ECLI:CZ:US:2008:3.US.96.08.1
sp. zn. III. ÚS 96/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. září 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. D. N., právně zastoupené Mgr. Martinem Zobačem, advokátem AK se sídlem Nádražní 2229/54, 591 01 Žďár nad Sázavou, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. srpna 2007 č. j. 2 Ko 14/2007-1208, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení a Krajského soudu v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. ledna 2008, a která byla doplněna podáním, Ústavnímu soudu doručeným dne 12. srpna 2008, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. srpna 2007 č. j. 2 Ko 14/2007-1208, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i článku 10 Všeobecné deklarace lidských práv a článku 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. srpna 2007 č. j. 2 Ko 14/2007-1208 bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 2006 č. j. 24 K 15/2002-987 v jeho výroku pod bodem I., kterým krajský soud zprostil JUDr. D. N. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") funkce správkyně konkurzní podstaty úpadce BOS, a. s., se sídlem v Bystřici nad Pernštejnem (výrok pod bodem I. usnesení vrchního soudu). Ve výroku pod bodem II. Vrchní soud v Olomouci rozhodl, že odvolání JUDr. D. N. proti výroku pod bodem II. citovaného usnesení Krajského soudu v Brně, kterým soud ustanovil nového správce konkurzní podstaty Ing. Petra Sedláčka, se s odkazem na ust. §218 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítá. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. května 2008 č. j. 29 Cdo 991/2008-1576 bylo podle ust. §243b odst. 5 a ust. §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto dovolání stěžovatelky směřující proti výše uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů o nesplnění zákonných předpokladů pro prodej dle ust. §19 odst. 3 zák. č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkurzu a vyrovnání"). Stěžovatelka namítá, že postupem soudů, a to jak Vrchního soudu v Olomouci, tak Krajského soudu v Brně, jí byla odňata možnost jednat před soudem a v rámci daného řízení tak nemohla realizovat svá práva. Stěžovatelka namítá, že soudy neprovedly důkazy, které navrhla k prokázání svého postupu při prodeji movitých věcí úpadce BOS, a. s., a nebyl tak dostatečně zjištěn skutkový stav věci a následkem toho bylo vydáno nesprávné rozhodnutí ve věci. Stěžovatelka vyjadřuje své přesvědčení, že soudy nesprávně zhodnotily znalecký posudek vypracovaný znalcem Z. O. Stěžovatelka namítá, že odvolací soud při hodnocení uvedeného znaleckého posudku nevzal v úvahu skutečnost, v jakém časovém období byl předmětný posudek vypracován a co vedlo stěžovatelku k vypracování tohoto posudku. Protože odvolací soud odmítl provést důkazy navržené stěžovatelkou, nemohla stěžovatelka prokázat skutečnosti, které ve svém odvolání uvedla a které jsou pro posouzení celé věci zásadní. Stěžovatelka namítá, že z jednání nařízeného na 8. prosince 2005 se omluvila z důvodu dlouhodobě naplánované zahraniční dovolené a požádala o odročení, konkurzní soud však jednání uskutečnil bez její přítomnosti. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti kritizuje postoje a projevy konkurzní soudkyně Mgr. Evy Krčmářové. Stěžovatelka dále uvádí, že z postupu konkurzního soudu je nepochybné, že při provádění dokazování nebylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, osoby, které byly účastny na jednáních konkurzního soudu dne 8. prosince 2005 a dne 5. ledna 2006, nebyly soudem poučeny, jaké mají postavení v těchto řízeních, zda jsou vyslýchány jako svědci či jako účastníci řízení. Konkurzní soud také neučinil žádné úkony, ze kterých by bylo patrno, kdy došlo ke skončení dokazování. Stejně tak konkurzní soud neučinil poučení podle ust. §118a o. s. ř. vůči účastníkům daného řízení. Stěžovatelka nesouhlasí ani se způsobem doručení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 2006 č. j. 24 K 15/2002-987 o jejím odvolání z funkce, neboť jí byla konkurzním soudem doručena jen zkrácená verze tohoto usnesení bez odůvodnění, usnesení jí bylo soudem doručeno až na základě její urgence a byla jí tak ze strany konkurzního soudu účelově zkrácena lhůta k odvolání. Stěžovatelka je přesvědčena, že důvody, uvedené v usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 2006, mají pouze zastřít skutečný důvod jejího odvolání z funkce správce konkurzní podstaty.
K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci k projednávané věci.
Soudkyně Krajského soudu v Brně Mgr. Eva Krčmářová se ve svém podrobném a vyčerpávajícím vyjádření, Ústavnímu soudu doručeném dne 14. července 2008, vyjádřila k námitkám stěžovatelky, a to konkrétně k námitce stěžovatelky, že jí oba soudy odňaly právo jednat před soudem, ke stěžovatelkou zpochybněnému postupu krajského soudu při jednáních konaných dne 8. prosince 2005 a 5. ledna 2006, k námitce stěžovatelky, že krajský soud při jednáních konaných 8. prosince 2005 a 5. ledna 2006 přítomné nepoučil, zda jsou vyslýcháni jako svědci nebo jako účastníci řízení a neposkytl jim poučení dle ust. §118a o. s. ř., k námitce stěžovatelky, že soudkyně rozhodující v předmětné věci vydala rozhodnutí dne 1. září 2006, kdy byla oficiálně na mateřské dovolené, k tvrzení stěžovatelky, že o jejích právech u Krajského soudu v Brně rozhodovala podjatá soudkyně, k námitce stěžovatelky, že skutečným důvodem k vydání usnesení z 1. září 2006 byla skutečnost, že stěžovatelka odmítla vyhovět tlakům prodat nemovitosti ve vlastnictví úpadce za třetinovou cenu jejich skutečné hodnoty a k tvrzením týkajícím se problematiky zpeněžování majetku úpadce, jakož i k tvrzením stěžovatelky, že soud zkrátil stěžovatelčina práva tím, že jí doručil nejprve zkrácené znění usnesení z 1. září 2006. Ve svém vyjádření Mgr. Krčmářová uvedla, že podle přesvědčení krajského soudu k údajnému porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny, článku 6 odst. 1 Úmluvy nedošlo a nedošlo ani k porušení článku 10 Všeobecné deklarace lidských práv a článku 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech; proto navrhla, aby podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, případně zamítnuta jako nedůvodná. V případě, že by Ústavní soud ústavní stížnost neodmítl a věcně ji projednával, soudkyně krajského soudu navrhla doplnění dokazování a spojení této ústavní stížnosti s ústavní stížností téže stěžovatelky směřující proti usnesení tohoto soudu ze dne 22. ledna 2008 č. j. 24 K 15/2002-1452, vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 660/08.
Předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci ve svém vyjádření, Ústavnímu soudu doručeném dne 4. července 2008, uvedl, že podanou ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, neboť se nedomnívá, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. K jednotlivým námitkám odvolací soud odkázal na odůvodnění svého usnesení (zejm. str. 5-8). Odvolací soud poukázal na to, že v tomto rozhodnutí vyložil důvody, které ho vedly k potvrzení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 2006 č. j. 24 K 15/2002-987 o zproštění stěžovatelky funkce správkyně konkurzní podstaty úpadce BOS, a. s. Zejména zjištění vyplývající ze znaleckých posudků podle vrchního soudu skýtala dostatečný podklad pro závěr o závažném porušení povinností správkyně při prodeji majetku konkurzní podstaty, který byl v té době předmětem podané vylučovací žaloby. Nebylo proto podle odvolacího soudu zapotřebí provádět ve věci další stěžovatelkou navržené důkazy. Pokud dále stěžovatelka odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s její námitkou, že soudkyně Krajského soudu v Brně Mgr. Eva Krčmářova nemohla vydat odvolacím soudem přezkoumávané usnesení, neboť z důvodu čerpání mateřské dovolené nebyla v práci, předseda senátu poukázal na to, že takto formulovaná námitka nebyla obsahem odvolání stěžovatelky. Tvrzení, že jmenovaná soudkyně je na mateřské dovolené, se sice v podaném odvolání objevilo (str. 6), avšak v kontextu, v jakém bylo použito, mělo akcentovat výhradu stěžovatelky proti tomu, jak rychle bylo usnesení o jejím zproštění funkce Krajským soudem v Brně vydáno. Tento soud totiž dne 29. srpna 2006 obdržel usnesení Vrchního soudu v Olomouci o nevyhovění námitce podjatosti, kterou proti soudkyni Mgr. Evě Krčmářové vznesla stěžovatelka, a usnesení o zproštění stěžovatelky funkce správkyně bylo vydáno již dne 1. září 2006.
Vyjádření Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně zaslal Ústavní soud stěžovatelce k replice, která na ně reagovala přípisem Ústavnímu soudu doručeným dne 14. července 2008, ve kterém setrvala na svých tvrzeních uvedených v ústavní stížnosti a uvedla, že trvá na své ústavní stížnosti v celém rozsahu, a navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. srpna 2007 č. j. 2 Ko 14/2007-1208, kterým se potvrzuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 2006 č. j. 24 K 15/2002- 987, zrušil.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy ČR), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).
Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda řízení bylo spravedlivé jako celek. Ústavní soud posuzoval, zda postup obecných soudů při interpretaci a aplikaci použitých zákonných ustanovení v souzené věci nepředstavoval porušení kogentní normy podústavního práva a v konečném důsledku i porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na soudní ochranu. Takovéto pochybení však Ústavní soud v souzené věci nezjistil.
Vrchní soud v Olomouci ve svém usnesení ze dne 14. srpna 2007 č. j. 2 Ko 14/2007-1208 potvrdil správnost skutkových zjištění, která v předmětné věci učinil soud prvního stupně. Na základě doplněných skutkových zjištění odvolací soud dovodil, že v přezkoumávané věci byly splněny podmínky vymezené v ust. §19 odst. 3 zákona o konkurzu a vyrovnání pouze u věcí uvedených ve znaleckém posudku ze dne 7. dubna 2003 ve skupině žehlící a šicí technika. Pokud jde však o velkou část zbylého majetku, jeho zpeněžením v průběhu sporu o jejich vyloučení z konkurzní podstaty, aniž byly splněny podmínky ust. §19 odst. 3 zákona o konkurzu a vyrovnání, se správkyně podle odvolacího soudu dopustila natolik závažného porušení povinností, že to plně odůvodňuje soudem prvního stupně zvolený postup podle ust. §8 odst. 6 věty první zákona o konkurzu a vyrovnání, tj. její zproštění funkce správkyně konkurzní podstaty.
Námitky stěžovatelky neshledal odvolací soud důvodnými. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu nepochybil, když neprovedl další správkyní navržené důkazy (zejm. výslech znalce, výslech označených svědků), neboť závěry znaleckých posudků podle odvolacího soudu poskytují dostatečný podklad pro posouzení důvodnosti postupu správkyně při zpeněžování majetku. Odvolací soud poukázal především na to, že správkyně zpeněžila např. vysokozdvižné vozíky, kovové regály a nábytek, elektrické vrtačky a velké množství pojízdných vozíků. Podle odvolacího soudu je mimo jakoukoli pochybnost, že minimálně u těchto věcí nemohla být splněna podmínka jejich zpeněžení v průběhu excindačního sporu, tj. odvrácení hrozící škody na tomto majetku. Z tohoto důvodu, uvedl odvolací soud, by bylo nadbytečné provádět ve věci dokazování ve správkyní požadovaném rozsahu. Správkyni přisvědčil odvolací soud pouze v tom, že není podstatné, zda jí byl dán věřitelským výborem a soudem prvního stupně výslovný souhlas se zpeněžením těchto věcí či nikoli. Bylo proto pouze na správkyni, aby si vyhodnotila, zda jsou splněny podmínky pro prodej těchto věcí, což ovšem nezbavuje konkurzní soud možnosti následné kontroly, zda správkyně při tomto prodeji ust. §19 odst. 3 zákona o konkurzu a vyrovnání neporušila. Odvolací soud uzavřel, že prodej majetku konkurzní podstaty v rozporu s ust. §19 odst. 3 zákona o konkurzu a vyrovnání je natolik závažným porušením jejích povinností, že je možné ho označit za důležitý důvod k postupu podle ust. §8 odst. 6 věty první zákona o konkurzu a vyrovnání a k jejímu zproštění funkce.
Uvedené závěry odvolacího soudu jsou v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 89/02 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), na který ostatně oba obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí odkazují.
Námitky stěžovatelky, směřující proti postupu Vrchního soudu v Olomouci, shledal Ústavní soud nedůvodnými. Pokud jde o tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud se nezabýval její námitkou, že soudkyně vydala rozhodnutí dne 1. září 2006, kdy byla oficiálně na mateřské dovolené, Ústavní soud ověřil, že tuto námitku stěžovatelka v odvolacím řízení neuplatnila; pokud ji stěžovatelka poprvé uplatnila až v ústavní stížnosti, jedná se o námitku nepřípustnou.
Pro úplnost je třeba poukázat na obsáhlé vyjádření Mgr. Krčmářové, ve kterém se mimo jiné uvádí, že čerpala mateřskou dovolenou v době od 28. června 2006 do 9. ledna 2007. Tím ovšem k narušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce nedošlo. Dotčená soudkyně byla v souladu s rozvrhem práce pro rok 2006 zákonným soudcem jak v době přidělení věci, tak v době, kdy rozhodovala o prohlášení konkurzu a o ustavení stěžovatelky do funkce správkyně konkursní podstaty. Soudní rozhodnutí nelze považovat za nicotné jen proto, že je vydal soudce v době dovolené nebo nemocenské. Podstatné je, zda o věci bylo rozhodnuto soudcem, který k tomu byl oprávněn podle rozvrhu práce pro příslušný kalendářní rok (srov. v podrobnostech např. závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2007 sp. zn. 21 Cdo 612/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2007, pod číslem 148). V roce 2006 byla dotčená soudkyně podle rozvrhu práce pro rok 2006 ve znění změn č. 1 až 7 přidělena jako samosoudce k rozhodování ve věcech konkurzu a vyrovnání v soudním oddělení 24 K (srov. strana 43 rozvrhu práce) a to i po dobu čerpání mateřské dovolené. Soudkyně tak v souladu se svým postavením soudce a rozvrhem práce Krajského soudu v Brně pro rok 2006 v uvedeném roce (a to i po dobu čerpání mateřské dovolené) vykonávala soudcovskou činnost, o čemž svědčí i skutečnost, že oddělení 24 K v uvedeném roce vykazovalo v každém měsíci (a to i po dobu čerpání mateřské dovolené soudkyně) určitý počet vyřízených věcí (viz měsíční statistika za rok 2006).
V ústavní stížnosti stěžovatelka dále namítá, že ačkoli se z jednání nařízeného na 8. prosince 2005 omluvila z důvodu dlouhodobě plánované zahraniční dovolené a požádala o odročení, konkurzní soud jednání uskutečnil bez její přítomnosti. Z obsahu úředního záznamu na č. l. 877 spisu vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 K 15/2002 Ústavní soud ověřil, že stěžovatelka byla s uvedeným postupem soudu srozuměna.
Pokud jde o námitky stěžovatelky ohledně protokolace při jednáních konaných dne 8. prosince 2005 a dne 5. ledna 2006, z vyjádření Krajského soudu v Brně vyplývá, že o opožděných námitkách stěžovatelky k protokolaci při jednání konaném dne 8. prosince 2005 (kterého se stěžovatelka jak výše uvedeno z důvodu plánované dovolené nezúčastnila) rozhodl Krajský soud v Brně usnesením z 10. ledna 2006 č. j. 24 K 15/2002-924 tak, že je zamítl. Na základě stěžovatelčiných námitek proti zaznamenanému průběhu jednání z 5. ledna 2006 vyžádal soud (přípisem z 10. ledna 2006, č. 1. 923) od fyzických osob reprezentujících na jednání členy věřitelského výboru vyjádření k obsahu protokolace. Tato vyjádření se nacházejí na č. l. 927-928, č. l. 929, č. 1. 930-933 a č. 1. 939-941. Z uvedených vyjádření mimo jiné vyplývá, že závěrem tohoto jednání soudkyně vznesla k přítomným dotaz, zda má někdo námitky k protokolaci, nikdo z přítomných však žádnou námitku nevznesl.
Pokud jde o zbývající námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, které směřují vůči postupu Krajského soudu v Brně, tyto shledal Ústavní soud v dané fázi řízení nepřípustnými, neboť z přiloženého spisového materiálu nevyplývá, že by je stěžovatelka uplatnila v odvolacím řízení. Pokud by je eventuálně u odvolacího soudu namítala, avšak tento soud se jimi nezabýval, musela by stěžovatelka takovýto vadný postup odvolacího soudu v ústavní stížnosti namítat, což se však nestalo.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že usnesením ze dne 14. února 2007 sp. zn. I. ÚS 711/06 Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost téže stěžovatelky, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. června 2006 č. j. Nco 61/2006-975, jímž bylo rozhodnuto, že Mgr. Eva Krčmářová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 K 15/2002. V uvedené věci se Ústavní soud zabýval námitkou stěžovatelky o podjatosti konkurzní soudkyně Mgr. Krčmářové a shledal ji neopodstatněnou, přičemž dospěl k závěru, že správce konkurzní podstaty není účastníkem konkurzního řízení, a nemůže být proto věcně legitimován k námitce podjatosti konkurzního soudce.
Usnesením Ústavního soudu ze dne 5. srpna 2008 sp. zn. II. ÚS 660/08 byla podle ust. §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnuta rovněž ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. ledna 2008 č. j. 24 K 15/2002-1452.
Ústavní soud ověřil, že v souzené věci Vrchní soud v Olomouci své rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnil, uvedl, jakými úvahami se při rozhodování řídil a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci vrchního soudu, tak jak je rozvedena v napadeném usnesení, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Ústavní soud konstatuje, že vrchní soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že postupem Vrchního soudu v Olomouci nedošlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu