ECLI:CZ:US:2008:3.US.2094.07.1
sp. zn. III. ÚS 2094/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. J. S., zastoupené JUDr. Lenkou Sokolovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, 28. října 211, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.3.2007, č.j. 11 Co 203/2007-378, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 12.1.2007, č.j. 29 C 112/2001-323, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 1, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v občanskoprávním řízení, jehož je účastníkem.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu sp. zn. 29 C 112/2001 Okresního soudu v Ostravě se podává následující.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 8. 2006, č.j. 29 C 112/2001-260, uložil stěžovatelce (v řízení žalované) zaplatit vedlejšímu účastníku (žalobci) Statutárnímu městu Ostrava - Městskému obvodu Ostrava - Jih částku 2.427,- Kč s příslušenstvím, co do částky 7.103,- Kč řízení zastavil, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání a požádala o osvobození od soudních poplatků. Soud prvního stupně usnesením ze dne 12. 1. 2007, č.j. 29 C 112/2001-323, jí toto osvobození nepřiznal; poukázal na to, že dříve bylo stěžovatelce osvobození od soudních poplatků odňato (usnesením ze dne 10. 8. 2004, č.j. 29 C 112/2001-142), následnému návrhu na osvobození vyhověno nebylo (usnesením ze dne 16. 3. 2006, č.j. 29 C 112/2001-212) a ani v další (posuzované) žádosti stěžovatelka neuvádí "žádné skutečnosti" o změně majetkových poměrů, jež by přiznání osvobození nyní odůvodnily.
Usnesením ze dne 30. 3. 2007, č.j. 11 Co 203/2007-378, odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil a současně rozhodl, že soudkyně JUDr. Hana Langová není vyloučena z projednání a rozhodnutí dané věci. Odvolací soud zdůraznil význam předchozích výsledků posouzení stěžovatelčiných návrhů na osvobození od soudního poplatku, příčiny ukončení jejího zastoupení ustanoveným advokátem, důvody dřívějšího odnětí osvobození, a jejich porovnáním se situací stávající dospěl k závěru (shodnému se soudem prvního stupně), že k žádné relevantní změně v poměrech stěžovatelky nedošlo.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně popisuje průběh řízení a namítá, že "probíhá nepřiměřeně dlouhou dobu", dochází v něm k průtahům a soud "nevyužívá nástroje OSŘ", aby jim zamezil. Namísto toho je podle jejího názoru "poskytován neobvyklý prostor žalobci ... k prokázání jeho neexistujících nároků". Stěžovatelka dále uvádí, že "přes svoji svízelnou finanční situaci" nedosáhla v řízení osvobození od soudních poplatků, poněvadž řádně předložené důkazy o jejích osobních, výdělkových a majetkových poměrech soudy "nevyhodnotily", čímž zasáhly do "jejího práva dovolat se u soudu svého práva".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Uvedené je zvláště důležité v dané věci, jestliže se stěžovatelčiny námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se jí nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to tvrzením, že obecné soudy porušily zákonem stanovená procesní pravidla a nepřiznaly jí osvobození od soudního poplatku z podaného odvolání.
Deficit spravedlivého procesu se v rovině právního posouzení (o něž podle stěžovatelky má jít) nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§157 odst. 2 o.s.ř.).
Oproti očekáváním stěžovatelky však právní názory, které byly v dané věci obecnými soudy užity, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.
K samotné povaze rozhodnutí obecného soudu o tom, zda byly či nikoliv naplněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků či jeho odnětí, Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že odpovídající posouzení "spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl" (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. IV. ÚS 271/2000, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 19, usnesení č. 28, str. 275 a násl.). Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, by byl Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatele zasáhnout (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2006, sp. zn. IV. ÚS 541/05 či nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl.).
V dané věci je významné, že stěžovatelce bylo osvobození od placení soudních poplatků dříve v řízení přiznáno (usnesením ze dne 7. 11. 2001, č.j. 29 C 112/2001-13) a též jí byl k ochraně jejích zájmů ustanoven zástupce (advokátka Mgr. Hana Friedlová); posléze avšak - s ohledem na změnu majetkových poměrů stěžovatelky - jí bylo osvobození od soudních poplatků odejmuto (usnesením ze dne 10. 8. 2004, č.j. 29 C 112/2004-142) a pro kolize stěžovatelky se svou zástupkyní byla jmenovaná advokátka zastupování zproštěna. Důvody vedoucí k odnětí osvobození od soudních poplatků (změna majetkových poměrů založená zakoupením bytu do osobního vlastnictví a okolnost, že stěžovatelka je provdána za muže zajištěného důchodem "v blíže neuvedené výši") se staly následně základem i pro další rozhodnutí soudu ze dne 16. 3. 2006 (č.j. 29 C 112/2001-212) o nepřiznání osvobození od soudního poplatku s tím, že se zástupce stěžovatelce neustanovuje (potvrzeného usnesením odvolacího soudu ze dne 31. 5. 2006).
Nyní ústavní stížností napadená rozhodnutí nejsou proto ničím jiným, než (další) přímou reflexí obecných soudů na majetkové poměry stěžovatelky, jež nebyly od doby, kdy bylo rozhodnuto o odnětí přiznaného osvobození od soudních poplatků (resp. dalšího nepřiznání), nikterak změněny; stěžovatelka ani v ústavní stížnosti netvrdí opak. Její osobní a majetkové poměry jsou přitom soudům (dlouhodobě) známy, jak je zřejmé z obsahu soudního spisu.
Sdělení stěžovatelky o trvání soudního řízení, o tvrzených průtazích, jakož i její výhrady k postupu obecného soudu co do vytváření "neobvyklého prostoru" pro procesní aktivitu vedlejšího účastníka, jsou při hodnocení správnosti a ústavnosti napadených rozhodnutí (v otázce osvobození od soudních poplatků) zcela zjevně bez významu.
Ústavní soud se tudíž nemůže než omezit na závěr, že napadená rozhodnutí nejsou zjevně svévolná, nepostrádají racionální základnu, ani nevybočují z hranic, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat; obecné soudy též své právní názory rozumně odůvodnily, a jelikož kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.
Z řečeného se proto podává, že se stěžovatelce existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud posoudil její ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu