ECLI:CZ:US:2008:2.US.870.07.1
sp. zn. II. ÚS 870/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele D. P., zastoupeného advokátem JUDr. Jaroslavem Karlem, se sídlem Bendova 8, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 9 To 9/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1450/2006, za účasti Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl rozhodnutí obecných soudů uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv. Navrhl proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud z připojených dokumentů zjistil následující:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 4. 11. 2005, sp. zn. 4 T 158/2002, uznal stěžovatele vinným trestným činem pomluvy podle §206 odst. 1, 2 trestního zákona. Za to jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho dne, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Trestného jednání se stěžovatel dle skutkové věty, jež je součástí výroku rozsudku, dopustil dne 10. 10. 2001 tím, že jako místopředseda Občanského sdružení "Občané za svá práva" v Plzni na tiskové konferenci v hotelu Continental v souvislosti s případem výstavby továrny Nemak v Plzni na Borských polích všem přítomným novinářům rozdal tiskovou zprávu sdružení, pod kterou uvedl i své jméno a ve které bylo uvedeno: "Máme dost důvodů k přesvědčení, že v obou případech byli a jsou nejvyšší městští politici a úředníci zkorumpováni. Za co jiného než za úplatek například vydal J. B. stanovisko, že projekt je v souladu s územním plánem?". Tato zpráva byla následně dne 18. 1. 2002 otištěna v regionální příloze "Plzeňsko" Plzeňského deníku a odvysílána regionální televizí ZAK TV. Tohoto jednání se stěžovatel dopustil, ačkoli věděl, že se jedná o nepravdivé údaje, neboť vedením technického úřadu Magistrátu města Plzně byl dne 24. 10. 2000 a 15. 5. 2001 informován o postupu odboru stavebně-správního a o rozsahu stanovisek tohoto odboru k plánované výstavbě závodu Nemak.
Výrok o vině uvedeného rozsudku napadl stěžovatel odvoláním. Státní zástupce se odvolal toliko do výroku o trestu. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 9 To 9/2006, k odvolání státního zástupce napadený rozsudek ve výroku o trestu zrušil a při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k peněžitému trestu ve výměře 5.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, stanovil mu náhradní trest odnětí svobody v trvání čtrnácti dnů. Odvolání stěžovatele soud zamítl.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1450/2006, odmítl.
Stěžovatel napadl rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Obecným soudům vytýká, že neprovedly jím navrhované výslechy svědků, kteří by podle názoru stěžovatele doložili, že jeho tvrzení nebylo způsobilé vedlejšímu účastníku (stěžovatel má zřejmě na mysli poškozeného) způsobit újmu. Z provedených důkazů tak nebylo možno učinit ucelená skutková zjištění. Stěžovatel nesouhlasí ani s právním posouzením věci, neboť se mu klade za vinu, že význam jeho vyjádření u všech osob vyvolává dojem, že někdo přijímal úplatky. Na takové jednání však podle názoru stěžovatele uvedená skutková podstata nedopadá.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví. Není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje ucelenost důkazního řízení. Zdůrazňuje, že se soudy některými skutečnostmi nezabývaly, nebo se s nimi nevypořádaly dostatečně. Měly tím porušit jeho ústavně zaručená práva, jež jsou součástí široce pojímaného práva na soudní a jinou právní ochranu. Ústavní soud k tomu považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).
Ústavní soud připomíná v této souvislosti zásadu volného hodnocení důkazů, upravenou v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit (srov. nález Ústavního soudu II. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, str. 263). Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem.
V dané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy některý z normativních postulátů porušily. Účelem dokazování v trestním řízení je ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, není tedy nutné (a často ani možné) nabytí absolutní jistoty o skutkových okolnostech. Soud prvého stupně důkazy provedené ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu vyhodnotil a dovodil z nich závěr o vině stěžovatele. V odůvodnění svého rozsudku vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení (§125 trestního řádu). Odvolací soud, aniž by dokazování opakoval, potvrdil správnost jeho skutkových zjištění o vině stěžovatele a znovu rozhodl toliko o jeho trestu.
K námitce stran zvolené právní kvalifikace se podrobně vyjádřil Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení. Dospěl k závěru, že na obsah a konečný důsledek předmětného prohlášení nemohla mít vliv stěžovatelem zdůrazňovaná forma sdělení těchto údajů. Prohlášení je namístě hodnotit v celém kontextu s předchozím textem, kdy zejména ve spojení s větou bezprostředně předcházející, která vyjadřuje přesvědčení o korupci v řadách městských politiků a úředníků, nelze význam následujícího sdělení vykládat jinak než tak, že poškozený úplatek v souvislosti s předmětným stanoviskem skutečně přijal. Takové jednání tedy podle názoru soudu lze podřadit pod dikci stíhané skutkové podstaty. Tomuto závěru nelze s ústavně právního hlediska nic vytknout. Ostatně sám stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu petitem ústavní stížnosti nenapadl.
K dalším návrhům obhajoby na doplnění dokazování obecné soudy zaujaly zamítavé stanovisko, které odůvodnily. Navrhovaní svědci se měli vyjádřit k jiným případům, které s posuzovanou věcí nesouvisí, a navíc k nim mělo dojít za dlouhou dobu poté, co se stěžovatel stíhaného skutku dopustil. Obecné soudy tak dospěly k závěru, že by jejich provedení další objasnění skutkových okolností nepřineslo. Ústavní soud v této souvislosti znovu připomíná, že ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které jsou v řízení navrhovány, ale musí ve svých rozhodnutích vyložit, z jakých důvodů je neprovedl (viz nález I. ÚS 362/96). Této povinnosti soudy dostály.
Ústavně garantované právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení. Uvedeným základním právem je toliko zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Obecné soudy svým způsobem rozhodování i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti, takže nedošlo k porušení ústavních principů, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními ani libovůle v rozhodování, je nutno považovat postup obecných soudů za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 30. ledna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu