ECLI:CZ:US:2008:3.US.1703.08.1
sp. zn. III. ÚS 1703/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. A. M., zastoupené JUDr. Lenkou Vislockou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Spálená 11, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2008, č.j. 27 Co 61/2007, 62/2007-876, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod - zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, které soud vydal v občanskoprávním řízení jakožto opravné usnesení ve smyslu ustanovení §164 o. s. ř.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává, že žalobce A. Š. (dále jen "vedlejší účastník") se proti žalované stěžovatelce domáhal zrušení podílového spoluvlastnictví k blíže specifikovaným nemovitostem.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 7. 2007, č.j. 27 Co 61/2007, 62/2007-839, schválil soudní smír následujícího znění:
"Podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem, a to: pozemková parcela č. 1584 - zastavěná plocha, jiná stavba na pozemkové parcele č. parc. 1584, pozemková parcela č.parc. 1585/1 - zastavěná plocha, rodinný dům čp. 122 na pozemkové parcela č. 1585/1, pozemková parcela č. 1585/2 - zastavěná plocha, garáž na pozemkové parcele č. parc. 1585/2, pozemková parcela č. 1585/4 - zastavěná plocha, jiná stavba na pozemkové parcele č. 1585/4, pozemková parcela č. 1585/5 - zastavěná plocha, jiná stavba na pozemkové parcele 1585/5, pozemková parcela č. 1585/6 - zastavěná plocha , jiná stavba na pozemkové parcele č. 1585/6, pozemková parcela č. 1585/7 - zastavěná plocha, jiná stavba na pozemkové parcele č. 1585/7, pozemková parcela č. 1585/8 - zastavěná plocha, zemědělská stavba na parcele č. 1585/8, pozemková parcela č. 1585/3 - ostatní plocha, ostatní komunikace, parcela č. 1587/2 - ostatní plocha (zeleň), pozemková parcela č. 1587/3 - zastavěná plocha a nádvoří (zbořeniště), pozemková parcela č. 1590 - ostatní plocha, komunikace, vše zapsané na LV č. 2846 pro obec Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, katastrální území Stará Boleslav, u katastrálního úřadu pro Středočeský kraj katastrální pracoviště Praha - východ se zrušuje.
Do výlučného vlastnictví žalované Ing. A. M. se přikazují pozemkové parcely č. parc. 1587/2 - ostatní plocha se způsobem využití zeleň a č. parc. 1587/3 - zastavěná plocha a nádvoří se způsobem využití zbořeniště v katastrálním území Stará Boleslav v obci Brandýs nad Labem - Stará Boleslav.
Ostatní nemovitosti uvedené v prvním odstavci se přikazují do výlučného vlastnictví žalobce A. Š.
Žalobce se zavazuje zaplatit žalované na vyrovnání podílu částku 4 969 000 Kč do 30 dnů od právní moci rozhodnutí.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Tím se mění rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 31. 3. 2006 č.j. 5 C 27/2000-652 a výrok II. usnesení ze dne 8. 6. 2006 č.j. 5 C 27/2000-682.
Účastníci jsou povinni zaplatit České republice do pokladny Okresního soudu Praha - východ znalečné, a to žalobce částku 17 505,50 Kč a žalovaná 20 005,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí."
Následně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 4. 2008, č.j. 27 Co 61/2007, 62/2007-876, k návrhu vedlejšího účastníka a s poukazem na ustanovení §164 o. s. ř. opravil původní (vlastní) rozhodnutí tak, že první odstavec jeho usnesení ze dne 12. 7. 2007, 27 Co 61/2007, 62/2007-839, "správně zní":
"Podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem, a to: pozemková parcela č. 1584 - zastavěná plocha a nádvoří, jiná stavba na pozemkové parcele č. 1584, pozemková parcela č. 1585/1 - zastavená plocha a nádvoří, rodinný dům čp. 122 na pozemkové parcele č. 1585/1, pozemková parcela č. 1585/2 - zastavěná plocha a nádvoří, garáž na pozemkové parcele č. 1585/2, pozemková parcela č. 1585/4 - zastavěná plocha a nádvoří, jiná stavba na pozemkové parcele č. 1585/4, pozemková parcela č. 1585/5 - zastavěná plocha a nádvoří, jiná stavba na pozemkově parcele 1585/5, parcela č. 1585/6 - zastavěná plocha a nádvoří, jiná stavba na pozemkové parcele č. 1585/6, pozemková parcela č. 1585/7 - zastavěná plocha a nádvoří, jiná stavba na pozemkové parcele č. 1585/7, pozemková parcela č. 1585/8 - zastavěná plocha a nádvoří, zemědělská stavba na parcele č. 1585/8, parcela č. 1585/3 - ostatní plocha, ostatní komunikace, parcela č. 1587/2 - ostatní plocha (zeleň), parcela č. 1587/3 - zastavěná plocha a nádvoří (zbořeniště), pozemková parcela č. 1590 - ostatní plocha, ostatní komunikace, vše zapsané na LV č. 2846 pro obec Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, katastrální území Stará Boleslav, u KÚ pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha - východ se zrušuje."
Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti tvrdí, že její "práva" byla porušena tím, že "Krajský soud v Praze nebyl oprávněn dodatečně opravit a změnit uzavřenou dohodu o smíru bez jejího vědomí a souhlasu jako účastnice této dohody" ["odstranit údaj "zastavěná plocha", který je přesně definovaný v katastrálních předpisech, a výrok doplnit označením druhu pozemku "zastavěná plocha a nádvoří", kdy toto označení pro zápis údajů o právních vztazích do katastru nemovitostí dle ustanovení §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, není nutné, což Krajský soud v Praze ... v odůvodnění napadeného usnesení uznává"], jelikož nelze "odhlédnout od skutečnosti", že ji "podepsala na návrh soudu, avšak s vědomím, že znění dohody je přesné, jednoznačné a proti znění této dohody nebyly žádnou ze stran vzneseny žádné námitky".
Stěžovatelka namítá, že "nádvoří, nezastavěné plochy, nebyly předmětem žalobního návrhu, nebyly uvedeny ani v něm, ani v rozsudku soudu prvního stupně, ani v uzavřené dohodě o smíru, kterou podepsala a kterou Krajský soud v Praze následně schválil".
V "autentické" podobě šlo podle stěžovatelky o "částečný" soudní smír, kterým se "zrušuje pouze podílové spoluvlastnictví u zastavěné plochy parcely č. 1584 a u jiné stavby na zastavěné ploše této parcely", nikoli však "u celé parcely, stejně tak jako i u dalších stejným způsobem označených parcel", přičemž "nezastavěná plocha, nádvoří zůstává v podílovém spoluvlastnictví účastníků". Pojem "nádvoří, plochy zastavěné budovou a parcela jsou v katastrálních předpisech přesně definovány", uvádí se v ústavní stížnosti, a "stejně tak je přesně stanoven způsob jejich evidence."
S poukazem na ustanovení §40 odst. 2 a §99 odst. 2 a 3 o. s. ř. a §516 obč. zák. stěžovatelka dovozuje, že krajský soud "nemohl po právu dohodu o smíru změnit jen na základě žádosti jednoho z účastníků (vedlejšího účastníka) a navíc z důvodů, aby jeho znění bylo v souladu se zápisem v katastru nemovitostí", a dále, aby jí "bylo zabráněno domáhat se opravy chybného zápisu v katastru nemovitostí u soudu".
Stěžovatelka uzavírá, že se "nejednalo o opravu chyb v psaní nebo počtech ani o jiné zjevné nesprávnosti ve smyslu §164 o. s. ř.", nýbrž o "nezákonný zásah do pravomocného usnesení soudu a do jejích základních práv a porušení ustanovení §164 o. s. ř."; podotýká přitom, že "ač se jednalo opravu výroku rozhodnutí soudu, nebyla odložena vykonatelnost původního usnesení".
Ve vyjádřeních k ústavní stížnosti se krajský soud a vedlejší účastník vyslovili, že opravné usnesení pokládají za věcně správné. Stěžovatelka jim v replice opětovně oponovala a dala najevo, že ústavní stížnost nadále považuje za důvodnou.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].
Je zjevné, že zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práv, jichž se stěžovatelka dovolává, nemohl vzejít ze samotného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2008, č.j. 27 Co 61/2007, 62/2007-876, ale teprve - jeho průmětem - z usnesení téhož soudu ze dne 12. 7. 2007, č.j. 27 Co 61/2007, 62/2007-839, ve znění "opravného" usnesení.
Obdobného výsledku jako zrušením usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2008, č.j. 27 Co 61/2007, 62/2007-876, lze dosáhnout i odstraněním usnesení ze dne 12. 7. 2007, č.j. 27 Co 61/2007, 62/2007-839, ve znění "opravného" usnesení, v režimu obecného soudnictví, k čemuž stěžovatelce zůstává procesní prostor otevřen (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 796/08).
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; těmi jsou i opravné prostředky mimořádné, s výjimkou návrhu na obnovu řízení (srov. §72 odst. 3 téhož předpisu).
Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, však v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
Podle ustanovení §99 odst. 3 o. s. ř. má schválený smír účinky pravomocného rozsudku. Rozsudkem však může soud zrušit usnesení o schválení smíru, je-li smír podle hmotného práva neplatný; návrh lze podat do tří let od právní moci usnesení o schválení smíru.
Žaloba o neplatnost smíru je zvláštním mimořádným opravným prostředkem. Má svůj samostatně formulovaný důvod, který ji odlišuje od mimořádných opravných prostředků, jinak též použitelných. Tímto důvodem je, že dohoda účastníků, která se stala podkladem schváleného smíru, je podle hmotného práva neplatná. Žaloba směřuje proti usnesení o schválení smíru, a nikoli proti dohodě samotné, protože ta byla usnesením o schválení smíru postavena naroveň autoritativnímu soudnímu rozhodnutí [Winterová, A. a kol.: Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou, Praha: Linde, 2005, s. 195; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 862/2006 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 2. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3135/07)].
O podmínku "rozporu s hmotným právem" jde tehdy, je-li smír v rozporu s obecnými požadavky kladenými zákonem na náležitosti právních úkonů (srov. §37 a násl. obč. zák.) nebo pomíjí-li náležitosti úkonu, stanovené pro vznik, změnu nebo zánik právního vztahu, případně je jinak v rozporu s kogentními ustanoveními hmotného práva nebo tato ustanovení obchází, resp. je v rozporu s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2003, sp. zn. 20 Cdo 307/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 45/2003, popř. usnesení ze dne 29. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2604/2003).
Právě námitku absence vůle, resp. projevu vůle (coby "esenciální náležitosti všech právních úkonů") uzavřít s vedlejším účastníkem dohodu, v jejímž dosahu by byly i sporná "nádvoří" ("nezastavěné plochy"), uplatnila stěžovatelka v ústavní stížnosti, aniž by se však k tomuto zvláštnímu mimořádnému opravnému prostředku (ve vztahu k němuž nelze a priori předjímat, že není způsobilý k prosazení zájmu, který sleduje) uchýlila.
Tím, že žaloba proti usnesení o schválení soudního smíru (proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2007, č.j. 27 Co 61/2007, 62/2007-839, ve znění "opravného" usnesení ze dne 21. 4. 2008, č.j. 27 Co 61/2007, 62/2007-876) podána nebyla (ústavní stížností není dokládán opak), vyvstala situace, kdy stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud i v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji soudcem zpravodajem podle citovaného §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl.
Vzhledem k tomuto výsledku řízení pozbývá logicky podkladu potřeba věcně reagovat na stěžovatelčin návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (usnesení o schválení smíru) a netřeba zde ani zvláštního (negativního) výroku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2008
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj