ECLI:CZ:US:2008:3.US.1241.08.1
sp. zn. III. ÚS 1241/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. listopadu 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Z. S., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Rakem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova č. p. 58/31, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. října 2007 sp. zn. 8 Tdo 1161/2007 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. dubna 2006 sp. zn. 6 To 110/2006, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále k porušení zásady rovnosti účastníků řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny.
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2006 sp. zn. 8 Tdo 1573/2005 mimo jiné bylo zrušeno předcházející usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 2. 2005 sp. zn. 6 To 625/2004 ve výrocích týkajících se stěžovatele a některých dalších obviněných. Podle §265l odst. 1 tr. řádu bylo Krajskému soudu v Ostravě přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 11. 4. 2006 znovu rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. řádu zrušil rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 11. února 2004 sp. zn. 3 T 88/2001, jako soudu prvního stupně a ve vztahu ke stěžovateli rozhodl podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu znovu tak, že jej uznal vinným trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona. Za tento trestný čin byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody na dvanáct měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na osmnáct měsíců.
Podle skutkových zjištění obecných soudů se měl stěžovatel trestného činu kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák. dopouštět nejméně od počátku roku 1997 do října 1998 v České republice a jiných státech Evropy jako spolupachatel odsouzené Z. K. a řady dalších osob, v rozhodnutí krajského soudu uvedených. Odsouzená K. poté, co jako tanečnice získala zkušenosti a informace o provozu nočních barů a kabaretů v zahraničí, založila v obci Břidličná, okr. Bruntál, zprostředkovatelskou agenturu s názvem START a začala zajišťovat práci v uvedených nočních podnicích v západní a jižní Evropě pro ženy, zejména z České republiky, a to jak s pracovním povolením, tak i bez něj. Přitom dle skutkových zjištění obecných soudů odsouzená K. spolupracovala mimo jiné právě se stěžovatelem, který dle odsuzujícího rozsudku krajského soudu "zajišťoval kontakty zejména na zprostředkovatelské agentury ve Švýcarsku i na majitele a provozovatele jednotlivých podniků, podílel se po organizační stránce na zajišťování pobytu žen v těchto podnicích, vybíral od nich provize, a to i od majitelů podniků, případně zprostředkovatelských agentur, a ve spolupráci se Z. K. a dalšími obviněnými umisťoval ženy, které sám kontaktoval a i v jiných zemích, a zajistil tak nejméně D. P." Ženy, kterým stěžovatel spolu s dalšími odsouzenými zajišťoval pobyty v zahraničí, byly dle skutkových zjištění krajského soudu odsouzenými rozlišovány podle toho, zda jsou či nejsou ochotny poskytovat sexuální služby, ať již pohlavní styk za úplatu či jiné formy prostituce a v závislosti na této okolnosti jim byly odsouzenými včetně stěžovatele zajišťovány pobyty v zahraničních podnicích, ve kterých byly takové sexuální služby poskytovány. Současně dle skutkových zjištění obecných soudů odsouzení do těchto podniků posílali i ženy, o nichž pouze předpokládali, že by tyto služby mohly poskytovat.
Proti výše uvedenému odsuzujícímu rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž odkázal na důvody uvedené v ust. §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu. Dovolání však bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu dle ust. §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
V odůvodnění projednávané ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že odvolací soud dle jeho názoru v jeho trestní věci porušil základní zásady trestního řízení, zejména zásadu volného hodnocení důkazů, zásadu materiální pravdy a zásadu presumpce neviny. Stěžovatel vytýká obecnému soudu nesprávné hodnocení výsledků dokazování provedeného soudem prvého stupně, jež má dle jeho názoru za následek nesprávné právní posouzení věci. Odvolací soud se měl dle stěžovatele dále dopustit i pochybení procesního rázu, přičemž Nejvyšší soud v dovolacím řízení tyto chyby soudu druhého stupně prý ignoroval.
Konkrétněji stěžovatel poukazuje na to, že v průběhu řízení došlo ve vztahu k jeho osobě ke změně znění skutkové věty, aniž by taková změna byla odrazem provedených důkazů. Stěžovatel má za to, že existuje rozpor mezi skutkovou větou v rozhodnutí krajského soudu, týkající se jeho osoby, a odůvodněním téhož rozhodnutí. Stěžovatel poukazuje na to, že ve skutkové větě je jako jediná konkrétní žena, jíž měl stěžovatel zprostředkovávat práci v zahraničí, výslovně uvedena svědkyně P., ač je to v rozporu s její výpovědí v přípravném řízení i s výpovědí svědkyně D. a dalších, kteří dle stěžovatele potvrdili, že v případě P. nešlo o žádné zprostředkování sexuálních služeb, ale toliko o práci tzv. diskžokejky. Dle názoru stěžovatele tak nebylo prokázáno, co je ve skutkové větě ohledně jeho osoby uvedeno. Stěžovatel má dále zato, že Nejvyšší soud postupoval nesprávně, pokud bezdůvodně převzal úvahu Krajského soudu v Ostravě uvedenou v původním usnesení ze dne 17. února 2005 na str. 3, o tom, jak by snad mohla u hlavního líčení vypovídat svědkyně P., k jejímuž výslechu pro její úmrtí nedošlo.
Stěžovatel dále polemizuje s argumentací Nejvyššího soudu ohledně odkazu dovolacího soudu na výpověď svědkyně M. D. Stěžovatel uvádí, že tato svědkyně lhala, což prý vyšlo najevo v samostatném trestním řízení proti jeho osobě před Okresním soudem v Novém Jičíně vedeném pod sp. zn. 21 T 157/2003. Stěžovatel zdůrazňuje, že uvedené trestní řízení bylo ukončeno zprošťujícím a nyní pravomocným rozsudkem ze dne 11. března 2005. Stěžovatel dále označuje závěry dovolacího soudu ohledně jeho viny za spekulace.
Dle stěžovatele nebylo žádným způsobem prokázáno, že by měl z vyplacených provizí značný prospěch. Stěžovatel dále nesouhlasí se samotnou právní kvalifikací stíhaného skutku, který dle jeho názoru nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu kuplířství ve smyslu ust. §204 odst. 1 tr. zákona ve znění účinném před příslušnou novelou trestního zákona.
Stěžovatel dále nesouhlasí s postupem Nejvyššího soudu pokud jde o hodnocení přípustnosti jeho dovolání z důvodů dle ust. §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Stěžovatel přitom odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05, neboť se domnívá, že i v jeho případě lze označit postup dovolacího soudu za velmi restriktivní a odporující smyslu a záměru zavedení dovolání jako mimořádného opravného prostředku do trestního procesu.
II.
Ústavní soud měl v řízení o návrhu stěžovatele k dispozici spis Okresního soudu v Bruntále, vedený pod sp. zn. 3 T 88/2001, jenž byl Ústavnímu soudu zapůjčen v rámci řízení o ústavní stížnosti spoluobviněného stěžovatele T. V., vedeného pod sp. zn. IV. ÚS 1502/08. Na základě spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti nelze vyhovět, neboť je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud dále zdůrazňuje subsidiární charakter ústavní stížnosti i skutečnost, že jako orgán ochrany ústavnosti není povolán přehodnocovat důkazy, které obecné soudy v trestním řízení provedly. Je toliko povinen posoudit, zda dokazování bylo provedeno způsobem souladným s těmi zásadami trestního práva procesního, jež mají ústavněprávní relevanci jako součást práva na spravedlivý proces či práva na obhajobu (viz jednotlivá ust. §2 tr. řádu). Kasační pravomoc Ústavního soudu se uplatní jen tehdy, jsou-li skutkové či na ně navazující právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s faktickými výsledky provedeného dokazování. Jak Ústavní soud již opakovaně konstatoval, ne každé pochybení obecných soudů v rovině práva jednoduchého v trestním procesu musí nutně znamenat zásah do základních práv obviněného, zaručených příslušnými články Listiny a Úmluvy. K ingerenci ze strany Ústavního soudu tedy mohou vést jen takové chyby v řízení a rozhodování obecných soudů, jež mají ústavněprávní relevanci. V trestní věci stěžovatele Ústavní soud na straně obecných soudů žádná pochybení tohoto rázu neshledal.
V odůvodnění projednávané ústavní stížnosti stěžovatel uvádí především všeobecné odsudky postupu obecných soudů, resp. způsobu, jakým tyto soudy dospěly ke svým skutkovým zjištěním, aniž by však tyto své námitky podepřel konkrétními argumenty či důkazy. V těch případech, kdy stěžovatel uvedl námitky konkrétnějšího rázu, Ústavní soud na základě spisového materiálu obecných soudů dospěl k závěru, že se nejedná o výtky oprávněné, jež by mohly být důvodem ke zrušení napadených rozhodnutí. Navíc se zpravidla jedná o námitky, jež stěžovatel uplatnil již ve svém odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, a s nimiž se již vyčerpávajícím způsobem správně vypořádal soud odvolací ve svém v pořadí prvním rozhodnutí, resp. o námitky, jež v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyvrátil Nejvyšší soud.
Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně popisu skutku v tzv. skutkové větě rozsudku odvolacího soudu, stěžovatel zde zřejmě naráží na upřesnění, k němuž došlo ve výroku o vině původního odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. 3 T 88/2001, oproti obžalobě podané na stěžovatele a další obviněné u téhož soudu dne 4. 7. 2001. Oproti obžalobě byl v odsuzujícím rozsudku popis skutku doplněn o větu "a zajistil tak nejméně D. P". V této podobě se výrok o vině stěžovatele objevuje i v ústavní stížností napadeném rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě.
Ústavní soud připomíná, že český trestní proces je ovládán zásadou obžalovací (akusační), z níž mimo jiné vyplývá, že soud může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu (viz ust. §2 odst. 8 a §220 odst. 1 tr. řádu). Žalobní návrh je obligatorní obsahovou náležitostí podané obžaloby [§177 písm. c) tr. řádu] a skutek v něm musí být přesně označen s uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání, popřípadě s uvedením jiných skutečností, pokud je jich třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným a aby bylo odůvodněno použití určité trestní sazby (blíže viz např. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, str. 1680 a násl.). Pro zachování tzv. totožnosti skutku mezi žalobním návrhem a výrokem meritorního rozhodnutí nalézacího soudu však není zapotřebí naprostá shoda mezi tam popsanými skutkovými okolnostmi. Soud může a musí přihlížet k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě přibýt, jiné mohou odpadnout, soud může nepřesný popis z obžaloby upřesnit, nesmí se ovšem změnit podstata skutku (viz Šámal et al., str. 1681 a judikaturu tam citovanou). Dle trestněprávní teorie i ustálené judikatury tak musí být v podstatných rysech zachována alespoň část jednání nebo část trestněprávně relevantního následku, aby byla zachována tzv. totožnost skutku v poměru mezi obžalobou a rozhodnutím soudu o ní (srov. např. Císařová, D., Fenyk, J., et al., Trestní právo procesní, 4. Aktualizované a přepracované vydání, Linde: Praha 2006, str. 482; Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol., Kurs trestního práva. Trestní právo procesní, 2. Přepracované vydání, C. H. Beck, Praha 2003, str. 687). Je ovšem samozřejmým požadavkem, že popis skutku, včetně provedených změn, musí být opřen o provedené dokazování a náležitě odůvodněn.
V projednávané věci došlo k upřesnění skutkové věty ve vztahu ke stěžovateli poté, co nalézací soud vyhodnotil v souladu s trestním řádem v tehdy platném znění výpověď svědkyně P. z přípravného řízení, neboť dotyčná svědkyně v mezidobí zemřela a tudíž nemohla být v hlavním líčení vyslechnuta. Uvedená svědkyně v přípravném řízení (č. l. 1240 až 1220) vypověděla o svých kontaktech s odsouzenou K., spolupachatelkou stěžovatele, která ji spolu s dalším z obviněných M. O. zprostředkovala činnost tzv. go-go tanečnice na diskotékách v SRN. Dále svědkyně popsala, jakým způsobem a za jakých podmínek ji stěžovatel zajistil práci v zábavním podniku ve Švýcarsku, kam ji zavezl vlastním motorovým vozidlem. Uvedená svědkyně skutečně ve své výpovědi popřela, že by ona sama poskytovala sexuální služby. Ústavní soud však konstatuje, že nalézací soud a posléze v řízení o odvolání stěžovatele i Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého usnesení ze dne 17. 2. 2005 hodnotily skutečnosti uváděné svědkyní v kontextu ostatních provedených důkazů (viz ust. §2 odst. 6 in fine tr. řádu), a to zejména záznamů z telekomunikačního provozu, z nichž jednoznačně vyplývá, že stěžovatel společně s odsouzenou K. zajišťoval práci ženám v nočních klubech v zahraničí se záměrem, že jich tam bude použito též k prostituci s tím, že si společně rozdělí provizi, ač smlouvy s děvčaty budou znít na provozování tzv. striptýzových představení. Dle skutkových zjištění obecných soudů stěžovatel dokonce doporučoval, která děvčata a jaké sexuální služby mají provádět, přičemž v telefonických rozhovorech používal jednoznačně výrazy, z kterých je zřejmé, že právě provádění sexuálních služeb bude hlavní náplní činnosti děvčat v nočních podnicích v zahraničí (viz str. 12 usnesení odvolacího soudu ze dne 17. 2. 2005). V kontextu těchto dalších, již v hlavním líčení provedených důkazů, Ústavní soud v žádném případě nemůže vytýkat obecným soudům skutečnost, že na základě výpovědi svědkyně P. vzaly za prokázané, že stěžovatel tuto ženu zjednal k provozování prostituce. Je třeba rovněž zdůraznit, že popis skutku, který stěžovatel dle odsuzujícího rozsudku spáchal, se nevyčerpává větou uvedenou přímo ve vztahu k jeho osobě na str. 3 odsuzujícího rozsudku, ale patří k ní pokračování skutkové věty, týkající se i dalších obžalovaných na str. 4 rozsudku, tedy skutečnost, že ženy byly (zkráceně řečeno) zjednávány a sváděny k provozování prostituce.
Pouze pro úplnost, aniž by chtěl suplovat hodnocení důkazů obecnými soudy, Ústavní soud dodává, že z výpovědi svědkyně P. jednoznačně vyplynulo, že ji stěžovatel za úplatu zprostředkoval činnost v pohostinsko-zábavním zařízení ve Švýcarsku, kam ji i dopravil. Naopak tvrzení svědkyně, že sama nic nevěděla o poskytování sexuálních služeb, se vzhledem k dalším důkazům jeví jako zcela nevěrohodné. Je třeba připomenout, že svědkyně P. byla vyslýchána v souvislosti s trestním stíháním svého příbuzného M. O. (viz prohlášení na č. l. 1214), který jí měl rovněž zprostředkovávat uvedenou činnost v zahraničí. Jako v uvedené části nevěrohodná a účelová se tato výpověď jeví i při jejím srovnání s výpovědí celé řady dalších svědkyň pokud jde o podmínky v nočním podniku Maximilie ve městě Ottobrunn v SRN, který evidentně z části sloužil jako nevěstinec. Svědkyně P. dokonce sama zcela shodně s ostatními svědkyněmi popsala, jak bylo v uvedeném nevěstinci zařízeno tzv. separé (srov. č. l. 1219 a např. č. l. 1120).
Za irelevantní je třeba dále označit námitku stěžovatele ohledně poukazu dovolacího soudu na výpověď svědkyně D., neboť Nejvyšší soud hodnocení věrohodnosti této svědkyně ve světle rozhodnutí obecných soudů v jiných trestních věcech neprováděl a ani mu to v řízení o dovolání nepříslušelo. Jméno svědkyně D. toliko figuruje ve výčtu svědeckých výpovědí, které stěžovatel v dovolání zpochybňoval (viz str. 6 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
Rovněž pokud jde o trestněprávní kvalifikaci skutku jako trestného činu kuplířství ve smyslu §204 odst. 1 tr. řádu stěžovatel neuvádí žádnou konkrétní skutkovou či právní argumentaci, proč by po příslušné novele trestního zákona (zákon č. 134/2002 Sb., jímž byla z trestního zákona vypuštěna skutková podstata tr. činu obchodování se ženami ve smyslu ust. §246 a byla nahrazena odlišně definovaným trestným činem dle ust. §232a tr. zák. ) neměl být jeho skutek jako kuplířství kvalifikován s ohledem na ust. §16 odst. 1 tr. zákona. Otázkou právní kvalifikace skutku stěžovatele se přitom velmi podrobně zabýval Nejvyšší soud ve svém v pořadí prvním rozhodnutí v trestní věci stěžovatele (usnesení ze dne 8. 2. 2006 sp. zn. 8 Tdo 1573/2005), jenž závěrem svých úvah správně poukázal na to, že trestný čin kuplířství podle §204 tr. zákona nebyl novelou účinnou od 22. 10. 2004 dotčen. K naplnění základní skutkové podstaty trestného činu kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zákona přitom postačuje pouhé zjednání jiného k prostituci nebo kořistění z ní. Dle skutkových zjištění obecných soudů se stěžovatel právě takového jednání dopustil, a proto krajský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí skutek stěžovatele jako trestný čin kuplířství správně kvalifikoval, což náležitě a podrobně odůvodnil.
Konečně se Ústavní soud neztotožnil ani s námitkou stěžovatele, že by rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo v rozporu se zásadami vyslovenými v nálezu sp. zn. II. ÚS 669/05. Dovolací soud naopak správně konstatoval, že valnou část argumentace uvedené v dovolání stěžovatele nelze podřadit pod jím deklarovaný dovolací důvod dle ust. §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, tzn. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je zřejmé, že stěžovatel svými námitkami ve skutečnosti především polemizoval se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, která v dovolacím řízení zásadně nelze přezkoumávat. Nejvyšší soud tak v rámci citovaného dovolacího důvodu správně zkoumal toliko otázku, zda lze v případě stěžovatele aplikovat ust. §65 tr. zákona.
Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že projednávanou ústavní stížnost je třeba odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu