ECLI:CZ:US:2008:3.US.1143.08.1
sp. zn. III. ÚS 1143/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. N., zastoupené doc. JUDr. Jiřinou Kotoučovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 4, Toušeňská 581/3, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 2. 2008 ve věci sp. zn. 9 C 204/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která po odstranění vad splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení, neboť míní, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Napadeným usnesením obvodní soud nepřipustil změnu žaloby ze dne 6. 9. 2006 v části, ve které se stěžovatelka (žalobkyně) domáhala, aby bylo soudním rozhodnutím v zápisu ze shromáždění společenství vlastníků bytů ze dne 9. 3. 2006 v plném rozsahu zrušeno usnesení s textem "Shromáždění nesouhlasí a neschvaluje vydání podkladů o vyúčtování tepla a služeb za rok 2002 a 2003 od ostatních vlastníků BJ pí N. (JUDr. N.)".
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obvodní soud porušil její právo na soudní ochranu tím, že uvedené rozhodnutí řádně neodůvodnil, jak mu ukládá §167 odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k jeho ustanovení §157 odst. 2; názor, že takové usnesení obsahovat odůvodnění nemusí, je podle jejího názoru nesprávný, neboť nejde o usnesení, jejichž výčet podává ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř.
Obvodní soud pro Prahu 6 ve svém vyjádření především poukázal na to, že stěžovatelka žalobní návrh doplňovala a měnila opakovaně (č.l. 5, 16, 20, 26 soudního spisu), a rekapituloval sérii dalších procesních kroků, jež dosud učinila. K napadenému usnesení uvedl, že neobsahuje odůvodnění, jelikož jde o rozhodnutí, které se týká vedení řízení (ve smyslu §169 odst. 2 o. s. ř. ). Obvodní soud má též za to, že nepřipuštěním změny žaloby nemůže být účastník závažným způsobem poškozen, neboť svůj nárok může uplatnit samostatnou žalobou. Z tohoto důvodu občanský soudní řád dle §202 odst. 1 písm. f) proti rozhodnutí soudu o změně žaloby ani nepřipouští opravný prostředek.
Ústavní soud předně připomíná, že ve smyslu čl. 83 Ústavy České republiky - jakožto orgán ochrany ústavnosti - nepředstavuje instančně nadřízený orgán obecných soudů; je proto v zásadě nepřijatelné, aby působil v postavení odvolacího orgánu proti rozhodnutím obecných soudů, zvláště pak v situaci, kdy zákon proti napadenému rozhodnutí nepřipouští ani řádný opravný prostředek. Úkolem Ústavního soudu je proto posoudit, zda vytýkaným postupem obvodního soudu nebylo zasaženo některé stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo či svoboda; až na případy extrémní není zpravidla oprávněn zasahovat do obecnými soudy zvolených procesních postupů v rámci probíhajícího řízení.
Ve vztahu k podstatě stěžovatelčina podání je především třeba zdůraznit, že stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas s procesním postupem soudu prvního stupně, jenž nalézá výrazu v usnesení, proti kterému odvolání dle §202 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu není přípustné; tím staví Ústavní soud do pozice přezkumné instance (jinak ex lege vyloučené), jež mu ovšem, jak výše předestřeno, zásadně nepřísluší.
Stěžovatelce je možno přisvědčit potud, že usnesení podle §95 odst. 2 o. s. ř. není usnesením, které se týká vedené řízení (srov. vztah ustanovení §202 odst. 1 písm. a) a písm. f) o. s. ř.). Není však spolehlivého argumentu, aby názor, že odůvodnění zde netřeba, nebyl úspěšně založen na základě systematického výkladu ustanovení §168 odst. 2 a §169 odst. 3 o. s. ř.; z nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. II. ÚS 455/03, jehož se stěžovatelka dovolává, povinnost výslovného odůvodnění neplyne. I kdyby však bylo možné se stěžovatelkou souhlasit, je namístě připomenout, že ani případné pochybení obvodního soudu by nemohlo mít reálný vliv na její postavení jakožto účastnice soudního řízení; v případě, že by Ústavní soud stěžovatelce vyhověl a napadené usnesení zrušil, vydáním nového, řádně odůvodněného usnesení, by se její situace - s ohledem na absenci opravného prostředku proti takovémuto rozhodnutí - zásadním způsobem změnit nemohla (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007 ve věci sp. zn. III. ÚS 511/07).
Usnesení, kterým soud prvního stupně nepřipustil změnu žaloby, je rozhodnutím ryze procesní povahy, proti němuž není přípustné odvolání proto, že je zákon řadí mezi usnesení, jež považuje za méně významná; takové procesní rozhodnutí je totiž posléze, přímo či nepřímo, reflektováno v konečném meritorním rozhodnutí, proti němuž již opravné (řádné i mimořádné) prostředky zásadně připuštěny jsou, což ve svých důsledcích implikuje závěr, že nikoli toto procesní usnesení, nýbrž až rozhodnutí ve věci samé je nadáno způsobilostí zasáhnout sféru základních práv a svobod, jež jsou chráněny prameny ústavního práva.
Rozhodnutí o návrhu na změnu žaloby, jak Ústavní soud již vícekrát poznamenal, je rozhodnutím procesní povahy, které pouze vymezuje, jakým směrem se bude postup soudu dále ubírat. Nepřipuštěním změny žaloby nedochází k zásahu do práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť ochrany práv (nově uplatňovaného nároku) se stěžovatelka - obecně vzato - může domáhat v samostatném soudním řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2007 ve věci sp. zn. III. ÚS 734/06).
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného plyne, že tak je tomu i v posuzované věci.
Výše učiněné závěry jsou konformní s předchozím nazíráním rozhodovací praxe Ústavního soudu, jež byla vyjádřena např. v usneseních ve věci sp. zn. II. ÚS 144/04, sp. zn. IV. ÚS 608/03 a sp. zn. IV. ÚS 511/02.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Návrhu stěžovatelky podle §83 zákona o Ústavním soudu, aby její náklady v řízení o ústavní stížnosti platil stát, nemohlo být vyhověno již proto, že není splněna podmínka, aby ústavní stížnost nebyla odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2008
Jiří Mucha
předseda senátu