ECLI:CZ:US:2008:4.US.1064.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1064/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti pana P. C., právně zastoupeného advokátem JUDr. Tomášem Plajnerem, Argentinská 38/286, Praha 7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2006 č.j. 16 Co 472/2006-118, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 27. 4. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení obecného soudu.
Poté, co stěžovatel odstranil formální vady návrhu, Ústavní soud konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel se domáhal v rámci exekučního řízení na své bývalé manželce (vedlejší účastnici řízení o ústavní stížnosti) vydání klíčů od bytu a domu na Václavském náměstí 17. Poté, co vedlejší účastnice předala požadované klíče majiteli domu, od něhož je získal stěžovatel, Obvodní soud pro Prahu 1 ze dne 21. 1. 2005 č.j. 33 Nc 6815/2003-24 výkon exekuce výrokem I. k podnětu stěžovatele zastavil. Výrokem II. uložil obvodní soud vedlejší účastnici uhradit stěžovateli náklady exekučního řízení ve výši 1500,- Kč. Výrokem III. uložil obvodní soud vedlejší účastnici nahradit stěžovateli náklady exekuce ve výši 3.974,- Kč a výrokem pod bodem IV. stanovil povinnost stěžovateli zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 3.974,- Kč.
Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením změnil výroky II. a III. tak, že stěžovateli přiznal náhradu nákladů exekuce vůči povinné toliko ve výši 1.987,- Kč. Odvolací soud tak učinil s ohledem na ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel ve svém návrhu poukázal na judikaturu Ústavního soudu (III. ÚS 727/2000, I. ÚS 191/06), z níž je zřejmé, že aplikaci výše citovaného ustanovení o. s. ř. musí soud řádně a přesvědčivě odůvodnit, neboť v postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti. Stěžovatel je toho názoru, že Městský soud v Praze své rozhodnutí odůvodnil zcela nedostatečně, neboť uvedl, že se mu nepodařilo úplně a objektivně zjistit majetkové poměry účastníků v průběhu řízení, aniž by řádně specifikoval konkrétní okolnosti, které by bylo možno skutečně brát za důvody zvláštního zřetele hodné. Soud pouze deklaroval, že vztahy mezi účastníky jsou dlouhodobě vyostřené, přičemž dle názoru stěžovatele není vyostřenost vzájemných názorů a postojů mezi účastníky sporného řízení ničím až tak výjimečným. Za důvody hodné zvláštního zřetele považoval soud již tu skutečnost, která vedla k soudnímu uplatnění nároku stěžovatele, ale přitom zcela pominul skutečnost, stěžovatel byl nucen svůj nárok uplatnit u soudu toliko a jedině z důvodu na straně vedlejší účastnice. Dále se stěžovatel ve svém návrhu zaobíral jednak majetkovými poměry svými a jednak vedlejší účastnice, které dle jeho názoru neumožňují aplikovat ustanovení §150 o. s. ř.
Uvedeným postupem obecných soudů tak mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatele, garantovaných čl. 36, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud znovu poukazuje na svoji již konstantní judikaturu, podle které není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
V dané věci se jedná o problematiku nákladů řízení, která, jak Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře konstatoval, není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť sám spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. I. ÚS 30/02). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi teprve v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat například v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona (srov. např. I. ÚS 633/05). Pochybení daného rázu však Ústavní soud nezjistil.
Co se týče nákladů řízení, zakládá ustanovení §150 diskreční pravomoc soudu, přičemž se však nejedná o volnou úvahu soudu ve smyslu libovůle. Soud je povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Jeho aplikace je tudíž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Je toliko věcí obecného soudu uvážit, zda dané ustanovení aplikuje či nikoliv (srov. např. IV. ÚS 37/02). Vymezování obsahu tohoto relativně neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných, a to vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Uvedené posouzení závisí na všech okolnostech případu, přičemž soud přihlíží zejména k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, k postoji účastníků v průběhu řízení, k majetkovým a dalším poměrům účastníků řízení, apod. Shrneme-li to, úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž zvážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů.
Dále tato úvaha obecného soudu musí být v soudním rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodněna. Postup soudu musí být odpovídajícím způsobem vysvětlen, neboť jinak by v něm bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov. např. IV. ÚS 397/05). O takovou libovůli by se jednalo především tehdy, pokud by soudy postupovaly tak, že by své závěry nezdůvodnily vůbec nebo by je zdůvodnily zcela nedostatečně. Právě v tomto rámci se potom pohybuje ústavně právní přezkum rozhodnutí obecných soudů ve vztahu k aplikaci ust. §150 občanského soudního řádu.
Takové pochybení však Ústavní soud neshledal a napadené rozhodnutí považuje za ústavně konformní. Z napadeného rozsudku je zřejmé, že Městský soud v Praze se v odůvodnění poměrně obsáhle věnoval okolnostem celého případu, zmínil jednotlivé procesní návrhy účastníků řízení a též se částečně zaobíral jejich majetkovými poměry. Nicméně tyto nebyly dle náhledu obecného soudu objasněny zcela. V souvislosti s úvahou o aplikaci ustanovení §150 o.s.ř. se městský soud zaobíral též úvahou, zda by přiznáním či nepřiznáním nákladů řízení jedné či druhé straně nemohl fatálně zasáhnout do sociální situace některého z účastníků řízení. Následně se městský soud rozhodl zohlednit též jiné než majetkové okolnosti případu, přičemž ve svém odůvodnění náležitě vyložil, jakou úvahou byl při tomto veden. Vzal v potaz především okolnosti podání návrhu, postoje účastníků k případu v průběhu jeho projednávání a především pak mimořádně vyhrocené osobní vztahy účastníků, kteří mezi sebou komunikují více méně prostřednictvím soudu či třetích osob (pronajímatele). Skutečnost, že stěžovatel se s rozhodnutím obecného soudu vnitřně neztotožňuje, samo o sobě protiústavnost takového rozhodnutí nezakládá.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. září 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu