ECLI:CZ:US:2008:3.US.1048.08.1
sp. zn. III. ÚS 1048/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. září 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky BELGO, s. r. o., se sídlem Břidličná 12/1054, 140 00 Praha 4, IČ: 26418070, právně zastoupené Mgr. Vlastislavem Kusákem, advokátem AK se sídlem Národní 32, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2007 č. j. 23 Co 479/2006-26, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. července 2006 č. j. 13 Nc 16110/2005-14, za účasti 1) Městského soudu v Praze, a 2) Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. dubna 2008, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2007 č. j. 23 Co 479/2006-26, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. července 2006 č. j. 13 Nc 16110/2005-14, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále se stěžovatelka domáhala toho, aby Ústavní soud rozhodl, že Česká republika je povinna uhradit stěžovatelce náklady právního zastoupení.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně lhůty k podání ústavní stížnosti.
K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 16110/2005.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 5. dubna 2007 č. j. 23 Co 479/2006-26 Městský soud v Praze změnil doplňující usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. července 2006 č. j. 13 Nc 16110/2005-14 v napadeném výroku o povinnosti povinného (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Romanu Vytejčkovi náklady exekuce tak, že výše těchto nákladů činí 100 178,- Kč. V ostatním odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Městský soud v Praze shledal odvolání povinného důvodným, přičemž v odůvodnění svého usnesení Městský soud v Praze poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/2006, ze kterého při svém rozhodování vycházel. Dle výroku tohoto nálezu bylo ust. §5 odst. 1 věta druhá vyhl. č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhl. č. 330/2001 Sb."), ust. článku II. bod 1. vyhl. č. 233/2004 Sb., kterou se mění vyhl. č. 330/2001 Sb., stejně jako ust. článku II. bod 1. vyhl. č. 291/2006 Sb., kterou se mění vyhl. č. 330/2001 Sb., ve znění vyhl. č. 233/2004 Sb., zrušeno. S ohledem na uvedené odvolací soud souhlasil s odvolacími námitkami povinného. I podle odvolacího soudu podmínky pro přiznání nákladů exekutora v takové výši, jaké soud prvního stupně přiznal v dané věci právě se zřetelem k jejímu charakteru a způsobu skončení, jakož i k plnění povinného, nebyly dány. Odvolací soud v této souvislosti poukázal na závěry Ústavního soudu ve vztahu k odměně exekutora, podle něhož by odměna exekutora neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale měla by odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobu výkonu exekuce. V daném případě k výkonu exekuce ani nedošlo, neboť povinný plnil, takže i z tohoto pohledu odvolací soud považoval odvolání povinného za zcela opodstatněné a ve vztahu k tomu pak rozhodnutí soudu prvního stupně za nesprávné. Proto vyhověl odvolacímu návrhu povinného a podle ust. §220 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku změnil.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že jako účastnice civilního procesu se domáhala přezkoumání a změny rozhodnutí o nákladech řízení exekuce. Svým podáním (odvoláním) ze dne 21. srpna 2006 se domáhala přezkoumání výroku o nákladech řízení, přičemž poukazovala na to, že náklady řízení nejsou přiměřené vynaloženému úsilí exekutora (jednalo se v podstatě o obdobu argumentace, která se pak objevila v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06); navíc stěžovatelka namítala, že exekutorovi byla přiznána náhrada nákladů za stěhovací a zámečnickou službu, ačkoliv nebylo prokázáno, že by exekutor takové služby potřeboval či využil. Ihned po zveřejnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06, konkrétně dne 27. března 2007, své podání odvolacímu soudu doplnila a žádala o další snížení přiznané částky - zcela v intencích předmětného nálezu Ústavního soudu. Toto podání však zcela zjevně nebylo odvolacím soudem projednáno, ačkoliv bylo na Obvodní soud pro Prahu 4 doručeno faxem a následně i poštou celých deset dnů před rozhodnutím odvolacího soudu ve věci. Ze spisů není podle stěžovatelky zřejmé, proč toto podání nebylo projednáno, ačkoliv bylo zcela prokazatelně soudu doručeno. Pokud by Obvodní soud pro Prahu 4 dospěl k závěru, že mu podání nepatří, měl o tom navrhovatele neprodleně informovat. Nicméně každý soud je povinen podání přijmout a podle okolností případu je včas (někdy i v rozsahu hodin či dní) vyřídit; zejména pak za situace, kdy mu z podání samotného muselo být zřejmé, že se jedná o doplnění odvolání. Je tedy evidentní, že soud, ačkoliv měl k dispozici novou argumentaci doplněnou stěžovatelkou, nikterak se s ní nevypořádal. Bez ohledu na výše uvedené je také podle stěžovatelky zřejmé, že se odvolací soud vůbec nevypořádal s námitkou, že exekutor účtoval náklady za stěhovací a zámečnickou službu, ačkoliv nebyla nijak prokázána důvodnost použití takových služeb, ani to, že by jich skutečně použil. To vše je soud při rozhodování o náhradě nákladů povinen zkoumat a to i z vlastní iniciativy. Stěžovatelka dovozuje, že odvolací soud porušil její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, neboť se ve svém rozhodnutí řádně nevypořádal se všemi jejími námitkami - zejména s těmi z 27. března 2007. Podle stěžovatelky je zřejmé, že zásadní pochybení učinil již prvoinstanční soud, který exekutorovi přiznal náhradu nákladů, ačkoliv exekutor neučinil téměř nic. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06, ústavně konformní úprava odměn exekutora by neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. Takový ústavně konformní přístup mohl a měl uplatnit i prvoinstanční soud. Již soud první instance tak neměl aplikovat vyhlášku č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, neboť tato odporovala ústavně právním principům. Prvoinstanční soud pak podle stěžovatelky při rozhodování o přiznání odměny exekutora porušil ústavně zaručený princip přiměřenosti, a tím zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V souzené věci odvolací soud na základě odvolání stěžovatelky snížil náklady exekuce na částku 100 178,- Kč, a to přesně tak, jak stěžovatelka ve svém původním návrhu doručeném odvolacímu soudu požadovala (z vyžádaného spisového materiálu je zřejmé, že doplňující podání stěžovatelky bylo odvolacímu soudu doručeno až poté, co odvolací soud o podaném odvolání rozhodl).
Nepochybně je nutno stěžovatelce přisvědčit, že rozhodnutí odvolacího soudu není dostatečně pečlivě odůvodněno. Přestože odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevysvětlil, jakým způsobem k nově stanovené výši nákladů exekuce dospěl, nelze souhlasit se stěžovatelkou, že soudnímu exekutorovi byla přiznána náhrada nákladů za stěhovací a zámečnickou službu, přičemž nebylo prokázáno, že by exekutor takové služby potřeboval či využil. Z výroku rozhodnutí odvolacího soudu lze dovodit, že částka přiznaná soudnímu exekutorovi činí méně než 50 % původně vypočtené částky nákladů exekuce; soud prvního stupně vypočetl, že náklady exekuce sestávají z odměny exekutora ve výši 168 356,90 Kč (vymožené plnění vyjma nákladů oprávněného ve výši 1 122 379,30 Kč) a 19 % DPH ve výši 31 987,90 Kč; náhradu hotových výdajů soud prvního stupně exekutorovi přiznal ve výši 3 477,- Kč (za poštovné, cestovní výdaje, náklady stěhovací služby a zámečnické služby) a 19 % DPH ve výši 660,70 Kč; dále obvodní soud přiznal exekutorovi náhradu za doručování písemností ve výši 600,- Kč a 19 % DPH ve výši 114,- Kč. Celkově tedy soud prvního stupně stanovil náklady exekuce částkou 205 196,50 Kč. Odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že výše nákladů exekuce činí 100 178,- Kč, což je částka, která odpovídá přesně 50% původně stanovené výše odměny soudního exekutora.
Protože odvolací soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí stěžovatelčině požadavku vyhověl, posoudil Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud konečně neshledal ani důvod vyhovět návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů na zastupování v řízení před Ústavním soudem. Podle ust. §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup totiž možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Ústavní soud taktéž s ohledem na okolnosti případu neshledal, že by šlo o "odůvodněný" případ ve smyslu ust. §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, kdy by bylo namístě uložit placení nákladů řízení, jež jinak zásadně nesou účastníci sami, jinému účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu