ECLI:CZ:US:2008:3.US.1858.07.1
sp. zn. III. ÚS 1858/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. července 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. J. K., právně zastoupeného JUDr. Zdeňkem Hrabou, advokátem se sídlem v Říčanech, Kamlerova 795, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 2007 sp. zn. 11 Tdo 33/2007 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2006 sp. zn. 8 To 63/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho práva zaručená článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina") a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak Ústavní soud zjistil z projednávaného návrhu, jeho příloh i z vyžádaného spisového materiálu, byl stěžovatel v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni uznán vinným dvěma skutky, kvalifikovanými jako trestné činy úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., za které jej tento soud podle §250b odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let, jehož výkon stěžovateli podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl stěžovateli dále uložen trest zákazu činnosti, a to výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby na dobu dvou let. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená Česká republika - Ministerstvo zemědělství České republiky odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
K trestné činnosti, o níž se v projednávané věci jedná, a k proběhnuvšímu řízení, lze na základě spisového materiálu uvést následující stručnou charakteristiku:
Součástí Koncepce agrární politiky pro období před vstupem ČR do EU, schválené vládou ČR počátkem roku 2000, se s ohledem na Nařízení Rady (EC) č. 1257/1999 stalo i úsilí o vyšší míru zatravnění, resp. snížení míry zornění v tzv. méně příznivých oblastech, kde je stupeň zornění nepřiměřeně vysoký. Za tímto účelem byl nařízením vlády č. 505/2000 Sb. pro zemědělské subjekty, které v těchto oblastech hospodaří, zaveden vyrovnávací příspěvek na mimoprodukční funkce zemědělství (údržba travních porostů jejich sečením nebo spásáním dobytkem). Žadatel o příspěvek však musel splňovat předepsaná kritéria, k nimž patří zejména dodržení určité intenzity chovu hospodářských zvířat (zjednodušeně řečeno počtu chovaných zvířat na jednotku žadatelem obhospodařované plochy) ve smyslu ust. §10 odst. 4 citovaného předpisu.
Stěžovatel byl předsedou představenstva obchodní společnosti VHC-holding a. s., jejímž předmětem podnikání je zemědělská prvovýroba, kterou tato společnost provozuje na pozemcích různých vlastníků a část zemědělských pozemků užívala i na základě nájemního vztahu z nájemních smluv uzavřených s Pozemkovým fondem ČR. Společnost VHC-holding a. s. byla od roku 1999 žadatelem a příjemcem dotací ze státního rozpočtu na dotační tituly, na něž stát finanční podporu poskytoval. V roce 2001 a v roce 2002 tato společnost požádala rovněž o poskytnutí již uvedeného vyrovnávacího příspěvku dle citovaného nařízení vlády ve znění pozdějších předpisů na mimoprodukční funkce zemědělství. Požadovanou intenzitu chovu dobytka společnost doložila mj. výčtem obhospodařovaných pozemků. Následně byly této společnosti v letech 2001 a 2002 poskytnuty dotace. Kontrolou příslušného odboru Ministerstva zemědělství však s určitým odstupem času vyšlo najevo, že společnost VHC- holding a. s. v podkladech k žádostem podaným dne 28. 2. 2001 a 27. 2. 2002 zamlčela, že vždy po část roku hospodařila a bude hospodařit i na pozemcích, které na základě smlouvy o podnájmu podnajala jiným podnikatelským subjektům. Zamlčením této skutečnosti došlo i s ohledem na ust. §2 odst. 2 cit. vl. nařízení ke zkreslení údajů o zemědělských plochách, obhospodařovaných žadatelem v letech 2001 a 2002, a tím i ke zkreslení údajů ohledně intenzity chovu, rozhodných pro přiznání vyrovnávacího příspěvku. Přiznáním takto vylákané dotace měla státu vzniknout škoda přesahující 1,3 milionu Kč.
Následně bylo zahájeno trestní stíhání proti stěžovateli jako předsedovi představenstva společnosti VHC-holding a. s. pro trestný čin úvěrového podvodu, které po různých procesních zvratech (opakované vrácení věci do stadia prověřování, nepravomocné zastavení trestního stíhání nalézacím soudem) skončilo odsuzujícím rozsudkem odvolacího soudu uvedeným v záhlaví a na něj navazujícím usnesením Nejvyšší soudu, jímž bylo pro zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto dovolání stěžovatele.
II.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel v souladu se svou obhajobou v trestním řízení jednak uplatňuje námitku, že žádost o dotaci z roku 2001 nepodepsal a podpis tam uvedený není jeho vlastní. Zásah do svého základního práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v zamítnutí jeho návrhu na znalecké zkoumání pravosti podpisu. Stěžovatel dále obsáhlým způsobem polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy dovodily formu jeho zavinění, a odmítá závěr o tom, že by toto zavinění vyplývalo samo o sobě z jeho povědomí o neúplnosti údajů uvedených v žádosti. Dále stěžovatel poukazuje na terminologický rozdíl mezi pojmy ,,podal žádost" a ,,v žádosti uvedl". Enunciát napadeného rozsudku krajského soudu dle stěžovatele zcela přehlédl, že objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. je vymezena nikoli tak, že pachatel nepravdivou žádost někam podá, ale v žádosti zkreslené skutečnosti uvede, čehož se stěžovatel nedopustil. Stěžovatel dále odmítá názor krajského soudu, že by čestné prohlášení o pravdivosti údajů uvedených v žádosti o dotaci bylo součástí této žádosti jako právního úkonu.
Stěžovatel dále odmítá, že by společnosti VHS-holding a. s. vznikala povinnost uvádět i ty pozemky, na nichž de facto hospodařila jen po zlomek kalendářního roku, mimo vegetační období. Stěžovatel vyjadřuje pochybnost, zda je takový údaj ,,podstatným" ve smyslu ust. §250b odst. 1 věta druhá tr. zák. Stěžovatel je navíc přesvědčen, že z vládního nařízení č. 505/2000 Sb. vůbec neplyne, že by kritériem pro poskytnutí vyrovnávacího příspěvku byla výměra obhospodařovaných pozemků, resp. užívání pozemků od začátku do konce roku. Dále stěžovatel vyjadřuje svůj nesouhlas s výkladem pojmu ,,hospodaří" ve smyslu cit. nařízení vlády. Dle jeho názoru se tento výraz vztahuje toliko na pozemky, na nichž jsou skutečně prováděny zemědělské práce během vegetačního období, a proto nebylo povinností žadatele o vyrovnávací příspěvek do žádosti uvádět i ty pozemky, které má žadatel v dispozici toliko v zimních měsících, kdy se žádné zemědělské práce neprovádějí.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a na základě vyžádaného spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že argumentace stěžovatele, uplatněná v ústavní stížnosti, je prakticky doslovným opakováním jeho obhajoby v řízení před obecnými soudy, a to včetně výše uvedeného dovolání. Jde o námitky, s nimiž se již obecné soudy v napadených rozhodnutích velmi podrobně vypořádaly. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení článku 36 odst. 1 a 2 a článku 38 odst. 2 Listiny. V projednávané věci Ústavní soud nedovodil porušení základních práv stěžovatele, ale naopak musel v jednotlivých dílčích otázkách toliko přisvědčit vyjádřeným názorům obecných soudů.
Ústavní soud se především zabýval otázkou, zda rozhodnutí obecných soudů obstojí z hlediska doktríny tzv. opomenutých důkazů (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97, sp. zn. I. ÚS 362/96). Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že obecné soudy nemají povinnost vyhovět všem důkazním návrhům stran, musejí se však s těmito návrhy náležitě vypořádat. Opomenutým důkazem je zejména takový důkazní návrh, jehož provedení má zásadní význam z hlediska otázek o vině trestným činem, avšak obecný soud jej bez logického odůvodnění odmítne provést. V takovém případě může pochybení soudu dosáhnout ústavněprávního rozměru a zavdat důvod ke kasaci takového rozhodnutí Ústavním soudem. Jiná je ovšem situace u důkazních návrhů zjevně a zcela irelevantních, od jejichž provedení si nelze slibovat významnějších zjištění z hlediska viny obžalovaného. V těchto případech nemusí neodůvodnění zamítnutí důkazního návrhu nutně znamenat zásah do základního práva osoby, proti níž se řízení vede.
V projednávané věci stěžovatel od počátku řízení tvrdil, že podpis na žádosti o dotaci ze dne 28. 2. 2001 nepatří jemu a jeho srozumění se zamlčením rozhodných údajů v žádosti o dotace ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. je vyloučeno. Touto námitkou se však zabýval již soud nalézací v rozsudku ze dne 23. ledna 2006 sp. zn. 2 T 64/2005. Okresní soud se na str. 6 citovaného rozhodnutí ztotožnil s výpovědí svědka Č., který podklady k žádostem připravoval a který popřel, že by to byl on, kdo žádost o dotaci podepsal. Na tuto argumentaci posléze navázal i soud odvolací v pravomocném rozsudku, který odkázal na čestné prohlášení na č. l. 78, v němž stěžovatel dne 27. 2. 2001 potvrdil, že všechny informace uvedené v žádosti o dotace, včetně příloh jsou pravdivé, přičemž podpis stěžovatele byl v tomto případě úředně ověřen Městským úřadem v Třemošné. Z tohoto hlediska se znalecké zkoumání pravosti podpisu stěžovatele na inkriminované žádosti jevilo odvolacímu soudu jako nadbytečné. I Ústavní soud takové odůvodnění považuje v intencích své judikatury za dostatečné. Nadto však Ústavní soud považuje za vhodné poznamenat, že ani v případě neexistence ověřeného podpisu na čestném prohlášení by nebylo na znalecký posudek z oboru písmoznalectví nutno hledět jako na důkaz nezbytný k prokázání viny stěžovatele trestným činem. Ústavní soud i s ohledem na zkušenosti z trestněprávní praxe připomíná, že znalecký posudek z uvedeného oboru v mnoha případech není s to podat jednoznačnou odpověď o pravosti podpisu a může zpravidla sloužit jen jako důkaz podpůrný. V projednávaném případě se však s ohledem na výše uvedené jednalo o důkaz vyloženě nadbytečný.
Ústavní soud se dále zabýval námitkami stěžovatele, týkajícími se subjektivní stránky trestného činu. Je samozřejmě třeba zdůraznit, že trestný čin, za nějž byl stěžovatel obecným soudem odsouzen, vyžaduje zavinění přinejmenším ve formě úmyslu nepřímého ve smyslu ust. §4 písm. b) tr. zákona. Obecným soudům však v projednávané věci rozhodně nelze vytknout, že by si ohledně zjištění formy zavinění stěžovatele či jeho odůvodnění v napadených rozhodnutích počínaly jakkoli vadně. Napadená rozhodnutí jsou po této stránce odůvodněna velice precizně a veškeré závěry obecných soudů mají dostatečnou oporu v provedeném dokazování, takže na ně lze pro stručnost v detailech odkázat. Pokud jde o zjištění, že stěžovatel jako předseda statutárního orgánu obchodní společnosti zamlčel podstatné údaje ve smyslu ust. §250b odst. 1 tr. zák., pak závěr o úmyslném zavinění stěžovatele krajský soud dovodil z uceleného řetězce navzájem se podporujících nepřímých důkazů a indicií. Z provedeného dokazování, ať se již jedná o výslech svědka Č. či samotné žádosti o dotace a jejich přílohy, vyplynulo, že stěžovatel si musel být vědom skutečnosti, že v příslušných žádostech nedeklaroval plochu zemědělské půdy skutečně obhospodařovanou, čímž uvádí stát v omyl. Z podstaty věci, kdy stěžovatel podával žádost o dotaci, lze dovodit přinejmenším srozumění s tím, že na základě omylu bude společnosti VHS-holding a. s. dotace přiznána neoprávněně, čímž státu vznikne škoda. Z hlediska motivu trestného jednání přitom není bez významu, že společnost VHS-holding a. s. se dle vlastní výpovědi stěžovatele i některých svědků v daném období potýkala se značnými ekonomickými obtížemi. Nelze přehlédnout ani markantní účelovost podnájemních smluv, které byly uzavírány jednak těsně před podáním žádostí o dotace a jednak za podmínek, kdy podnajímatelé na podnajatých pozemcích žádnou hospodářskou činnost nevyvíjeli, neboť pozemky byly de facto i nadále obhospodařovány společností VHS-holding a. s.
Z hlediska znaků skutkové podstaty trestného činu je dále třeba odmítnout argumentaci stěžovatele ohledně toho, zda ke spáchání trestného činu podáním nepravdivé žádosti bylo nutné, aby stěžovatel sám fyzicky žádost (žádosti) vyhotovil či podal na poště. Ústavní soud v tomto ohledu může toliko citovat z odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, který správně dovodil, že to byl stěžovatel, kdo jednal jménem obchodní společnosti VHS-holding a. s. jako předseda jejího představenstva (viz §20 odst. 1 obč. zákoníku) a že tato skutečnost přitom nevylučuje jeho trestní odpovědnost jako fyzické osoby. Stručně řečeno, byl to stěžovatel, kdo svým podpisem stvrdil nepravdivou žádost, což byla conditio sine qua non pro její uplatnění. Zaviněné (viz výše) jednání stěžovatele je tak příčinou trestněprávně relevantního následku. Stejně tak jsou z hlediska viny trestným činem zcela irelevantní spekulace stěžovatele ohledně charakteru čestného prohlášení, zda toto bylo či nebylo podkladem k příslušné žádosti. V tomto čestném prohlášení stěžovatel především vědomě stvrzoval pravdivost (a tedy i úplnost) informací v žádosti uvedených, čímž ovšem uváděl orgány rozhodující o dotacích v omyl.
Konečně i ohledně pochybností stěžovatele o kritériích pro poskytnutí dotace a výkladu pojmu ,,hospodaření" Ústavnímu soudu nezbývá než v plném rozsahu odkázat na precizní a srozumitelná odůvodnění napadených rozhodnutí, která se těmito námitkami již zabývala. Z ust. nařízení vlády č. 505/2000 Sb., citovaných obecnými soudy, plyne, že kritériem pro přiznání vyrovnávacího příspěvku je intenzita chovu hospodářských zvířat, která se ovšem odvíjí právě od poměru mezi počtem chovaného dobytka a celkovou rozlohou žadatelem obhospodařovaných pozemků. Že je tuto intenzitu třeba dodržet během celého roku plyne jak z ust. §10 odst. 4 vl. nařízení, tak z prohlášení statutárního orgánu právnické osoby-příjemce dotace, resp. vyrovnávacího příspěvku (blíže str. 8 a 9 usnesení Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud rovněž nad rámec odůvodnění rozhodnutí o dovolání precizním způsobem vyložil pojem ,,zemědělského hospodaření", obsažený v citovaném nařízení vlády. Lze se plně ztotožnit s jeho závěry, pokud jde o odkaz na smysl uvedené normy, jež pro výpočet intenzity chovu hospodářských zvířat logicky počítá s tím, že žadatel v žádosti o vyrovnávací příspěvek uvede všechny druhy zemědělských pozemků, které jsou jím využívány byť i jen po část roku nebo v omezené míře, tedy nikoli jen ve vegetačním období. Ústavní soud se rovněž musí přiklonit k názoru obecného soudu, pokud jde o otázku materiální stránky trestného činu; Nejvyšší soud v napadeném usnesení poukázal na skutečnost vyplývající z dokazování, že totiž k obhospodařování podnajatých pozemků společností VHS-holding a. s. mělo docházet de facto po celou dobu platnosti smluv o podnájmu se společnostmi Tachovská krůta a Agroslužby Kaplice.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud shledal, že námitkám stěžovatele nelze přisvědčit, neboť v projednávaném případě obecné soudy nevykročily z mezí spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu