ECLI:CZ:US:2008:3.US.1216.08.1
sp. zn. III. ÚS 1216/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. července 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Naděždou Kratochvílovou, advokátkou se sídlem Spálená 21, Praha 1, proti usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 17. 3. 2008 sp. zn. 1 ZT 1442/2007 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 4. 2008 sp. zn. 0 Nt 6523/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva zaručená článkem 8 odst. 2 a 5 a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina") a článkem 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen ,,Úmluva").
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění projednávané ústavní stížnosti, z jejích příloh i ze spisů vedených u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 734/08 a III. ÚS 1020/08, je stěžovatel společně s obviněnými M. M. a O. T. stíhán Policií ČR, OŘ SKPV Praha IV pod č. j.: ORIV-29213/TČ-71-2007 pro trestnou činnost kvalifikovanou jako spáchání tr. činů loupeže dle §234 odst. 1 trestního zákona, vydírání dle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) trestního zákona a dle §235 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zákona a pro trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zákona a to na základě usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 17. 12. 2007, 8. 2. 2008, 14. 2. 2008 a 6. 3. 2008, jichž se měl dopustit způsobem popsaným v těchto usneseních.
Stěžovateli je (zkráceně řečeno) kladeno za vinu mimo jiné to, že dne 13. 12. 2007 v Praze 4 v ulici Rytířova č. p. 785/2 požadoval po poškozeném J. L. vydání mobilního telefonu a když poškozený odmítl přístroj vydat, měl jej stěžovatel udeřit do obličeje tzv. boxerem, takže poškozený ze strachu o svůj život zdraví mobilní telefon vydal; následně měl stěžovatel vtáhnout spolu s dalšími osobami poškozeného L. do automobilu, zavezl jej proti jeho vůli ke svému domu v P., kde poškozeného donutili vysvléknout část oblečení, svázali jej provazem na rukou a nohou, poté měl stěžovatel poškozeného tlouci a kopat do oblasti žeber a ostříhat mu holicím strojkem hlavu téměř dohola s cílem donutit poškozeného k pokračování podvodů ve prospěch stěžovatele, dále měl stěžovatel poškozeného donutit, aby podepsal směnku na částku ve výši 40.000,- Kč, stěžovatel měl poškozeného pomočit, nutit poškozeného, aby vzal ztopořený penis stěžovatele do úst atd.
Stěžovatel se měl dále spolu s dalším v téže věci trestně stíhaným mužem dostavit na začátku prosince 2007 za poškozenou P. L., přítelkyní pošk. L. Stěžovatel a další obviněný měli (zkráceně řečeno) za užití hrozeb donutit poškozenou nastoupit do jejich automobilu a nutit ji telefonovat a psát poškozenému L. zprávy sms, přičemž stěžovatel a druhý obviněný měli poškozené hrozit, že jí nedovolí vozidlo opustit, dokud se jim poškozený L. neozve. Přitom měl stěžovatel poškozenou ohrožovat nožem, odebírat jí pod pohrůžkou násilí mobilní telefon a kontrolovat texty zpráv sms, které poškozená psala. Poté, co se poškozené L. podařilo zjistit, že se poškozený L. nalézá v bytě své matky, musela poškozená s obviněnými na toto místo odjet a zůstat v uzamčeném vozidle po dobu jednání s J. L.
Trestného činu úvěrového podvodu se měl stěžovatel dopustit tak, že dne 19. 6. 2007 zažádal na pobočce Komerční banky a. s., Praha 4, Budějovická 1667/64, o úvěr ve výši 250.000,- Kč, přičemž předložil potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu, kde je uvedeno, že od června 2005 pracuje u společnosti RAOLA a. s. se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 17, jako manažer restaurantu CLUB HOTEL PRAHA-Průhonice a jeho základní měsíční mzda činí 57.865,- Kč, ačkoliv v té době nikde nepracoval, čímž měl Komerční bance a. s. způsobit škodu ve výši 250.000,- Kč.
Je vhodné připomenout, že vedle výše uvedeného trestního stíhání je stěžovatel trestně stíhán ještě na základě usnesení Policie ČR ze dne 9. 1. 2008 pod č. j. ČTS: ORIII 1127/TČ-2008 SKPV, 2. oddělení OOK, pro trestný čin loupeže dle ustanovení §234 odst. 1 tr. zákona, trestný čin krádeže dle ustanovení §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zákona a pro trestný čin neoprávněného držení platební karty dle ustanovení §249 b) tr. z., spáchaný dílem samostatně a dílem ve spolupachatelství dle ustavení §9 odst. 2 tr. zákona.
Státní zástupce podal dne 18. 12. 2007 k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 návrh na vzetí stěžovatele do vazby. Uvedený soud svým usnesením ze dne 20. 12. 2007 pod sp. zn. 0 Nt 4350/2007 rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. b), c) tr. zákona, a to z toho důvodu, že byla dána důvodná obava, že by stěžovatel v případě propuštění na svobodu mohl v trestné činnosti, pro niž je stíhán, pokračovat a působit na poškozeného a jeho matku, kteří nebyli v té době vyslechnuti procesně použitelným způsobem jako svědci.
Proti výše uvedenému usnesení obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, která byla Městským soudem v Praze usnesením ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. 44 To 47/2008 jako nedůvodná zamítnuta.
II.
Proti citovaným vazebním rozhodnutím obecných soudů podal stěžovatel ústavní stížnost, o níž Ústavní soud nálezem ze dne 22. května 2008 sp. zn. I. ÚS 734/08 rozhodl tak, že pod bodem I. výroku nálezu zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. 44 To 47/2008; bod bodem II. téhož nálezu však zároveň zamítl návrh na zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 12. 2007 sp. zn. 0 Nt 4350/2007.
V mezidobí stěžovatel již dne 21. 1. 2008 požádal o propuštění z vazby na svobodu ve smyslu ust. §72 odst. 3 tr. řádu. Státní zástupce jeho žádosti nevyhověl a postoupil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k rozhodnutí o této žádosti. Soudce obvodního soudu dne 21. 1. 2008 rozhodl o žádosti tak, že se podle §72 odst. 3 tr. řádu zamítá žádost stěžovatele o propuštění z vazby s tím, že u stěžovatele i nadále přetrvává vazební důvod podle §67 písm. c) tr. řádu (tzv. vazba předstižná). Proti tomuto usnesení soudu prvého stupně podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze zamítl usnesením ze dne 19. 2. 2008 sp. zn. 44 To 87/2008 jako nedůvodnou ve smyslu §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu. I proti dvěma posledně uvedeným rozhodnutím obecných soudů podal stěžovatel ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. III. ÚS 1020/08, o níž Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 24. 7. 2008 tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Nyní projednávaná ústavní stížnost je tedy v pořadí již třetím návrhem téhož stěžovatele, brojícím proti vazebním rozhodnutím. Aktuální ústavní stížnost směřuje proti usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, ze dne 17. 3. 2008 sp. zn. 1 ZT 1442/2007, kterým bylo ve smyslu ust. §71 odst. 3 tr. řádu rozhodnuto tak, že se stěžovatel ponechává toliko z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. c) tr. řádu i nadále ve vazbě. Prostřednictvím svého obhájce podal stěžovatel proti tomuto usnesení stížnost, která byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 4. 2008 sp. zn. 0 Nt 6523/2008 zamítnuta. Rovněž toto usnesení obvodního soudu stěžovatel napadl touto ústavní stížností.
V odůvodnění svého nynějšího návrhu stěžovatel nejprve shrnul odůvodnění napadených rozhodnutí státní zástupkyně a obecného soudu a následně polemizoval s jednotlivými argumenty či skutečnostmi uvedenými v napadených rozhodnutích. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s argumentací státní zástupkyně pokud jde o odůvodnění vazby předstižné podle §67 písm. c) trestního řádu skutečností, že stěžovatel neprokázal žádný reálný stálý zdroj příjmů a že nikde nepracoval. Samotná tato skutečnost dle názoru stěžovatele nemůže odůvodnit obavu, že bude stěžovatel pokračovat v trestné činnosti. Stěžovatel zpochybňuje tvrzení státní zástupkyně, že si opatřoval prostředky k životu trestnou činností. Tato skutečnost dle názoru stěžovatele ze spisového materiálu nevyplývá, přičemž on sám doposud nebyl ke své majetkové situaci vyslechnut. Tvrzení státní zástupkyně považuje stěžovatel za porušení presumpce neviny. Celkově stěžovatel považuje rozhodnutí státní zástupkyně o jeho ponechání ve vazbě za nedostatečně, toliko paušálně odůvodněné a tudíž nepřezkoumatelné.
Dále stěžovatel uvádí rozličné námitky rázu skutkového pokud jde o věrohodnost svědků L., L. a H. Poukazuje na údajné rozpory v jejich výpovědích i na to, že sama státní zástupkyně přiznává, že je třeba vypracovat znalecký posudek na věrohodnost poškozeného L. Stěžovatel však zároveň zdůrazňuje, že opatření policejního komisaře ze dne 8. 2. 2008 o přibrání znalce k této otázce bylo opatřením státní zástupkyně ze dne 6. 3. 2008 zrušeno. Bylo sice vydáno opatření nové, kterým však již dle názoru stěžovatele jeho vazební stíhání nemůže být odůvodňováno. Obdobně stěžovatel nesouhlasí s argumentem státní zástupkyně, že nelze ukončit vyšetřování, neboť nejsou zpracována odborná vyjádření.
Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tím, že státní zástupkyně poukazuje na trestní stíhání jeho osoby v jiné věci (pro tr. činy loupeže, krádeže, neoprávněného držení platební karty), což je dle přesvědčení stěžovatele zcela v rozporu s konstantní judikaturou. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že dosud nebyl vyslechnut v tr. věci úvěrového podvodu, která byla s řízením o ostatních skutcích sloučena až dne 6. 3. 2008 a nemůže zakládat jeho další setrvání ve vazbě.
Stěžovatel dále připomíná, že není vůbec jisté, zda byl v případě údajného úvěrového podvodu skutečně naplněn i materiální znak trestného činu. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 631/05, kde je ve stručnosti uvedeno, že orgány činné v trestním řízení musí pečlivě zkoumat, zda uvedení nepravdivého údaje bylo v objektivní poloze vůbec způsobilé ohrozit zájem chráněný trestním zákonem. Dle stěžovatele pak zůstává otázkou, zda bylo účelné zahajovat trestní stíhání pro uvedený skutek; jako zcela absurdní se stěžovateli jeví skutečnost, že je tímto skutkem odůvodňováno prodloužení vazby.
Stěžovatel také rozhodně odmítá i argumentaci státní zástupkyně v odůvodnění napadeného rozhodnutí ohledně narušení osobnosti pachatele. Dle stěžovatele se opět jedná o flagrantní porušení presumpce neviny.
Souhrnně považuje stěžovatel odůvodnění vazebního důvodu ve smyslu ust. §67 písm. c) za zcela nedostatečné a postup orgánů činných v trestním řízení za neobjektivní. Odkazuje přitom na řadu nálezů Ústavního soudu, o nichž je přesvědčen, že na jeho trestní věc dopadají (nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000, sp. zn. III. ÚS 458/2000 a sp. zn. IV. ÚS 527/2000).
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vždy připomíná, že není běžnou třetí instancí systému všeobecného soudnictví a není v jeho pravomoci vykonávat průběžný dozor nad zákonností postupu obecných soudů v trestních věcech (srov. čl. 83 Ústavy). Vzhledem k principu sebeomezení, který Ústavní soud opakovaně vyjadřuje, není úkolem Ústavního soudu nahrazovat hodnocení důkazů provedených v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se může uplatnit teprve tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy, či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Ve věcech týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním podle §67 a násl. tr. řádu Ústavní soud především vyžaduje náležité odůvodnění příslušných rozhodnutí s poukazem na zákonem požadovanou existenci ,,konkrétních skutečností" ve smyslu cit. ustanovení. Samotný výklad těchto ,,konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby. Rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě, přičemž je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti dalšího vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu. Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem tak může být např. zcela paušální odůvodnění vazby obviněného. Kasace na základě ústavní stížnosti však nebude připadat v úvahu, lze-li z napadených rozhodnutí jasně vysledovat objektivní východiska, způsob uvažování soudu a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy při hodnocení osoby obviněného dobraly.
Ústavní soud především konstatuje, že projednávaný návrh je v pořadí již třetí ústavní stížností, směřující proti vazebním rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4. O prvním návrhu, vedeném pod sp. zn. I. ÚS 734/08, rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 22. května 2008 tak, že pod bodem I. výroku sice zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. 44 To 47/2008, avšak zároveň pod bodem II. zamítl část návrhu stěžovatele, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 12. 2007 sp. zn. 0 Nt 4350/2007. Právě v odůvodnění zamítavé části citovaného nálezu se Ústavní soud již velmi podrobně zabýval otázkou existence vazebního důvodu ve smyslu ust. §67 písm. c) tr. řádu a dovodil, že obecné soudy nepochybily, když shledaly, že tento vazební důvod je u stěžovatele dán (na rozdíl od existence vazby koluzní v případě nálezem zrušeného rozhodnutí stížnostního soudu). V pořadí druhé věci, vedené pod sp. zn. III. ÚS 1020/08, stěžovatel uplatňoval proti tvrzení obecných soudů o odůvodněnosti vazby předstižné do značné míry totožnou argumentaci, jako v návrhu předchozím. I v aktuální, nyní projednávané ústavní stížnosti, se objevují převážně námitky, jimiž se Ústavní soud již zabýval v minulých dvou rozhodnutích, přičemž ani z návrhu samotného ani z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by z hlediska odůvodněnosti vazebního či vlastního trestního stíhání stěžovatele došlo v mezidobí ke změnám, jež by Ústavní soud mohly vést k odlišnému závěru, než jaký ve vztahu k existenci vazebního důvodu dle §67 písm. c) tr. řádu vyjádřil v citovaném nálezu. Ústavní soud proto v podrobnostech odkazuje na argumentaci uvedenou zejména na str. 3 až 5 nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 734/08.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že se v aktuálně projednávané věci jedná o první rozhodnutí o trvání vazby ve smyslu §71 odst. 3 tr. řádu. Podle tohoto ustanovení, jestliže doba trvání vazby v přípravném řízení dosáhne tří měsíců, je státní zástupce povinen do pěti pracovních dnů po uplynutí této doby rozhodnout, zda se obviněný ponechává i nadále ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští na svobodu. Státní zástupce zde zkoumá pouze trvání vazebních důvodů podle §67 tr. řádu, neboť zákon (na rozdíl od prodloužení trvání vazby dle §71 odst. 4 tr. řádu) zde nestanoví žádné další podmínky pro možnost ponechat obviněného ve vazbě.
Pokud jde o konkrétní námitky stěžovatele, Ústavní soud může toliko konstatovat, že ani rozhodnutí státní zástupkyně o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu uvedeného v ust. §67 písm. c) tr. řádu, ani navazující rozhodnutí obvodního soudu nenesou znaky libovůle a po stránce procesních pravidel i odůvodněnosti nejsou způsobilá jakkoli zasáhnout do základních práv stěžovatele.
Tak jako již v rozhodnutích ve věcech sp. zn. I. ÚS 734/08 a sp. zn. III. ÚS 1020/08 musí Ústavní soud jako nepřípadnou odmítnout argumentaci stěžovatele ohledně skutkových zjištění a údajné nevěrohodnosti svědků. K hodnocení skutkové relevance či věrohodnosti výpovědí jednotlivých svědků v přípravném řízení trestním není Ústavní soud v zásadě povolán. Je tomu tak již proto, že jeho přezkumná pravomoc se týká především rozhodnutí pravomocně skončených. Zejména usnesení, kterým se podle §160 odst. 1 tr. řádu rozhoduje o zahájení trestního stíhání, má z podstaty věci toliko předběžný charakter. Důvodnost a zákonnost trestního stíhání bude příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu řízení. Obvodní soud pro Prahu 4 se v projednávané věci velmi podrobně zabýval otázkou důvodnosti trestního stíhání stěžovatele, a to včetně jeho skutkových námitek a otázky věrohodnosti svědků, jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení na str. 3 a 4.
Pokud jde o tzv. vazbu předstižnou ve smyslu ust. §67 písm. c) tr. řádu, je jejím smyslem zajistit osobu obviněného, u nějž je za podmínek dovětku cit. ustanovení dána důvodná obava, vyplývající z konkrétních skutečností, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil. Tento vazební důvod se do určité míry odlišuje od zbylých dvou a je založen na předpokladu, že účelem trestního řízení je i předcházení trestné činnosti. Mezi konkrétní skutečnosti, o něž se v citovaném ustanovení uvedená obava může opírat, patří např. určitá dlouhodobá tendence obviněného k páchání trestné činnosti toho druhu, pro kterou je v projednávaném případě stíhán. Existence tohoto vazebního důvodu bude závislá na osobním postoji obviněného, jeho sklonech, návycích, na jeho aktuálním zdravotním stavu, rodinném zázemí a na prostředí, v němž se obviněný pohybuje (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 612/06 dostupný v databázi na: http://nalus.usoud.cz ). Orgány činné v trestním řízení proto z hlediska vazby předstižné mohou vycházet z určité objektivní konstelace, kdy přihlížejí nejen k celkovému vývoji trestné činnosti, pro niž je pachatel stíhán a k její motivaci, ale zasazují tato zjištění i do širšího kontextu dalších skutečností, jež opravňují k závěrům o tom, že pachatel po propuštění z vazby pravděpodobně znovu zaútočí na zájmy chráněné trestním zákonem.
V projednávané věci je navzdory dílčím námitkám stěžovatele rozhodný především fakt, že stěžovatel je důvodně podezřelý ze závažné trestné činnosti násilně - majetkového charakteru, která měla mít určitý systematický a stupňující se ráz a měla se vyznačovat značnou brutalitou a bezohledností vůči poškozeným (viz i podezření ohledně výhrůžek matce a dědovi poškozného L.). S ohledem na výše uvedené nelze za chybný považovat ani závěr státní zástupkyně o ,,narušení osobnosti stěžovatele". Byť se nejedná o šťastnou formulaci, kterou nelze samozřejmě zaměňovat s posouzením psychologickým, vyjadřuje na základě dosavadních skutkových zjištění důvodnou obavu, že stěžovatel je osobou s určitým sklonem a motivací k páchání závažné trestné činnosti. Rozhodně pak nelze odmítat ani odkaz na další probíhající trestní řízení o trestném činu loupeže, který patří mezi delikty obdobného druhu, jako vydírání ve smyslu ust. §235 odst. 1, 2 písm. b) a c) tr. zákona, pro něž je stěžovatel stíhán v této kauze. Skutečnost, že stěžovatel nikde nepracuje, samozřejmě nemůže být sama o sobě důvodem pro ponechání stěžovatele ve vazbě z obavy před opakováním trestné činnosti. V projednávané věci je však jen jednou z řady okolností, jež ve vzájemné spojitosti dávají vzniknout oprávněným obavám, že stěžovatel bude opakovat trestnou činnost obdobného typu, pro niž je stíhán.
Celkově lze shrnout, že se napadená rozhodnutí pohybují zcela v mezích ústavně právních limitů státní moci (článek 2 odst. 2 Listiny) v trestním řízení. Zejména napadené rozhodnutí obvodního soudu je odůvodněno velmi precizně, logicky a srozumitelně a reaguje v podstatě na všechny námitky stěžovatele uplatněné posléze i v ústavní stížnosti, a proto na ně lze v podrobnostech rovněž odkázat. Obvodní soud rovněž náležitě odůvodnil, proč nebylo možné vyhovět návrhu stěžovatele na přijetí písemného slibu ve smyslu §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu, resp. vyslovit dohled probačního úředníka ve smyslu ust. §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu.
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu