ECLI:CZ:US:2008:3.US.931.06.1
sp. zn. III. ÚS 931/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ARTA REAL, k.s., se sídlem v Praze 7, Argentinská 286/38, zastoupeného JUDr. Petrem Voříškem, advokátem se sídlem v Praze 7, Argentinská 38/286, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2006, č.j. 5 Cmo 274/2006-112, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 2 odst. 2, 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), byl zrušen výrok III. v záhlaví označeného usnesení, jež bylo vydáno v jeho občanskoprávní věci.
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává následující.
Rozsudkem ze dne 26. 9. 2003, č.j. 50 Cm 315/2001-56, ponechal Městský soud v Praze ve prospěch stěžovatele (zde žalobce) vůči druhému žalovanému Ing. A. V. (dále jen žalovanému) v platnosti směnečný platební rozkaz č.j. Sm 33/2001-10, vydaný tímto soudem dne 3. 5. 2001, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozhodnutím ze dne 25. 10. 2004, č.j. 5 Cmo 187/2004-79, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz vůči žalovanému zrušil; dále uložil stěžovateli uhradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně a náklady odvolacího řízení, a současně jej zavázal povinností k úhradě soudního poplatku za odvolání ve výši 758 448,- Kč.
Dovolací soud rozsudkem ze dne 23. 5. 2006, č.j. 29 Odo 363/2005-105, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Jelikož poté vzal stěžovatel návrh na zahájení řízení proti žalovanému zpět, odvolací soud (stížností napadeným) usnesením ve vztahu k žalovanému směnečný platební rozkaz č.j. Sm 33/2001-10 zrušil, stejně jako rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 50 Cm 315/2001-56, a řízení proti tomuto žalovanému zastavil (výrok I); stěžovateli uložil povinnost k náhradě nákladů řízení vzniklých žalovanému v řízení před soudem prvního stupně, soudem odvolacím a soudem dovolacím ve výši 547 765,- Kč (výrok II) a dále i povinnost k úhradě soudního poplatku za odvolání v částce 758 448,- Kč (výrok III). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že povinnost k zaplacení soudního poplatku za odvolání byla stěžovateli uložena dle §2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o soudních poplatcích"), když "úspěšný žalovaný" byl od jeho placení osvobozen.
Uvedený výrok III usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel vedle ústavní stížnosti současně i dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, č.j. 29 Cdo 113/2007-127, jako nepřípustné odmítnuto [243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř.].
V ústavní stížnosti stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že při uložení povinnosti k zaplacení soudního poplatku za odvolání nesprávně aplikoval ustanovení §2 odst. 3 ve spojení s §2 odst. 5 zákona o soudních poplatcích, neboť v posuzovaném případě nedošlo ke kumulativnímu naplnění podmínek zde zákonem stanovených; odvolatel byl sice osvobozen od soudního poplatku, nicméně v posuzované věci "nelze v žádném případě připustit, že by soud (jeho) odvolání vyhověl", neboť se vzhledem "ke zpětvzetí žaloby důvodností odvolání vůbec nezabýval". Opačný závěr odvolacího soudu považuje tudíž stěžovatel za nepřípustný a založený na extenzivním výkladu §2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda názor obecného soudu, který vyslovil v otázce aplikace ustanovení §2 odst. 3, 5 zákona o soudních poplatcích, nezakládá nepřípustné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě pak těmi, na které se stěžovatel výslovně odvolal.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Postupují-li obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
To je zvláště důležité v dané věci, jestliže se stěžovatelovy námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to tvrzením, že obecné soudy porušily zákonem stanovená procesní pravidla, jmenovitě že vadně vyložily a aplikovaly ustanovení §2 odst. 3 ve spojení s §2 odst. 5 zákona o soudních poplatcích.
Zde - ve smyslu výše řečeného - platí, že o protiústavní výklad (a aplikaci) jde tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti; o kolizi s požadavky kladenými na spravedlivý proces jde také tehdy, je-li rozhodnutí obecného soudu nepřezkoumatelné pro nedostatek srozumitelného a přesvědčivého odůvodnění (§157 odst. 2 o.s.ř.).
Ústavní soud se ve své judikatuře otázkou poplatkové povinnosti opakovaně zabýval, přičemž - v obecné rovině - se k této vyslovuje tak, že sice "...úprava poplatkové povinnosti či osvobození od ní, provedená zákonem o soudních poplatcích, představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny" (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 162/99, Sb. n. u., sv. 15, nález č. 104, nález sp. zn. I. ÚS 664/03, či nález sp.zn. I.ÚS 43/07), nicméně dále konstatuje, že (až) "exces obecného soudu při rozhodování o výši poplatku" je ústavně relevantní, jestliže dosahuje "takové míry, že zasáhne i do základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny..." ( srov. nález sp. zn. I.ÚS 43/07).
Nic takového však v dané věci dovodit nelze.
V nyní posuzované věci zaujal odvolací soud ve vztahu ke kritickému ustanovení §2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích racionálně akceptovatelný výklad, vycházející z principu, že výsledek řízení je nutno vždy hodnotit ve vztahu k návrhu, kterým bylo řízení zahájeno (viz usnesení sp. zn. III.ÚS 144/97), což zde znamená ve vztahu ku podanému odvolání. Jeho "úspěšnost" v materiálním smyslu proto lze hodnotit právě z hlediska účelu, k němuž tento návrh směřoval; bylo-li takovým účelem dosažení odstranění napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, pak není pochyb, že mu výrok I napadeného rozhodnutí plně odpovídá. Názor odvolacího soudu, že návrhu žalovaného (odvolatele) bylo soudem "vyhověno", tudíž za nepřípustný a excesivní považovat nelze, a to ani za situace, kdy tohoto požadovaného výsledku bylo dosaženo nikoliv na základě jeho věcného posouzení, nýbrž (již) se zřetelem ku specifickému procesnímu úkonu samotného stěžovatele (srov. sp. zn. III.ÚS 144/97).
Aniž by se Ústavní soud mínil pouštět do posouzení poplatkové otázky v rovině podústavního práva, plyne z řečeného, že odvolacím soudem uplatněný názor nelze pokládat za výraz porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu prosazení interpretační "libovůle" (čl. 36 odst. 1 Listiny). Ostatně stojí za připomenutí, že poplatková povinnost byla již jednou odvolacím soudem stěžovateli uložena, přičemž z hlediska celkového výsledku sporu (jenž zde byl založen rozhodnutím věcným) se tak stalo v poměrech očividně srovnatelných.
Nelze-li dovodit porušení základních práv a svobod stěžovatele, nemohl Ústavní soud posoudit ústavní stížnost než jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2008
Jan Musil
předseda senátu