ECLI:CZ:US:2008:2.US.625.05.1
sp. zn. II. ÚS 625/05
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 6. března 2008 sp. zn. II. ÚS 625/05 ve věci ústavní stížnosti 1. MUDr. J. Č., 2. Ing. E. L., 3. Ing. J. M. a 4. J. B. proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2005 sp. zn. 10 C 289/2003 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2005 sp. zn. 5 Co 1570/2005, vydaným ve věci žaloby stěžovatelů na vyklizení bytu, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a 1. M. B. a 2. I. B. jako vedlejších účastníků řízení.
Rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2005 sp. zn. 10 C 289/2003 a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2005 sp. zn. 5 Co 1570/2005 se zrušují.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Domnívají se, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv garantovaných čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 4, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Ústavní soud si k projednání věci připojil spis Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 C 289/2003, z něhož zjistil následující:
Stěžovatelé se v postavení žalobců domáhali proti vedlejším účastníkům (dále též jen "žalovaným") vyklizení bytu č. 2 v I. obytném podlaží domu s vchodem do bytu vlevo při vstupu do domu s příslušenstvím včetně prostor mimo byt (sklep a část dvora) v domě ve Skuherského ulici 8, č. p. 1490, v Českých Budějovicích s odůvodněním, že jsou spoluvlastníci domu, kde se předmětný byt nachází. Byt byl původně bytovým odborem národního výboru v Českých Budějovicích přidělen jako náhradní k užívání E. B. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. 5. 1993 sp. zn. 7 C 476/92 ukončil nájemní poměr E. B. ke dni 31. 10. 1993. E. B. měl právo bydlení v bytě do zajištění náhradního bytu, v květnu 1996 však zemřel. Stěžovatelé žalobu na vyklizení odůvodnili tím, že žalovaní byt užívají bez právního důvodu a přes písemné výzvy jej dosud nevyklidili. Obrana žalovaných spočívala předně v odkazu na rozpor s dobrými mravy.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. 5. 2004 sp. zn. 10 C 289/2003 žalobě vyhověl a žalovaným uložil byt vyklidit a stěžovatelům předat ve lhůtě devíti měsíců od právní moci rozsudku.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 6. 10. 2004 sp. zn. 5 Co 1953/2004 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Uložil soudu prvního stupně odstranit nedostatky v právním zastoupení 3. stěžovatelky a věnovat se specifikované judikatuře Nejvyššího soudu, vztahující se k problematice dobrých mravů. Soud prvního stupně měl dále zřetelně uvést skutková zjištění týkající se posouzení otázky existence, či neexistence práva na bydlení žalovaných, bytových náhrad v jejich jednotlivých druzích a zabývat se znovu i celkovým právním posouzením věci.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. 3. 2005 sp. zn. 10 C 289/2003 žalovaným uložil povinnost vyklidit předmětný byt a vyklizený jej stěžovatelům předat ve lhůtě patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že k přechodu nájmu bytu na žalované nedošlo, neboť E. B. v době své smrti již nebyl nájemcem bytu. Svědčilo mu toliko právo bydlení do doby zajištění bytové náhrady podle §712a občanského zákoníku v tehdy platném znění, které zaniklo okamžikem smrti. Aplikaci ustanovení §853 občanského zákoníku upravujícího analogii nelze podle názoru obecného soudu použít, neboť se jedná svým charakterem o naprosto odlišné instituty, jejichž účel není shodný ani obdobný. Soud věc dále hodnotil z pohledu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, tedy z pohledu respektování dobrých mravů. Připomněl, že žalovaní v minulosti měli opakovaně problémy s placením úhrady za užívání bytu, s vybavením bytu nezacházeli ohleduplně, poškozovali i vnější části domu a nerespektovali pokyny stěžovatelů směřující k zajištění bezpečnosti v domě a ochrany majetku dalších nájemců, naopak běžně umožňovali vstup do domu osobám bez právního vztahu k domu. Opakovaně docházelo ke slovním i fyzickým konfliktům žalovaných se stěžovateli. Z těchto důvodů soud dospěl k závěru, že není možné po stěžovatelích požadovat, aby další trvání uvedeného stavu akceptovali. Na straně žalovaných pak soud zjistil mimořádné okolnosti spočívající v početnosti rodiny (čtyři nezletilé děti), která spadá do nižší příjmové kategorie, špatném zdravotním stavu 1. žalovaného i dětí a možném uplatnění 2. žalované na trhu práce. Soud zohlednil i fakt, že stěžovatelé bezdůvodné užívání bytu žalovanými trpěli přes všechny problémy poměrně dlouhou dobu a k podání žaloby přistoupili až v době, kdy se problémy začaly stupňovat. Vyklizení původního nájemce E. B. by bývali docílili pouze zajištěním náhradního bytu. Soud při zhodnocení skutkového stavu vyšel z úvahy, že se jedná o střet práva stěžovatelů jako vlastníků domu na ochranu vlastnictví a práva žalovaných na ochranu rodiny a nezletilých dětí, přičemž obecně nelze stanovit, které z těchto práv je právem silnějším, nýbrž je nutno přihlížet k okolnostem případu. Faktický dopad rozhodnutí o vyklizení bytu by s velkou pravděpodobností představoval stav, kdy by se rodina žalovaných ocitla tzv. na ulici a jejich čtyři nezletilé děti by bylo nutné alespoň dočasně umístit do příslušných zařízení, která by zajistila péči o ně. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1630/2002 tak soud rozhodl, že i v tomto případě bude povinnost vyklidit byt výjimečně vázána na zajištění bytové náhrady, a to náhradního ubytování.
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 31. 8. 2005 sp. zn. 5 Co 1570/2005 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Zcela se ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně. Zvolenou bytovou náhradu shledal zcela odpovídající okolnostem případu, neboť se jedná o ubytování méně kvalitní, které však ještě zajišťuje trvalé bydlení. Přístřeší soud nepovažoval v posuzované věci za možné vzhledem k nezletilým dětem, zdravotnímu stavu rodiny a rovněž s ohledem na fakt, že v případě dřívější realizace pravomocného rozsudku na vyklizení E. B. by žalovaní měli zajištěno bydlení trvalé.
Stěžovatelé napadli rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2005 a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2005 projednávanou ústavní stížností. Podrobně v ní rekapitulují dosavadní průběh řízení. Nesouhlasí s aplikací ustanovení týkajícího se dobrých mravů v posuzované věci. Odůvodnění napadených rozhodnutí obsahují úvahy ohledně početnosti rodiny žalovaných a jejich zdravotních problémů, přičemž při rozhodování soudy upřednostnily hledisko sociální spravedlnosti. Soudy však nikterak nezohlednily skutečné chování žalovaných a reálné možnosti zajištění náhradního ubytování pro ně, neboť každý ubytovatel bude mít tendenci takové nájemníky odmítnout z obavy, že dojde k devastaci i jeho majetku. Ve svém důsledku tak stát napadeným rozhodnutím přenáší povinnost plnění svých sociálních funkcí bez náhrady zcela na bedra vlastníků nemovitostí, které nutí poskytovat žalovaným bydlení bez ohledu na soustavné ničení domovního majetku, rušení klidu a ohrožování ostatních nájemníků. Stěžovatelé se v mezidobí pokusili zajistit náhradní ubytování. Privátní subjekty takovou možnost zcela vyloučily, město České Budějovice pak požaduje reciproční sponzorský dar. Stěžovatelé chápou význam ochrany rodiny a nezletilých dětí, nicméně u uživatelů, kteří neničí zařízení v domě a sociální dávky používají přednostně k řádnému placení nájemného. Vzhledem k okolnostem posuzovaného případu však chování žalovaných výrazně ztěžuje pozici stěžovatelů a právě s ohledem na ustanovení §3 občanského zákoníku nelze po nich spravedlivě požadovat, aby stav trvající již devět let trpěli nadále a vzhledem k okolnostem zřejmě donekonečna. Stěžovatelé by považovali za spravedlivé uložit žalovaným povinnost byt vyklidit bez náhrady, byť v delším časovém horizontu.
Žalovaní nejsou řádnými nájemci, a stěžovatelé jim tedy ani nemohou dát výpověď z nájemního vztahu, přestože porušování povinnosti z jejich strany by u řádných nájemců zřejmě vedlo k výpovědi z nájmu bytu bez náhrady. Žalovaným se tak dostalo maximální ochrany a neodůvodněného zvýhodnění oproti vlastníkům nemovitosti, neboť jsou fakticky oprávněni předmětný byt užívat bez právního důvodu po dobu neurčitou. Interpretace ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku tak neúměrně rozšiřuje právo uvážení obecných soudů v dané věci a ve skutečnosti eliminuje dispoziční právo vlastníka, který nemůže svůj majetek užívat ani účinně chránit před poškozováním.
Stěžovatelé znovu konkretizují chování žalovaných, které lze zobecnit jako dlouhodobé neplacení úhrad za užívání bytu (podle dříve platné vyhlášky č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů), poškozování a ničení majetku, slovní i fyzické útoky, rušení klidu i další svérázné chování. Možnosti zajistit náhradní ubytování se podle jejich názoru v budoucnu ještě zhorší, neboť početná rodina se bude ještě rozrůstat (již teď se fakticky jedná o rodiny dvě). Připomínají, že se opakovaně bezvýsledně obraceli se žádostmi o pomoc na orgány města i na romského poradce.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Okresní soud v Českých Budějovicích a Krajský soud v Českých Budějovicích, a vedlejší účastníky řízení, M. B. a I. B., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Okresní soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření rekapituluje svůj postup v řízení. Při druhém posouzení věci po vydání zrušovacího rozhodnutí odvolacího soudu účastník stran případné aplikace ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku vycházel z judikatury Nejvyššího soudu. Při poměřování dvou zásadně rovnocenných práv - práva vlastníka na ochranu jeho vlastnictví a práva uživatele bytu na ochranu rodiny a nezletilých dětí - soud upřednostnil vzhledem k okolnostem druhé ze zmíněných práv. V podrobnostech soud odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Podle jeho názoru soud neporušil žádné z ústavně zaručených práv stěžovatelů. Navrhuje proto, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
M. B. a I. B. se k ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu stanovení nevyjádřili.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a 90 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy České republiky), nemůže na sebe proto atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhne do některého ústavně zaručeného základního práva. V takových případech je ovšem pravomoc Ústavního soudu dána.
Ústavní soud proto zkoumal, zda obecné soudy interpretací a následnou aplikací ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku při úvahách o stanovení povinnosti stěžovatelů zajistit žalovaným náhradní ubytování nevybočily z mezí a zásad spravedlivého procesu. Z řízení před obecnými soudy vyplývá, že stěžovatelé se žalobou domáhali vyklizení předmětného bytu za situace, kdy žalovaným k němu nesvědčilo žádné právo, na jehož základě by mohli byt užívat. Nájemní vztah otce žalovaného, pana E. B., skončil ke dni 8. 7. 1993 uplynutím výpovědní doby po přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu a E. B. měl v bytě toliko právo bydlení do doby zajištění bytové náhrady. Právě v této době však v květnu 1996 zemřel. Právo bydlení přitom podle platné právní úpravy na žalované nemohlo přejít. Žalovaní předmětný byt přes tuto skutečnost dál užívali, platby s tím spojené zasílali stěžovatelům nepravidelně, neohleduplně zacházeli s vybavením bytu, poškozovali vnější části domu (okenní parapety, omítku, vstupní dveře) a svým chováním výrazně narušovali soužití s ostatními obyvateli domu (hlukem, nezamykáním domovních dveří, poskytováním ubytování cizím osobám), opakovaně byla do domu volána policie, došlo i ke slovním a fyzickým útokům proti stěžovatelům. Stěžovatelka č. 1 žalobce opakovaně žádala o vyklizení a až po více než šesti letech se stěžovatelé rozhodli věc řešit soudně. Žalovaní si byli vědomi stavu, kdy jim k bytu žádné právo nesvědčí, situaci se však nikterak řešit nesnažili, vyvíjeli toliko iniciativu směřující k získání odstupného od stěžovatelů za dobrovolné opuštění bytu či udělení souhlasu k jeho výměně. V řízení se stěžovatelé odvolali na nález Ústavního soudu II. ÚS 190/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 87), který podle jejich názoru přesně dopadá na jejich situaci.
Obecné soudy obou stupňů opřely své úvahy o právní názor Nejvyššího soudu uvedený v jeho rozhodnutí ze dne 30. 6. 1983 sp. zn. 2 Cz 33/83 (uveřejněném pod č. 39 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1986), podle něhož lze při rozhodování o tom, zda žalobě na vyklizení bytu, za nějž není nárok na bytovou náhradu, výjimečně vyhovět jen za předpokladu, že tento postup bude podložen závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit, tak i na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá. Dospěly ke shodnému závěru, že je namístě aplikovat ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, a je proto opodstatněna povinnost stěžovatelů strpět omezení jejich vlastnického práva tím, že vyklizovací povinnost žalovaných bude výjimečně vázána na zajištění náhradního ubytování. Za podstatné okolnosti považovaly zdravotní stav jednotlivých členů rodiny žalovaných a skutečnost, že právní mocí rozsudku by se rodina žalovaných "ocitla tzv. na ulici" a bylo by nutno řešit situaci jejich čtyř nezletilých dětí s největší pravděpodobností jejich dočasným umístěním do příslušných zařízení, která se péčí o děti zabývají. Proto učinily závěr, že by bylo v rozporu s obecnou morálkou a spravedlností nezajistit žalovaným náhradní ubytování v případě vyklizení bytu.
S uvedenými závěry obecných soudů se Ústavní soud nemůže ztotožnit. Nutno připomenout, že obdobnou problematikou se Ústavní soud zabýval již několikrát, např. ve věci sp. zn. II. ÚS 190/94, I. ÚS 505/99 a I. ÚS 374/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 87, svazek 21, nález č. 25, svazek 43, nález č. 192). Na prve uvedený nález také stěžovatelé upozornili jak v řízení před obecnými soudy, tak i ve své ústavní stížnosti. V posledně uvedeném nálezu Ústavní soud znovu konstatoval, že na základě §3 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nelze aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníků. Dispoziční právo vlastníků lze sice výjimečně omezit zákonem, ovšem za předpokladu, že toto omezení respektuje zásadu, podle níž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Ústavní soud tak zastává konstantní stanovisko, že při užívání bytu bez právního důvodu nelze uložení povinnosti oprávněným (stěžovatelům) najít povinným (žalovaným) náhradní ubytování považovat za omezení vlastnického práva, ale jedná se o založení nové povinnosti vlastníkům, což není v souladu s ustanovením §3 odst. 1 občanského zákoníku.
Při úvahách o aplikovatelnosti ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku na posuzovaný případ navíc nelze přehlédnout okolnosti případu, zejména postoj stěžovatelů a žalovaných k nastalé situaci. Stěžovatelé bezdůvodné užívání bytu žalovanými trpěli přes všechny problémy poměrně dlouhou dobu, snažili se chování žalovaných usměrnit a k podání žaloby přistoupili až v okamžiku, kdy se problémy začaly stupňovat. Žalovaní přinejmenším od konce roku 1996 věděli, že jim nesvědčí žádné právo opravňující je byt užívat. Již od této doby mohli vyvíjet intenzivní snahu o vyřešení své bytové situace. K řešení tohoto stavu však žádnou aktivitu nepodnikli, svým chováním navíc narušovali soužití v domě (dokonce slovně i fyzicky napadli stěžovatele), svévolným jednáním poškozovali dům i vybavení bytu a jejich platební morálka se přechodně zlepšila jen po dobu soudního řízení. Podle názoru Ústavního soudu nelze tyto obecnými soudy zjištěné závažné okolnosti případu opomíjet. Za situace, kdy žalovaní svým jednáním soustavně porušují dobré mravy v domě i své povinnosti vyplývající z (neoprávněného) užívání bytu, nelze jejich právnímu postavení s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku poskytnout ochranu. Ostatně i judikát Nejvyššího soudu, na nějž v odůvodnění soud prvního stupně odkazuje (22 Cdo 1630/2002), uvádí, že o rozpor výkonu práv žalobce s dobrými mravy by nešlo v případě, že by žalovaní svévolně poškozovali práva žalobce ještě dalším závažným způsobem (např. poškozovali by dům, bezdůvodně odmítali platit přiměřenou částku za užívání domu apod.).
Je nepochybné, že vyřešení sociální situace žalovaných bylo napadenými rozhodnutími zcela přeneseno na stěžovatele způsobem, za který jim neposkytuje náhradu ani ten, v jehož prospěch se tak děje, ani stát. Ústavní soud je přesvědčen, že za popsané situace není povinností stěžovatelů - vlastníků nemovitosti - řešit bytovou a sociální situaci žalovaných. Ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny, podle kterého vlastnické právo nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy, umožňuje zákonodárci stanovit zákonem omezení vlastnického práva. Zákon takové omezení připustil v případech uvedených v §711 až 712 občanského zákoníku. Tato ustanovení se však vážou zcela nepochybně k nájmu bytu. Lze jen dodat, že podle platné právní úpravy i v případě existence nájemního vztahu může pronajímatel nájem bez přivolení soudu vypovědět s odkazem na ustanovení §711 odst. 2 písm. a) či b) občanského zákoníku.
K použitému výkladu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku Ústavní soud konstatuje, že jím obecné soudy neúměrně rozšířily právo uvážení soudu v dané věci a v podstatě vyloučily dispoziční oprávnění spoluvlastníků nemovitosti, kterým byla nemovitost vrácena v restituci. Tím soudy nešetřily podstatu a smysl ústavně zaručených základních práv a svobod. Došlo tak k porušení čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 4 a ve svém důsledku i čl. 36 odst. 1 Listiny. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelů vyhověl a napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.