ECLI:CZ:US:2008:3.US.792.06.1
sp. zn. III. ÚS 792/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. září 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Samkem, advokátem, se sídlem v Příbrami, Zahradnická 140, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. července 2006 sp. zn. 9 To 234/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu, neboť jím mělo dojít k porušení jeho základních práv, garantovaných článkem 36 odst. 1 a článkem 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina") a článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen ,,Úmluva").
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, zrušil Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozsudkem předchozí rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 6. 2005 sp. zn. 14 T 24/2004 ohledně stěžovatele ve výroku o vině trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 tr. zák. i ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným týmž trestným činem podle §187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona. Výrok rozsudku nalézacího soudu, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zákona, ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona, zůstal nedotčen. Za tyto trestné činy uložil odvolací soud stěžovateli za použití ust. §35 odst. 2 tr. zákona souhrnný trest odnětí svobody v trvání pět a půl roku.
Trestného činu dle §187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona se měl stěžovatel dle napadeného rozhodnutí obecného soudu dopustit (zkráceně řečeno) tak, že pod bodem 1. v přesně nezjištěné době od letních měsíců roku 2002 do měsíce dubna 2003 v místě svého bydliště v P., prodal nebo směnil za různé předměty nejméně v deseti případech dávku psychotropní látky pervitinu J. H., pod bodem 2 v přesně nezjištěné době v průběhu měsíce dubna 2003 v místě svého bydliště na uvedené adrese ve dvou až třech případech prodal vždy za částku 200,- Kč a nejméně v deseti až dvanácti případech poskytl zdarma dávku pervitinu M. D., bod bodem 3 dále v přesně nezjištěné době od letních měsíců roku 2002 do měsíce března 2003 opět v místě svého bydliště prodal nebo poskytl zdarma nejméně v jednom případě dávku pervitinu mladistvé M. Ž.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil nejprve obecné výhrady ke způsobu, jakým bylo před obecnými soudy prováděno dokazování, neboť byly dle jeho názoru nepřiměřeně akcentovány výpovědi některých svědků a naopak některé důkazy svědčící ve prospěch neviny stěžovatele provedeny vůbec nebyly nebo nebylo přihlédnuto k jejich obsahu. Stěžovatel polemizuje se skutkovými závěry obecných soudů ohledně toho, že se trestné činnosti měl dopouštět v místě svého bydliště, kde se měl dle závěrů obecných soudů v inkriminované době zdržovat. Stěžovatel v průběhu řízení navrhoval k výslechu svědky Š. či svědkyni K., kteří jsou znalí poměrů v místě bydliště stěžovatele a potvrdili by, že se tam v danou dobu stěžovatel nezdržoval. Soudy obou stupňů se však s těmito důkazními návrhy obhajoby nijak nevyrovnaly.
Stejně tak se dle názoru stěžovatele obecné soudy nevyrovnaly s faktem, že svědek D. v rámci slyšení před soudem uvedl, že mu s formulací výpovědi ,,pomáhal" vyšetřovatel. Obecné soudy se dle názoru stěžovatele rovněž nevypořádaly s výpovědí svědka K., který vypověděl obdobně, totiž že cítil ze strany orgánů činných v trestním řízení v rámci přípravného řízení snahu motivovat ho k určitému způsobu, jak má vypovídat.
Rovněž nebylo vyhověno návrhům stěžovatele na výslechy přítelkyně svědkyně Ž., přestože tato výpověď mohla mít zásadní vliv na posouzení věrohodnosti svědkyně a vypovídací hodnoty jí popsaných údajů. Stěžovatel upozorňuje, že svědkyně Ž. měnila během trestního řízení často svou výpověď a již z tohoto hlediska je proto podle názoru stěžovatele krajně problematické přikládat jí význam jako usvědčujícímu důkazu v neprospěch stěžovatele.
S výše uvedeným postupem obecných soudů stěžovatel nesouhlasí a domnívá se, že v předmětném řízení došlo k zásahu do jeho základních práv na spravedlivý proces a na obhajobu ve smyslu výše citovaných ustanovení Listiny a Úmluvy.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze a předchozí rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ve věci sp. zn. 14 T 24/2004. Dále si vyžádal protokoly o hlavním líčení, konaném před soudem prvého stupně ve věci sp. zn. 14 T 24/2004 a 14 T 10/2006.
Na základě spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, Praha : C. H. Beck, 1995, str. 257). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Argumentace stěžovatele, uplatněná v projednávané ústavní stížnosti, je založena především na námitce, že obecné soudy odmítly akceptovat některé jeho důkazní návrhy, zejména pokud jde o místo, kde byl trestný čin spáchán. V případě jiných důkazů, konkrétně svědeckých výpovědí, má stěžovatel za to, že je obecné soudy nehodnotily v souladu se zákonem. Jedná se však veskrze o námitky, které již stěžovatel vznášel v průběhu hlavního líčení a s nimiž se obecné soudy náležitým způsobem vypořádaly.
Pokud jde o otázku tzv. opomenutých důkazů, Ústavní soud se touto problematikou zabýval již v celé v řadě svých rozhodnutí, a to konkrétně podmínkami, za nichž je nutno hodnotit neprovedení důkazů jako porušení ústavních práv a svobod; na podrobné zdůvodnění těchto judikátů je možno odkázat (srov. např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02, IV. ÚS 570/03 a další). Při určení náležitého rozsahu prováděného dokazování v trestních věcech musejí obecné soudy vycházet zejména z tzv. zásady materiální pravdy. Z pojetí této zásady vyjádřené v ust. §2 odst. 5 trestního řádu plyne, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý a soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran. V pojetí platném od účinnosti zák. č. 265/2001 Sb. je totiž rozsah prováděného dokazování výslovně limitován dikcí §2 odst. 5 věta první in fine (,,v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí"). Soudy přitom ovšem musejí dbát zásady vyhledávací a objasňovat všechny okolnosti případu, jež jsou podstatné.
Ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu se o případ tzv. opomenutých důkazů jedná tehdy, jestliže obecný soud podané důkazní návrhy neprovede nebo o nich ani nerozhodne. To znamená, že soud podaným důkazním návrhům musí buď vyhovět anebo vyložit, z jakých důvodů je zamítl. Pokud tak neučiní, zatíží své rozhodnutí vadou, která zakládá jeho protiústavnost (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 61/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 51). V projednávané věci však k podobnému pochybení rozhodně nedošlo. Nalézací soud založil svůj závěr o vině stěžovatele na poměrně rozsáhlém dokazování, a to především na výpovědích osob, jimž stěžovatel prodával či opatřoval drogu pervitin a dále na výsleších obyvatel domu v N. ulici. Odvolací soud v ústavní stížností napadeném rozsudku pak v plném rozsahu vychází ze skutkových zjištění vzešlých z dokazování před soudem prvého stupně.
Jde-li o otázku správnosti skutkových zjištění obecných soudů, týkajících se místa a času páchání trestné činnosti, stěžovatel již v hlavním líčení zdůrazňoval, že se v rozporu s výpovědí četných svědků na adrese na Ž. nezačal zdržovat dříve než na jaře 2003 a nemohl zde tudíž páchat projednávanou trestnou činnost již v roce 2002, jak tvrdí svědci. Stěžovatel v hlavním líčení uvedl, že byl v březnu 2002 propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a po celý následující rok se zdržoval na ulici jako bezdomovec. Teprve na jaře 2003 se stěžovatel usadil v domě na výše uvedené adrese v P., kde žije i matka stěžovatele, když se tam uvolnil byt v přízemí, do kterého se stěžovatel nastěhoval. Dle výpovědi stěžovatele se jednalo o silně poškozený byt, který byl dříve obýván osobami zneužívajícími psychotropní látky a tento byt nešel náležitě zajistit (viz protokol o hlavním líčení, konaném u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 23. 7. 2004, str. 2).
Nalézací soud však uvedenou výpověď považoval za účelovou, a to ve světle shodných výpovědí celé řady svědků, kteří byli vyslechnuti v hlavním líčení nebo byla jejich výpověď z přípravného líčení čtena za splnění podmínek §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu. Svědci J. H., M. D., Š. S., J. J. a další (včetně matky stěžovatele M. V., viz protokol o hlavním líčení ze dne 23. 7. 2004, str. 7 až 9 a dále protokol o hlavním líčení ze dne 30. 8. 2004, str. 2) shodně uvedli, že se stěžovatel na adrese P., zdržoval již na jaře roku 2002 a některým svědkům zde stěžovatel dle jejich výpovědí poskytoval psychotropní látku pervitin. Nalézací soud v této souvislosti vyhověl důkaznímu návrhu obhajoby a vyslechl svědka J. H., který v hlavním líčení uvedl, že stěžovatele nechal na jaře 2002 bydlet u sebe v objektu na autobusovém nádraží Na Florenci a že se stěžovatel u něj zdržoval až do jara 2003, kdy se přestěhoval na Ž. Nalézací soud však tvrzením svědka H. s ohledem na jeho rozpor s výpověďmi jiných svědků neuvěřil, což náležitým způsobem zdůvodnil ve svém rozhodnutí (str. 11 rozsudku nalézacího soudu). Stěžovateli rovněž nelze přisvědčit, že by soud zcela opomenul jeho návrh, aby byl vyslechnut svědek Š., který by jeho obhajobu potvrdil. Obvodní soud se pokusil tohoto svědka vyslechnout. Bylo však zjištěno, že se jedná o bezdomovce - osobu neznámého pobytu. Soud nato od dalších pokusů o zajištění tohoto svědka upustil, neboť skutečnosti, které mezitím byly zjištěny z výpovědí slyšených svědků, činily dle názoru soudu výslech svědka Š. nadbytečným. Podobným způsobem obecný soud zdůvodnil i odmítnutí dalších důkazních návrhů stěžovatele, jimiž chtěl stěžovatel prokazovat dobu svého bydlení v domě. I Ústavní soud na základě spisového materiálu konstatuje, že by šlo o výslechy svědků zcela nadbytečné, neboť pobyt stěžovatele na uvedené adrese v inkriminovanou dobu byl obecným soudem zjištěn zcela v mezích ust. §2 odst. 5 tr. řádu, tedy bez důvodných pochybností.
Nelze dále přisvědčit námitce stěžovatele, že obecné soudy ignorovaly zmínky svědků D. a K. o tom, že v přípravném řízení mělo docházet k jejich ovlivňování ze strany vyšetřujících policistů. Již nalézací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí touto otázkou podrobně zabýval a vysvětlil, proč tvrzení o údajném ovlivňování svědků policií neuvěřil a hodnotí je jako zcela účelová. Nalézací soud v této otázce vyšel z výpovědi svědka kpt. Bc. P. R., který v přípravném řízení svědky vyslýchal, a to za účasti obhájce stěžovatele. Důvody, proč uvěřil výpovědi tohoto policisty, obecný soud na několika místech rozsudku logickým způsobem vysvětlil (str. 8, str. 10 , str. 12 rozsudku soudu prvého stupně), přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší konkrétní závěry obecného soudu ohledně věrohodnosti svědka zpochybňovat.
Za nepodložená lze rovněž považovat tvrzení stěžovatele, jde-li o hodnocení věrohodnosti svědkyně mladistvé M. Ž. Je naopak skutečností, že nalézací soud si byl problematické věrohodnosti této svědkyně při svých úvahách o vině stěžovatele plně vědom. Při svém hodnocení výpovědi svědkyně postupoval zcela dle zásady in dubiis mitius (v pochybných případech mírněji), když neakceptoval tu část výpovědi svědkyně, v níž tvrdila, že jí stěžovatel drogu podával velmi často, přičemž sama svědkyně tuto výpověď posléze změnila. Výpověď svědkyně obecný soud hodnotil důsledně v souvislosti s výpovědí dalších svědků i v kontextu údajů vyplývajících ze zpráv z Dětského domova (str. 9, str. 11 rozsudku nalézacího soudu). K závěru o tom, že stěžovatel poskytl mladistvé drogu pervitin nejméně v jednom případě, došel obecný soud zcela v souladu s trestním řádem a výše uvedenými zásadami, přičemž další důkazní návrhy ohledně věrohodnosti svědkyně jsou s ohledem na výše uvedené zcela nadbytečné.
Ústavní soud konstatuje, že se v trestní věci stěžovatele obecné soudy se všemi důkazy řádně vypořádaly, přičemž závěry plynoucí z hodnocení důkazů jsou i podle Ústavního soudu zcela jasnými a seznatelnými. Za těchto okolností nelze ze strany obecných soudů dovodit jakýkoli zásah do základních práv stěžovatele, jak je deklarováno v ústavní stížnosti, a proto byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu