ECLI:CZ:US:2008:3.US.2265.08.1
sp. zn. III. ÚS 2265/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. listopadu 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. H., zastoupeného Mgr. Milošem Znojemským, advokátem v Hradci Králové, Velké náměstí 29, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 10. 2005 č. j. 20 Co 273/2005-102 a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 5. 2008 č. j. 32 Odo 629/2006-138, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel napadá shora uvedené rozsudky obecných soudů pro jím tvrzené porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. V dané věci se jednalo o žalobu o zaplacení částky 91 418, 40 Kč s příslušenstvím na základě závazků vyplývajících z rámcové kupní smlouvy. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 8. 2004 uložil vedlejšímu účastníkovi, společnosti HEBA Orlice, s. r. o. (v řízení před obecnými soudy žalovaná 1.), povinnost zaplatit žalobkyni uvedenou částku; vůči stěžovateli (žalovaný 2.) žalobu zamítl (výrok II). K odvolání žalobkyně odvolací soud v napadeném rozsudku změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že uvedenou částku je povinen zaplatit žalobkyni i stěžovatel s tím, že v rozsahu plnění jednoho z žalovaných zaniká povinnost plnit druhému žalovanému. Proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem II podal stěžovatel dovolání, které bylo Nejvyšším soudem zamítnuto podle ustanovení §243b odst. 2 věta první před středníkem zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu jsou nesprávná a ve značném nesouladu s ustálenou soudní praxí, v důsledku čehož došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, že skutečnost, že předmětná rámcová kupní smlouva nebyla platně uzavřena, neznamená, že by neměla žádnou právní relevanci. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v závěru soudů obou stupňů o tom, že předmětná smlouva zakládá trojstranný právní vztah, přestože jsou na ní jen dva podpisy.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry odvolacího a dovolacího soudu ohledně právních následků rámcové kupní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem (žalovaná 1.), podle které dodávala žalobkyně žalované 1. zboží na základě jejích objednávek. Předmětem smlouvy bylo veškeré zboží, které kupující objedná u prodávajícího a prodávající objednávku akceptuje s odkazem na to, že nedílnou součástí dodávky je dodací list a doklady nutné k realizaci zboží. Žaloba byla podána na základě skutečnosti, že žalovaná 1. dodané zboží nezaplatila. Soud prvního stupně posoudil rámcovou kupní smlouvu jako platnou smlouvu uzavřenou ve smyslu §409 a násl. obchodního zákoníku s tím, že z objednávek a dodacích listů lze jednoznačně dovodit, jaké zboží bylo dodáno a převzato. Prohlášení stěžovatele (žalovaného 2.) v čl. IV bodu 2 rámcové kupní smlouvy o tom, že ručí za závazky žalované 1. z této kupní smlouvy, pak soud prvního stupně neshledal jako platný ručitelský závazek, neboť v době prohlášení o ručení nebylo možné zjistit, zda vůbec nějaké závazky vzniknou a v jaké výši, a povinnost zaplatit předmětnou částku uložil pouze žalované 1.
Krajský soud v Hradci Králové jako odvolací soud rozhodl, že předmětnou částku je povinen zaplatit i stěžovatel, neboť byl ve smlouvě označen jako zástupce kupujícího, a prohlásil prodávajícímu (žalobkyni), že osobně ručí za závazky kupujícího (žalované 1.) z této smlouvy v budoucnu vzniklé. S odkazem na ustanovení §303 a §304 odst. 2 obchodního zákoníku odvolací soud dovodil, že závazek, resp. závazky, za které stěžovatel ručí, byly dostatečným způsobem vymezeny.
Dovolací soud došel k závěru, že předmětná rámcová smlouva není platnou kupní smlouvou, neboť v ní není určitým způsobem vymezeno zboží, které by mělo být předmětem kupní smlouvy, a smlouva neobsahuje dohodu o kupní ceně. To však neznamená, že by neměla žádnou právní relevanci. Prohlášení stěžovatele, že osobně ručí za závazky kupujícího z této smlouvy vzniklé, splňuje podmínky pro vznik ručení stěžovatele za závazky žalované 1. Dovolací soud souhlasil i se závěrem odvolacího soudu, že na platnost ručitelského prohlášení nemá vliv skutečnost, že stěžovatel opatřil rámcovou smlouvu pouze jedním podpisem, nikoli dvěma. Ze smlouvy totiž vyplývá, že stěžovatel jednal jako statutární orgán žalované 1., a současně učinil za svoji osobu ručitelské prohlášení.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů všech stupňů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, nález č. 39, str. 281].
Ústavní soud posoudil stěžovatelem napadená soudní rozhodnutí z hlediska jejich ústavnosti a dospěl k závěru, že obecné soudy, na základě dostatečných skutkových zjištění, zhodnotily všechny provedené důkazy v souladu s ustanovením §132 o. s. ř. a učinily právní závěry, které náležitě odůvodnily, jak ostatně vyplývá z reprodukce podstatných částí jejich odůvodnění shora. Jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná a excesivní a jimi provedená interpretace podústavního práva je ústavně konformní. Obecné soudy tedy ani svým procesním postupem ani interpretací podústavního práva nezasáhly do žádného z ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu