ECLI:CZ:US:2008:3.US.1020.08.1
sp. zn. III. ÚS 1020/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. července 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Naďou Kratochvílovou, advokátkou se sídlem Spálená 21, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 1. 2008 sp. zn. 0 Nt 5201/2008 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2008 sp. zn. 44 To 87/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva zaručená článkem 8 odst. 2 a 5 a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina").
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění projednávaného návrhu a jeho příloh, je stěžovatel trestně stíhán pro trestné činy loupeže dle §234 odst. 1 trestního zákona a vydírání dle §235 odst. 1 a 2 písm. b), c) trestního zákona. V souvislosti s řízením o těchto trestných činech byl dne 20. 12. 2007 vzat do vazby. V záhlaví uvedeným usnesením rozhodl soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 21. 1. 2008 tak, že se podle §72 odst. 3 tr. řádu zamítá žádost stěžovatele o propuštění z vazby, s tím, že u stěžovatele i nadále přetrvává vazební důvod podle §67 písm. c) tr. řádu (tzv. vazba předstižná).
Proti uvedenému usnesení soudu prvého stupně podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze zamítl v záhlaví označeným usnesením ze dne 19. 2. 2008 jako nedůvodnou ve smyslu §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel především namítal, že v jeho případě nebyl naplněn vazební důvod podle §67 písm. c) tr. řádu. Dle názoru stěžovatele trpí napadená rozhodnutí zásadními vadami, zejména pokud jde o jejich odůvodnění, která jsou příliš kusá, nesrozumitelná a v nich uváděné závěry o existenci vazebního důvodu nemají oporu ve spisovém materiálu a dosavadních skutkových zjištěních. Stěžovatel rekapituluje obsah odůvodnění napadených rozhodnutí a poukazuje na údajné rozpory v jejich argumentaci. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy dovodily existenci vazebního důvodu jen z pouhých domněnek. Především je toho názoru, že vazební rozhodnutí postrádají ve svém odůvodnění jakoukoli návaznost na vymezení skutků v usnesení o zahájení trestního stíhání ve smyslu §160 odst. 1 tr. řádu. Namítá, že obecné soudy zdůvodňují předstižnou vazbu stěžovatele především obavou, že by mohl činit i nadále nátlak na poškozeného J. L. a nutit ho pohrůžkou násilí k uzavírání úvěrových smluv, přičemž takové jednání není dle stěžovatele vůbec zmíněno v popisu skutků, pro něž bylo trestní stíhání zahájeno. Stěžovatel dále velmi obsáhle polemizuje s obsahem výpovědí svědků L., H. a L., zdůrazňuje své přesvědčení o jejich nevěrohodnosti a poukazuje na údajnou trestnou činnost a kriminální minulost poškozeného L. Konečně stěžovatel namítá i skutečnost, že ho Městský soud v Praze odmítl před rozhodnutím o jeho stížnosti znovu vyslechnout. Je toho názoru, že vazební řízení postrádalo rysy kontradiktornosti a odkazuje na rozličnou judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Tak jako ve všech obdobných vazebních věcech je Ústavní soud nucen nejprve připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (stojící mimo soustavu obecných soudů) není superrevizní instancí v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Posoudit konkrétní skutečnosti odůvodňující v jednotlivém případě obavu z následků uvedených v §67 písm. a), b), c) trestního řádu, stejně jako zvážit samotnou existenci předpokladů vzetí do vazby, to vše s ohledem na dosavadní skutková zjištění, náleží především obecným soudům; jde o výraz jejich nezávislého soudního rozhodování. Do úvah a rozhodnutí plynoucích ze skutkových zjištění, jež jsou známa v době rozhodování o vazbě, je Ústavní soud podle své ustálené judikatury oprávněn zasáhnout pouze tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.
Ústavní soud především konstatuje, že projednávaný návrh je v pořadí již druhou ústavní stížností směřující proti vazebním rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze. O předchozím návrhu vedeném pod sp. zn. I. ÚS 734/08 rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 22. května 2008 tak, že pod bodem I. výroku sice zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. 44 To 47/2008, avšak zároveň pod bodem II. zamítl tu část návrhu stěžovatele, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 12. 2007 sp. zn. 0 Nt 4350/2007. Právě v odůvodnění zamítavé části citovaného nálezu se Ústavní soud již velmi podrobně zabýval otázkou existence vazebního důvodu ve smyslu ust. §67 písm. c) tr. řádu a dovodil, že obecné soudy nepochybily, když shledaly, že tento vazební důvod je u stěžovatele dán (na rozdíl od existence vazby koluzní v případě nálezem zrušeného rozhodnutí stížnostního soudu). V nyní projednávané věci, vedené pod sp. zn. III. ÚS 1020/08, stěžovatel uplatňuje v podstatě totožnou argumentaci, jako v návrhu předchozím, přičemž ani z návrhu samotného ani z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by z hlediska odůvodněnosti vazebního či vlastního trestního stíhání stěžovatele došlo v mezidobí ke změnám, jež by Ústavní soud mohly vést k odlišnému závěru, než jaký byl ve vztahu k existenci vazebního důvodu dle §67 písm. c) tr. řádu vyjádřen v citovaném nálezu. Ústavní soud proto v podrobnostech odkazuje na argumentaci uvedenou zejména na str. 3 až 5 nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 734/08.
Především je třeba opět zdůraznit zavádějící charakter námitek stěžovatele ohledně chybějícího vztahu mezi uzavíráním úvěrových smluv poškozeným L. a jednáním, pro něž je stěžovatel v současnosti stíhán. Stěžovatel je dle usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 17. 12. 2007, na nějž napadené rozhodnutí soudu prvého stupně odkazuje, důvodně podezřelý mimo jiné z toho, že (zkráceně řečeno) dne 13. 12. 2007 v Rytířově ulici v Praze 4 vtáhl spolu s dalšími osobami poškozeného L. do automobilu, zavezl jej proti jeho vůli ke svému domu v P., kde poškozeného spolu s dalšími dvěma obviněnými donutili vysvléknout část oblečení, svázali jej provazem na rukou a nohou, poté měl stěžovatel poškozeného tlouci a kopat do oblasti žeber a ostříhat mu holicím strojkem hlavu téměř dohola s cílem donutit poškozeného k pokračování podvodů ve prospěch stěžovatele, dále měl stěžovatel poškozeného donutit, aby podepsal směnku na částku ve výši 40.000,- Kč, stěžovatel měl poškozeného pomočit, nutit poškozeného, aby vzal ztopořený penis stěžovatele do úst atd. K okolnosti, že výrok usnesení o zahájení trestního stíhání pro trestný čin vydírání výslovně nezmiňuje charakter podvodů (uzavírání smluv o úvěru), se Ústavní soud vyjádřil již v nálezu sp. zn. I. ÚS 734/08, na str. 5. I v nyní projednávané věci lze toliko odkázat na kontext odůvodnění napadeného rozhodnutí obvodního soudu, z nějž je zřejmé (str. 2), že výše popsaným jednáním měl stěžovatel poškozeného nutit právě k pokračování v úvěrových podvodech.
Jak v odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu prvého stupně, tak v rozhodnutí soudu stížnostního, je přehledně a logicky vysvětleno, z kterých skutečností plyne ve smyslu ust. §67 písm. c) tr. řádu důvodná obava, že stěžovatel bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán. Obecné soudy v napadených vazebních rozhodnutích vycházejí z povahy stíhaného skutku, spočívajícího v tom, že stěžovatel měl na poškozeného vyvíjet dlouhodobější vliv za pomoci hrozeb i přímého brutálního násilí a zavrženíhodných zásahů do osobní svobody za účelem donutit jej podílet se na trestné činnosti stěžovatele. Při posouzení důvodnosti vazby však obecný soud nemusí vycházet toliko z popisu stíhaných skutků, ale ve smyslu ust. §67 tr. řádu může zohlednit i další relevantní skutečnosti, k nimž patří i další probíhající trestní stíhání pachatele pro relativně závažnou trestnou činnost (viz str. 2 napadeného rozhodnutí obvodního soudu). Tato skutečnost, i při plném respektování presumpce neviny, činí odůvodněnou obavu, že stěžovatel se kriminální činností zabývá ve větším rozsahu a soustavněji, že tedy i pokračování v trestné činnosti určitého druhu (majetkové, majetkově-násilné atp.) je u něj pravděpodobné. Významná je však v projednávané věci skutečnost, vyplývající z výpovědí svědků, že stěžovatel měl kromě poškozeného L. zastrašovat i další, poškozenému blízké osoby (str. 3 rozhodnutí stížnostního soudu). Nehraje přitom žádnou roli, že pro tyto skutky dosud nebylo zahájeno trestní stíhání.
Obecné soudy v napadených rozhodnutích srozumitelně popsaly určitou objektivní konstelaci, kdy celkový vývoj trestné činnosti, pro niž je pachatel stíhán, její motivace, systematický charakter, ba i mimořádný stupeň agresivity zcela zjevně odůvodňují obavy, že by stěžovatel po svém propuštění z vazby mohl proti poškozenému či jeho blízkým osobám znovu zaútočit. Pokud jde o samu věrohodnost poškozeného a svědků, o jejichž výpovědi obecné soudy svá zjištění opírají, nezbývá než stěžovateli opět připomenout, že přehodnocování úvah o skutkových okolnostech Ústavnímu soudu nepřísluší (blíže viz argumentaci na str. 6 nálezu sp. zn. I. ÚS 734/08).
III.
Zatímco na skutkové námitky stěžovatele ohledně důvodnosti vazby lze v projednávaném případě hledět jako na ryze účelové, představuje oproti předchozí ústavní stížnosti určité novum otázka, zda Městský soud v Praze nezasáhl nepřípustně do základních práv stěžovatele, pokud jej v souvislosti s řízením o jeho stížnosti odmítl vyslechnout, a to zejména s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, vztahující se k interpretaci článku 5 odst. 1 písm. c), odst. 3, 4 a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") i na předchozí judikaturu Ústavního soudu. K tomu je třeba uvést následující: Ústavní soud v celé řadě svých nálezů vyjádřil nutnost osobního slyšení obviněného soudem v případech, kdy se jedná o přezkum rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby ve smyslu ust. §71 odst. 3 a 4 tr. řádu (viz zejména nálezy sp. zn. Pl. ÚS 45/04, I. ÚS 573/02 či IV. ÚS 430/05 dostupné v databázi judikatury na http://nalus.usoud.cz). V jiných případech rozhodování o vazbě (např. rozhodování soudu o žádosti obviněného o propuštění z vazby dle §72 odst. 3 a rozhodování soudu o ponechání obviněného ve vazbě či jeho propuštění z ní dle §71 odst. 5, případně odst. 6 trestního řádu) však Ústavní soud postupuje diferencovaněji, podle okolností konkrétní věci. V uvedených případech může dotčená osoba vznést požadavek, aby jí bylo umožněno být před rozhodováním soudu osobně slyšena. Pokud je takovýto požadavek relevantní, splňující určité kvalitativní náležitosti, kdy minimálně z něho musí být zřejmá konkrétní fakta, která se nezdají ani nepravděpodobná ani bezvýznamná, mající pro rozhodování soudu význam a jež nelze objasnit jinak, než osobním slyšením, je povinností soudu osobní slyšení provést; soud, který nevyhoví požadavku na osobní slyšení v těchto případech, musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, jaké důvody k odepření slyšení vedly (shodně viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 471/05, sp. zn. I. ÚS 516/05 či podrobný výklad v usnesení sp. zn. III. ÚS 544/2003 na http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci Ústavní soud shledal, že městský soud nepochybil, pokud považoval výslech stěžovatele k jeho stížnosti proti zamítnutí žádosti o propuštění na svobodu za nadbytečný. Jak městský soud zdůrazňuje, byl stěžovatel před rozhodnutím o stížnosti dne 19. 2. 2008 vyslechnut naposledy při svém vzetí do vazby soudem prvého stupně dne 20. 12. 2007, přičemž již 27. 12. 2007 podal stěžovatel žádost o propuštění na svobodu. Pro posouzení ústavněprávní relevance osobního slyšení však není rozhodný pouze časový interval, který od posledního slyšení obviněného uplynul, ale zejména relevance námitek v žádosti obsažených a vůbec faktická možnost, že by ohledně vazebních důvodů v mezidobí mohlo dojít k podstatným změnám. Jak se měl Ústavní soud možnost přesvědčit ze spisového materiálu v projednávané věci, ale i ve věci ústavních stížností stěžovatele sp. zn. I. ÚS 734/08 a sp. zn. III. ÚS 1216/08, je stěžovatelem uplatňovaná argumentace, jíž v podáních obecným soudům brojí proti důvodům vazby předstižné, od samého počátku jeho vazebního stíhání zcela stereotypní a omezuje se na výše uvedené zpochybňování skutkových okolností případu a věrohodnosti svědků. Za těchto okolností se výslech stěžovatele stížnostním soudem jevil oprávněně jako nadbytečný.
IV.
Ústavní soud konstatuje, že napadenými rozhodnutími obecných soudů obou stupňů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele pokud jde o odůvodnění existence vazebního důvodu dle ust. §67 písm. c) tr. řádu (vazba předstižná), ba nelze ani přisvědčit námitkám ohledně povinnosti soudu znovu vyslechnout stěžovatele v souvislosti s řízením o jeho stížnosti.
Přesto však je třeba upozornit na pochybení, jehož se oba soudy ve výroku svých rozhodnutí dopustily, a to v souladu s tím, co již bylo uvedeno v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. května 2008, jímž bylo rozhodnuto o předchozí ústavní stížnosti téhož stěžovatele, vedené pod sp. zn. I. ÚS 734/08 (str. 6 a 7 nálezu). Jedná se, stručně řečeno, o způsob, jakým bylo v napadených rozhodnutích obecných soudů reagováno na fakt, že již odpadl důvod vazby koluzní podle §67 písm. b) tr. řádu.
V odůvodnění napadeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 1. 2008 sp. zn. 0 Nt 5201/2008, kterým bylo rozhodováno o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby, je sice výslovně uvedeno, že vazební důvod dle §67 písm. b) trestního řádu pominul, obvodní soud však jím dovozenou změnu vazebních důvodů nevyjádřil ve výroku uvedeného usnesení. Takovým postupem obvodní soud v napadeném rozhodnutí pochybil, neboť až po vyjádření změny vazebních důvodů ve výrokové části rozhodnutí by byl závěr soudu o pominutí vazebního důvodu dle §67 písm. b) trestního řádu způsobilý zakládat právní následky ve smyslu změny v důvodech vazby, tedy neexistenci vazebního důvodu dle §67 písm. b) trestního řádu. Jak vyslovil Ústavní soud kupř. v nálezu sp. zn. II. ÚS 919/07: "Toliko konstatování soudu o naplnění vazebního důvodu dle ust. §67 písm. a) trestního řádu výrokovou částí by mělo způsobilost zakládat právní následky a nabývat právní moci (a contrario uvedení v pouhém odůvodnění). Právní relevance stran naplnění vazebního důvodu dle ust. §67 písm. a) trestního řádu by tedy přicházela v úvahu pouze v případě, že by krajský soud zrušil stížností napadené usnesení okresního soudu a sám ve výroku konstatoval, že stěžovatel se bere do vazby též z důvodu dle ust. §67 písm. a) trestního řádu."
Stejné pochybení zopakoval i Městský soud v Praze. V odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení ze dne 19. 2. 2008 sice konstatoval, že je nutno akceptovat závěr obvodního soudu o pominutí vazebního důvodu dle §67 písm. b) trestního řádu a dokonce výslovně poukázal na pochybení obvodního soudu, který nepromítl svůj závěr do výroku usnesení ("Obvodní soud však pochybil, když změnu vazebních důvodů nevyjádřil ve výroku usnesení..."). Následně stížnostní soud uvedl, že "...Městský soud v Praze proto pouze z tohoto důvodu napadené usnesení zrušil a znovu rozhodl tak, že změnu vazebních důvodů vyjádřil ve výroku usnesení a současně shodně s obvodním soudem zamítl žádost obviněného o propuštění z vazby s tím, že u obviněného trvá důvod vazby podle §67 písm. c) tr. ř. zatímco důvod vazby podle §67 písm. b) tr. ř. u obviněného pominul." Ve skutečnosti však městský soud tyto závěry, vyjádřené v odůvodnění, opět opomenul promítnout do výrokové části svého usnesení. Ve vztahu k usnesení Městského soudu v Praze tak platí, že jím právně relevantně nebylo rozhodnuto o pominutí vazebního důvodu §67 písm. b) trestního řádu.
Ústavní soud zvažoval relevanci výše popsaného pochybení obecných soudů s ohledem na znění článku 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny a dospěl k závěru, že kasační zásah by v daném konkrétním případě byl nejen výrazem přepjatého formalismu, ale v důsledku toho i zásahem rozporným s principy sebeomezení Ústavního soudu a subsidiarity řízení o ústavní stížnosti. Jak Ústavní soud již opakovaně konstatoval, lze ze znění článku 8 odst. 2 Listiny dovodit, že postačí, aby byl ve vztahu k oprávněnosti omezení osobní svobody dán toliko jeden vazební důvod (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 61/04, III. ÚS 447/04, III.ÚS 657/06, III. ÚS 726/04 a další, dostupná v databázi rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz ). Ústavní soud dále musel přihlédnout ke skutečnosti, že důvodnost vazby stěžovatele byla v mezidobí od vydání napadených rozhodnutí do rozhodnutí Ústavního soudu příslušnými orgány znovu přezkoumávána. Usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 17. 3. 2008 sp. zn. 1 ZT 1442/2007 bylo ve smyslu ust. §71 odst. 3 tr. řádu rozhodnuto tak, že se stěžovatel ponechává toliko z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. c) tr. řádu i nadále ve vazbě. Prostřednictvím svého obhájce podal stěžovatel proti tomuto usnesení stížnost, která byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 4. 2008 sp. zn. 0 Nt 6523/2008 zamítnuta. Ústavní soud přitom k zásahu do pravomoci obecných soudů přistupuje zpravidla jen tehdy, pokud lze očekávat, že se zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů reálně promítne do poměrů stěžovatele. I z tohoto hlediska nelze výše popsanému formálnímu pochybení obecných soudů v tomto konkrétním případě přiznat plnou ústavněprávní relevanci, jež by kasaci napadených rozhodnutí opravňovala.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu