ECLI:CZ:US:2008:2.US.782.08.1
sp. zn. II. ÚS 782/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného Mgr. Martinem Hýblem, advokátem, se sídlem Kardinála Berana 37, 301 00 Plzeň, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14. prosince 1978, sp. zn. 3 To 25/78, a rozsudku Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 21. června 1979, sp. zn. 1 Tzf 2/79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 26. března 2008 podání stěžovatele, z něhož ovšem nebylo patrno, proti čemu směřuje a čeho se domáhá. Po výzvě k odstranění vad a doplnění ústavní stížnosti právním zástupcem, který byl stěžovateli určen Českou advokátní komorou, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14. prosince 1978, sp. zn. 3 To 25/78, a rozsudku Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 21. června 1979, sp. zn. 1 Tzf 2/79, jimiž byl ve spojení s předchozími rozhodnutími ve věci odsouzen za trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví k trestu odnětí svobody na pět let. Stěžovatel dále uváděl, že vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž naposledy se ochrany práva domáhal cestou podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, jíž nebylo vyhověno, neboť ve věci nebyly shledány žádné nové skutečnosti nebo důkazy, které by byly schopné přivodit jiné rozhodnutí o vině a trestu.
Stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu v dané věci řadu dalších přípisů, k nimž ovšem Ústavní soud nemohl přihlížet, neboť povinné právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem se neomezuje pouze na samotné podání ústavní stížnosti, ale vztahuje se na celý průběh řízení. Proto je třeba nevyžádané přípisy a doplnění ústavní stížnosti neučiněné právním zástupcem považovat za irelevantní.
Předtím, než se Ústavní soud zabývá meritem věci, zkoumá, zda jsou splněny formální náležitosti ústavní stížnosti. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí, včetně dodržení zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti v délce 60 dnů, která podle kogentního ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), počíná běžet dnem následujícím po dni doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V dané věci ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím obecných soudů, které byly vydány v roce 1979, resp. 1978. Už jen z tohoto údaje je bez dalšího ověřování a navíc s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel si trest odpykal, zcela zřejmé, že ústavní stížnost je podána opožděně. Pokud snad stěžovatel odvíjí běh lhůty od doručení vyjádření Ministerstva spravedlnosti, které nevyhovělo podnětu stěžovatele k podání stížnosti pro porušení zákona, lze k tomu pouze odkázat např. na usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 124/93, podle něhož podnět pro podání stížnosti pro porušení zákona není opravným prostředkem. Z hlediska trestního práva procesního je možno ho považovat toliko za informaci subjektům, oprávněným k podání stížnosti pro porušení zákona, která nezakládá zákonem stanovené právní důsledky. Je tudíž věcí k podání stížnosti pro porušení zákona oprávněného subjektu, zdali sám, nebo prostřednictvím podřízeného orgánu a jakou formou oznámí navrhovateli, jak z hlediska podnětu věc posoudil.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků stížnost odmítl jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání [§43 odst. 1 písm. b) ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 10. září 2008
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj