ECLI:CZ:US:2004:3.US.451.03
sp. zn. III. ÚS 451/03
Usnesení
III. ÚS 451/03
Ústavní soud rozhodl dne 3. března 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. S., zastoupeného JUDr. S. D., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2003, sp. zn. 9 To 402/2003, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7. 7. 2003, sp. zn. 70 Nt 3754/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2003, sp. zn. 9 To 402/2003, jakož i jemu předcházející usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7. 7. 2003, sp. zn. 70 Nt 3754/2003, když tvrdil, že uvedené orgány veřejné moci porušily jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Jak Ústavní soud z příslušného soudního spisu zjistil, napadeným usnesením městského soudu byla podle §72 odst. 3 trestního řádu zamítnuta žádost stěžovatele a spoluobviněných M. B. a P. S. o propuštění z vazby na svobodu. V odůvodnění tohoto rozhodnutí soud uvedl, že jmenovaní jsou stíháni Policií ČR, Správou Jihomoravského kraje, službou kriminální policie a vyšetřování, odborem hospodářské kriminality pod
ČTS: PJM-6/OHK-23-2003, pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona, jehož se měli dopustit formou účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) trestního zákona, a to v souvislosti s uzavíráním fiktivních leasingových smluv na úkor společnosti ČP L., a. s., Praha. V rámci tohoto trestního stíhání byli jmenovaní usnesením Městského soudu v Brně ze dne 16. a 17. 1. 2003, sp. zn. 70 NT 3526/2003, vzati do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) trestního řádu. Dále soud uvedl, že po posouzení věci obviněných dospěl k závěru, že trvání vazby je plně důvodné, neboť je naplněna materiální podmínka vazby specifikovaná v §67 trestního řádu, dán je vazební důvod dle §67 písm. a) trestního řádu, kdy vzhledem ke konkrétním okolnostem případu hrozí obviněným vysoký trest, přičemž tato hrozba nestojí osamoceně, protože z jejich strany bylo vyvíjeno úsilí k zakrytí jejich účasti na činnosti, která je předmětem trestního stíhání. Odůvodněna je rovněž existence vazby z důvodu dle §67 písm. b) trestního řádu, a to i přesto, že se obvinění již seznámili se spisem, neboť vyvíjeli tlak na obviněnou H. K., jak má vypovídat, ovlivňovali i případné svědkyně L. a M. K., zřejmě podnikali i určité kroky směřující k likvidaci možných důkazních prostředků.
V záhlaví citovaným usnesením krajský soud podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl stížnost obviněných proti výše popsanému usnesení městského soudu. Svůj závěr zdůvodnil tím, že státní zástupce dne 31. 7. 2003 ve věci podal obžalobu ke Krajskému soudu v Brně, která je vedena pod sp. zn. 42 T 16/2003, a zákonným soudcem pro rozhodování o vazbě je příslušný předseda senátu Krajského soudu v Brně, kterému byla věc přidělena, a senát, který vyřizuje stížnosti proti rozhodnutí v souvislosti s přípravným řízením, již ve věci rozhodovat nemůže.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že zmíněné usnesení krajského soudu je vnitřně rozporné, když na straně jedné soud konstatuje, že není oprávněn ve věci rozhodovat, na straně druhé stížnost zamítá, je i nesrozumitelné, resp. nedostatečně (tj. v rozporu s §134 trestního řádu) odůvodněné. Dále stěžovatel tvrdí, že pokud byla podána stížnost, bylo povinností soudu o takové stížnosti neprodleně rozhodnout, a to bez ohledu na to, zda byla obžaloba podána nebo nikoliv, přičemž soud, pokud by respektoval lhůty dané trestním řádem, měl dostatek času na to, aby o stížnosti rozhodl. Proti usnesení městského soudu pak stěžovatel namítá, že soudem uváděné důvody pro trvání vazby nelze akceptovat, protože jsou na straně jedné velmi obecné, na straně druhé zmíněná "obecnost" se opírá o tvrzení nemající oporu v provedeném dokazování. Pokud jde o důvod vazby dle §67 písm. a) trestního řádu, má jím být dle soudu hrozba vysokého trestu, žádné další skutečnosti, které by mohly být reálným základem pro obavu, že by se stěžovatel chtěl skrývat či uprchnout, a tak se vyhýbat trestnímu stíhání, však uvedeny nejsou. V případě důvodů vazby dle §67 písm. b) trestního řádu závěry soudu o působení na svědky či o ničení důkazů nemají dle stěžovatele oporu v provedeném dokazování, kdy "význam" má mít pouze výpověď spoluobviněné H. K., příp. jejích dcer L. a M. K., žádné jiné skutečnosti a důkazy v neprospěch stěžovatele nehovoří. Přitom tvrzení H. K.vé či jejích dcer nelze podložit žádnými jinými relevantními důkazy, dle názoru stěžovatele je vykonstruované a nevěrohodné, v rozporu s dalšími zjištěnými skutečnostmi, což vyplývá z řady svědeckých výpovědí. Současně stěžovatel poukazuje na to, že dcery spoluobviněné H. K. se v důsledku nesprávného postupu státního zástupce účastnily jako veřejnost hlavního líčení dne 5. 12. 2002, při kterém byla jmenovaná slyšena, což lze považovat za návodnou instruktáž k tvorbě pozdějších výpovědí těchto svědkyň; vzhledem k tomu má být daný důkaz v rozporu s trestním řádem. Stěžovatel poukazuje i na to, že H. K. po svém zadržení vydala všechny doklady a materiály, které měly souviset s trestnou činností (tyto však žádnou takovou souvislost neměly), takže nemohly být stěžovatelem ničeny. Stěžovatel se domnívá, že všechny ostatní důkazy svědčí v jeho prospěch, takže se mělo postupovat v souladu se zásadou in dubiis mitius, a zdůrazňuje, že trestní řízení trvá již dlouhou dobu a všichni svědci a obvinění již byli vyslechnuti, vyšetřování bylo ukončeno, takže nehrozí, že by stěžovatel mohl působit na dosud nevyslechnuté svědky. Dle stěžovatele neexistují žádné další konkrétní skutečnosti, ze kterých by bylo možné dovodit, že by mařil objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. I kdyby se vycházelo z toho, že se stěžovatel stýkal s dcerami H. K., nebyl (v této době) v postavení obviněného. Pokud dle soudu měl na ni působit, pak soud předjímal právní závěr o prokázání viny v budoucím možném trestním stíhání, což (zřejmě) má být v rozporu s principem presumpce neviny. Protože z vyšetřovacího spisu neplyne, že by si stěžovatel byl vědom budoucího trestního stíhání, má postup soudu zakládat rozpor s principem odpovědnosti za zavinění. V návaznosti na to stěžovatel namítá, že i kdyby byla připuštěna "konkretizace" koluzních důvodů již u "podezřelého", muselo by být stanoveno, v jakém momentu se stěžovatel stal podezřelým, jinak by byl časový úsek, za který by se posuzovalo jednání stěžovatele, v podstatě nekonečný. V řízení by muselo být prokázáno, kdy si byl stěžovatel vědom hrozícího trestního stíhání, což se nestalo. Vzhledem k uvedenému má stěžovatel za to, že důvody vazby koluzní rovněž nejsou dány. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně. Prvně uvedený soud odmítl, že by porušil ústavně zaručená práva stěžovatele, a konstatoval, že setrvává na svých závěrech; jde-li o jejich zdůvodnění, odkázal na argumenty uvedené v odůvodnění napadeného usnesení, z něhož je patrné, že soud pečlivě hodnotil všechny informace obsažené ve spisovém materiálu. Ve vztahu k námitkám ohledně porušení §72 odst. 3 trestního řádu pak uvedl, že jde o lhůtu pořádkovou, jejíž nedodržení nemá vliv na správnost či zákonnost rozhodnutí; k tomu ale poznamenal, že o žádostech stěžovatele bylo rozhodováno přednostně, na (nikoliv značné) překročení lhůty měla mít vliv obsáhlost spisových materiálů a čerpání řádné dovolené. Krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou, a navrhl ji proto odmítnout.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť možnost porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele zjištěna nebyla.
Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení městského soudu, při jejím posuzování vzal Ústavní soud v úvahu, že po podání obžaloby usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 46 T 16/2003, byla v souladu s §71 odst. 5 trestního řádu přezkoumána důvodnost trvání vazby s tím výsledkem, že se stěžovatel ponechává ve vazbě, protože vazební důvody trvají i nadále. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, načež Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 1 To 88/2003, citované usnesení zrušil a rozhodl, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodu podle §67 písm. b) trestního řádu. Proti oběma rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2003, sp. zn. IV. ÚS 534/03, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona. Vzhledem k tomu, že zmíněná ústavní stížnost obsahuje, pokud jde o důvody vazby, námitky obsahově shodné s námitkami obsaženými v nyní posuzované ústavní stížnosti, s nimiž se již Ústavní soud vypořádal, nezbývá než stěžovatele na závěry obsažené v uvedeném rozhodnutí, s nimiž se plně ztotožňuje i III. senát Ústavního soudu, odkázat. Nelze ani přehlédnout, že usnesením ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 591/03, odmítl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona co do svého obsahu obdobnou ústavní stížnost spoluobviněného M. B., jež směřovala proti všem výše zmíněným rozhodnutím obecných soudů. Zbývá jen doplnit, že i kdyby se námitky stěžovatele, týkající se útěkové vazby, jevily jako důvodné (viz výše citované usnesení vrchního soudu), tato skutečnost by vzhledem k uvedeným okolnostem ústavnost omezení svobody stěžovatele neovlivnila.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, která směřuje proti usnesení krajského soudu, ta obsahuje zejména námitku vadného odůvodnění tohoto rozhodnutí. S touto námitkou se však Ústavní soud neztotožnil. Byť si lze představit podrobnější zdůvodnění postupu, který soud zvolil, podstata věci stěžovateli ozřejmena byla, neboť z napadeného rozhodnutí je patrné, že krajský soud dospěl k závěru, že v důsledku podání obžaloby přestal být soudem příslušným pro rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí, jež bylo vydáno v rámci přípravného řízení. Tato problematika již byla řešena ze strany obecných soudů, takže lze stěžovatele na příslušná rozhodnutí odkázat (viz např. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 1. 1998, sp. zn. 8 To 2/98, publ. in: Soudní judikatura seš. č. 5/1998/Jt 43/98/, srov. i usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 4 To 508/98, publ. in: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 5/1999/Rt 31/99/). V posuzovaném případě je dle názoru Ústavního soudu zřejmé, že po podání obžaloby se orgánem příslušným k rozhodnutí o vazbě (§71 odst. 5, §73b odst. 2 trestního řádu) stal soud, a to navíc soud krajský (§17 trestního řádu), stížnostním soudem se tudíž stal soud vrchní [§146 odst. 1 písm. c) trestního řádu]. Z uvedeného lze učinit závěr, že po podání obžaloby dne 31. 7. 2003 již v dané věci Krajský soud v Brně jako soud stížnostní nebyl oprávněn rozhodovat. Vzhledem ke skutečnosti, že trestní řád pro takové případy neobsahuje výslovnou úpravu, nastává z procesního hlediska poměrně složitá situace, protože není zřejmé, jak s takovou stížností naložit. V prvním z výše uvedených judikátů bylo stížností napadené rozhodnutí stížnostním soudem podle §149 odst. 1 trestního řádu zrušeno s tím, že původní žádost sice zůstane nevyřešena, avšak zůstane součástí spisu, a po podání obžaloby k ní příslušný soud z úřední povinnosti přihlédne. Obdobně tomu je i v posuzovaném případě, kde sice žádost stěžovatele o propuštění z vazby nevyřízena nezůstala, zato však zůstala - z věcného hlediska - nevyřízena stížnost proti rozhodnutí o této žádosti. Z výše uvedeného vyplývá i ta skutečnost, že i kdyby Ústavní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil, nebyl by zde orgán, jenž by o stížnosti stěžovatele mohl znovu rozhodovat.
Dle názoru Ústavního soudu uvedená řešení, resp. následně vzniklý stav, sám o sobě nemusí obecně představovat porušení ústavně zaručených práv dotčených subjektů, protože ta jsou chráněna tím, že soud po podání obžaloby je podle §71 odst. 5 trestního řádu povinen o vazbě rozhodnout, přičemž o nevyřízené žádosti stěžovatele o propuštění na svobodu může, vzhledem k principu procesní ekonomie, rozhodovat společně s rozhodováním o ponechání obviněného ve vazbě, jak uvedl ve svém nálezu Ústavní soud ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 253/03 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky dosud nepublikován), příp. při tomto svém rozhodování ex officio zohlední i (věcně) nevyřízenou stížnost obviněného. Uvedené však chápe Ústavní soud jako obiter dictum, protože v posuzovaném případě bylo zjevné, že se stěžovateli dostalo plné ochrany jeho práv (byť i v důsledku procesní aktivity jeho samotného), kdy důvodnost setrvání stěžovatele ve vazbě již byla přezkoumána vrchním soudem jako soudem stížnostním, a ústavnost tohoto zásahu posoudil Ústavní soud (viz výše).
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 3. března 2004