ECLI:CZ:US:2008:3.US.653.08.2
sp. zn. III. ÚS 653/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila, ve věci ústavních stížností stěžovatele Mgr. Václava Rožce, se sídlem v Brně, Kobližná 19, správce konkurzní podstaty úpadce Pro Tec cs, s. r. o., se sídlem v Říčanech u Brna, U Koupaliště 421, zastoupeného JUDr. Jiřím Ponížilem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2007, č. j. 1 Afs 62/2007-28, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2007, č. j. 1 Afs 84/2007-30, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavními stížnostmi, původně zapsanými pod spisovými značkami III. ÚS 653/08 a IV. ÚS 701/08, se stěžovatel domáhá - pro tvrzené porušení čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - zrušení v záhlaví označených rozsudků Nejvyššího správního soudu, vydaných v jeho soudní (správní) věci.
Z vyžádaných spisů Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 138/2007, 30 Ca 139/2007, 30 Ca 140/2007, 30 Ca 141/2007 a 30 Ca 142/2007 se podává následující.
Rozhodnutími Finančního ředitelství v Brně ze dne 26. 3. 2007 byly zamítnuty žádosti daňového subjektu Pro Tec cs, s. r. o, o přezkoumání rozhodnutí Finančního úřadu Brno-venkov ze dne 9. 3. 2006, č.j. 61691/06/293512/0907 o převedení přeplatku na dani z příjmu právnických osob na úhradu nedoplatku daně z příjmu fyzických osob vybíraných srážkou, rozhodnutí č.j. 61734/06/293512/0907 o zamítnutí žádosti o vrácení přeplatku na dani z příjmu právnických osob, č.j. 61681/06/293512/0907 o převedení přeplatku na dani z příjmu právnických osob na úhradu nedoplatku daně silniční, č.j. 61657/06/293512/0907 o převedení přeplatku na dani z příjmu právnických osob na úhradu nedoplatku daně z přidané hodnoty a č.j. 61693/06/293512/0907 o převedení přeplatku na dani z příjmu právnických osob na úhradu nedoplatku daně z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, s tím, že se přezkoumání nepovoluje (§55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "daňového řádu").
Žaloby podané proti rozhodnutím správního orgánu Krajský soud v Brně usneseními ze dne 31. 5. 2007, č. j. 30 Ca 140/2007-14, ze dne 13. 6. 2007, č. j. 30 Ca 138/2007-14, č. j. 30 Ca 141/2007-14, a ze dne 12. 7. 2007, č. j. 30 Ca 139/2007- 14, č. j. 30 Ca 142/2007- 14, podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl (s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 Afs 56/2004) jako nepřípustné, jelikož napadená rozhodnutí přijatá postupem ve smyslu §55b daňového řádu jsou ze soudního přezkoumání ve správním soudnictví vyloučena, "protože materiálně nemají znaky rozhodnutí dle §65 odst. 1 s. ř. s.". Podle soudu jde o rozhodnutí správního orgánu, kterým žalobce "nemohl být na svém veřejném subjektivním právu zkrácen", a na "povolení takového přezkoumání nemá ... veřejné subjektivní právo"; žádost o přezkoumání tudíž není "opravným prostředkem, který by založil právní nárok žalobce na meritorní projednání věci".
Napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu byly kasační stížnosti stěžovatele směřující proti těmto usnesením krajského soudu jako nedůvodné zamítnuty. Na základě provedeného výkladu §65 s. ř. s. a §55b daňového řádu soud uvedl, že soudní přezkum rozhodnutí je možný jen v případě, kdy instančně vyšší správce daně rozhodne o nařízení (resp. o povolení) přezkumu daňového rozhodnutí, neboť jen to "může představovat zásah do právní sféry daňového subjektu a zakládat žalobní legitimaci podle §65 s. ř. s." (shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 21/2006). Naopak v případě, kdy k žádosti daňového subjektu přezkum rozhodnutí povolen nebyl, zůstává původní rozhodnutí správního orgánu, jímž mu (již) byla pravomocně stanovena daňová povinnost, nezměněno; tím, že nedochází k zásahu do právní sféry žalobce, tak není dána ani jeho procesní legitimace dle §65 s. ř. s., a to ani podle jeho odstavce druhého. Nad rámec stížnosti pak kasační soud připomenul, že ustanovení §55b daňového řádu neumožňuje přezkoumání (a tím i nápravu) jakýchkoliv rozhodnutí, poněvadž v něm zakotvené omezení je dáno jak časově (§55b odst. 2) tak i předmětem rozhodnutí, jestliže se musí jednat o rozhodnutí, jímž došlo ke stanovení daně v nesprávné výši (§55b odst. 1); tím však rozhodnutí o převedení přeplatku na dani na nedoplatek daně jiné není.
Stěžovatel v ústavní stížnosti předně tvrdí, že rozhodnutí správního orgánu, jejichž přezkoumání se podle §55b daňového řádu domáhal, jsou nezákonná již proto, že v kolizi s ustanovením §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání byla vydána v průběhu konkurzu. Samo rozhodnutí dle §55b daňového řádu (zde o povolení resp. nepovolení přezkumu) je pak založeno na úvaze správního orgánu, která nemůže být libovolná a ničím neomezená; tudíž i takové správní uvážení nelze vyjmout z "mantinelů zákonnosti a ústavněprávních mezí", a to zejména tehdy, pokud rozhodnutí, jež by mělo být přezkoumáno, bylo vydáno v rozporu se zákonem. Postup, kdy žaloba proti takovému rozhodnutí byla odmítnuta s tím, že zde nejde o rozhodnutí, jež podléhá soudnímu přezkumu, považuje stěžovatel proto "přinejmenším za formalistický". Za nesprávný má též názor kasačního soudu, že rozhodnutí o převedení přeplatku nelze přezkoumat proto, že jimi nedochází ke stanovení daně, jelikož znění rozhodného §55b odst. 1 daňového řádu takovému výkladu nesvědčí.
Vzhledem k tomu, že obě (výše označené) ústavní stížnosti byly co do svého obsahu totožné a směřovaly proti rozhodnutím vydaným ve věcech, jejichž skutkový základ i právní aspekty byly shodné, byly z důvodu hospodárnosti řízení v souladu s ustanovením §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), jakož i s ustanovením §112 odst. 1 o.s.ř., spojeny ke společnému řízení a rozhodnutí (usnesením ze dne 2. 4. 2008).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.
Klíčové je, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska vymezení rozhodné materie tak i kritiky postupu v řízení, identifikuje s jinými ústavními stížnostmi, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že je jako zjevně neopodstatněné odmítl. Ve všech těchto případech přitom při posuzování povahy rozhodnutí o nepovolení přezkoumání dle §55b daňového řádu a jeho dopadu do subjektivních práv daňového subjektu vyšel ze závěru, jenž je obsažen ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st.-12/2000 ze dne 19. prosince 2000, podle kterého se "v případě rozhodování podle §55b daňového řádu jedná o rozhodnutí o právech a povinnostech (daňového subjektu)... jen tehdy, jestliže v prvé fázi přezkoumání bylo rozhodnutí k přezkumu vůbec otevřeno a teprve ve druhé fázi bylo zrušeno, nahrazeno jiným nebo změněno"; je totiž třeba vycházet z toho, že (pozn. v daňovém řízení) "se jedná o dvojí prostředky ochrany práva" a to "prostředky instanční (řádné) a mimořádné (obnova řízení), jednak soudní (správní žaloba) - tedy prostředky, které může strana využít (má na ně tak říkajíc právní nárok), vedle toho existují i prostředky jiné, dozorčí, mezi něž patří právě přezkoumání podle §55b daňového řádu", které "slouží k ochraně objektivního práva a strana na ně nárok nemá" (in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 21, vydání 1., Praha, C. H. Beck 2002, str. 486). Z tohoto výkladu pak Ústavní soud vycházel ve svých dalších rozhodnutích, vydaných v obdobných věcech (např. v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 582/03, ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 328/03, ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 440/03, ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 516/03 ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. II.ÚS 330/05 ze dne 5. 4. 2006, 3-233-05 či sp. zn. II. ÚS 382/06 ze dne 26. 7. 2006).
Ústavní soud, jsa i v nyní projednávané věci těmito závěry vázán (§23 zákona o Ústavním soudu), nemá důvod se od nich odchýlit (když předmětné ustanovení §55b daňového řádu zůstalo v mezidobí nedotčeno) a v nyní posuzované věci rozhodnout jinak.
Pouze pro doplnění proto lze uvést, že interpretace §55b odst. 1 daňového řádu k níž se stěžovatel ve své stížnosti uchýlil, neodpovídá samotnému znění tohoto ustanovení. Z věty prvé §55b odst. 1 se totiž jednoznačně podává, že k tomu, aby mohlo být rozhodnutí vydané v daňovém řízení podrobeno správnímu přezkoumání, musí být splněny dvě podmínky : 1/ musí se jednat o rozhodnutí, jež je v rozporu s právními předpisy nebo se zakládá na podstatných vadách řízení, a současně 2/ tímto rozhodnutím došlo ke stanovení daně v nesprávné výši; zákonným předpokladem možnosti užít tento revizní prostředek je tedy kumulativní splnění obou podmínek. Stěžovatelův výklad, z něhož vyplývá, že pro naplnění přípustnosti přezkoumání postačí pouze splnění podmínky první, tj. nezákonnosti rozhodnutí pro rozpor s právními předpisy, tudíž za správný označit nelze.
Postačí pak jen připomenout, že kasačním soudem podaný výklad evidentně není svévolný, nepostrádá racionální základnu a je i adekvátně odůvodněn.
Námitka tvrzenou nezákonností rozhodnutí správního orgánu o převedení přeplatku na dani pro rozpor s §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkurzu a vyrovnání je pro dané řízení podle §55b daňového řádu zjevně mimoběžná a odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2006 sp. zn. III. ÚS 2008/05 tím nepřípadný. Zde totiž nejde o rozhodnutí o převedení přeplatku na dani, nýbrž o rozhodnutí, jímž nebyla povolena jeho mimořádná revize postupy podle §55b daňového řádu. Výtky nyní vznesené byly uplatnitelné dříve, v řádném opravném prostředku (odvolání), jež měl stěžovatel tehdy k dispozici, k čemuž se však v daňovém řízení neuchýlil.
Na podkladě řečeného je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Jak bylo výše předznačeno, Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, a jako takový jej usnesením mimo ústní jednání odmítl [§43 odst. odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2008
Jiří Mucha
předseda senátu