ECLI:CZ:US:2008:2.US.531.06.1
sp. zn. II. ÚS 531/06
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 20. května 2008 sp. zn. II. ÚS 531/06 ve věci ústavní stížnosti V. K. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2006 č. j. 21 Cdo 1757/2005-188, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 3. 2005 č. j. 26 Co 489/2004-171 a proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 14. 7. 2004 č. j. 9 C 267/2002-127, jež se týkají stěžovatelovy žaloby na doplacení náhrady za ztrátu na výdělku v důsledku pracovního úrazu, za účasti výše uvedených obecných soudů jako účastníků řízení a Palivového kombinátu Ústí, státního podniku, jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 5. 2006 č. j. 21 Cdo 1757/2005-188, rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 3. 2005 č. j. 26 Co 489/2004-171 a rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 14. 7. 2004 č. j. 9 C 267/2002-127 bylo porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Proto se tato rozhodnutí ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se včasnou (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a řádnou ústavní stížností domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí vydaných ve věci jím podané žaloby na doplacení finančních náhrad, které mu byly žalovaným z pokynu státu vypláceny za snížení pracovní schopnosti v důsledku pracovního úrazu, jejž utrpěl jako horník. Stěžovatel namítl, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na přiměřené hmotné zajištění, které má na základě zákona stát poskytovat těm, kteří nemohou bez své viny získávat prostředky pro své životní potřeby prací, garantované čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušeno mělo být i právo na přiměřené hmotné zajištění při nezpůsobilosti k práci, garantované čl. 30 odst. 1 Listiny a "čl. 36 odst. 3 Listiny" garantujícím právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či postupem orgánu veřejné moci.
2. Podle ústavní stížnosti obecné soudy nevyhověly žalobě na doplacení krácené částky úrazového částečného invalidního důchodu (§195 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů) přiznaného od 1. 1. 1990 jen z důvodu nedostatku pasivní legitimace. Tento závěr porušuje stěžovatelova základní práva, neboť vedlejší účastník na základě usnesení vlády a pokynu ministra průmyslu a obchodu výplatu zajišťoval a prováděl. Krácení valorizovaného stop výdělku učinil vedlejší účastník sám, bez jakéhokoli pokynu od původního zaměstnavatele, a toto rozhodnutí oznámil a odůvodnil dopisy ze dnů 14. 2. 2001 a 26. 2. 2002. Vedlejší účastník navíc dne 13. 2. 2002 a "12. 6. 2003" odpovědnost za onemocnění/úraz uznal. S těmito důkazy se okresní soud nevypořádal, pokud konstatoval, že nedostatek pasivní legitimace plyne z neexistence právního úkonu, který by vedl k přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu. Z usnesení vlády, pokynu ministra a dohody totiž minimálně plyne povinnost vedlejšího účastníka náhradu vyplácet, a nemůže svévolně rozhodnout o jejím snižování.
3. Stěžovatel dne 5. 5. 1987 utrpěl pracovní úraz v Západočeských uhelných dolech, státním podniku, se sídlem Zbůch, okres Plzeň-sever (dále též jen "ZUD, s. p."), dne 11. 2. 1994 byl uznán zdravotně nezpůsobilým k výkonu práce horníka raziče a dne 17. 2. 1994 byl převeden na práci dělníka na povrchu. Následující den se se zaměstnavatelem (privatizované Západočeské uhelné doly, a. s., dále též jen "ZUD, a. s.") dohodl na rozvázání pracovního poměru. Na základě usnesení vlády č. 401 ze dne 2. 7. 1997 byla veškerá agenda vyplácení hornických zdravotně sociálních dávek předána Východočeským uhelným dolům, státnímu podniku, se sídlem v Trutnově (dále též jen "VUD, s. p."), které uzavřely dohodu s Českou kooperativou, dle níž byla neoprávněně odečítána 1/2 tzv. stop výdělku (VUD, s. p. zanikl a jeho nástupcem se stal Palivový kombinát Ústí, státní podnik, jenž je vedlejším účastníkem v řízení o ústavní stížnosti).
II.
4. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil předseda senátu Okresního soudu v Trutnově JUDr. Tomáš Suchánek, který uvedl, že obecné soudy shodně vycházely z neexistence hmotněprávní normy, z níž by bylo možno dovodit odpovědnost vedlejšího účastníka, který je v obdobném postavení jako pojišťovna, která v případě škodní události hradí škodu, ale neodpovídá za ni. Soud rozhodl "pouze" o tom, že stěžovatel uplatňuje právo po nesprávném subjektu. Po věcné stránce žalobu neřešil. K zásahu do základních práv stěžovatele dojít nemohlo (a navíc odkaz na čl. 36 odst. 3 Listiny je nepřípadný).
5. K výzvě se vyjádřila i předsedkyně senátu Krajského soudu v Hradci Králové JUDr. Dana Mazáková, která uvedla, že stěžovatel byl sice evidentně v dobré víře o pasivní legitimaci vedlejšího účastníka, avšak podle přesvědčení krajského soudu nelze nedostatek hmotněprávního předpokladu úspěšného uplatnění nároku překlenout ani za pomoci analogie práva či obecných výkladových pravidel. Proto navrhla zamítnutí ústavní stížnosti.
6. K výzvě se vyjádřil i předseda senátu Nejvyššího soudu JUDr. Ljubomír Drápal, který uvedl, že stěžovatel zaměňuje právo na přiměřené hmotné zabezpečení s právem na náhradu škody. Stěžovatel žádá projednání věci v další instanci, avšak Ústavní soud "jak mnohokráte uvedeno v jeho rozhodnutích" není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, ledaže by obecné soudy postupovaly v rozporu s hlavou pátou Listiny (právo na soudní a jinou právní ochranu). Přezkoumávání rozhodnutí z hlediska správnosti v nich obsaženého právního názoru není přípustné. Nejvyšší soud navrhl odmítnutí ústavní stížnosti, neboť žádná ústavní práva stěžovatele nebyla porušena.
7. Svého práva vedlejší účasti využil i státní podnik Palivový kombinát Ústí, který prostřednictvím právního zástupce sdělil, že ústavní stížnost neakcentuje postižení na ústavně zaručených právech, opakuje již odmítnutou argumentaci a předestírá svou verzi aplikace podústavního práva. Ústavnímu soudu tím přisuzuje nepřípustnou roli čtvrté instance. Ústavní soud by se neměl nárokem zabývat meritorně: "protože řešení těchto otázek by nemělo překročit kompetence obecných soudů.". Stěžovatel nebyl z pohledu podústavního práva úspěšný jednak proto, že dohoda ze dne 16. 6. 2003 není samostatným zavazovacím důvodem, kdy není dohodou o narovnání (§259 zákoníku práce), a jednak proto, že k přechodu práv a povinností může v pracovním právu dojít jen na základě zákona (viz konkrétní judikatura Nejvyššího soudu). Podle vedlejšího účastníka je vhodné, aby si Ústavní soud vyžádal stanovisko Ministerstva průmyslu a obchodu k objasnění otázky přenesení povinnosti k výplatě na vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník uvedl, že podle něj stěžovatel v dovolání nepolemizoval se závěrem krajského soudu o nedostatku pasivní legitimace. Obecné soudy se věcí mohou dále meritorně zabývat, proto by ústavní stížnost měla být odmítnuta. Stěžovatel může svá práva ochránit tak, že bude žalovat skutečně odpovědný subjekt, když námitka promlčení by mohla být napadena pro výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
III.
8. Ústavní soud požádal Okresní soud v Trutnově o zaslání spisu sp. zn. 9 C 267/2002, z něhož zjistil tyto skutečnosti.
a) Dne 23. 9. 2002 podal stěžovatel žalobu, jíž se na státním podniku Východočeské uhelné doly domáhal zaplacení 114 466 Kč s příslušenstvím, neboť žalovaný zvolil špatný postup při výpočtu částek vyplácených žalovaným od listopadu 2000 do září 2002 z titulu úrazového invalidního důchodu (§195 odst. 1 zákoníku práce, v tehdy platném znění). K žalobě byl přiložen dopis žalovaného ze dne 13. 8. 2002, z něhož plyne, že hrubá "renta" byla od listopadu 2000 snížena cca o 1/2 a žalovaný stěžovateli připomíná, že jej dne 26. 2. 2002 požádal, aby podepsal dohodu o poskytování náhrady za ztrátu na výdělku s tím, že: "pokud ... dohodu nepodepíšete, bude Vám renta pozastavena.".
b) Dne 7. 10. 2002 (č. l. 13) byl stěžovatel soudem vyzván, aby doložil vyrozumění o přechodu práv a povinnosti koncernového podniku Západočeské uhelné doly Zbůch na žalovaného. Stěžovatel soudu dne 1. 11. 2002 sdělil (č. l. 14), že povinnost financování a výplata sociálně zdravotních dávek byla usnesením vlády č. 401/97 ode dne 1. 4. 1998 převedena na státní podnik Východočeské uhelné doly v Trutnově (č. l. 37-40). Stěžovatel doložil toto tvrzení vyjádřením společnosti Západočeské uhelné doly, a. s.
c) Ve vyjádření k žalobě (č. l. 17) sdělil státní podnik Východočeské uhelné doly v Trutnově, že skutečně od dubna 1998 převzal od ZUD, a. s., (kde stěžovatel naposled pracoval) vyplácení předmětných náhrad. VUD, s. p, sdělil, že od listopadu 2000 změnil výši náhrady, neboť nárok: "neřeší ust. §195 ZP a tedy se vychází ze současné praxe. V důsledku sjednocení zásad výpočtu ... s Českou kooperativou - pojišťovnou a. s. Brno došlo ke změně výpočtu náhrad.". Při jednání dne 2. 7. 2003 (č. l. 43) žalovaný vznesl námitku nedostatku pasivní legitimace, s tím, že dle usnesení vlády č. 401 ze dne 2. 7. 1997 je: "naše organizace pouze výplatním místem. Nemůžeme být organizací, kde se úraz stal, tudíž nemůže být dána naše odpovědnost ... od 1. 12. 1997 jsme pouze na základě dobrovolnosti dopláceli žalobce v plné výši.". Stěžovatel námitku odmítl, neboť sám žalovaný o vyplácení náhrady jednal a sám ji také snížil.
d) Na č. l. 46 (viz i č. l. 44) je založena dohoda ze dne 16. 6. 2003 mezi stěžovatelem a VUD, s. p., o "poskytování náhrady za ztrátu na výdělku", v jejímž I. článku VUD, s. p., uznává odpovědnost za stěžovatelovu nemoc z povolání a v článku II. se žalovaný zavazuje "rentu" vyplácet. VUD, s. p., v řízení tvrdil (č. l. 124), že dohodu sepsal jen proto, aby zajistil součinnost oprávněných při sdělování skutečností rozhodných pro výpočet renty.
e) Fond národního majetku soudu sdělil (č. l. 64), že právním nástupcem ZUD, s. p., se k 8. 12. 1993 stala ZUD, a. s., na niž přešly práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů.
f) Stěžovatel alternativně navrhl (č. l. 92) přistoupení ZUD, a. s., jako vedlejší účastnice na straně žalobce, neboť je v jejím právním zájmu určení pasivní legitimace žalovaného. ZUD, s. p., namítl (č. l. 105) že ZUD, a. s., by měla mít spíše zájem na úspěchu žalovaného, a ZUD, s. p., by ve sporu mohl vystupovat jen jako vedlejší účastník na straně ZUD, a. s. ZUD, a. s., přistoupení odmítla (č. l. 107), neboť pasivní odpovědnost má dle usnesení vlády žalovaný VUD, s. p. Soud návrh na přistoupení zamítl (č. l. 118).
g) Ministerstvo průmyslu a obchodu soudu sdělilo (č. l. 113 a 124), že požádalo VUD, s. p, aby převzal agendu a zajištění výplat obligatorních sociálně zdravotních závazků od bývalého ZUD, s. p. (ZUD, s. p., byl k 9. 2. 1998 vymazán z obchodního rejstříku. Nástupcem se stal Palivový kombinát Vřesová, státní podnik, a jeho nástupcem Palivový kombinát Ústí, státní podnik)
9. Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 14. 7. 2004 č. j. 9 C 267/2002-172 stěžovatelovu žalobu zamítl, neboť Východočeské uhelné doly, státní podnik, se sídlem v Trutnově nejsou ve věci pasivně legitimovány. Dle §17 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, je nástupkyní Západočeských uhelných dolů, státního podniku, společnost Západočeské uhelné doly, a. s., (str. 3 odst. 1 citovaného rozsudku), s níž se stěžovatel dohodl na ukončení pracovního poměru. Ani dohoda ani usnesení vlády nezakládají pasivní legitimaci žalovaného. "Žalobce je pracovníkem, v jehož případě se stát zavázal převzít úhradu sociálně zdravotních nároků ... To však z hlediska účasti v pracovněprávních vztazích nelze vykládat tak, že by do těchto vztahů stát vstoupil na místo původních zaměstnavatelů, tj. rušených státních podniků.". Dohoda o poskytování náhrady nemohla založit věcnou legitimaci žalovaného, neboť ustanovení §249 a násl. zákoníku práce upravují změny v okruhu účastníků pracovněprávního vztahu "a na rozdíl od občanského práva nepřipouští ... převzetí dluhu.". Uznání práva žalobce není ve vztahu k základu sporného nároku účinné.
10. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání (č. l. 134), v němž mj. namítl (č. l. 166), že dohoda o poskytování náhrady byla uzavřena v průběhu soudního sporu a žalovaný se ke své odpovědnosti výslovně přihlásil. Jde tedy minimálně o dohodu o sporných nárocích dle §259 zákoníku práce. Ministr by pokyn k vyplácení jistě nedal v rozporu se zákonem. Nedostatek zákonné úpravy přechodu práv a povinností rušených státních podniků, resp. nedostatek privatizačních projektů nemůže být překážkou projednání žalobcova návrhu pro nedostatek pasivní legitimace. Navíc ani v pracovním právu nesmí být výkon práv v rozporu s dobrými mravy (§7 odst. 2 zákoníku práce). Nositelem povinnosti je stát (č. l. 168), který určil plátce, a proto stěžovatel nežaloval stát, ale žalovaného, jako povinnou osobu určeného plátce. Na něm by bylo možno nárok exekučně vymáhat. Okresní soud nevyšel důsledně z §251 odst. 2 zákoníku práce. Stěžovatel poukázal i na speciální zákon č. 154/2002 Sb., o přechodném financování některých sociálně zdravotních dávek horníků
11. Rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu č. 150/2004 (č. l. 145) byl dne 1. 11. 2004 VUD, s. p., k 1. 1. 2005 sloučen s Palivovým kombinátem Ústí, státním podnikem, (§6-8 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů), který se stal jeho právním nástupcem (dle usnesení vlády č. 1128/2003 o Programu dokončení restrukturalizace uhelného hornictví). Soud v řízení pokračoval s Palivovým kombinátem Ústí, státním podnikem, který je v řízení o ústavní stížnosti vedlejším účastníkem.
12. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. 3. 2005 č. j. 26 Co 489/2004-171 rozsudek okresního soudu potvrdil s tím, že: "pro posouzení nároku ... je rozhodné hmotné právo ... kogentní úprava zákoníku práce". Na ZUD, a. s., přešla práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů na základě §17 zákona č. 92/1991 Sb.: "tedy jedním ze způsobů stanovených v ust. §249 odst. 1 zák. práce". Přejímajícím zaměstnavatelem by se mohl žalovaný stát jen některým ze způsobů, s nimiž zákoník práce výslovně počítá. Akty, na něž stěžovatel odkázal, neměly dle krajského soudu povahu zvláštního předpisu (§249 odst. 1 zákoníku práce) a dohoda není dohodou o převodu části úkolů a činností (§249 odst. 2 zákoníku práce), která by absenci zvláštního předpisu suplovala. Dohoda o narovnání dle soudu nepřicházela v úvahu, neboť nebyl dán základ nároku. Rozpor s §7 zákoníku práce nemůže být podkladem k doplacení renty, neboť: "jednání žalobce ... není výkonem práv a povinností z pracovněprávních vztahů. Ač se to tedy žalobci může zdát absurdním, za situace, kdy nesouhlasí s výši renty vyplácené mu žalovaným, je k uspokojení jeho nároku pasivně legitimována společnost Západočeské uhelné doly, a. s.". Tento rozsudek napadl stěžovatel dovoláním (č. l. 176), v němž mj. namítl, že se svou argumentací nesnažil založit novou odpovědnost žalovaného, neboť dle dohody uzavřené v průběhu soudního sporu byl základ nároku nesporný.
13. Usnesením ze dne 17. 5. 2006 č. j. 21 Cdo 1757/2005-188 Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl, neboť právní otázky nebyly řešeny v rozporu s hmotným právem. Žalovanému nemohla vzniknout povinnost nahradit škodu jen v důsledku pokynu ministerstva coby zřizovatele. Z pokynu navíc vyplývá, že nesměřoval k převzetí práv a povinností, ale měl za účel zajistit poskytnutí účelové dotace tímto "prostředníkem". Poskytování dotací se navíc již od 16. 4. 2002 neřídilo usneseními vlády, ale zákonem č. 154/2002 Sb., dle kterého je povinným "právnická osoba - organizace uhelného ... hornictví". Řízení bylo zahájeno až dnem 23. 9. 2002 a v době podání žaloby nemohl žádný z účastníků úspěšně dovozovat, že by VUD, s. p., mohl být na základě usnesení vlády "oprávněn" platit žalobci jakoukoliv ztrátu na výdělku (str. 5 dole). Opačný závěr nelze dovozovat ani z dohody s VUD, s. p., nehledě na to, že nejde dohodou o sporných nárocích (§259 zákoníku práce), ale o uznání závazku k náhradě škody a o náhradě, což nejsou samostatné zavazovací důvody a nezakládají ani domněnku existence nároku v době uznání. Tato dohoda byla uzavřena někým, kdo "neměl právní a ani jinou povinnost" nároky stěžovatele uspokojovat.
14. Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.
IV.
15. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
16. Obecné soudy se odmítly věcně zabývat stěžovatelovou žalobou odkazem na povahu pracovního práva, která pro přechod práv a povinností údajně vyžadovala existenci konkrétního právního předpisu. Stěžovatel své ústavněprávní výtky směřoval vůči státu a jeho postupu. Ústavní soud vyšel z následujících východisek obsažených v jeho judikatuře:
17. Ústavní soud nikdy neakceptoval doktrínu izolovanosti pracovního práva, resp. jeho nezávislosti na právu soukromém. Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, byl přes všechny novelizace zákonem v mnoha ohledech netransformovaným do nového ústavního prostředí, a proto musel být orgány veřejné moci ústavně konformně interpretován a aplikován, jinak vedl k absurdním důsledkům. Izolace od prastarých institutů soukromého práva např. stanovila tvrdší úpravu pro slabší stranu právního vztahu, jejíž ochrana však byla jedním z mála raison d'etre existence samostatného kodexu. Zákoník práce spadal do charakteristiky jiných předpisů práva ČSSR. Ústavní soud např. na adresu právních předpisů o socialistickém státním podniku podotkl, že: "v rozhodující míře vycházejí z právních teorií, neslučitelných s právními systémy demokratických států, spjatými s ochranou základních práv a svobod a tržního hospodářství. Při interpretaci těchto předpisů si je Ústavní soud vědom skutečnosti, že je nelze systémově sladit s tradiční civilistickou naukou ... což je úkolem demokratického zákonodárce, a tudíž lze v této souvislosti řešit jenom otázky parciální." [srov. nález sp. zn. III. ÚS 85/95 ze dne 22. 2. 1996 (N 14/5 SbNU 91), v oficiální databázi rozhodnutí Ústavního soudu dostupné též z: http://nalus.usoud.cz, dále "NALUS"].
18. Nyní platí nový zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, jehož ústavnost byla posouzena v nálezu ze dne 12. 3. 2008, kde Ústavní soud mj. uzavřel, že: "občanský zákoník je obecným soukromoprávním předpisem ... Při vyloučení obecné subsidiarity občanského zákoníku by ... mohla nastat nejistota, jakým právním předpisem se budou takto vzniklé vztahy řídit, pokud zákoník práce nebude mít pro právní situaci předvídanou hypotézou příslušných norem řešení. ... Uvedená nejistota v pracovněprávních vztazích neodpovídá principu předvídatelnosti důsledků právního předpisu, a není ... v souladu s principy právního státu" [srov. body 209 a 216 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 83/06 ze dne 12. 3. 2008 (N 55/48 SbNU 629; 116/2008 Sb.; nebo in NALUS)]. Aplikační postup pohybující se na pomezí soukromého a pracovního práva nesmí zakládat právní nejistotu.
19. Další okruh otázek se týká relevance úkonů státu a státního podniku, z nichž stěžovatel odvíjel svůj nárok. Ústavní soud k povaze státního podniku v minulosti uvedl: "... Státní podnik je ... zřizován státem k ‚uspokojování významných celospolečenských, strategických nebo veřejně prospěšných zájmů' a stát rovněž vykonává dohled nad jeho činností" (nález sp. zn. Pl. ÚS 83/06, bod 243). "Oprávnění, která má stát vůči státnímu podniku lze ... v demokratickém právním řádu jen stěží konstruovat vůči instituci soukromé" [nález sp. zn. I. ÚS 260/06 ze dne 24. 1. 2007 (N 10/44 SbNU 129)]. Ústavní soud se v minulosti zabýval též povahou volní autonomie subjektů plnících příkazy a závazky státu. Ve vztahu k Pozemkovému fondu Ústavní soud mj. konstatoval: "Protože vůle Fondu je zde odvozena od vůle státu, jehož úkoly zde plní, nemůže Fond postupovat jinak, než by byl povinen postupovat stát. V opačném případě by se stát mohl snadno vyvázat z plnění svých povinností jejich delegací na ‚autonomní' právnické osoby. Z čl. 2 odst. 2 Listiny vyplývá, že Fond nesmí svou činnost vykonávat ... svévolným způsobem." [srov. nález sp. zn. III. ÚS 495/02 ze dne 4. 3. 2004 (N 33/32 SbNU 303)]. Státní podnik tam, kde jedná z výslovného příkazu státu, není subjektem nadaným širokou ústavně chráněnou autonomií vůle.
20. Konečně třetím okruhem otázek je relevance důvěry jednotlivce v akty státu: "podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu ... je ... ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva." [nález sp. zn. IV. ÚS 150/01 ze dne 9. 10. 2003 (N 117/31 SbNU 57)]. Důvěra v akty státu je důležitým atributem vlády práva: "Snaha o nastolení stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat v akty státu a v jejich věcnou správnost, je základním předpokladem fungování materiálního právního státu." [nález sp. zn. I. ÚS 163/02 ze dne 9. 11. 2004 (N 169/35 SbNU 289)].
V.
21. V projednávané věci obecné soudy odkazem na zvláštní povahu pracovního práva odmítly přiznat relevanci celé sérii aktů státu (či jemu podléhajících subjektů): zákonu, vládnímu usnesení, příkazu ministra, faktickému postupu státního podniku a dokonce dohodě, kterou státní podnik se stěžovatelem uzavřel v průběhu soudního řízení.
22. Okresní soud konstatoval, že dohoda je neúčinná, neboť zákoník práce "na rozdíl od občanského práva nepřipouští ... převzetí dluhu". Tím odkázal regulaci předmětného právního vztahu do právního vakua, kdy samostatnost pracovního práva škodí těm, jež má chránit, což je nepřípustné (viz výše body 17 a 18). Výklad pohybující se na pomezí soukromého a pracovního práva nesmí zakládat právní nejistotu. "V moderním demokratickém právním státě ... není důležité pouze to, jakým způsobem jsou zákony schopny interpretovat soudy, ale i to, jak si tyto zákony bude vykládat občanská veřejnost, neboť zvýšená právní nejistota znamená postupnou erozi věrohodnosti právního státu." (srov. bod 216 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 83/06 - viz výše). Nepřezkoumatelný je závěr krajského soudu, že neexistovala dohoda o převodu části úkolů a činností ve smyslu §249 odst. 2 zákoníku práce, která by absenci zvláštního předpisu suplovala, a závěr krajského soudu, že: "jednání žalovaného ... není výkonem práv a povinností z pracovněprávních vztahů" odkazuje (připusťme, že specifický) případ stěžovatele do říše právní nejistoty, stejně jako názory, že žalovaný byl prostředníkem nebo že měl podobnou roli jako pojišťovna. Z napadených rozhodnutí nelze zjistit, jakou povahu tedy jednání žalovaného mělo. Konstatování Nejvyššího soudu, že pokyn ministra [srov. výše bod 8 g)] nesměřoval k převzetí práv a povinností, není odůvodněno. Princip ochrany důvěry v akty státu (viz výše bod 20) brání závěru, že by tyto kroky státu (a subjektů na něj navázaných) byly právně irelevantní, protože stát údajně neměl takovou povinnost.
23. Vydání speciálního zákona týkajícího se stěžovatelova nároku podle aplikačního postupu obecných soudů vedlo k nastolení právní nejistoty. Žádný z obecných soudů se náležitě nevypořádal s námitkou stěžovatele o důsledcích existence zákona č. 154/2002 Sb., o přechodném financování některých sociálně zdravotních dávek horníků. Tento zákon, za jehož účinnosti byla uzavřena výše citovaná dohoda, je stručný a stanoví, že: "§1 (1) Tento zákon upravuje financování ... c) náhrad za ztrátu na výdělku, na které vznikl nárok do 31. 12. 1992, vyplácených po dni účinnosti tohoto zákona podle zvláštních právních předpisů právnickými osobami - organizacemi uhelného, uranového a rudného hornictví (dále jen ‚sociálně zdravotní dávky horníků'). (2) Výplaty sociálně zdravotních dávek horníků se hradí dotací poskytovanou ze státního rozpočtu podle zvláštního právního předpisu. Na poskytnutí této dotace mají právnické osoby uvedené v odstavci 1 právní nárok.". Na citovaný zákon navázalo usnesení vlády ze dne 12. 11. 2003 č. 1128/2003 o Programu dokončení restrukturalizace uhelného hornictví, jímž vláda uložila ministrovi průmyslu a obchodu zajistit financování obligatorních sociálně zdravotních nákladů, jimiž byly "Náhrady za ztrátu na výdělku (tzv. renta) a ... pracovní úraz podle ... §195 ... zákoníku práce ... na které vznikl nárok do 31. prosince 1992." (dostupné z: http://kormoran.vlada.cz).
24. Zákon č. 154/2002 Sb. dle Nejvyššího soudu (viz výše bod 13) učinil vládní usnesení o přenesení agendy na žalovaného irelevantními, avšak Nejvyšší soud se nezabýval tím, zda zákon, jehož přijetí bylo motivováno zvýšením právní jistoty bývalých horníků, nemohl změnit dosavadní nenárokovou praxi v zákonný nárok krytý v plném rozsahu státním rozpočtem (k této interpretaci zákona srov. na www.hrad.cz veto prezidenta republiky ze dne 28. 3. 2002 a zejména srov. na www.psp.cz rozpravu ze dne 9. 4. 2002 ke sněmovnímu tisku č. 946). Nejvyšší soud dále nevysvětlil, proč není žalovaný "právnická osoba - organizace uhelného, uranového a rudného hornictví".
25. Takový interpretační postup představuje ústavně zakázanou libovůli. I kdyby Ústavní soud mohl přistoupit na interpretaci podústavního práva, podle níž normou zakládající přechod pracovněprávních práv a povinnosti byl §17 zákona o tzv. velké privatizaci (zákon č. 92/1991 Sb. a §251b zákona č. 65/1965 Sb., ve znění platném do 31. 12. 2000), stále by zůstala nevypořádána námitka rozporu s dobrými mravy (§7 odst. 2 zákoníku práce), neboť byla založena na neaplikovatelnosti zákoníku práce. Nevypořádána zůstala dále námitka (srov. výše bod 10), že stát převedl předmětnou agendu ze soukromé akciové společnosti na státní podniky již v roce 1998 a akty státu [viz výše body 8 b) a g)] mohly změnit vymezení tzv. přejímajícího zaměstnavatele (§249 odst. 1 a 4 zákona č. 65/1965 Sb., ve znění platném při vydání usnesení vlády č. 401/1997).
VI.
26. Obecné soudy považovaly dohodu [srov. výše bod 8 d)] za irelevantní, přestože v ní státní podnik svou odpovědnost výslovně uznal. Soudy nezohlednily, že tato dohoda byla výronem vůle státu, který na sebe převzal odpovědnost za nároky vzniklé vůči státu před rokem 1989. Pro horizontální pracovněprávní vztahy, kde působí ústavní garance základních práv zprostředkovaně, platí, že: "... Ochrana legitimního očekávání má reflexi ... v normách pracovněprávních (zákaz zneužívání výkonu práv a zákaz jednání v rozporu s dobrými mravy)" [nález sp. zn. I. ÚS 185/04 ze dne 14. 7. 2004 (N 94/34 SbNU 19)]. Pacta sunt servanda je všeobecně uznávanou právní zásadou a soudy právního státu z ní nemohou ústavně nekonformní interpretací zákoníku práce vyjímat smlouvy uzavírané z vůle státu poukazem na údajnou absenci hmotněprávní normy a doktrínu izolovanosti pracovního práva.
27. Stát svými akty odklonil odškodňovací agendu z privatizovaného zaměstnavatele na státní podnik. Obecné soudy naopak směrovaly stěžovatele k soukromému subjektu, ačkoli nárok stěžovatele byl uspokojován pomocí státních dotací státem dominovaným subjektem (který stěžovatel logicky zažaloval). Soudy nezohlednily očekávání, které bylo založeno akty a praxí státem ovládaného subjektu. Legitimnímu očekávání garantovanému čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol k Úmluvě") je však třeba poskytovat stejnou ochranu jako jiným základním právům [srov. např. výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 185/04 či nález sp. zn. I. ÚS 353/04 ze dne 16. 6. 2005 (N 124/37 SbNU 563); k limitům změn aplikační praxe srov. bod 51 nálezu sp. zn. I. ÚS 643/06 ze dne 13. 9. 2007 (N 142/46 SbNU 373)]. Jinak řečeno, obecné soudy nerozpoznaly, že jejich rozhodování by mohlo ovlivnit základní právo legitimního očekávání.
28. Z výše uvedených závěrů plyne, že obecné soudy ústavně nepřípustným výkladovým a aplikačním postupem (viz body 18 až 20) porušily stěžovatelovo základní právo garantované čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
29. Nejvyšší soud a vedlejší účastník namítali nepřípustnost zasahování Ústavního soudu do rozhodovací domény obecných soudů (srov. výše body 6 a 7). Jde však o námitku lichou, neboť "Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]" (srov. in NALUS mnoho set obdobných rozhodnutí). Ústavní soud nikdy nebyl ve vztahu k rozhodnutím obecných soudů omezen jen na kontrolu dodržování procesních základních práv vyplývajících z páté hlavy Listiny. Obecný soud je orgánem veřejné moci a jeho rozhodnutí či postup mohou přímo zasáhnout do kteréhokoli základního práva či svobody. S pokračující transformací společnosti se standard ochrany základních práv zvyšuje [srov. např. zavedení plnohodnotného správního soudnictví zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, či odstranění ústavního deficitu - čl. 37 odst. 3 Listiny - v rovnosti mezi obžalobou a obhajobou v trestním řízení zákonem č. 265/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony]. Obecným soudům a vedlejšímu účastníkovi nutno přisvědčit v tom, že ústavní stížnost postrádá hlubší ústavněprávní argumentaci, nicméně stěžovatel splnil svou povinnost konkrétního a setrvalého tvrzení protiústavnosti napadaných aktů veřejné moci a Ústavní soud dle ustálené judikatury není vázán právním odůvodněním ústavní stížnosti.
30. Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadená rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.