ECLI:CZ:US:2008:2.US.59.08.1
sp. zn. II. ÚS 59/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti M. B., zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem se sídlem Mariánská 531, Česká Lípa, proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 17. 4. 2007 č.j. 14 T 252/2006-182, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2007 č.j. 9 To 255/2007-197 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 10. 2007 č.j. 8 Tdo 1144/2007-227, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 9 1. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a po doplňujícím podání stěžovatele ze dne 22. 11. 2008 splňuje i veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Za účelem jejího věcného přezkumu byl tedy vyžádán spis Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 14 T 252/2006, z nějž vyplynulo následující:
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 17. 4. 2007, č.j. 14 T 252/2006-182, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), kterého se stručně shrnuto dopustil tím, že jako vykonavatel Exekutorského úřadu Plzeň-město při výkonu exekucí blíže specifikovaných ve výroku rozsudku pod bodem 1) ke škodě JUDr. Z. a pod bodem 2) ke škodě Mgr. T., převzal od dvou různých povinných jednotlivě platby ve výši 12.091,- Kč a ve výši 20.000,- Kč, tyto částky neodvedl svému zaměstnavateli, a to ani ke dni 19. 1. 2005, kdy s ním byl rozvázán pracovní poměr, a ponechal si je pro vlastní potřebu. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců s dohledem, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 48 měsíců. Další část výroku o trestu se vztahovala k povinnosti stěžovatele nahradit poškozeným způsobenou škodu.
Odvolání stěžovatele proti předmětnému rozsudku Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 6. 2007, č.j. 9 To 255/2007-197, zamítl podle ust. §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jako nedůvodné s tím, že v postupu soudu prvního stupně ani v jeho následném rozhodnutí neshledal žádné pochybení.
Rozhodnutí odvolacího soudu posléze napadl stěžovatel dovoláním, jež ovšem Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 17. 10. 2007, č.j. 8 Tdo 1144/2007-227, odmítl dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel se tedy obrátil na Ústavní soud. V úvodu své ústavní stížnosti nejprve zrekapituloval svou obhajobu založenou na tvrzení, že trestní řízení vedené proti jeho osobě bylo vykonstruované a představovalo jen vyústění sporů mezi ním a údajně poškozenými exekutory, kteří se mu měli mstít za to, že kritizoval a poté i veřejně upozornil na jejich "nezákonné praktiky" spočívající v neoprávněném účtování cestovného. Svědecké výpovědi těchto exekutorů učiněné v jeho kauze proto označil za nepravdivé a nevěrohodné. Stěžovatel v této souvislosti také podal Ústavnímu soudu podnět k přešetření celé věci, jakož i "podnět k prolomení mlčenlivosti České exekuční komory", a to s ohledem na skutečnost, že trestní oznámení, které proti exekutorům podal, bylo odloženo pro nedostatek podmínek pro zahájení trestního stíhání postupem podle §160 trestního řádu právě z důvodu odmítnutí zproštění povinnosti mlčenlivosti dotčených osob ze strany Exekutorské komory ČR.
V navazující části ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytkl, že porušily jeho právo na spravedlivý proces, jeho právo jako obžalovaného vyjádřit se ke všem skutečnostem a důkazům, které jsou projednávány, a rovněž i zásadu rovnosti stran garantovanou čl. 37 odst. 3 Listiny, když neprovedly jím navrhované důkazy prokazující jeho nevinu a naopak se soustředily pouze na důkazy předložené obžalobou. Stěžovatel opakovaně poukazoval na způsob převodu peněz v rámci exekutorského úřadu, kdy se nevedl přehled o konkrétní předávané částce. Peníze se bez vyhotovení dokladu na jednotlivé částky vždy předávaly některému z vykonavatelů, který je odvezl do sídla exekutorského úřadu. Tyto skutečnosti měly být prokázány výpisem z knihy jízd, evidencí vedenou svědkyní K. (v ústavní stížnosti nesprávně uvedeno jméno K.) a výslechem svědka P. Provedení uvedených důkazů ovšem jak soud prvního stupně, tak odvolací soud nepřipustil. Stěžovatel z těchto důvodů zpochybnil správnost zjištěných skutkových okolností a dovodil, že obecné soudy měly v projednávané věci aplikovat zásadu in dubio pro reo, neboť podle jeho názoru nebylo jednoznačně prokázáno, že by peníze, uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, nepředal. Stěžovatel je přesvědčen, že řízení u obou soudů bylo vedeno ve smyslu zásady presumpce viny, o čemž mimo jiné svědčí i to, že odvolací soud nepřipustil závěrečnou řeč jeho obhájce, a tuto vadu se nesnažil napravit ani dovolací soud.
Obecné soudy dle stěžovatele rovněž pochybily, pokud na základě zjištěného skutkového stavu dospěly k závěru o naplnění subjektivních znaků trestného činu zpronevěry dle §248 odst. 1 trestního zákona. V daném případě mohlo být jeho jednání označeno nanejvýš jako lehkomyslné a nedbalé ve smyslu §255 trestního zákona.
Následně po podání ústavní stížnosti bylo Ústavnímu soudu doručeno ještě několik přípisů stěžovatele, přičemž u většiny z nich nebyl naplněn požadavek povinného advokátního zastoupení. Po obsahové stránce se jednalo především o doplnění skutečností stran údajného nezákonného jednání poškozených exekutorů. Výjimku představovalo podání ze dne 2. 2. 2008, jímž stěžovatel rozšířil ústavní stížnost o další námitku. Ta spočívala v tvrzení, že při přepisu zvukového záznamu z hlavního líčení došlo v písemném vyhotovení protokolu k vypuštění některých částí jeho závěrečného návrhu, což stěžovatel považoval za podstatné porušení svých práv.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím soudu porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Jádro ústavní stížnosti tvoří v podstatě jen nesouhlasná polemika s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a s jejich skutkovými zjištěními. Stěžovatel je přesvědčen o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí a stížnostní argumentací se snaží zvrátit rozhodnutí ve svůj prospěch. Tímto však staví Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal opakovaně najevo, nepřísluší. Ústavní soud není zásadně oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatele a ani v tomto směru doplňovat důkazní řetězec, ze kterého obecné soudy svůj závěr o jeho vině vyvodily, či přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v takovém případě je Ústavní soud již povinen zakročit.
Ústavní soud v dané věci ovšem neshledává, že by z hlediska zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů bylo možno obecným soudům vytknout takové pochybení, které by znamenalo zásah do stěžovatelových základních práv. Jak bylo z přiloženého trestního spisu ověřeno, Okresní soud v Mělníku provedl ve věci rozsáhlé dokazování jak výslechem mnoha svědků, tak listinnými důkazy a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku posléze podrobně rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, přesvědčivě zhodnotil, v čem spatřuje věrohodnost a nevěrohodnost jednotlivých svědeckých výpovědí, stejně jako dalších důkazů, přičemž plně respektoval právo stěžovatele vyjádřit se ke všem provedeným důkazům. Taktéž Krajský soud v Praze se všemi stěžovatelem uplatněnými námitkami týkajícími se důkazního řízení zabýval, pročež se ztotožnil s hodnocením důkazů nalézacím soudem.
Právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny), jehož se stěžovatel mimo jiné dovolává, není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V projednávaném případě obecné soudy tyto elementární požadavky spravedlnosti respektovaly. V jejich rozhodnutích nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, pro něž by bylo nutno je považovat za protiústavní.
Stran návrhů stěžovatele na doplnění dokazování, Ústavní soud upozorňuje, že zásada rovnosti účastníků řízení neznamená, že by byl soud povinen vyhovět všem návrhům účastníků, případně dbát na to, aby důkazy provedené z jejich iniciativy byly v určitém (úměrném) poměru k důkazům ostatním. Procesnímu právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti soudy v dané věci beze zbytku dostály.
Jako nedůvodná se jeví výtka stěžovatele týkající se právní kvalifikace spáchaného skutku. Otázkou, zda stěžovatel svým jednáním naplnil znaky stíhaného trestného činu, se již podrobně zabýval ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud ČR a Ústavní soud na jeho závěry k opakovaným tvrzením stěžovatele odkazuje.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá i porušení svého práva na obhajobu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně poukázal na to, že ústavně zaručené právo na obhajobu [čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. b), c), Úmluvy] je jedním ze základních komponentů spravedlivého procesu, přičemž tato ústavní záruka se přirozeně promítá i do procesního předpisu, jímž je trestní řád (§2 odst. 13, §33 odst. 1 trestního řádu). Právní úprava garantuje právo obviněného vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, právo uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy a podávat opravné prostředky.
Stěžovatel neuvádí žádné námitky, které by nasvědčovaly dotčení jeho práv na obhajobu v řízení nalézacím. Směřuje je až proti postupu odvolacího soudu, který již neudělil před závěrečnou poradou senátu jeho obhájci slovo. Zákonná úprava řízení o odvolání (pod marginální rubrikou "Řízení u odvolacího soudu", §263 trestního řádu) právo na konečný návrh a poslední slovo nezmiňuje. Podle obecné úpravy průběhu veřejného zasedání (§235 trestního řádu), která na odvolací řízení rovněž dopadá (podle §263 odst. 1 trestního řádu odvolací soud rozhoduje ve veřejném zasedání), po provedení důkazů udělí předseda senátu slovo ke konečným návrhům. Je-li osobou, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obviněný, má právo mluvit poslední (§235 odst. 3 trestního řádu).
Z výše uvedeného je zřejmé, že právo na udělení slova ke konečným návrhům je vázáno na podmínku, že při veřejném zasedání byly prováděny důkazy. Tyto úvahy jsou opřeny o teorii trestního procesu, která konečné návrhy považuje za obdobu závěrečných řečí a posledního slova v hlavním líčení. Mají podle ní vytvořit stranám prostor vyjádřit stanovisko k doplnění dokazování a jeho vlivu na přezkoumávané rozhodnutí (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád, II. díl, 4. vydání, s. 1622). Za situace, kdy odvolací soud se zcela ztotožnil s rozsahem skutkových zjištění, jak je učinil soud nalézací a shledal je dostatečnými i pro rozhodnutí o odvolání, tudíž neprováděl další dokazování ve věci, nelze v posuzovaném případě v neudělení slova obhajobě před závěrečnou poradou senátu v odvolacím řízení spatřovat dotčení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Pokud jde o námitky stěžovatele ohledně údajných nepřesností v protokolaci hlavního líčení, Ústavní soud se tímto tvrzením nezabýval, neboť tato námitka není přípustná. Povinností stěžovatele je před podáním ústavní stížnosti vyčerpat veškeré dostupné opravné prostředky formálně i materiálně. Daná námitka sice nespadá pod žádný z dovolacích důvodů, a nebylo tedy na stěžovatelovi, aby ji uplatnil v řízení dovolacím, měl tak však učinit v řízení odvolacím, což se dle dostupného spisového materiálu nestalo.
Co se týče žádosti stěžovatele, aby Ústavní soud prošetřil "nezákonné praktiky" exekutorů, je nutno upozornit, že není úkolem a ani v kompetenci Ústavního soudu, aby snad sám prováděl vyšetřování. Stejně tak nerozhoduje o provedení jednotlivých úkonů vedoucích například k zahájení trestního stíhání nebo pak v jeho rámci. K tomu jsou příslušné toliko orgány činné v trestním řízení a Ústavní soud sám jejich konání přikázat nemůže. Pokud by návrhu stěžovatele vyhověl, překročil by své pravomoci a výrazně by zasáhl do ústavně garantovaného principu dělby moci.
Ústavnímu soudu s ohledem na výše uvedené proto nezbylo než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu