ECLI:CZ:US:2008:4.US.1134.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1134/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. září 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti K. Z., zastoupeného Mgr. Romanem Kezniklem, advokátem, AK se sídlem Štefánkova 16, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2007 sp. zn. 10 T 6/2004, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2007 sp. zn. 5 To 50/2007 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2008 sp. zn. 3 Tdo 1034/2007 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojil stěžovatel proti shora označeným soudním rozhodnutím, jimiž byla dle jeho názoru porušena základní práva, jež jsou mu garantována ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ustanovením čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel nejprve obsáhle rekapituloval průběh řízení před obecnými soudy, přičemž se zaměřil zejména na hodnocení provedených důkazů. Podle stěžovatele je nutné zdůraznit, že se soud prvního stupně dostatečně nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a v důsledku toho dospěl k nesprávnému závěru o jeho vině. Některé důkazy, které by nepochybně mohly přispět k objektivnímu posouzení věci, již v současné době opatřit nelze. Policie ČR podle stěžovatele na místě nezajistila stopy, čímž byla porušena zásada stanovená v §2 odst. 5 tr. ř. Tato zásada byla rovněž porušena tendenčním postupem státního zástupce.
Nalézací soud se nedostatečně vypořádal se závěry znaleckého posudku z oboru psychiatrie a psychologie, vypracovaného PhDr. M. Ž., z něhož vyplynulo, že stěžovatel žádný trestný čin nespáchal. Stěžovatel dále poukazoval na rozpornost posudků vypracovaných prof. MUDr. M. H. Podle revizního znaleckého posudku pak nelze jednoznačně dospět k závěru, že násilí samo o sobě vedlo k úmrtí poškozené.
Nevěrohodnost a rozporuplnost provedených důkazů dokládá stěžovatel i poukazem na výpovědi osob, které ho měly usvědčit ze spáchání trestného činu. Někteří svědkové byli dle stěžovatele nedůvěryhodní, často nebyli přímými svědky popisovaných událostí a vypovídali pouze na základě zprostředkovaných informací. Svědkyně S. navíc neustále měnila svou výpověď.
Krajský soud v Brně tedy neprokázal věrohodně vinu stěžovatele ani jeho podíl na spáchání trestného činu. S ohledem na rozpornost důkazů přitom měl uplatnit zásadu in dubio pro reo.
Odvolací soud se pak těmito námitkami řádně nezabýval a stěžovatelovo odvolání navzdory jeho opodstatněnosti zamítl. Tím porušil přinejmenším svou povinnost stanovenou v §258 tr. ř. Nápravu nepřineslo ani stěžovatelem podané dovolání, neboť Nejvyšší soud jej v rozporu s ustanovením §265i odst. 3 a násl. tr. ř. odmítl jako neopodstatněné.
Stěžovatel tedy uzavírá, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Je rovněž třeba poukázat na to, že délka trestního řízení, v němž bylo první rozhodnutí soudu I. stupně zrušeno odvolacím soudem a posléze bylo ve věci rozhodováno znovu, byla neúměrně dlouhá, v důsledku čehož bylo porušeno právo stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 10 T 6/2004, z něhož zjistil následující.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2007 sp. zn. 10 T 6/2004 byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání 14 let pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního zákona a trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 trestního zákona. Šlo již o druhý rozsudek ve věci, neboť rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 10 T 6/2004-679 byl odvolacím soudem zrušen a věc byla krajskému soudu vrácena k řízení.
Trestného činu se měl stěžovatel podle rozsudku dopustit tím, že spolu s A. H. vnikl do domu poškozené, kterou poté, co se probudila, rdousil; následně na poškozenou stěžovatel a A. H. navršili matrace a neprodyšné textilie a u poškozené došlo v důsledku protahovaného dušení k infarktu myokardu, na jehož následky zemřela. Poté z domu poškozené odcizili peněženku s finanční hotovostí nejméně 1.000,- Kč. Skutkový stav byl zjištěn zejména na základě svědeckých výpovědí a znaleckých posudků.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v jehož odůvodnění tvrdil, že v řízení nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, jelikož soud vycházel z rozporných znaleckých posudků a nedůvěryhodných výpovědí. Stěžovatel rovněž napadal postup Policie ČR a státního zastupitelství. Toto odvolání bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2007 sp. zn. 5 To 50/2007 zamítnuto. Vrchní soud konstatoval, že vina stěžovatele i spoluobžalovaného byla v řízení před soudem prvního stupně dostatečně prokázána; Krajský soud v Brně podle názoru odvolacího soudu provedl dostatečně obsáhlé dokazování, přičemž provedené důkazy hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a respektoval přitom pravidla formální logiky.
Následné dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
III.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Podstatu ústavněprávní argumentace stěžovatele, byť opřenou o shora označené články Listiny a Úmluvy, tvořil jeho nesouhlas s tím, jak obecné soudy vedly dokazování, jak provedené důkazy vyhodnotily a jaké právní závěry z tohoto hodnocení vyvodily. K tomu Ústavní soud podotýká, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nikoliv přezkum činnosti obecných soudů. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování jsou obecnými soudy vyvozená skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sb. n. u., sv. 3, str. 257). Pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, představuje porušení základních práv a svobod, zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, jen za určitých podmínek. Rozhodovací praxe Ústavního soudu definovala určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat, a rozlišila v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případů důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 798/08, http://nalus.usoud.cz).
V případě porušení procesních předpisů je důvodem zásahu Ústavního soudu zjevné porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud především zdůrazňuje, že většinu uplatněných námitek vznesl již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby a zejména opakovaně v odvolání a dovolání, přičemž ústavní stížnost je obsahově i formulačně takřka totožná s dovoláním a do značné míry i s odvoláním stěžovatele. Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že soudy prvního a druhého stupně se zmíněnými námitkami stěžovatele zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Nejvyšší soud pak tyto námitky posoudil v rozsahu zákonem stanovených dovolacích důvodů. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky znovu opakuje v ústavní stížnosti, staví Ústavní soud do role další - v tomto případě již čtvrté - soudní instance; tato role ovšem Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší.
Ústavní soud se proto zaměřil pouze na zkoumání, zda obecné soudy při zjišťování skutkového stavu a formulaci právních závěrů nevybočily ze shora vymezených ústavních mantinelů.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování opravňující soudy rozhodnout o vině stěžovatele. To se týká i stěžovatelem uplatněných námitek stran hodnocení výpovědí svědků či znaleckých posudků. Stěžovatel poukazuje na rozpory v provedeném dokazování (zejména rozpory mezi znaleckými posudky či změny ve výpovědi svědkyně), avšak Ústavní soud je nucen konstatovat, že se obecné soudy v rámci hodnocení důkazů s těmito námitkami náležitě vypořádaly. Existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možno uznat obviněného vinným. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným, jak je tomu v posuzované věci. Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke zvláštnostem každého jednotlivého případu. Ústavní soud nemůže v tomto směru jejich činnost nahrazovat.
Krajský soud v Brně v odůvodnění druhého odsuzujícího rozsudku přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke skutkovému zjištění týkajícího se rozsudečného výroku o vině a v důsledku jakých úvah jednotlivým důkazům přikládá důkazní sílu co do věrohodnosti a relevance ve vztahu ke skutkovému základu věci. Přitom přihlédl i k usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým byl jeho první odsuzující rozsudek zrušen. Krajský soud způsobem, proti němuž Ústavní soud nemá z hlediska ústavnosti žádných námitek, dospěl k závěru, že se stěžovatel spolu s A. H. dopustil skutku ve výroku rozsudku popsaného, čímž spáchal trestné činy tamtéž uvedené, čehož vyústěním byly i výroky o trestu a povinnosti k náhradě škody.
Námitku stěžovatele o porušení zásady in dubio pro reo Ústavní soud považoval za nepřípadnou, neboť pro aplikaci této zásady nebyl dán prostor. Její uplatnění je namístě tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné z variant vyplývajících ze vzájemně si odporujících důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že skutek byl dostatečně prokázán a úvahy vedoucí k tomuto závěru přiměřeně odůvodní, nejsou splněny podmínky pro uplatněné zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v projednávaném případě.
Skutková zjištění obecných soudů tedy našla svůj odraz v odpovídajících právních závěrech. Ústavní soud nezjistil, že by tyto závěry byly v extrémním nesouladu se skutkovým zjištěními či že by obecné soudy svévolně nerespektovaly jakoukoliv kogentní normu jednoduchého práva.
Z hlediska ústavních kautel pak nelze mít výhrad ani vůči způsobu, jakým byly právní závěry obecných soudů vyloženy v odůvodněních napadených rozhodnutí. Krajský soud i odvolací soud se náležitě vypořádaly s námitkami obhajoby, jež byly vzneseny v průběhu řízení. Nejvyšší soud pak řádně posoudil dovolání v rámci tvrzených dovolacích důvodů a dostatečně vyložil, proč považuje dovolání za zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o stěžovatelovy výhrady upínající se k údajným průtahům v řízení, nutno konstatovat, že byť by i bylo řízení před soudy zatíženo průtahy, není sama tato okolnost způsobilá odůvodnit kasaci rozhodnutí, jež z takového řízení vzešla; jiný než kasační požadavek stěžovatel v petitu ústavní stížnosti neuplatnil, přičemž pokud by jej (petitorně) uplatnil, byla by v této části ústavní stížnost nepřípustná (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07, http://nalus.usoud.cz).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 24. září 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu