ECLI:CZ:US:2008:3.US.277.08.1
sp. zn. III. ÚS 277/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. září 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Zdravotnické zabezpečení krizových stavů, příspěvkové organizace, se sídlem Žežická 180, 261 01 Příbram, právně zastoupené JUDr. Antonínem Janákem, advokátem AK se sídlem Haštalská 27, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. září 2007 č. j. 12 Co 550/2006-171, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. ledna 2008, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. září 2007 č. j. 12 Co 550/2006-171 v jeho výroku pod bodem II. o náhradě nákladů řízení, a to pro porušení článku 90 Ústavy ČR a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. září 2007 č. j. 12 Co 550/2006-171 byl výrokem pod bodem I. zrušen rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 27. dubna 2006 č. j. 14 C 25/2002-145 a řízení bylo zastaveno. Ve výroku pod bodem II. krajský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V zastaveném občanskoprávním řízení vystupoval stěžovatel jako žalobce, žalovanou stranou byla obchodní společnost TAMDA, a. s., se sídlem v Brně, Hudcova 72.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že pokud soud zastavuje řízení, zabývá se při rozhodování o náhradě nákladů řízení nejprve tím, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění, uvedl odvolací soud, je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, a zpětvzetí žaloby je právě takovým zaviněním na zastavení řízení. Povinnost náhrady nákladů řízení tak přísluší žalobci. Tato povinnost mu však nenáleží tehdy, jestliže důvodem zpětvzetí žaloby, která byla podána důvodně, bylo chování žalovaného. Podle ustálené judikatury takovým chováním, které současně též dosvědčuje důvodnost žaloby, je dobrovolné uspokojení žalobou vymáhaného nároku. K takovému případu však v projednávané věci nedošlo, a proto by žalovanému podle ust. §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. náleželo proti žalobci právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud dále uvedl, že uvážil celou situaci, která zpětvzetí žaloby předcházela, a která je charakterizována tím, že v průběhu řízení, ještě před vydáním napadeného rozsudku, žalovaný sporné pozemky zcizil jinému, a tím pozbyl pasivní legitimaci v tomto řízení, čímž by v odvolacím řízení bylo předurčeno výsledné rozhodnutí. Pokud by včas informaci o zcizení poskytl, tedy ještě v průběhu řízení před okresním soudem, nebyla by záměna účastníků vyloučena a řízení mohlo pokračovat. Podle názoru odvolacího soudu nelze tuto nečinnost žalovaného hodnotit jako chování ve smyslu ust. §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. zejména proto, že z něho nelze dovozovat nezbytnou podmínku, kterou je důvodnost žaloby, ale lze v tom spatřovat takové důvody hodné zvláštního zřetele, které odůvodňují aplikaci ust. §150 o. s. ř. Podmínky pro aplikaci ust. §147 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud neshledal, neboť v uvedené nečinnosti žalovaného nelze spatřovat porušení procesních povinností vyplývajících ze zákona nebo v souladu se zákonem uložených soudem.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není řádně odůvodněno, a namítána je rovněž obsahová nesprávnost této části rozhodnutí.
Stěžovatel uvádí, že v jeho případě bylo meritem věci od počátku takové rozhodnutí soudu, které osvědčí a najisto postaví právo hospodaření žalobce k předmětným pozemkům. V souladu s právem byla žalována osoba, která byla v době podání žaloby v katastru nemovitostí vedena jako jejich výlučný vlastník. Stěžovatel uvádí, že veškeré náklady řízení, které vůbec v řízení vznikly, jak stěžovateli, tak žalovaným, směřovaly k prokázání této skutečnosti a práva žalobce. Podle názoru stěžovatele je od sebe třeba oddělit náklady řízení, které vznikly oběma stranám v rámci regulérního soudního řízení, včetně případných nákladů řízení vzniklých v souvislosti se záměnou účastníků, zastavením řízení apod. před soudem prvého i stupně v případě, pokud by žalovaným byla po převodu pozemků skutečnost změny vlastníka, tedy pasivně legitimované osoby, oznámena. Od těchto nákladů je podle stěžovatele třeba odlišit náklady, které vznikly zcela zbytečně jen proto, že žalovaný nesdělil, že pozemky v průběhu řízení převedl na třetí osobu, a řízení, které je postiženo vadou, dále zbytečně pokračovalo mezi stávajícími účastníky. Podle stěžovatele odvolací soud nezohlednil skutečnost, že ke zpětvzetí žaloby nedošlo z důvodu prokazatelného neúspěchu ve věci či nesprávnosti žaloby, ale bezpředmětností žaloby vůči žalovanému, který již přestal být ve sporu na základě svého smluvního úkonu pasivně legitimován. Tuto vadu nebylo možné v odvolacím řízení procesně zhojit. Rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení se tak podle stěžovatele dostává do zjevného nepoměru s důvodem, pro který bylo řízení zastaveno. Pokud je dosud otázka právního nároku žalobce sporná, je zde možnost zohlednit přiznanou výši nákladů tak, že budou přiznány pouze náklady řízení zbytečně vzniklé od převodu pozemků, resp. od doby, kdy žalovaný měl povinnost soudu sdělit změnu v osobě vlastníka pozemků.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud mu nepřiznal náhradu nákladů řízení, ačkoli zde byl důvod aplikovat ust. §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. Odvolací soud tak v dané věci posoudil otázku procesního zavinění ryze mechanicky a formalisticky.
Formální nesprávnost rozhodnutí, která porušuje stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, spočívá podle stěžovatele v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí o nepřiznání nákladů řízení tím, že tuto nečinnost žalovaného nemohl hodnotit jako chování ve smyslu ust. §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., zejména proto, že z něho nelze dovozovat nezbytnou podmínku, kterou je důvodnost žaloby, ale lze v tomto spatřovat takové důvody hodné zvláštního zřetele, které odůvodňují aplikaci ust. §150 o. s. ř. S tímto názorem se stěžovatel neztotožňuje. Podle stěžovatele je sice pravdou, že o sporném právu žalobce dosud nebylo meritorně rozhodnuto, ale již z nyní provedeného dokazování je zřejmé, že žalobce má důvod se domnívat, že mu takovéto právo svědčí. Především ale nelze jednání žalovaného interpretovat jako jeho pouhou nečinnost, žalovaný jednal s vědomím toho, že předmětné pozemky převedl na třetí osobu, ovšem v řízení formálně navenek vystupoval i nadále jako vlastník těchto pozemků. Dle stěžovatele lze v jednání žalovaného spatřovat porušení obecné právní povinnosti počínat si procesně v soudním řízení tak, aby zbytečně nevznikaly ani účastníkům, případně ani soudu zbytečně vynaložené náklady řízení. Popírání této obecné zásady je i popíráním smyslu zákonného ust. §150 o. s. ř.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Podle ust. §146 odst. 2 o. s. ř., "jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení)".
Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu, žalobce (navrhovatel) nezavinil zastavení řízení, jestliže vzal zpět návrh, který byl podán důvodně, pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení); tak je tomu zejména v případě, že žalovaný po zahájení řízení žalobce uspokojil (zaplatil vymáhanou pohledávku, uzavřel se žalobcem požadovanou dohodu apod.). Důvodnost podání návrhu je zde rovněž třeba uvažovat procesně, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce; návrh je podán z tohoto hlediska důvodně, i kdyby žalovaný uspokojil žalobce, ačkoli k tomu neměl právní povinnost (srov. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec: Občanský soudní řád, Komentář - I. díl, 7. vydání str. 662, bod 3). V souzené věci však nejde o tento případ.
V souzené věci odvolací soud neshledal důvod postupu podle ust. §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. Vzhledem k počínání si žalovaného v průběhu soudního řízení však shledal, že postup dle ust. §146 odst. 1 věta první o. s. ř. by pro stěžovatele byl příliš tvrdý, a proto se rozhodl využít zvláštního zmírňovacího práva zakotveného v ust. §150 o. s. ř.
Podle ust. §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení platí o to více pro rozhodování podle ust. §150 o. s. ř.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze, zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení §150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však především přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv.
Uvedené ustanovení obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) "důvody hodné zvláštního zřetele", přičemž jsou to právě obecné soudy (tedy nikoliv Ústavní soud), kdo musí v rámci svého uvážení rozhodnout o jeho obsahu vzhledem ke konkrétním okolnostem toho kterého případu. Obsah a rozsah tohoto neurčitého právního pojmu obecné soudy aplikací daného ustanovení upřesňují na konkrétní okolnosti případu. Soud je povinen v takové situaci hodnotit nejen majetkové, sociální a osobní poměry účastníků řízení, ale přihlíží i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení. Z uvedeného vyplývá, že při výkladu pojmu "důvody hodné zvláštního zřetele" nelze protěžovat toliko či především majetkovou a sociální situaci, ale je nutno pamatovat i např. na to, aby se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nejevilo jako tvrdost vůči účastníku a neodporovalo dobrým mravům (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 742/05).
Ústavní soud uzavírá, že aplikace ust. §150 o. s. ř., tedy soudcovského zmírňovacího práva ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení, je pouze a jedině na úvaze obecných soudů.
Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných procesních ustanovení, náhrady nákladů řízení se týkajících. Podstatné je, že Krajský soud v Ústí nad Labem v odůvodnění svého rozhodnutí označil, byť stručně, avšak dostatečně zřetelně, důvod, který považoval za relevantní pro použití uvedeného ustanovení v daném případě. Napadené rozhodnutí tedy nelze hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle.
Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud neshledal, že by ve vztahu ke stěžovateli byla porušena práva plynoucí z článku 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o tvrzené porušení článku 90 Ústavy ČR, s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě ČR je zřejmé, že uvedený článek v podstatě garantuje zásadní principy činnosti soudní moci, nikoliv však subjektivní ústavní práva. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedeného článku samostatně dovolávat.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu