ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.2267.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2267/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce J. K., zastoupeného opatrovnicí, právně zastoupeného advokátkou, proti žalovanému M. B., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 24 C 138/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2006, č. j. 22 Co 23/2006-295, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.200,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal vůči žalovanému P. B. (původně žalovanému 1), vůči žalované P. spol. s.r.o., se sídlem v P. 2, Bělehradská 11 (původně žalované 2) a vůči žalovanému M. Š. (původně žalovanému 3), jednak toho, aby bylo žalovaným uloženo vyklidit a odevzdat žalobci vyklizený byt č. 12, I. kategorie, sestávající ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství ve 4. poschodí domu čp. 360 v Káranské ulici čp. 14, v P. 10 (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“) do 15 dnů od právní moci rozsudku a dále, aby bylo určeno, že žalobce je členem „D. n.“ a nájemcem předmětného bytu. Žalobu odůvodnil mimo jiné i tím, že dne 16. 2. 1999 uzavřel s původně žalovanou 2) dohodu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v D. n. Vzhledem k tomu, že v té době již trpěl duševní poruchou, která nebyla přechodného rázu a která jej činila k tomuto úkonu nezpůsobilým, pokládá dohodu o převodu členských práv a povinností za neplatnou. Původně žalovaný 1) v bytě bydlí na základě souhlasu původní žalované 2) a původně žalovaná 2) převedla dne 13. 11. 2000 členská práva a povinnosti na původně žalovaného 3). Všichni původně žalovaní 1), 2) a 3) užívají byt bez právního důvodu. Požadoval proto jejich vyklizení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) částečným rozsudkem ze dne 15. 2. 2002, č. j. 24 C 138/99-143, rozhodl, že žalobce je členem „D. n., d.“ a nájemcem předmětného bytu.
Soud prvního stupně zjistil z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 11. 1999, č. j. 19 P a Nc 415/99, 19 Nc 1001/99-20, který nabyl právní moci dne 8. 1. 2000, že žalobce byl omezen ve způsobilosti k právním úkonům tak, že není oprávněn nakládat samostatně s částkami přesahujícími 3.000,- Kč, navazovat a rozvazovat pracovní poměr, dohody o pracovní činnosti a o provedení práce a přejímat hmotnou odpovědnost. Z posudku znalce pak zjistil, že žalobce je stižen osobnostní poruchou – defektním duševním vývojem na bázi embryopatie a susp. infekční paraenefalopatie, která se u něho vyskytovala již v době uzavření dohody o převodu členských práv a povinností a činila ho nezpůsobilým k tomuto hmotněprávnímu úkonu.
Po právní stránce uzavřel, že dohoda ze dne 16. 2. 1999 je ve smyslu §38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“, absolutně neplatným úkonem, který nezaložil hmotněprávní účinky a že žalobce i po jejím uzavření nadále zůstal členem družstva a nájemcem předmětného bytu.
Městský soud v Praze (odvolací soud) k odvolání původně žalované 2) rozsudkem ze dne 27. 11. 2002, č. j. 39 Co 169/02-172, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části tak, že určovací žalobu vůči ní zamítl. Odvolací soud dospěl k závěru, že původně žalovaná 2) již není v řízení pasivně legitimována, protože smlouvou ze dne 13. 11. 2000 převedla členská práva a povinnosti na původně žalovaného 3).
Ve vztahu k původně žalovaným 1), 3) rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci dne 26. 3. 2002, neboť původně žalovaní 1), 3) proti němu nepodali odvolání.
K návrhu žalobce soud prvního stupně usnesením ze dne 20. 5. 2003, č. j. 24 C 138/99-209, výrokem pod bodem I. připustil, aby z řízení vystoupili původně žalovaní 1), 3) a aby na jejich místo vstoupil jako žalovaný M. B., výrokem pod bodem II. rozhodl o nákladech řízení a výrokem pod bodem III. rozhodl, že nepřipouští, aby z řízení vystoupila i původně žalovaná 2) a aby i na její místo vstoupil jako žalovaný M. B.
Soud prvního stupně podle §92 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, připustil záměnu původních žalovaných 1) a 3), kteří s ní vyslovili souhlas, za nynějšího žalovaného M. B.; nepřipustil však tutéž záměnu u původně žalované 2), která se záměnou nesouhlasila.
Odvolací soud usnesením ze dne 2. 4. 2004, č. j. 22 Co 155/2005-261, zrušil usnesení soudu prvního stupně ze dne 20. 5. 2003, č. j. 24 C 138/99-209, ve výrocích pod body I. a II. a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že postupem podle §92 odst. 2 o. s. ř. nelze zohlednit hmotněprávní universální sukcesi, pokud k ní došlo po zahájení řízení (původně žalovaný 3/ převedl dohodou ze dne 10. 1. 2001 členská práva a povinnosti na nynějšího žalovaného M. B.), nýbrž že je třeba ji zohlednit postupem podle §107a o. s. ř.
Usnesením ze dne 2. 4. 2004, č. j. 22 Co 155/2005-261, odvolací soud současně odmítl odvolání nynějšího žalovaného M. B. proti částečnému rozsudku soudu prvního stupně ze dne 15. 2. 2002, č. j. 24 C 138/99-143 (jímž bylo rozhodnuto, že žalobce je členem „D. n., d.“ a nájemcem předmětného bytu) jako odvolání podané někým, kdo k němu nebyl oprávněn (§218 písm. b/ o. s. ř.) a též jako opožděně podané.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 14. 6. 2005, č. j. 24 C 138/99-263, rozhodl, že se připouští, aby do řízení namísto původně žalovaných 1), 2) a 3) vstoupil jako žalovaný M. B. Své rozhodnutí odůvodnil odkazem na ustanovení §107a o. s. ř.
Rozsudkem ze dne 11. listopadu 2005, č. j. 24 C 138/99-272, pak soud prvního stupně vyhověl žalobě o vyklizení bytu a uložil nynějšímu žalovanému vyklidit předmětný byt a vyklizený byt odevzdat žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) a o nákladech státu (výrok III.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 6. dubna 2006, č. j. 22 Co 23/2006-295, rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I. změnil jen tak, že povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci uložil žalovanému splnit do 15 dnů od právní moci rozsudku, ve zbývající části tohoto výroku a výrocích II. a III. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že jsou ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř. vázány pravomocným rozsudkem ze dne 15. 2. 2002, č. j. 24 C 138/99-143 (vydaným jako částečným), jímž bylo ve vztahu k původně žalovanému 3) rozhodnuto, že žalobce je členem družstva a nájemcem předmětného bytu. Jelikož nynější žalovaný se stal postupem podle 107a o. s. ř. procesním nástupcem původně žalovaného 3), musí s ohledem na §107a odst. 3 o. s. ř. přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení. Vzhledem k tomu, že členství v družstvu a nájemní poměr k bytu svědčí podle pravomocného rozsudku žalobci a žalovaný jej užívá bez právního důvodu, dospěly k závěru, že je žalovaný povinen podle §126 obč. zák. předmětný byt vyklidit. Rovněž dovodily, že na daný případ nelze aplikovat ustanovení §446 zákona č. 513/1990 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obch. zák.“, neboť uvedené ustanovení je speciální a dopadá jen na prodej zboží (movitých věcí) kupní smlouvou (§409 obch. zák.). K námitce žalovaného, že byla-li duševní porucha žalobce překážkou pro platný převod členských práv a povinností, pak musela být překážkou i pro platné právní úkony, na základě nichž měl žalobce nabýt členství v družstvu, se odvolací soud vyslovil v odůvodnění svého rozsudku tak, že i kdyby se žalobce v důsledku neplatných úkonů nestal členem družstva, svědčí mu právo nájmu k bytu, jež nabyl po otci v důsledku jeho úmrtí postupem podle §706 odst. 1 věta první občanský zákoník ve znění účinném do 30. 3. 2006, dále též jen „obč. zák.“. Přitom zaujal právní názor, že ochrana podle §126 obč. zák. přísluší žalobci i v případě, že se týká i práva nájmu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jako dovolací důvody uplatnil, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Vadu řízení spatřoval v tom, že se odvolací soud náležitě nezabýval aktivní legitimací žalobce. Aktivní věcnou legitimaci pokládá za jednu z podmínek řízení a podle jeho názoru ji soud musí vždy za řízení zkoumat. Nesprávné právní posouzení spatřoval v chybném názoru, že pravomocný částečný rozsudek, jímž bylo deklarováno členství žalobce v d. a jeho nájemní poměr k bytu, je vůči němu závazný. Uvedený rozsudek byl vydán vůči původně žalovanému 3), jenž nebyl v řízení pasivně legitimován, a proto nemůže zavazovat žalovaného jako jeho nástupce. Posouzení této otázky spojil se zásadním právním významem pro danou věc. Vyslovil dále názor, že byl-li žalobce nezpůsobilý uzavřít smlouvu o převodu členských práv a povinností a tato dohoda byla shledána neplatnou, pak ze stejného důvodu jsou absolutně neplatné i právní úkony, které měly vést ke vzniku členství žalobce v družstvu. Zpochybnil i závěr odvolacího soudu, že byly splněny předpoklady, aby na žalobce přešlo nájemní právo k bytu podle §706 odst. 1 věta první obč. zák., a poukázal na to, že uvedený závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Nesprávné právní posouzení spatřoval i v tom, že odvolací soud neaplikoval analogicky ustanovení §466 obch. zák., když předmětem prodeje podle §409 a násl. jsou majetková práva, mezi něž nepochybně patří členská práva v d. Vytknul dále odvolacímu soudu, že nezohlednil jeho dobrou víru (neměl k dispozici žádné informace, které by mohly u něho vyvolat pochybnosti o řádném nabytí členských práv a povinností) a neupřednostnil ji před ochranou žalobce (zamítnutím žaloby podle §3 odst. 1 obč. zák.) a namítal, že je v rozporu s dobrými mravy, jestliže se postižený účastník sporu domáhá nápravy vůči jinému účastníkovi řízení, který svých práv nabyl v dobré víře a nemohl při vynaložení veškerého úsilí, které lze od něho očekávat, zjistit, že v minulosti byla porušena práva žalobce. Závěrem navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, a aby mu byly přiznány náklady dovolacího řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání poukázal na to, že jeho aktivní věcná legitimace není podmínkou řízení ve smyslu §103 a násl o. s. ř. a nemůže se tedy jednat o vadu řízení. Podle žalobce žalovaný tak spíše namítá nedostatek skutkového zjištění a nesprávné právní posouzení otázky platnosti právního úkonu, na jehož základě se stal členem d. Otázka aktivní legitimace však již byla vyřešena v řízení, v němž byl vydán částečný rozsudek. Žalovaný již nyní nemůže napadat pravomocně vyřešenou otázku členství v b. d. a existenci nájemního vztahu, neboť proti tomuto rozhodnutí dovolání nesměřuje. Ve zbývajícím se plně ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby bylo dovolání žalovaného odmítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Námitkou, že soudy obou stupňů vyšly z nesprávného závěru, že je vůči němu závazný částečný pravomocný rozsudek (o určení členství žalobce v d. a o určení jeho nájemního poměru k předmětnému bytu) vydaný v řízení vůči původnímu žalovanému 3) a že v důsledku tohoto vadného posouzení pak neprovedly potřebné důkazy o aktivní legitimaci žalobce (v této souvislosti nelze přehlédnout, že dovolatel mylně zaměňuje podmínky řízení ve smyslu §103 o. s. ř. – tj. podmínky vyplývající z procesního předpisu, za nichž může soud jednat a rozhodnout ve věci samé a jejichž nedostatek vede k zastavení řízení – a věcnou aktivní legitimaci – jako stav vyplývající z hmotného práva, který je důvodem k zamítnutí žaloby), žalovaný uplatnil dovolací důvod podřaditelný pod §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Judikatura dovodila, že i rozhodnutí, ohledně něhož se řídí přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. lze napadnout dovoláním prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 540/2007, ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3224/2006). Přípustnost dovolání je však podmíněna tím, že tvrzená vada řízení je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu, a tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, ročník 2001).
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném pod č. 17 v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, také zaujal názor, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se zabývat správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv. Nejvyšší soud se k uvedeným právním závěrům přihlásil pro účely založení přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rovněž v usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném pod č. 48 v sešitě č. 6 z roku 2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto usnesení dovodil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Dovolací soud pak v rozhodovací praxi zaujal ještě názor, že neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by uvedené právní závěry nebyly využitelné rovněž v případě vyhovujícího rozsudku odvolacího soudu (srov. rozsudek ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2398/2006). Z toho vyplývá, že založil-li odvolací soud, jako v projednávané věci, svůj potvrzující rozsudek na dvou (či více) na sobě nezávislých závěrech, pak dovolání, které by vedlo jen ke zpochybnění jednoho z obou (více) právních závěrů, nemůže založit předpoklad, aby mělo rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam.
V poměrech projednávané věci odvolací soud opřel řešení otázky aktivní legitimace žalobce jednak o předběžný závěr, že o členství žalobce v d. a o jeho nájemním právu k bytu bylo závazně rozhodnuto pravomocným rozsudkem ze dne 15. 2. 2002, č. j. 24 C 138/99-143 (vydaným jako částečným), jímž je soud i žalovaný vázán, a dále o předběžný závěr, že žalobce naplnil předpoklady pro přechod nájemního práva k bytu po otci ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák. (což postačuje k jeho oprávnění požadovat ochranu práva podle §126 obč. zák.). Přitom druhý z těchto názorů žalovaný zpochybnil jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. Námitka, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, je však způsobilým dovolacím důvodem jen, je – li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována, jde o nezpůsobilý dovolací důvod. Protože správnost druhého právního názoru nebyla prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybněna, je nerozhodné, zda první právní závěr může být zpochybněn namítanou vadou řízení.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatel pak namítal též nesprávné právní posouzení věci, pokud soudy vyloučily, že na projednávanou věc dopadá ustanovení §446 obch. zák.
Výklad, že ustanovení §446 obch. zák. je ustanovením speciálním a že se týká s ohledem na §409 odst. 1 obch. zák. „zboží“ tedy movitých věcí a nelze jej (jako výjimku z principu ochrany vlastnického práva) rozšiřovat na další v zákoně neuvedené případy, je v souladu se standardní rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 32 Cdo 1201/98, ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 32 Odo 964/2002, a ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 32 Odo 792/2004). Právní posouzení odvolacím soudem je tak v souladu s hmotným právem.
Namítal-li dovolatel, že soudy nepřihlédly k okolnostem případu a nevzaly dostatečně v úvahu, že učinil vše, co bylo možné, aby si ověřil, že převod členských práv a povinností je legitimní, že přitom postupoval s náležitou péčí a přesto nic nezjistil (čímž polemizuje se závěry odvolacího soudu, že jeho dobrá víra je zpochybněna tím, že byl informován svým právním předchůdcem, že o byt je veden spor) a domáhal-li se z tohoto důvodu aplikace §3 odst. 1 obč. zák., pak podle obsahu uplatnil rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s .ř.
Soudní praxe se však ustálila v názoru, že na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu o vyklizení bytu. Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněném pod č. 12 v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uvedl, že: „na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu o vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o jejich nájmu je absolutně neplatná. K odůvodnění citovaného právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že byl-li pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitosti, v níž jsou umístěny smlouvou dotčené nebytové prostory, svědčí mu i právo na ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti – bez právního důvodu – představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. V rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§126 odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva. Nejvyšší soud České republiky pak dále v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze 17. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003, z 15. června 2005, sp. zn. 26 Cdo 306/2005, 23. června 2005, sp. zn. 26 Cdo 280/2005) vyslovil ještě názor, že uvedené právní závěry lze aplikovat rovněž na právní vztahy týkající se užívání bytu bez právního důvodu. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou judikaturou.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 2 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovaného k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006) a z DPH ve výši 19 %, tj. 195,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. dubna 2008
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu