ECLI:CZ:US:2008:3.US.1467.08.1
sp. zn. III. ÚS 1467/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. října 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Petrem Kybicem, advokátem v Plzni, Pražská 43, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 5. 2008 sp. zn. 51 To 18/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 11. 6. 2008 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tím, že jím došlo k porušení jeho práva zakotveného v čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 8 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným usnesením byla podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta stížnost stěžovatele jako obviněného proti usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 29. 4. 2008 č. j. 2 KZV 6/2008-48, kterým bylo podle §71 odst. 3 trestního řádu rozhodnuto, že stěžovatel se z důvodu uvedeného v §67 písm. a) trestního řádu ponechává ve vazbě.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Krajský soud v Plzni rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 5. 2008 bez jeho přítomnosti a slyšení, takže mu bylo znemožněno osobně se vyjádřit a vyvrátit argumenty státního zástupce, které ho vedly k jeho ponechání ve vazbě. V souvislosti s tím poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 573/02 a Pl. ÚS 45/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 41, a svazek 36, nález č. 60, vyhlášen pod č. 239/2005 Sb.) a uvádí, že z nich má jednoznačně vyplývat povinnost soudů vždy slyšet obviněného před tím, než je rozhodováno o stížnosti obviněného proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Plzni k ústavní stížnosti. Ten poukázal na to, že o stížnosti rozhodoval den poté, co ke zdejšímu soudu jako soudu prvního stupně napadla v posuzované trestní věci pro stejný skutek obžaloba. Nalézací soud byl povinen obligatorně přezkoumat důvodnost dalšího trvání vazby postupem dle §71 odst. 5 trestního řádu v třicetidenní lhůtě, jež uplynula dne 14. 6. 2008, což učinil, přičemž stěžovatele řádně vyslechl. Uvedený soud dále poukázal na dosud nesjednocenou soudní praxi stran rozhodování o stížnosti, je-li předložena stížnostnímu soudu poté, co již ve věci byla podána obžaloba. U zdejšího soudu převládl názor, že o takové stížnosti již nemůže být rozhodnuto, nicméně příslušný senát má za to, že v každém stadiu trestního řízení nutno o podaném opravném prostředku rozhodnout.
Ústavní soud zaslal zmíněné vyjádření stěžovateli k případné replice. Stěžovatel této možnosti využil; uvedl, že argumentace Krajského soudu v Plzni nemůže nic změnit na tom, že šlo o postup protiústavní. V době, kdy tento soud rozhodoval, bylo jediným zákonným podkladem pro omezení jeho osobní svobody rozhodnutí orgánu, který nemá soudní charakter ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy, a on v duchu právní jistoty doufal, že mu bude umožněno být v rámci stížnostního řízení slyšen a osobně vyvracet důvody, které vedly státního zástupce k jeho ponechání ve vazbě. Dané řízení, ač tomu tak mělo být, nebylo kontradiktorní, s procesními zárukami pro obviněného, mezi než patří rovnost zbraní, možnost argumentovat a nahlížet do spisu. Pokud nalézací soud stěžovatele vyslechl, jde o jiné řízení, v jehož rámci stěžovatel nemohl polemizovat s předchozím rozhodnutím státního zástupce. Krajský soud nesprávně zaměňuje obsah a moment uplatnění práva obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení v rámci periodické kontroly vazby s ryze formálním výslechem obviněného k jeho osobě a k projednávané věci realizovaným postupně v jednotlivých fázích trestního řízení.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Dle názoru Ústavního soudu nelze přehlédnout procesní stránku dané věci. Jak plyne z napadeného usnesení i z vyjádření Krajského soudu v Plzni, uvedený soud rozhodoval o stěžovatelově stížnosti dne 15. 5. 2008, tj. až po podání obžaloby dne 14. 5. 2008 k témuž soudu (a tedy po skončení přípravného řízení). V důsledku této skutečnosti se v dané věci orgánem příslušným k rozhodnutí o dalším trvání vazby namísto státního zástupce stal soud (§73b odst. 2 trestního řádu), stížnostním orgánem pak namísto krajského soudu soud vrchní [§146 odst. 1 písm. c) trestního řádu]. Je tedy nutno se ptát, zda Krajský soud v Plzni jako soud stížnostní byl vůbec oprávněn v dané věci rozhodovat, resp. jak měl naložit se stížností stěžovatele proti příslušnému rozhodnutí státního zástupce. Krajský soud v Plzni argumentuje tím, že byl povinen rozhodovat, aby nedošlo ke krácení práv stěžovatele na obhajobu. Této argumentaci nelze jistě upřít opodstatnění. Na straně druhé nelze přehlédnout, že tím dochází k paralelnímu, vzájemně nezávislému rozhodování dvou orgánů o vazbě, důsledkem čehož může nastat situace, že jejich rozhodnutí budou vzájemně kolidovat, přičemž zákon nedává jasnou odpověď na to, jak takovou situaci řešit. Z hlediska principu právní jistoty je tedy takovéto rozhodování nežádoucí. Možno poznamenat, že v přípravném řízení o vazbě rozhodují souběžně různé orgány, a tak i zde hrozí zmíněná kolize; o dalším trvání vazby totiž rozhoduje státní zástupce, stížnostním orgánem je pak soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který napadené rozhodnutí vydal [§71 odst. 3, §74 odst. 1, §146a odst. 1 písm. a) trestního řádu], zatímco o žádosti o propuštění z vazby na svobodu, nevyhoví-li jí státní zástupce, rozhoduje soud (§73b odst. 3 trestního řádu), a i jeho rozhodnutí lze napadnout stížností, o níž rozhoduje nadřízený soud [§74 odst. 1, §146 odst. 2 písm. c) trestního řádu].
V této souvislosti vyvstává otázka, zda eventuální ponechání stěžovatelovy stížnosti nerozhodnuté vede k porušení jeho práva na obhajobu, jak zmínil Krajský soud v Plzni. Obdobnou problematikou se již Ústavní soud zabýval v usnesení ze dne 3. 3. 2004 sp. zn. III. ÚS 451/03 a ze dne 16. 8. 2007 sp. zn. III. ÚS 920/07 (tato rozhodnutí jsou dostupná na internetové adrese http://nalus.usoud.cz), byť tomu bylo v souvislosti s žádostí obviněného o propuštění z vazby, a dospěl k závěru, že nastalá procesní situace sama o sobě nemusí představovat porušení ústavně zaručených práv dotčených subjektů, protože ta jsou chráněna tím, že soud po podání obžaloby je podle §71 odst. 5 trestního řádu povinen o vazbě rozhodnout (a přitom zohlednit obsah nevyřízených podání obviněného).
Ústavní soud zde nepochybně vycházel z toho, že rozhodování o vazbě (resp. o jejím dalším trvání v obecném smyslu slova) má své specifikum v tom, že není "jednorázové", ale že jde o určitý proces, kdy orgány činné v trestním řízení jsou nejen povinny ex officio zkoumat, zda důvody vazby trvají nebo se nezměnily (§72 odst. 1 trestního řádu), ale také o tom ex lege v pravidelných intervalech rozhodovat (§71 trestního řádu) a totéž musí činit k žádosti obviněného (§72 odst. 3 trestního řádu). Tyto jednotlivé procesní instituty, představující současně prostředky ochrany obviněného před nedůvodným (nezákonným) omezením osobní svobody, nelze posuzovat pouze izolovaně, nýbrž tak, jak působí ve svém celku (materiálně), a to ve vztahu ke konkrétní fázi a konkrétním okolnostem toho kterého případu. Lze doplnit, že v rámci výše uvedených institutů dochází k realizaci ústavněprocesních práv obviněného (jako je např. právo být slyšen), jež představují základní institucionální záruky spravedlnosti řízení ohledně dalšího omezení osobní svobody. Z judikatury Ústavního soudu však zřetelně plyne, že tato práva obviněný nemá pokaždé, kdy je rozhodováno obecným soudem o vazbě; podstatné je, aby daná procesní práva byla naplněna z materiálního hlediska.
Jde-li o nyní řešenou věc, Ústavní soud tak posuzoval, zda by případné "nerozhodnutí" o stížnosti stěžovatele nemělo za následek, že by zůstal bez zmíněné právní ochrany. V tomto směru vzal v úvahu, že v podstatě o tomtéž, tj. o dalším trvání vazby (v širším smyslu), musí rozhodnout příslušný soud podle citovaného ustanovení §71 odst. 5 trestního řádu a jeho rozhodování se i z hlediska časového překrývá s hypotetickým rozhodováním soudu o stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí státního zástupce o jeho ponechání ve vazbě. Soud je přitom povinen zohlednit obsah podané, avšak dosud nerozhodnuté stížnosti. V posuzované věci stěžovatel svou stížnost, jak plyne z vyjádření Krajského soudu v Plzni, nijak neodůvodnil, takže tímto aspektem není třeba se zde zabývat.
Za situace, kdy Ústavní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Plzni (v pozici soudu stížnostního) nebyl vůbec povinen (a ani oprávněn) rozhodovat stížnosti stěžovatele, nemělo žádný smysl vytýkat tomuto soudu, že rozhodl bez předchozího stěžovatelova slyšení, jak je mu v ústavní stížnosti vytýkáno. Samotný fakt, že uvedený soud rozhodl, stěžovatel nenapadá a zrušení předmětného rozhodnutí z tohoto důvodu by beztak nemohlo vést ke zlepšení stěžovatelovy právní pozice. Z výše uvedeného je patrno, že tvrzené porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, spočívající v absenci předchozího slyšení stěžovatele, nutno posoudit až v souvislosti s rozhodováním soudu podle §71 odst. 5 trestního řádu. Ač to pro posouzení této věci relevantní není, možno podotknout, že z vyjádření Krajského soudu v Plzni vyplynulo, že stěžovatel v příslušném řízení vyslechnut byl, a tedy že (nakonec) nedošlo ke zkrácení tohoto jeho práva.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu