ECLI:CZ:US:2008:3.US.1732.08.1
sp. zn. III. ÚS 1732/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. prosince 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Petrou Olmrovou Nykodýmovou, Ph.D., advokátkou v Říčanech, 17. listopadu 230, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 4. 2008 č. j. 26 Cdo 2267/2006-309, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2006 č. j. 22 Co 23/2006-295 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 11. 2005 č. j. 24 C 138/99-272, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 3. 7. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatele byl porušen čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i stěžovatelovo právo vlastnit majetek.
Z předložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.
Žalobce se domáhal proti třem žalovaným určení, že je členem (určitého) družstva a nájemcem (určitého) bytu, a současně se domáhal vyklizení tohoto bytu.
Obvodní soud pro Prahu 10 částečným rozsudkem ze dne 15. 2. 2002 č. j. 24 C 138/99-143, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2002 č. j. 39 Co 169/02-172 rozhodl, že žalobce je členem družstva a nájemcem uvedeného bytu (ve vztahu ke druhému žalovanému byla žaloba zamítnuta pro nedostatek pasivní legitimace). Rozhodnutí o vyklizení bytu bylo vyhrazeno konečnému rozsudku.
Žalobce podal návrh na vstup stěžovatele do řízení místo původních tří žalovaných. Obvodní soud dne 20. 5. 2003 povolil vystoupení původního prvního a třetího žalovaného a vstup stěžovatele místo nich jako žalovaného, avšak nepovolil vystoupení původního druhého žalovaného. Odvolací soud dne 2. 4. 2004 výroky prvostupňového soudu o vystoupení původního prvního a třetího žalovaného a vstupu stěžovatele místo nich na straně žalovaného zrušil.
Stěžovatel podal odvolání proti částečnému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 2. 2002. Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 4. 2004 č. j. 22 Co 155/2005-261 odvolání odmítl, a to pro opožděnost a současně z důvodu podání osobou neoprávněnou.
Usnesením ze dne 14. 6. 2005 č. j. 24 C 138/99-263 obvodní soud připustil vystoupení původních tří žalovaných z řízení a vstoupení stěžovatele místo nich jako žalovaného.
Obvodní soud pro Prahu 10 konečným rozsudkem ze dne 11. 11. 2005 č. j. 24 C 138/99-272 uložil stěžovateli (v této fázi jedinému žalovanému) vyklidit byt.
Stěžovatel podal odvolání, na základě kterého Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 4. 2006 č. j. 22 Co 23/2006-295 prvostupňové rozhodnutí změnil pouze co do lhůty stanovené pro vyklizení bytu, jinak prvostupňový rozsudek potvrdil.
Stěžovatelovo dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 4. 2008 č.j. 26 Cdo 2267/2006-309 odmítnuto pro nepřípustnost (dovolací soud neshledal otázku zásadního právního významu).
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že původní tři žalovaní byli postupně na základě smluv o převodu členských práv členy družstva. Stěžovatel s třetím žalovaným uzavřel dne 10. 1. 2001 smlouvu o převodu členských práv a povinností v družstvu a o nájmu bytu. Nebyl však informován o tom, že probíhá soudní řízení týkající se předmětu převodu (sp. zn. 24 C 138/99). O řízení se dozvěděl teprve po proběhnuvším odvolacím řízení proti částečnému rozsudku ze dne 15. 2. 2002, resp. po právní moci rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 27. 11. 2002 o odvolání původního druhého žalovaného (pouze druhý žalovaný podal proti částečnému rozsudku ze dne 15. 2. 2002 odvolání).
Stěžovatel namítl, že pro konečný rozsudek o vyklizení byl rozhodující částečný rozsudek určovací. "Fáze" řízení zakončená částečným rozsudkem však probíhala bez účasti stěžovatele, který tak neměl možnost uplatnit své námitky. Stěžovatel tvrdí, že řízení proběhlo proti subjektům (třem původním žalovaným) bez pasivní věcné legitimace. Stěžovatel naopak, ač pasivně legitimován, neměl možnost jednat před soudem, a to ani poté, kdy se o řízení dozvěděl (jeho odvolání proti částečnému rozsudku bylo odmítnuto). Vadný postup v "první fázi" řízení pak měl za následek (konečné) rozhodnutí o povinnosti stěžovatele vyklidit byt; vada nebyla odstraněna ani v dovolacím řízení. Tím bylo zasaženo do stěžovatelových majetkových práv nabytých smlouvou o převodu členských práv. Stěžovatel brojí proti tomu, že by jako nabyvatel v dobré víře měl přijít o majetek v důsledku neplatnosti právního úkonu učiněného na počátku "řetězu" převodů (tj. v důsledku neplatnosti smlouvy mezi žalobcem a prvním nabyvatelem).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Námitky, které stěžovatel vznesl v ústavní stížnosti, se převážně vztahují k části soudního řízení, které proběhlo před vydáním částečného rozsudku, resp. před pravomocným rozhodnutím obecných soudů o členství v družstvu a o nájmu. Stěžovatel zejména uvedl námitky, jež se přímo vztahují k této části řízení, tedy že nebyl přibrán jako účastník, nemohl se ve věci vyjadřovat, řízení bylo vedeno s nelegitimovanými subjekty. Tvrzení o porušení majetkových práv (v důsledku konečného rozsudku o povinnosti vyklidit byt) pak rovněž zčásti spojil s námitkami vad účastenství a legitimace v "první fázi" řízení.
Ohledně těchto námitek je třeba konstatovat, že nenašly adekvátní odraz v návrhovém žádání. Jak je patrno z výše uvedených skutečností, o části žaloby, kterou se žalobce domáhal určení členství v družstvu a nájmu, bylo rozhodnuto částečným rozsudkem dne 15. 2. 2002 ve spojení s rozsudkem odvolacím ze dne 27. 11. 2002 (rozsudek nabyl právní moci). Sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že proti částečnému rozsudku brojil odvoláním (to bylo odmítnuto). Ústavní stížností se však stěžovatel domáhá (toliko) zrušení tří rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo následně, po pravomocném částečném rozsudku, rozhodováno o otázce vyklizení (o posledním nároku uplatněném v žalobě). Vzhledem k tomu, že Ústavní soud je vázán návrhem stěžovatele podle zásady ultra petitum partium iudex condemnare non potest, nemohl se danými námitkami věcně zabývat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž namítl porušení majetkových práv (v důsledku konečného rozsudku o povinnosti vyklidit byt), a to ve spojení s tvrzením o dobré víře při uzavírání smlouvy ze dne 10. 1. 2001.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů a Ústavní soud přistupuje k zásahu do jejich činnosti jen výjimečně (viz např. nález III. ÚS 224/98, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 15, č. 98, či nález III. ÚS 447/03 ze dne 13. 10. 2004, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 35, č. 145).
Ve své rozhodovací praxi se také vyslovil k pojmu "dobré mravy" (viz např. usnesení II. ÚS 249/97 ze dne 26. 2. 1998, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 10, č. 14, str. 383, či nález III. ÚS 729/06 ze dne 3. 1. 2007, uveřejněný na stránkách http://nalus.usoud.cz) s tím, že otázka dobrých mravů musí být posuzována z hlediska konkrétního případu v daném čase a na daném místě, a to ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům přitom přísluší výhradně obecným soudům (s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" je zde soudům dána možnost uvážení); ústavněprávní přezkum není vyloučen, avšak je omezen na to, zda rozhodnutí nevybočilo z ústavních mezí (zda jde o uvážení zákonem povolené, učiněné orgánem veřejné moci k tomu zmocněným a zda netrpí prvky svévole). Ústavnímu soudu, coby orgánu ochrany ústavnosti ex constitutione, přísluší v daném směru korigovat pouze evidentní excesy.
Ústavní soud se rovněž opakovaně vyslovil k povinnosti soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí, resp. k právu na náležité (transparentní) odůvodnění jakožto součásti práva na spravedlivý proces (viz např. nález III. ÚS 176/96 ze dne 26. 9. 1996, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 6, č. 89).
Z napadených rozhodnutí (o vyklizení bytu) Ústavní soud zjistil, že stěžovatel vznesl námitku dobré víry již před obecnými soudy. Odvolací soud zpochybnil dobrou víru stěžovatele poukazem na výpověď původního třetího žalovaného. Nejvyšší soud v otázce dobré víry poukázal na svou předchozí (konkrétní) judikaturu s tím, že na základě §3 odst. 1 občanského zákoníku nelze zamítnout žalobu o vyklizení bytu, je-li byt užíván bez právního důvodu.
Ústavní soud má za to, že obecné soudy se otázkou dobré víry a aplikace §3 odst. 1 občanského zákoníku zabývaly (ve vztahu k povinnosti vyklizení), své úvahy a závěry pak dostatečně a srozumitelně odůvodnily ve svých rozhodnutích; Nejvyšší soud rovněž odkázal na svá předchozí konkrétní rozhodnutí týkající se otázky vyklizení a dobrých mravů. Ústavní soud nemá za to, že by daný výklad představoval vybočení z ústavních kautel či že by obecné soudy postupovaly libovolně.
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu