ECLI:CZ:US:2008:3.US.2444.08.1
sp. zn. III. ÚS 2444/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky VSO - Dřevo, s. r. o., se sídlem v Holubicích 296, zastoupené JUDr. Janou Krčkovou, advokátkou se sídlem Pozořicích, Na Městečku 247, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008 č. j. 32 Cdo 2116/2007-102, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 7. 2008 č. j. 4 Cmo 185/2008-117 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2005 č. j. 18 Cm 102/2004-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů v její věci s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené články 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka (žalobkyně) se žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě domáhala zaplacení části ceny zhotoveného díla (214 105 Kč s přísl.), kterou jí objednavatelka - vedlejší účastnice (v řízení žalovaná) neuhradila, jelikož proti tomuto nároku započetla (tvrzenou) pohledávku z odpovědnosti zhotovitelky za vady díla. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 10. 2005 č. j. 18 Cm 102/2004-35 žalobu zamítl, neboť uznal oprávněnost započtené pohledávky s odůvodněním, že žalobkyně v rozporu s ustanovením §551 odst. 1 obch. zák. neupozornila žalovanou na nevhodnost dodaného materiálu a technické dokumentace. Oproti tomu Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. 12. 2006, č. j. 2 Cmo 361/2006-73, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl; dospěl k závěru, že uplatnění nároku z odpovědnosti za vady díla je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák., poněvadž žalovaná jako "generální dodavatelka" a žalobkyně jako "její subdodavatelka" jsou firmy se stejným odborným zaměřením, které obchodně působily pro tutéž "akci", a žalobkyně v takové situaci mohla důvodně předpokládat, že žalovaná ve smlouvě specifikuje dílo tak, aby bylo provedeno "v souladu se všemi předpisy". Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 2. 2008 č. j. 32 Cdo 2116/2007-102 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; vyslovil právní názor, že ani okolnost, že oba účastníci smlouvy měli "stejně kvalitní povědomí" o tom, jaké má mít dílo vlastnosti, a že objednavatelka "měla a musela vědět, že její pokyny - dokumentace díla - jsou vadné", nezbavuje zhotovitele povinnosti podle §551 odst. 1 obch. zák. a potažmo i odpovědnosti za vady díla podle §551 odst. 3 obch. zák., pročež uplatnění této odpovědnosti v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku být nemůže. Vrchní soud v Olomouci pak rozsudkem ze dne 3. 7. 2008, č. j. 4 Cmo 185/2008-117, vázán právním názorem vysloveným dovolacím soudem, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti popsala průběh řízení před obecnými soudy a zhodnotila jej tak, že v něm spatřuje "závažné nedostatky" a je současně přesvědčena, že "jednáním soudů byl porušen zákon". Podrobně pak dokládá - ve vazbě na uváděné skutkové okolnosti - v čem toto porušení spočívá, a zejména nesouhlasí s tím, že "měla upozornit vedlejšího účastníka na rozpory v konstrukci eurooken". Je přesvědčena, že jako zhotovitelka díla splnila všechny smluvní povinnosti a právem žádá, aby zhotovené dílo jí bylo zaplaceno.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Posuzována z uvedených hledisek, stěžovatelčina ústavní stížnost neobstojí.
Obecné soudy vyložily a aplikovaly dotčená ustanovení obchodního zákoníku způsobem, který podřadit výše vymezeným situacím, v nichž je zásah Ústavního soudu (ve smyslu kasace napadených rozhodnutí) opodstatněný, nelze. Uplatněné právní názory srozumitelně vyložily, a adekvátně se vypořádaly se vztahem ustanovení §265 a §551 odst. 1 a 3 obch. zák.; rozhodný názor dovolacího soudu, jímž byl výsledek řízení zásadním způsobem usměrněn, interpretačním excesem očividně není (i kdyby byl obhajitelný i názor jiný), a to jediné by mohlo mít v rovině ústavněprávního přezkumu (nejde-li o nic jiného, než o tzv. spravedlivý proces) význam. V ostatním jde jen otázku "věcné" správnosti vydaných rozhodnutí, jejíž posouzení Ústavnímu soudu (samo o sobě) nepřísluší, jelikož není vůči obecným soudům, jak bylo výše uvedeno, (další) přezkumnou instancí v režimu standardních opravných prostředků. Jinak řečeno, tvrdit "závažné nedostatky" v řízení, resp. "porušení zákona", jak stěžovatelka činí, již pojmově pro věcné otevření ústavněprávního přezkumu nestačí; pouhý odlišný názor na interpretaci a aplikaci podústavního práva sám o sobě zásah do jejích ústavně zaručených práv totiž nezakládá.
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného plyne, že právě tak je tomu ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky.
Jako návrh zjevně neopodstatněný senát Ústavního soudu ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2008
Jiří Mucha
předseda senátu