ECLI:CZ:US:2008:3.US.3199.07.1
sp. zn. III. ÚS 3199/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5 - Smíchov, Štefánikova 48, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2007, č. j. 64 Co 181/2007-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze, neboť jím podle jeho názoru mělo dojít k porušení čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Stěžovatel se žalobou, odvolávající se na ustanovení §18 odst. 1 a 2 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 58/1969 Sb."), a na ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 82/1998 Sb."), domáhal proti žalované České republice - Ministerstvu financí přiznání částky 17 154 124 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem; ten spatřoval v "nevytvoření řádného zákonného rámce" upravujícího jednak "odpovědnost podnikatelů za řádnost svého podnikání", jednak "možnost osob investujících do podnikání" třetích subjektů "na základě jejich masivní kampaně" domoci se vrácení vložených prostředků.
Stěžovatel v žalobě uvedl, že podobně jako "stovky dalších osob" se nechal "nalákat veřejně v tisku i jinak projevenými sliby" na úročení vložených peněžních prostředků ve výši 36,5% p.a. a společnostem a) PROXIMA Trading, spol. s r. o, se sídlem v Liberci 3, Americká 580/26, a b) Czech Venture Investment, a. s., se sídlem v Praze 3, Milíčova 15, a na základě smluv o půjčce jim poskytl částky 5 500 000 Kč a 11 654 124 Kč; svých práv k navrácení vložených prostředků (s jejichž celkovou výší je identifikován rozsah tvrzené škody), se však již nedomohl. Orgánům činným v trestním řízení přitom podle stěžovatele "na této věci v zásadě nepřipadá nic podivného", a jeho podněty k prošetření odpovědnosti příslušných osob jsou odkládány, přičemž úhrada z konkursní podstaty kteréhokoliv z výše uvedených subjektů byla nedosažitelná pro nedostatek majetku.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8. 3. 2007, č.j. 20 C 51/2006-31, žalobu zamítl především s odůvodněním, že "nelze připustit, aby soud nad rámec Ústavou a zákonem mu dané pravomoci nejen rozhodl o zrušení protizákonného individuálního správního aktu, ale aby navíc konstatoval, jakou konkrétní úpravu či výrok měly tyto akty moci zákonodárné a výkonné obsahovat, a tím aby tyto akty svou činností nahrazoval".
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné (podle §219 o. s. ř.) potvrdil. Přisvědčil, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu nebyl splněn v prvé řadě předpoklad nesprávného úředního postupu státních orgánů při uplatňování veřejné moci, a konstatoval, že "tento důvod sám o sobě postačuje k zamítnutí žaloby na náhradu škody". Ztotožnil se s právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v jiné věci, že "proces přijímání zákonů nelze považovat za úřední postup ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb.", a poukázal též na to, že Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 245/98, odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem při výkonu veřejné moci sice připustil i ve vztahu k moci zákonodárné, avšak na zcela jiném skutkovém základě, totiž "při pochybení při vyhlašování zákona".
Oba soudy uložily též stěžovateli povinnost k náhradě nákladů řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatel setrvává v přesvědčení, že je aktivně legitimován k náhradě škody, jelikož "stát je nejenom oprávněn, ale jako veřejnoprávní subjekt i zavázán vytvářet takové právní prostředí, které je možno definovat v rovině právního státu, aby bylo mimo jiné zajištěno jeho občanům právo vlastnit majetek, tohoto majetku díky nedostatečnému právnímu rámci nepozbývat - zajistit tedy všem vlastníkům stejný zákonný obsah a ochranu. Pokud stát této své povinnosti nedostojí, je jako kterýkoliv jiný účastník občanskoprávních vztahů odpověden za škodu vzniklou v důsledku porušení jeho povinností." Stěžovatel opět namítá nedostatečné normativní řešení ochrany investorů, respektive odpovědnosti podnikatelů, a dovozuje, že právě mimo tento "rámec právního státu, který je kterýkoliv stát povinen vytvořit", stála předmětná situace, v níž "nebylo protiprávní takové jednání, kdy ve shodě jednající právnické a fysické osoby: a) masivně v denním tisku inzerovaly možnost zhodnocení peněžních prostředků občanů, a to úrokem 36,5 % p.a., b) přijímaly peněžní vklady občanů a sepisovaly s nimi smlouvy o půjčce a úroku z vkladu ve výši 36,5 % p.a. a c) po krátké době plnění svých dohodnutých závazků tyto přestávaly plnit a na jejich majetek byl v mnoha případech prohlašován konkurs, přičemž z konkursní podstaty úpadců nebyli věřitelé uspokojováni a pokud nějaký majetek zůstal, tedy pouze na pokrytí nákladů konkursu."
Obecné soudy rovněž podle stěžovatele pochybily nákladovými výroky, neboť přiznat v dané věci vedlejšímu účastníku - ústřednímu orgánu veřejné správy - náhradu nákladů řízení bylo "velmi nekorektní", odporující praxi Městského soudu v Praze na "jeho úseku správního soudnictví", a vedoucí k "duplicitní" úhradě z jeho strany jednak coby účastníkem řízení, jednak jakožto daňovým poplatníkem.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.
Oproti očekáváním stěžovatele protiústavnost v uvedeném smyslu v jeho věci dovodit nelze.
Stěžovatel opomenutí zákonodárce přijmout potřebnou zákonnou úpravu totiž namítá jen ve zcela všeobecné rovině. Označuje sice rámcově účely ("odpovědnost podnikatelů za řádnost svého podnikání", respektive "možnost osob investujících do podnikání" třetích subjektů "na základě jejich masivní kampaně domoci se vrácení vložených prostředků"), které by taková úprava měla sledovat, avšak neuvádí, jaké konkrétní ("chybějící") právní normy by mu měly zabránit v provedení ztrátových investic (v "podlehnutí masivní kampani" apod.). Obecné soudy tedy již proto měly důvod, aby žalobě nevyhověly; povinností žalobce, který uplatňuje nárok z odpovědnosti za škodu nesprávným úředním postupem, je totiž vytýkaný úřední postup především řádně identifikovat (což zde nemůže znamenat nic jiného, než uvést, co konkrétně mělo být učiněno, resp. jaký postup měl být zvolen), aby mohlo být posouzeno, zda je reálně možný a zda jeho nedostatek je způsobilý založit kauzální souvislost s tvrzenou škodou, případně zda dovozovaná odpovědnost státu není potlačena zaviněním samotného žalobce. Stěžovateli se přitom dostalo podrobného poučení ve smyslu §118a odst. 1 a §119a odst. 1 o. s. ř. (procesní spis, č.l. 29 verte).
Ustanovení §§41a a násl. zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, v rozhodném znění, upravuje poskytování náhrad za vklady poskytnuté společnostem, které se účastnily systému pojištění vkladů (pojištění pohledávek z vkladů) v rámci Fondu pojištění vkladů. Tato úprava je svojí povahou též výrazem vůle zákonodárce (obecně) omezit odškodňování vkladatelů (věřitelů, "investorů"), a to na zde specifikované případy. Pak je přiléhavý závěr, že nestojí v kolizi s čl. 36 odst. 3 Listiny situace, kdy (na tomto základě) vyloučí poskytování náhrad nad (mimo) rámec zde vymezený, a že tudíž z ústavního pořádku nevyplývá povinnost vedlejšího účastníka (České republiky - Ministerstva financí) převzít odpovědnost za cizí investiční rizika a poskytnout stěžovateli náhradu za peněžní prostředky zapůjčené společnostem, které se výše uvedeného systému pojištění vkladů neúčastnily. Pokud stěžovatel poukazuje na údajný nedostatečný legislativní rámec, patří se dodat, že podle §2 zákona č. 21/1992 Sb., v rozhodném znění, oproti tomu platilo, že bez povolení působit jako banka nesmí nikdo přijímat vklady od veřejnosti, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Argumentace stěžovatele "masivní inzercí" (soukromých subjektů) či "odkládáním trestních oznámení" jsou ve vztahu k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu mimosměrné již zcela zjevně.
Pak jen v širších "názorových" souvislostech, a obiter dictum, lze stěžovateli (pro bližší orientaci v právním prostoru, jehož se jeho pohnutky k ústavní stížnosti dotýkají) připomenout rozsudek Soudního dvora Evropských společenství ze dne 12. 10. 2004, ve věci C-222/02, Peter Paul a další v. Spolková republika Německo, ECR 2004, I-9425, který se zabýval interpretací první směrnice Rady 77/780/EHS ze dne 12. 12. 1977 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti úvěrových institucí a jejího výkonu, směrnice Rady 89/299/EHS ze dne 17. 4. 1989 o kapitálu úvěrových institucí, druhé směrnice Rady 89/646/EHS ze dne 15. 12. 1989 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti úvěrových institucí a jejího výkonu a o změně směrnice 77/780, a směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/19/ES ze dne 30. 5. 1994 o systémech pojištění vkladů. Soudní dvůr Evropských společenství zde uzavřel, že "pokud je zajištěna náhrada vkladatelům stanovená směrnicí Evropského parlamentu a Rady 94/19/ES ze dne 30. 5. 1994 o systémech pojištění vkladů, článek 3 odst. 2 až 5 této směrnice nelze vykládat tak, že brání vnitrostátnímu pravidlu, podle kterého jsou úkoly vnitrostátního orgánu dohledu nad úvěrovými institucemi plněny pouze v obecném zájmu, což podle vnitrostátního práva vylučuje, aby jednotlivci mohli žádat náhradu škod způsobených nesprávným dohledem ze strany tohoto orgánu".
K otázce nákladů řízení, jejichž posouzení stěžovatel napadl rovněž, postačí konstatovat, že námitka, že přiznání náhrady nákladů úspěšnému žalovanému (státu) je "velmi nekorektní", ústavněprávní relevanci zjevně nemá. Pakliže stěžovatel uznává, že i stát je oprávněn se nechat zastupovat advokátem, je logické, že mu nelze (paušálně) odepřít ani odpovídající náhradu tím vzniklých nákladů, jestliže podle procesních předpisů má na ni právo. Postavení povinného k náhradě jakožto současně "daňového poplatníka" na tom nic měnit nemůže. Stěžovatel, má-li za to, že obecné soudy v jeho prospěch měly aplikovat ustanovení §150 o. s. ř., nadto zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (třetí) instance (když dovolání není přípustné) již není.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2008
Jiří Mucha
předseda senátu