. Lze sice souhlasit se stěžovateli, že předmětem řízení, z něhož tento nález vzešel, bylo ustanovení §697 o. z., nikoliv podzákonný právní předpis, který toto ustanovení provádí. Nelze však souhlasit s tím, že by se Ústavní soud v tomto nálezu vůbec nevyjádřil k otázce nepřiměřenosti výše poplatku z prodlení, která je stanovena právě až v §2 nařízení vlády. Naopak Ústavní soud v odůvodnění nálezu uvedl, že "určitý rozdíl ve výši těchto sankcí [roz. poplatků z prodlení a úroků z prodlení] či rozdílný způsob jejich výpočtu je přitom ve zkoumané věci racionálně zdůvodnitelný nejen z principu rovnosti, nýbrž i z hlediska principu proporcionality. Právní úprava vztahu pronajímatele a nájemce bytu vůbec je totiž v současné době vychýlena ve prospěch nájemce (institut chráněného nájmu, faktické regulace nájemného apod.)[...], ve vztahu pronajímatele a nájemce jde o právní poměr specifické povahy, jistým způsobem asymetrický, ve kterém byl a je nájemce v zájmu funkčnosti nájemního poměru k bytu zvýhodněn tradičními prostředky, jako např. možností výpovědi pouze z taxativně stanovených výpovědních důvodů. [...] Jedná-li se o založení určité disproporcionality, popř. nerovnosti, jde - s ohledem na specifické postavení pronajímatel a nájemce - o disproporcionalitu, popř. nerovnost ústavně akceptovatelnou..."
Jinak řečeno, úvaha Ústavního soudu o ústavní konformitě tehdy napadeného zákonného ustanovení, které zakládá dvojí režim příslušenství pohledávek (poplatků a úroků z prodlení), v sobě implicitně obsahovala i úvahu o proporcionalitě výše poplatků z prodlení, byť ust. §2 nařízení vlády tehdy nebylo navrhovatelem napadeno (vzhledem k tomu, že jím byl obecný soud ani být napadeno nemohlo), a proto se jím ani Ústavní soud výslovně nemohl zabývat. Přesto, jak již uvedeno, byl závěr opřen i o vážení konkrétní disproporce mezi úroky a poplatky z prodlení.
Druhý senát Ústavního soudu proto neshledal ani v aplikaci tohoto ustanovení ze strany obecných soudů porušení základních práv stěžovatelů a neshledal důvodu pro to, aby posouzení ústavnosti stěžovateli napadeného ustanovení postoupil plénu Ústavního soudu.
S ohledem na to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] a rovněž tak odmítl návrh na zrušení §2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku [§43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2008
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu