ECLI:CZ:US:2008:3.US.459.08.1
sp. zn. III. ÚS 459/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. prosince 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. R., zastoupené JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 8. 1. 2008 č. j. KZV 1/2008-14, proti jinému zásahu spočívajícímu v zadržení stěžovatelky dne 2. 1. 2008, proti opatřením Policie ČR, Správy Jihočeského kraje, České Budějovice, ze dne 3. 1. 2008 č. j. PJC-1-13/TČ-2008-03 a PJC-1-12/TČ-2008-03, ve spojení se sdělením Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 24. 1. 2008 sp. zn. KZV 1/2008 a proti jinému zásahu Policie ČR - postupu při podávání informací o průběhu trestního řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 15. 2. 2008 (podanou k poštovní přepravě dne 18. 2. 2008) domáhala zrušení usnesení Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 8. 1. 2008 č. j. KZV 1/2008-14, vyslovení protiústavnosti jiného zásahu Policie ČR - zadržení stěžovatelky dne 2. 1. 2008, vyslovení protiústavnosti dvou opatření Policie ČR, Správy Jihočeského kraje, České Budějovice, ze dne 3. 1. 2008 č. j. PJC-1-13/TČ-2008-03 a PJC-1-12/TČ-2008-03, ve spojení se sdělením Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 24. 1. 2008 sp. zn. KZV 1/2008 a vyslovení protiústavnosti jiného zásahu Policie ČR - postupu při podávání informací o průběhu trestního řízení. Stěžovatelka se domáhala toho, aby Ústavní soud Policii ČR zakázal v dalším průběhu trestního řízení zasahovat do stěžovatelčiných práv.
Dle stěžovatelky byla porušena její práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a 3, čl. 10 odst. 1, a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla ve všech svých částech podána včas, resp. ve lhůtách dle §72 odst. 3 a 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
I.
Stěžovatelka se domáhala zrušení usnesení Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 8. 1. 2008 č. j. KZV 1/2008-14.
Ze stěžovatelkou předložených listin vyplývá, že usnesením Policie ČR, Správy Jihočeského kraje, služby kriminální policie a vyšetřování, České Budějovice, ze dne 2. 1. 2008 č. j. PJC-1/TČ-03-2008 bylo proti stěžovatelce zahájeno trestní stíhání dle §160 odst. 1 trestního řádu pro trestný čin vraždy dle §219 odst. 1 trestního zákona ve formě spolupachatelství. Stěžovatelka podala stížnost, která byla usnesením Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 8. 1. 2008 č. j. KZV 1/2008-14 zamítnuta.
Stěžovatelka namítla porušení čl. 8 odst. 2 Listiny. Uvedla, že usnesení o zahájení trestního stíhání neobsahuje konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly její trestní stíhání. Namítla, že z usnesení nejsou zřejmé jakékoliv skutečnosti či jakákoliv podezření, ze kterých by vyplývala spojitost stěžovatelky s objektivně zjištěnými skutečnostmi o zmizení jejího manžela a následného nalezení jeho mrtvoly. Stěžovatelka má za to, že se krajské státní zastupitelství s (těmito) námitkami stěžovatelky nevypořádalo; nereagovalo na její výhrady k formální nesprávnosti a nepřezkoumatelnosti usnesení o zahájení stíhání. Dle stěžovatelky pak závěr uvedený v usnesení krajského státního zastupitelství o tom, že podala manželovi léky, neodpovídá provedeným důkazům. Státní zastupitelství tak, dle stěžovatelky, nenapravilo absenci zákonných náležitostí usnesení o zahájení stíhání.
K těmto námitkám v ústavní stížnosti se vyjádřilo Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích tak, že stěžovatelka vznáší shodné námitky jako ve své předchozí stížnosti. Usnesení o zahájení stíhání však obsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti; nejedná se o libovůli orgánů činných v trestním řízení. Uvedlo, že důvodnost zahájení trestního stíhání přezkoumával také Okresní soud v Písku při rozhodování o návrhu na vzetí stěžovatelky do vazby. Ke stížnosti stěžovatelky rozhodoval také Krajský soud v Českých Budějovicích, který stěžovatelku propustil z vazby na svobodu, avšak ztotožnil se se závěrem o důvodném podezření stěžovatelky ze spáchání trestního činu. Krajské státní zastupitelství rovněž uvedlo, že proti stěžovatelce byla dne 18. 6. 2008 podána obžaloba (s fakticky týmž výrokem).
Policie ČR, Správa Jihočeského kraje, České Budějovice, se k ústavní stížnosti vyjádřila tak, že všechny stížnosti i námitky stěžovatelky byly řádně postupovány krajskému státnímu zastupitelství; vrchní komisař k nim vypracovával jednotlivá vyjádření, která jsou založena v trestním spise č. j. PJC-1/TČ-2008-03.
Dle Ústavního soudu je ústavní stížnost v této části zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřísluší mu zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky.
Ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rovněž opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99 ze dne 6. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 486/01 ze dne 11. 12. 2001, či sp. zn. IV. ÚS 213/03 ze dne 21. 11. 2003, všechna dostupná na stránkách http://nalus.usoud.cz). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem.
Ústavní soud se nadále necítí být povolán k přezkumu postupu orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody zahájení trestního stíhání. Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce usnesení o zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 trestního řádu) a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání, protože jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu. Proto ani v tomto případě nepodrobil Ústavní soud svému přezkumu vlastní materiální hodnocení důvodnosti (opodstatněnosti) zahájení trestního stíhání.
Předmětem přezkumu Ústavním soudem mohou být tedy pouze námitky směřující proti nedostatečnému odůvodnění napadeného usnesení, které by svědčilo o libovůli v rozhodování orgánů činných v trestním řízení. Současně je třeba připomenout, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možno dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí, v této úvodní fázi trestního řízení, vyšší stupeň pravděpodobnosti, nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání - s ohledem na důkazní situaci - není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána. Navíc závěr, že byl daný skutek spáchán obviněnou, není konečný.
S poukazem na shora uvedené Ústavní soud konstatuje, že i v dané věci přezkoumal napadené usnesení krajského státního zastupitelství z hlediska obsahových náležitostí. Dospěl k závěru, že usnesení krajského státního zastupitelství, ve spojení s usnesením policie, vyhovuje zákonným požadavkům stanoveným v ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu a nelze je považovat za projev libovůle. Státní zástupce se dostatečně (v dané fázi řízení) vypořádal s námitkami stěžovatelky o absenci skutečností nasvědčujících spojitosti stěžovatelky s trestným činem a o nedostatku důkazů o podání léků. Rovněž z usnesení o zahájení trestního stíhání jsou zřejmé konkrétní skutečnosti a úvahy policejního orgánu stran spojitosti a důvodného podezření vůči stěžovatelce. Z ústavněprávního hlediska nelze postupu státního zastupitelství nic vytknout. Ústavní soud přitom nehodlá po meritorní stránce přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a vyjadřovat se k jeho opodstatněnosti, příp. přehodnocovat dosud provedené důkazy a zjištěné skutečnosti namísto orgánů činných v trestním řízení.
V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že trestní stíhání vůči stěžovatelce bylo zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád (čl. 8 odst. 2 Listiny). Napadené usnesení nevykazuje znaky libovůle či svévole orgánů činných v trestním řízení, je dostatečným způsobem odůvodněno (řádně, srozumitelně, se zřejmou linií úvah) a neporušuje stěžovatelkou namítaná ústavně zaručená práva.
Proto Ústavní soud postupoval tak, že ústavní stížnost v rozsahu směřujícím proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 8. 1. 2008 č. j. KZV 1/2008-14 odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka se dále domáhala vyslovení protiústavnosti jiného zásahu Policie ČR, spočívajícího v jejím zadržení dne 2. 1. 2008.
Ze stěžovatelkou předložených listin vyplývá, že byla dne 2. 1. 2008 zadržena Policií ČR. Následně stěžovatelka podala žádost o přezkum postupu Policie ČR (§157a trestního řádu). Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích jí dne 17. 1. 2008 sdělilo, že v postupu policie neshledalo pochybení a zadržení bylo provedeno v souladu se zákonem; nejednalo se rovněž o odplatu policie za trestní oznámení podané sestrou stěžovatelky na příslušníky policie.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, podobně jako ve své žádosti krajskému státnímu zastupitelství, porušení práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 a 3 Listiny. Dle stěžovatelky nebyly splněny podmínky zadržení dle §76 trestního řádu, a to důvod vazby a naléhavost případu. Uvedla, že od 27. 6. 2007 do zadržení se řádně dostavovala a účastnila úkonů policie (výslechy, domovní prohlídky, prohlídky nebytových prostor); přitom věděla, že je jednou z hlavních podezřelých. S ohledem na její chování na svobodě od 27. 6. 2007 nebyl naplněn pro zadržení žádný z důvodů vazby a taktéž nebyla dána naléhavost zadržení. Rovněž uvedla, že zadržení bylo provedeno v jejím novém pracovišti zbytečně násilně a s pouty, přestože bylo lze očekávat, že by se, tak jako v předchozí době, na předvolání sama dostavila na policii. Stěžovatelka uvedla, že krajské státní zastupitelství jí dne 17. 1. 2008 sdělilo, že v postupu policie neshledalo pochybení, aniž se vypořádalo s námitkami stěžovatelky.
Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích se k této části ústavní stížnosti vyjádřilo tak, že stěžovatelka byla policií zadržena jako podezřelá ze závažné trestné činnosti a byl podán návrh na vzetí do vazby, kterému Okresní soud v Písku vyhověl. Krajské státní zastupitelství má za to, že zadržením nedošlo ke zbytečnému sílu demonstrujícímu zásahu, neboť stěžovatelka byla podezřelá ze spáchání závažného trestného činu (vraždy), byl dán důvod vazby a byl vydán i předchozí souhlas státního zástupce k zadržení.
Policie ČR, Správa Jihočeského kraje, České Budějovice, se k této části ústavní stížnosti vyjádřila tak, jak uvedeno ve stati I.
Ústavní soud si za účelem přezkumu zadržení vyžádal od Krajského soudu v Českých Budějovicích tyto listiny: souhlas státního zástupce se zadržením stěžovatelky ze dne 31. 12. 2007, protokol o zadržení stěžovatelky (podezřelé) ze dne 2. 1. 2008, návrh státního zástupce ze dne 3. 1. 2008 na vzetí stěžovatelky do vazby, usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 4. 1. 2008 sp. zn. 0 Nt 51/2008, o vzetí stěžovatelky do vazby, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 1. 2008 sp. zn. 3 To 54/2008, jímž bylo rozhodnuto o stížnosti stěžovatelky proti usnesení o vzetí do vazby. Ústavnímu soudu byla zaslána rovněž předkládací zpráva Policie ČR ze dne 10. 1. 2008, týkající se námitek (žádosti) stěžovatelky proti zadržení, a protokol o jednání Okresního soudu v Písku ze dne 4. 1. 2008, předcházející vzetí stěžovatelky do vazby. Usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 2. 1. 2008 měl Ústavní soud k dispozici již od stěžovatelky.
Jak Ústavní soud vyslovil ve své dosavadní judikatuře, naplnění čtyř podmínek zadržení osoby podezřelé dle §76 odst. 1 trestního řádu musí nalézt svůj odraz právě ve shora uvedených (vyžádaných) listinách trestního řízení. Stěžovatelka zpochybnila naplnění dvou podmínek, a sice existenci vazebního důvodu a naléhavost ji zadržet. Naléhavostí podezřelého zadržet je přitom třeba rozumět zejména případy, kdyby bez zadržení hrozilo zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení.
Ústavní soud přezkoumal shora uvedené listiny a dospěl k závěru, že z nich vyplývá splnění zákonných podmínek zadržení stěžovatelky. S ohledem na námitky stěžovatelky lze uvést, že důvody vazby i naléhavost zadržení vyplývají ze souhlasu státního zástupce ze dne 31. 12. 2007 a z protokolu o zadržení ze dne 2. 1. 2008, a to ve spojení s rozsáhlým odůvodněním usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 4. 1. 2008, o vzetí stěžovatelky do vazby dle §67 písm. b) trestního řádu. V tomto směru je možno také poukázat na výpověď státního zástupce při jednání dne 4. 1. 2008 (protokol) a na odůvodnění usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 1. 2008, který se na základě stížnosti stěžovatelky podrobně vyjádřil k oběma navrhovaným vazebním důvodům - §67 písm. a) a b) trestního řádu, a k doplnění spisového materiálu v mezidobí. Konečně nelze opomenout ani obsah předkládací zprávy ze dne 10. 1. 2008, ve které se policie vyjadřuje, mimo jiné, i k námitce stěžovatelky o použití pout při zadržení.
Z dokumentů lze tedy mít za prokázané, že stěžovatelka byla zadržena jako osoba podezřelá ze spáchání trestného činu vraždy dle §219 odst. 1 trestního zákona, že byly dozorujícím státním zástupcem shledány důvody vazby útěkové a koluzní, z čehož vyplývalo i nebezpečí působení na dosud nevyslechnuté svědky (osoby blízké, nezjištěného spolupachatele ad.) a nebezpečí vyhýbání se trestnímu stíhání (hrozící vysoký trest, změna postavení stěžovatelky ve spojení s dosavadními reakcemi stěžovatelky před obviněním), přičemž předchozí souhlas státního zástupce byl dán. Závěr státního zástupce (rozhodujícího o žádosti stěžovatelky o přezkum postupu policejního orgánu) o tom, že po přezkumu neshledal porušení zákona při zadržení, lze tedy považovat za ústavně souladný (byť by bylo lze reagovat na žádost stěžovatelky konkrétněji).
Ústavní soud neshledal, že by v souvislosti se zadržením byla porušena stěžovatelčina ústavně zaručená práva, proto v této části postupoval tak, že ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
III.
Stěžovatelka se domáhala vyslovení protiústavnosti dvou opatření Policie ČR, Správy Jihočeského kraje, České Budějovice, ze dne 3. 1. 2008 č. j. PJC-1-13/TČ-2008-03 a PJC-1-12/TČ-2008-03, jakož i sdělení Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 24. 1. 2008 sp. zn. KZV 1/2008.
Ze stěžovatelkou předložených listin vyplývá, že Policie ČR vydala dne 3. 1. 2008 opatření pod č. j. PJC-1-12/TČ-2008-03, kterým přibrala dle §105 odst. 1 a §116 odst. 1 trestního řádu znalkyni k podání znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Dne 3. 1. 2008 vydala také opatření pod č. j. PCJ-1-13/TČ-2008-03, kterým přibrala dle §105 odst. 1 trestního řádu znalce k podání znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie.
Stěžovatelka podala námitky proti formulaci otázek v opatřeních. Krajské státní zastupitelství stěžovatelce podáním ze dne 24. 1. 2008 sdělilo, že položené otázky jsou v kriminalistické lékařské i soudní praxi pokládány již desítky let a nikde není jednoznačně konstatováno, že by se již dopředu předjímalo, že se jedná fakticky o odsouzenou, naopak na stěžovatelku je hleděno jako na obviněnou, a tudíž v žádném případě není porušována zásada presumpce neviny. Státní zastupitelství považovalo položené otázky za správné.
Stěžovatelka namítla porušení čl. 40 odst. 2 Listiny a §2 odst. 2 trestního řádu (zásady presumpce neviny). Dle stěžovatelky policie formulovala otázky znalcům tak, jako by stěžovatelka byla pachatelkou. Stěžovatelka nesouhlasí s formulacemi otázek: "Zda obviněná v době spáchání trestného činu trpěla duševní poruchou, mohla rozpoznat nebezpečnost svého jednání, mohla vnímat fakta". Uvedla, že z provedených důkazů není zřejmé, kdy mělo přesně dojít k úmrtí jejího manžela, ani to, že by skutek spáchala stěžovatelka.
K námitce se vyjádřilo Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích tak, že na stěžovatelku je po celou dobu řízení nahlíženo jako na podezřelou, následně obviněnou, v žádném případě však jako na vinnou. Termín obviněná nasvědčuje zahájení trestního stíhání, nikoliv tomu, že by stěžovatelka byla vinna.
Policie ČR, Správa Jihočeského kraje, České Budějovice, se k této části ústavní stížnosti vyjádřila tak, jak uvedeno ve stati I.
Ústavní soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti této části ústavní stížnosti.
Jak Ústavní soud již ve stati I. uvedl, ingerence Ústavního soudu do rozhodování (postupu) orgánů činných v trestním řízení bude v přípravném řízení trestním přicházet v úvahu pouze výjimečně. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy nutno vykládat přísně restriktivním způsobem; ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených.
Stěžovatelka nesouhlasí s formulací otázek, neboť v ní spatřuje označení stěžovatelky za pachatelku.
Je třeba uvést, že trestní represe, resp. postup orgánů činných v trestním řízení, ve všech fázích může znamenat určité omezení základních práv. Z toho však nelze přímo dovozovat neústavnost. Vždy je třeba zvažovat (porovnávat) nutnost postupu a intenzitu zásahu. Teprve v případě zřejmého nepoměru může Ústavní soud zasáhnout.
V dané věci Ústavní soud neshledal, že by policie napadenými opatřeními vybočila z ústavních kautel a že by formulace v opatřeních zakládaly porušení zejména čl. 40 odst. 2 Listiny. Přibrání znalců k zodpovězení otázek uvedených v napadených opatřeních nepředstavuje konstatování viny stěžovatelky, když o vině či nevině bude teprve rozhodovat nezávislý soud. Tyto otázky (a jejich formulace) nepředjímají případné budoucí rozhodnutí soudu ve věci samé. Zásada presumpce neviny přitom neznamená, že orgány činné nemohou v trestním řízení užít zákonem stanovené prostředky, k nimž patří i přibrání znalce dle §105 odst. 1 trestního řádu k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení. Ze samotných opatření je navíc zřejmé, že znalecký posudek je žádán ve vztahu ke stěžovatelce jako "obviněné" (postavení stěžovatelky jako obviněné je zdůrazněno v každé z otázek). Státní zastupitelství se tedy v tomto směru dostatečně vypořádalo s námitkami stěžovatelky, která klade rovnítko mezi položenými otázkami a vyslovením viny.
Vzhledem k uvedenému postupoval Ústavní soud tak, že v této části ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost.
IV.
Stěžovatelka se rovněž domáhala vyslovení protiústavnosti jiného zásahu Policie ČR - postupu při podávání informací o průběhu trestního řízení.
Ze stěžovatelkou předložených listin vyplývá, že stěžovatelka podala dne 16. 1. 2008 žádost o přezkoumání postupu Policie ČR (§157a trestního řádu) v souvislosti s poskytováním informací o trestním řízení. Uvedla, že obsah informací poskytovaných policií sdělovacím prostředkům jí není přesně znám, avšak "dozvídá se je z veřejných sdělovacích prostředků". Dle stěžovatelky formulace použité v médiích (některé citovala) zasahují do jejích základních práv, porušují zásadu presumpce neviny a působí negativně na dosud nevyslechnuté svědky.
Krajské státní zastupitelství ve sdělení ze dne 24. 1. 2008 stěžovatelce uvedlo, že v trestním spise nezjistilo žádné skutečnosti nasvědčující porušení zásady presumpce neviny, naopak na stěžovatelku je nahlíženo jako na obviněnou (nevinnou). Uvedlo, že dle sdělení vrchního komisaře byla poskytnuta pouze krátká písemná zpráva, kde nebylo uvedeno jméno stěžovatelky; jiné informace nebyly médiím poskytnuty, a to ani ze strany krajského státního zastupitelství. Dle závěru krajského státního zastupitelství byly v dané věci poskytnuty informace v souladu s §8a trestního řádu. Krajské státní zastupitelství konstatovalo, že je věcí novinářů, jak své články v novinách nazvou.
Stěžovatelka namítla porušení čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny a §2 odst. 2 trestního řádu. Uvedla, že se v médiích objevily informace porušující její ústavně zaručená práva, neboť byla označena za pachatelku. Má za to, že informace mohly pocházet pouze od policejních orgánů, a to s ohledem na podrobnosti o okolnostech případu a osobní údaje stěžovatelky. Stěžovatelka má za to, že krajské státní zastupitelství postupovalo při vyřizování její žádosti formalisticky.
K námitce se vyjádřilo Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích tak, že policie v dané věci poskytla tisku pouze informaci o tom, že probíhá trestní stíhání a že uvedeného činu se měla dopustit stěžovatelka (nikoliv, že se činu stěžovatelka dopustila). Dle krajského státního zastupitelství policie postupovala v souladu s §8a trestního řádu; orgány činné v trestním řízení jsou přitom povinny základní informace veřejným sdělovacím prostředkům poskytnout.
Policie ČR, Správa Jihočeského kraje, České Budějovice, se k této části ústavní stížnosti vyjádřila tak, jak uvedeno ve stati I.
Také v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v žádosti o přezkum postupu Policie ČR poukazovala na titulky a texty zveřejněné médii. Na rozdíl od stěžovatelky má Ústavní soud za to, že státní zástupce evidentně věc prošetřil a zcela adekvátně a dostatečně reagoval na žádost stěžovatelky. S ohledem na námitky stěžovatelky v ústavní stížnosti rovněž Ústavní soud musí poukázat na to, že stěžovatelka v podstatě brojí proti postupu veřejných sdělovacích prostředků či médií, které pojaly informování veřejnosti způsobem, který stěžovatelka považuje za zásah do svých práv. Z věci však nevyplývá, že by se orgán veřejné moci - Policie ČR dopustil porušení principu presumpce neviny, tedy že by se vyslovil o stěžovatelčině vině či podněcoval veřejnost k tomu, aby věřila ve vinu stěžovatelky. Jak již státní zástupce naznačil, porušení zásady presumpce neviny není, pokud orgán činný v trestním řízení informuje veřejnost o probíhajícím trestním řízení, respektuje-li při informování zásadu presumpce neviny (k otázce presumpce neviny viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2007 sp. zn. IV. ÚS 559/07, dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz). Nesouhlas s projevy médií potom nemá místo v ústavní stížnosti proti postupu Policie ČR. Je třeba také uvést, že stěžovatelčino tvrzení o "podrobnostech o okolnostech případu a osobních údajích stěžovatelky" a o tom, že tyto měla sdělit médiím Policie ČR, je nové. Dané tvrzení stěžovatelka nezmínila ve své předchozí žádosti. Toto tvrzení není navíc ani ničím doloženo; ze samotné ústavní stížnosti vyplývá, že se jedná o stěžovatelčinu domněnku.
S ohledem na výše uvedené proto také v této části Ústavní soud postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu